Jára Cimrman a nedozírný vesmír

(Ondřejov – listopad 1973)

Záznam MMS – mimořádného mikulášského semináře, jenž připravila ondřejovská pobočka CSc. (České společnosti cimrmanologické).

JG: Sotva se dnes u nás najde nemluvně, které by ještě neslyšelo o světlém zjevu moderní české obrozenecké historie, o význačném buditeli, mnohoumělovi a především zcela lidském člověku, Járovi Cimrmanovi. Jak praví lidová moudrost:

„Čestným Čechem pak budiž zván
slovutný Jára da Cimrman.“

O významu jeho osobnosti již dnes nikdo – s výjimkou zavilého rakouského falešného vykladače prof. Ericha Fiedlera – nikterak nepochybuje. O velikosti Cimrmanova díla svědčí ostatně nejvýmluvněji jubilejní medailon ke 100. výročí narození Járy Cimrmana, uveřejněný v bezmála stejně proslulém Československém časopise pro fysiku, série A, svazek 23, ročník 1973, str. 180, jenž začíná pověstnou větou: „Také letos je tomu sto let, co se Cimrman narodil“.

Toto výročí přimělo naši poměrně radioaktivní pobočku CSc. k tomu, abychom se přímo manifestačně přihlásili k odkazu našeho nejgeniálnějšího předchůdce v zemích Koruny české. Uvažovali jsme nejprve o výstavě „Cimrman – Koperník XIX. a XX. století“, anebo o tématickém putovním zájezdu „Cimrman v Koperníkových šlápotách“, ale nakonec jsme usoudili, že my učenci musíme především zpřístupnit lidu dosud tak opomíjenou stránku Cimrmanova díla, jakou jsou bezesporu jeho fantasmagorické výzkumy v oboru hvězdářství a meziplanetárních letů. Vaše účast na tomto semináři nejlépe dokazuje, jak dychtivě čekáte na dosud nezveřejněné poznatky. Proto nebudu zdržovat a představím vám oba účastníky semináře. Z Brna k nám přijel veletrhan a budoucí akademik Jáchym Kounic (JK). To jméno vám jistě není nepovědomé. Jáchym je totiž nevlastním prazetěm hraběte Viléma Kounice, jenž se v těžkých podmínkách rakouského útlaku velmi zasloužil o rozvoj moravského národního života. Byl to například právě hrabě Kounic, kdo prosadil, aby se k našim státním hymnám přidala též hymna moravská. Jak známo, stalo se tak, a moravskou hymnou se nazývá ona pomlka mezi písněmi „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“. Na počest hraběte Kounice byl pak poslední volný pár kolejnic na 5. nástupišti brněnského hlavního nádraží přejmenován na „Kounicovy koleje“. Ty mají totiž v našem vyprávění zvláštní místo. Ale o tom poslyšte více z úst samotného Jáchyma Kounice:

JK: Jsem velmi vděčen vaší pobočce, že mne pozvala k účasti na tomto mimořádném semináři. Dosud jsem totiž nikdy nepřednášel v zahraničí. Jsem vám dvojnásob zavázán, neboť mi je známo, že vaše pobočka už někdy v létě vyčerpala příděl cestovného na zbytek roku. Proto jsem využil slevy, kterou poskytují ČSD členům naší rodiny při jízdě po naších (tj. Kounicových) kolejích, a takřka zadarmo jsem se dostal až do Okříšek. Tam jsem stopl místního zootechnika, jenž mne dovezl na pionýru až do Stonařova, kde mi ochotně zastavil šofér maďarského chladírenského kamiónu. Abych v té lednici nezmrzl, pojedl jsem něco tam uloženého uheráku – a už tu byl Český Brod, odkud jsem přiběhl volným klusem a ještě jsem se zahřál.

JG: Kvůli objektivitě přizvali jsme též známého rakouského kritika, profesora filosofické fakulty Vídeňské univerzity, prof. Ericha Fiedlera (EF).

EF: Ich bin sehr přešťasten přijezditi na vaši seminařku. I já jsem velice našetril peniz na ten dlouhý cesta. Ve Wienu jsem vzal kůň a cválal přes Linz až do Gmünd...

JG: Chci zde připomenout, že kilometrovné při jízdě koňmo je po poslední revalvaci šilinku o 2 feniky na kilometr nižší než jízdenka 3. třídy c. a k. rakouských železnic – a právě tuto náhradu jsme prof. Fiedlerovi ve své vrozené nezištnosti nabízeli. Inu, vidíte ty malé rakouské poměry! Oni prostě šetří i na univerzitních profesorech!

EF: Áno, kdo spóři, má za tři až štyry! Proto jsem našel kmen, sedl na nej a pustil se do Schwarzenberg stoky; tak jsem se splavil do Hluboké nad Moldau. Tam na mne čekal vor, co stloukl pan truhlář Novotný a já plul dál a dál až do Slapy, kde mne při odlivu vaši kotelníci vytáhli a dali do Žuka a přivezli přímo až před vaši kotelnu – nebo labornu – ach so, laboratoř.

JG: Takže s cestou jste byl spokojen?

EF: Áno, moc mne těšilo, že až do stoky za mnou splavili ze Státní banky československé, takže šilinky za kóruny jsem měnil přímo na vodě. Jen nevím, jak to půjde cestou zpátky – ten vor, co byl stlučený, je už úplně roztlučený.

JG: Ale, pane profesore, to jsou zbytečné starosti! My si vás tu prostě necháme přes Nový rok, pak dostaneme od Akademie nový příděl na cestovné a koupíme vám letenku třeba až do Vídně.

(K obecenstvu): A vás chci upozornit, že na tu letenku padne skoro celý příští rozpočet, takže kromě občasných jízd do Mirošovic na vlak vám již žádný cesťák neproplatíme.

Ale nyní k tématu semináře „Jára Cimrman a nedozírný vesmír“. Vskutku lze těžko najít úděsnější stránku Cimrmanova díla a bylo by spíše s podivem, kdyby si byl Cimrman nepovšiml vesmíru, který – jak výstižně poznamenal na jednom konopišťském Halali – je všude kolem nás.

JK: Ano, v Cimrmanově archívu z doby jeho působení v Kralicích, kdy se Cimrman zejména zabýval zpětným překladem Bible kralické do latiny, aby si tak ověřil věrnost a dokonalost české verze, jsem našel tato prorocká slova:

„Lidstvo nezůstane navždy v hejcadle.
Jednou se vydá do vrchních slojí zemské atmosféry,
nejprve na minuty, pak i na hodiny, na víkend, ba i na měsíc.
Bude to sice jen krůček pro malého českého člověka,
ale velký skok pro lidstvo.“

EF (pohrdavě): Tohle jsem už ale někde slyšel.

JK: Ale ano, milý profesore, my jsme dokonce hrdi na to, že z těchto Cimrmanových myšlenek čerpali inspiraci i tak vynikající duchové jako Ciolkovskij nebo Louis Armstrong! A to není všechno. Pod pseudonymem Petr Bezruč otiskl Cimrman o tři roky později následující dramatické verše ve známém Herbenově relativistickém věstníku s tak příznačným názvem „Čas“:

„Všichni vy v Houstonu, všechny vidím,
hlubokých páni vy dolů.
Přijde den – z šachet jde plamen a dým,
přijde den – zúčtujem spolu!“

I z této kratičké ukázky je patrno, jak Cimrman geniálně předvídal starty balistických raket z podzemních sil (šachet). Verš o účtování nepochybně naráží na dobře známé obtíže s financováním kosmického výzkumu v NASA konservativním americkým Kongresem.

EF: Objektivně je třeba přiznat, že Cimrman šel na problémy tak říkajíc od pralesa. Proto se na počátku svých astronomických bádání zabýval určením rychlosti šíření světla a v důmyslném pokuse se dvěma kapesními zrcátky dokázal, že světlo se šíří touž rychlostí tam i zpět. Číselnou hodnotu pro rychlost světla však nestanovil.

JK: Tento zdánlivý nedostatek vytýká prof. Fiedler Cimrmanovi neprávem. Conrad Roentgen vzpomíná ve své autobiografii, jak mu Cimrman při projížďce kolesovým parníkem pod skálou Lorelei řekl:

„Nemá smysl dřít se s určením číselné hodnoty rychlosti světla. Jak znám Bertíka, stejně tuto rychlost bude považovat za jednotku, tak jaképak copak?“

EF: Poté se Cimrman připravoval na pozorování úplného zatmění Slunce r. 1901 na Korzice. Všechny operace se předem mnohokrát zkoušely s přesýpacími stopkami v ruce. Cimrman si však neuvědomil, že během totality bude špatně vidět na psaní, a tak si v okamžiku druhého kontaktu stačil pouze zapsat větu: „Nevidím vůbec n...“. Z toho je zřejmé, že neviděl vůbec nic.

JK: Zde je přímo názorně patrná duchovní omezenost rakouské cimrmanologické školy. Vždyť jednoduchým radioaktivním datováním okamžiku napsání písmene „n“ lze určit přesný čas počátku úplného zatmění, a tím velmi zpřesnit údaje o efemeridovém čase před více než 70 lety. Za druhé se mi podařilo zjistit, že Cimrmanovi byl dobre znám pojem neutronové hvězdy, kterou považoval za „děsně hustou kuličku“. Ve svém dopise Arthurovi Eddingtonovi napsal:

„Milý Artuši! Tvůj vztah hmota-svítivost se mi vůbec nehodí do krámu. Určitě jsi zapomněl na degeneraci. Po tolika aristokratických generacích je to ostatně přirozené. Dej mi sto miliard volných neutronů a uplácám ti hvězdu menší než minisukně.“ Cimrman tedy zcela evidentně hledal v okolí zatmělého Slunce neutronové hvězdy, a to je zároveň klíč k rozluštění neúplného zápisu v Cimrmanově pozorovacím deníku. Písmeno „n“ zde zjevně značí začátek sousloví „neutronové hvězdy“, tedy: „Nevidím vůbec neutronové hvězdy!“

Prof. Fiedler svým typicky zkreslujícím výkladem se ovšem marně snaží připravit našeho Járu o další zaslouženou světovou prioritu.

EF: Musím připustit, že Cimrman byl skutečné první, kdo pochyboval o pozorování jihoafrického chirurga Barnarda, a dokázal, že hvězda, zvaná „Barnardova šipka“, nemá na jednom konci špičku a na druhém opeření. Proto se též po právu v naší rakousko-uherské astronomické literatuře hovoří o „Zimmermannplatzsterne“ – vy Češi byste řekli „Cimrmanova placka“.

JK: Ano, a to jsou, prosím, jen odpadky, takříkajíc drobty z Cimrmanových astronomických hodů. Jára ještě před Maxem Planckem odvodil vztah, který se stal později základem kvantové mechaniky. Cimrman se tehdy věnoval evropské ekonomii a přišel s převratnou myšlenkou zřízení Evropského hospodářského společenství, tedy EHS. Odtud mu samočinně vyplynula rovnice:

E = h . s

Když tento vztah spatřil Planck, ihned si uvědomil, že EHS dosud není, avšak jako rodilý Němec řekl „nený“, takže škrtl „s“ a napsal „ný“ – a to už je to, co potřeboval:

E = h . ný

Ještě senzacnější byl Cimrmanův objev anihilace hmoty a antihmoty. Ve své příruční astrofyzikální laboratoři (PAL) vystavoval Cimrman různé předměty proudu tehdy čerstvě objevených pozitronů. Když jimi bombardoval ptáky – hýly, byli hýlové pozitrony zcela zničeni. Cimrman nazval tento proces příznačně antihýlace. Jeho metoda byla pro lidstvo velkým dobrodiním, neboť tehdy přemnožení hýlové s oblibou sedávali lidem na nos, čímž je velmi sužovali. Proto se též dodnes lidově říká „má na nose hýla“. Svým pozitronovým bombardováním – či jak dnes kratčeji říkáme anihýlací – Cimrman vymýtil hýly a tím i jejich ošklivý zlozvyk.

EF: Existence pozitronu vedla Cimrmana ke konstrukci přístroje, jenž sám nazval elektronický zeslabovač. Šlo údajně o to, že elektrony, urychlované mezi katodou a anodou, byly zachycovány ve zvláštní pozitronové pasti. Čím více elektronů se uvolnilo z katody, tím méně jich dopadlo na anodu, a také naopak:
čím míň bylo uvolněných elektronů, tím více jich dospělo k anodě. Cimrman tak mohl využít svého zeslabovače k registraci dnes tak proslulých černých děr. Jelikož černé díry vůbec nezáří, nevyrážejí z katody vůbec žádné elektrony, takže díky zeslabovači jich dospěje na anodu nekonečně mnoho. Tím nastává šlus ...

JK: My Češi říkáme kraťas...

EF: Dobře, nastává tedy kraťas. Kdykoliv tedy při Cimrmanových pokusech vyletěly pojistky, byl to důkaz, že Mistr právě pozoroval černou díru.

JK: Velmi úspěšné bylo Cimrmanovo pozorování meteorů. Užíval k tomu prosté dírkové komory, ale její nevýhodou bylo malé zorné pole. Cimrman si všiml, že udělá-li do komory větší díru, zorné pole se rovněž zvětší. Tak zjistil, že při poloměru dírky 6 km zobrazí tato komora snadno celou oblohu. Jedinou nevýhodou zůstávalo poměrně dlouhé ohnisko této celooblohové dírkové komory, neboť ohnisková dálka pak činila plných 330 km. Při normální poloze komory se tudíž dírka nacházela vysoko nad hranicí zemské atmosféry.

EF: To je právě ta pitomost! Tak vysoko meteory přece ještě vůbec nesvítí.

JK: To si Cimrman samozřejmě ihned uvědomil, jakmile postavil první prototyp komory. Leč svou genialitou obešel i tento obtížný zádrhel. „Nač mám vlastně daguerrotypovat meteory, když je tou dírkou mohu vlastně přímo lapat?“, prohlásil. A tak komoru adaptoval nevelkým nákladem na trychtýřový lapač, na jehož dně se pak hromadily již vychladlé meteority.

EF: Poté se Cimrman vrhl na velmi ožehavý problém kvasaru. A i zde se vyznamenal. Už před 60 lety se dokázal zcela mužně přiznat, že neví, co je to kvasar. Učinil tak tímto rakousky psaným sonetem:

In die lätzte Nächte
Ich beobachte
Quasar Nummer Ein, Zwei, Drei,
aber hab´ ich keine Schein,
was ist daß und wie ist gross,
jeden Quasar skrývá cos.
Das Problem ist schwer,
danke, bitte sehr!

JK: Prof. Fiedler ovšem netuší, že jde o trapně kostrbatý překlad původního českého textu, napsaného na půvabný motiv z naší umělé lidové poezie:

Sviť, kvasare, sviť
hledám k Tobě nit.
Žádný není jako on,
jas má sluncí bilión.
Sviť a blikej, kvasare,
kéž bych věděl, co to je?

Touto geniální otázkou Cimrman úžasně předběhl dobu. Vždyť stejnou otázku si po vyčerpávajícím studiu kvasarů klade i soudobá astrofyzika.

EF: V závěru svého pohnutého života pokouší se Cimrman o spolupráci s filmovým režisérem Ejzenštejnem. Mělo jít o film s poetickým názvem „Ivan“, ale nějak z toho sešlo.

JK: Skutečně, Cimrman později vyprávěl své přítelkyni z dětských let Marii Curieové-Sklodowské o své spolupráci s Ejzenštejnem: „Bylo to hrozný!“ Tím lze vysvětlit konečný název Ejzenštejnova filmu „Ivan Hrozný“. Mezitím horečně pracující Cimrman objevuje recept na barevný film „CIMRKOLOR“. Ejzenštejn je znovu nadšen a hodlá na nový materiál natočit barevný velkofilm ze života kubánských kozáků. Vzápětí však patentuje v podstatě týž postup americký selfmademan Kodak. Nastávají nechutné tahanice se soudy, Cimrman několikrát pluje na svém sportovním hausbótu „Labská bouda“ z Hamburku do New Yorku a zpět, ale nakonec se stává obětí osudného omylu, neboť přece jen nezná všechny finesy anglického jazyka a amerického slangu. Když mu totiž federální soudce John Sirica položí klíčovou otázku a poučuje ho, že má odpovědět pouze jedním slůvkem, a to bud „NO“ nebo „YES“, považuje to zmatený Cimrman za výzvu k odchodu na oběd a opouští soudní síň, aby si v přilehlém automatu dal svůj oblíbený karbenátek. Když se po chutném obědě vrátil do soudní síně, bylo již po všem, Mr. Kodak vyhrál a zakládá ihned Hollywood. Otřesený Cimrman se vrací do Evropy, ale nepropadá beznaději a již pri bouřlivé plavbě napříč Atlantikem skládá nový text k melodii, kterou komponoval pro Ejzenštejnův kubánský film. V tomto odvážně novátorském textu neobyčejně šťastně a srozumitelně předjímá poznatky budoucí astrofyziky.

JG: Děj písně je příhodně zasazen do překrásného prostředí Pojizeří, na stráně v okolí obce Liptákov, kde – jak víme – trávil Cimrman nejkrásnější chvíle svého života. A touto písní se s vámi též za malou chvíli rozloučíme. Loučíme se písničkou a jistě se s námi loučíte neradi. Nebojte se, do roka a do dne chceme pokračovat v právě započaté tradici a probereme další aktuální otázky Cimrmanova vědeckého odkazu. Jsou to zejména jeho příspěvky k nalezení nekorektního řešení rovnice přenosu záření v planfilmparalelní atmosféře, dále něco málo o kanonických jakobiánech v restringovaném problému 5,5 těles a také o Interkosmosu – prostě budou to samé zajímavé otázky, které takříkajíc hýbou dnešním Ondřejovem.

Leč dost už řečí – ať znějí tóny vznešené!

Anihilační rumba (Nápěv z filmu Kubánští kozáci)

1. Na té liptákovské pláni
lítaj´ /:shůry fotony:/.
Koupím já si koně vraný,
až je /:koupím, budou mý:/.

R.: Pozitron laškuje v mlází,
nemaje co na práci.
Když do něj elektron vrazí,
dojde k anihilaci.
Fyzika, fyzika – je záhada, záhada.
Sotva ji rozřešíme.
Když nám Pán Bůh zdraví dá,
přec se potěšíme.

2. V moři bílých trpaslíků
semtam /:přece uvízne:/
pulsar, který má tu kliku,
že ne-/:-utron neslízne:/.

R.

3. Černé díry dál se hroutí,
nezbude z nich vůbec nic, ale vůbec nic,
ač na konci jejich pouti
je jich /:vždy o jednu víc:/.

R.

4. Komu by to nestačilo,
může /:degenerovat:/.
Elektronů kup si kilo,
ať má /:co kolabovat:/.

R.

5. Na té liptákovské pláni
Slunce /:září ze všech sil:/.
Neutrina nejsou k mání,
ach, kdo /:by mne potěšil:/.

R.

Ze zcela obskurních podkladů k 80. výrocí VŘSR zrekonstruoval Jiří Grygar (JG)