O devíti druzích slov
O osmi praporech
O sedmi hvězdách
O šesti řekách
O pěti souších
O čtyřech oltářích
O třech krocích
Knihy "O dvou bratrech" a "O jednom bohu" nejsou považovány za kanonické, protože by jejich přidání porušilo kontrolní součet.
Celá polylogie bývá někdy místo výčtu všech číslic stručně nazývána "Knihy čísel", ale nemá nic společného se stejnojmenným souborem plušských¹ knih, stejně tak jako nemá nic společného s biblickou knihou «Numeri», což je 4. kniha Mojžíšova.
Dalším možným názvem je součet všech sedmi čísel, ale jeho vyslovení někteří považují za tabu.
(1) Pluchové jsou sedmipohlavní bytosti, které popsal William Tenn v příběhu "Venuše a sedmero pohlaví" (Venus and the Seven Sexes, česky v antologii "Pozemšťané a mimozemšťané"). V jejich "Knize sedmic" stojí psáno:
Když Pluch potká Plucha, mluví spolu o pohlaví. Svolají poradu, vyberou koordinátora a za jásotu a radosti vejdou v prospěšný stav manželský. Druhá mocnina sedmi je čtyřicet devět.
Mimochodem, když už je řeč o pluších, za povšimnutí stojí jejich náboženství.
"... Máte náboženství?"
"Ano," ...
"...Jak si u vás představujete posmrtnej život?"
"My vlastně nevěříme, ... Není to ani tak víra jako spíš naděje."
"... Co je zač ta vaše naděje?"
"Že se po smrti vynoříme v rozlehlé krajině malých moří, blat a hor, kde kolem dokola rostou šťavnaté růžové bylinky. Že všude, kam naše optické orgány dohlédnou, jsou jen a jen Pluchhové."
"A?"
"Už nic. To je naše naděje: ocitnout se – ať už v tomto životě nebo v příštím – někde, kde jsou jen Pluchhové. Rozumějte, Pluchhové jsou jediné bytosti, o nichž bezpečně víme, že Pluchhy nepožírají, Domníváme se, že sami se sebou bychom byli velmi šťastní."
Plušské náboženství se tedy podobá obabočskému názoru, že náboženství má být nadějí a nikoliv vírou. Konkrétní obsah plušské naděje však není možno přenést do pozemského prostředí, protože zatímco na Venuši jediný druh, kterým není plušstvo ohrožováno, je samo plušstvo, na Zemi jediný druh, kterým je lidstvo vážně ohroženo, je samo lidstvo.
Co se týče domněnky "sami se sebou bychom byli velmi šťastní", tu jsme sice také měli za sovětské okupace, ale ukázalo se, že je to sice podmínka nutná, nikoli však postačující.