V ohromné černé kavkazské „burce“, splývající s ramen a podobné malému stanu, z jehož vrcholu vyhlédá lidská tvář, hnal se jezdec po sotva znatelné silnici. Silnice – široká ruská cesta spojující Evropu s Asií, Moskvu s Vladivostokem, byla jen pořídku označena nevelkými jeřáby, jež v tomto kraji rvaly za léta deště a za zimy vánice, obojí přicházející s Uralu.

Ural stál na západě. Skrývala jej sněhová mlha. Ale jezdec přece jen věděl, že tam, v srdci hor, je i městečko Miass. Malé, sladké městečko.

A proto bodl vesele koně.

Stmívalo se, bylo na čase vrátit se domů, na stanici. Od západu vanul tichý, vytrvalý vítr a vháněl mu sníh do vlhkých tváří. Ale malé sladké městečko Miass se zhřívalo v srdci jezdcově a rozvádělo teplo do všech údů. I do nešťastných kolen, jež nejvíce mrzla.

Náhle zpozoroval proti sobě dvě veliká, prudká světla. Zastavil koně. Užasl.

Světla se blížila a uslyšel hluk motoru.

Automobil – řekl si. Ale čí?

Automobil však dojížděl k němu. Uskočil se silnice do pole, přikrytého stejně zmrzlým sněhem, jako cesta.

Vůz dorazil k němu. Rázem se zastavil.

Vyskočil z něho mladý důstojník.

„Kdo je?“ ptal se neruskou ruštinou. A opatrně i nedůvěřivě.

„Kapitán Korda,“ ozval se jezdec. A dodal česky: „Ze štábu československého vojska.“

„Á, Korda! A co tu děláš?“

„Vyjel jsem odpoledne. Dlouho jsem už neprojel koně. Teď se vracím. A právě začalo hustě sněžit.“

„Je to hloupost, odjíždět takto osaměle do kraje,“ ozval se z vozu jiný, drsnější hlas. „Myslíš, že máme tolik dobrých přátel všude? Nu, koukej, ať jsi doma!“

A automobil nečekal již na odpověď.

Korda se usmál. Bodl koně a jel.

Vida je, uvažoval. Sami si rovněž vyjíždějí podle libosti a beze strachu. Já bych nejvýš obětoval koně a tuto svoji starou burku, která je ostatně mým majetkem. A oni auto i svoje hodnosti vůdců naší armády v Sibiři. Nu, museli přece projevit o mne otcovský zájem. Otcovský zájem, který objímá dnes celou severní Asii. Čili celou Sibiř.

Korda si vzpomněl, kterak nedávno blízko Zlatoustu se svou skupinou jízdních rozvědčíků stanul u nevelikého, dokonce trochu směšného sloupu, na němž se oznamovalo, že jest hranicí mezi Evropou a Asií. Takový hloupý sloup! Na jedné straně, obrácené k západu, jest neumělý nápis ruský: Evropa. Na druhé: Asie. Jiné světadíly jsou rozděleny aspoň mořem. Zde sloup! Má milá však, řekl si kapitán, je už v Asii nebo ještě v Evropě? Těžko říci o Miassu, čím je více, Asií či Evropou. Eh, celé Rusko je hranicí mezi Evropou a Asií, vzdychl filosoficky. A opět bodl koně.

Měl koně krásného, vraného. Kořist!

Dostal ho v bojích pod Bajkalem. To byly boje! Už je to tak dávno, že to snad ani není pravda… Tehdy – tehdy se bojovalo, dnes se chcípá… Jaké to bylo léto tohoto roku! Jaké slavné léto! Pak šel ke kavalerii. A pak k jízdním rozvědčíkům na ufimskou frontu. A Baján stále s ním. Celé městečko Miass bylo už ode dávna, to jest také od léta tohoto roku, zamilováno do vojáků prvního pluku. A přece nejkrásnější dívka z Miassu nakonec podala ruku jemu, Ivanu Ivánoviči Kordovi, kapitánu, veliteli jízdní rozvědky, když tam nedávno přijel, aby se poohlédl po rudých. A Ivan Korda, Jan Korda nebyl z prvního pluku. Byl přece jen tajným Hanákem, vždyť se narodil v šestém pluku! Bojoval u Bachmače, bojoval u Novonikolajevska, před Irkutskem, u jezera Bajkalského, s Gajdou dospěl do Charbinu i do Vladivostoku a zase zpět a nyní na Ural. Hoj, to byla Asie! Baškiři zdejší jsou ubožáci proti Kirgizům na stepích omských, proti Burjatům bajkalským a altajským, proti Mandžurům ze sopek nad Chajlarem, proti Číňanům a Korejcům i proti Japuškám vladivostockým! A všichni ti Angličané, Američané, Francouzi, Vlaši, které dnes potkáváš tam na východě – připadají našinci neméně exoticky… Poznáme ještě my, lidé z Čech, Evropu? Civilisovaný… slyšte jen, civilisovaný západ?

Ale čert vezmi to všecko!

Neboť v malém sladkém Miassu jest dívenka, která má oči modré a vlasy zlaté a jmenuje se Zina. Zina, Zinočka, Zinaida Alexandrovna. Slečna – báryšna Sorokina. Posílává mu dopisy. Chce býti jeho ženou. Tehdy prý s ním pojede do Moskvy, do Petrohradu, ba i do Pragy je ochotna se podívat, a on převezme platinové doly… u čerta! Neboť se skončí válka… Je to možné? zarazil se kapitán Korda. Že by se skončila válka? Už?

Pitomci! zanadával hlasitě.

Chtějí domů. Co doma? zlobil se kapitán. Nadávají tady, budou nadávat i doma. Budou nadávat vždycky. Věru, nejsem často dalek toho, proklít je všecky, bandu nespokojenou! Domů! Domů! Tak to zní teď v každé těplušce a z každé těplušky, když jdeš kolem. Domů! Domů! Zbláznili se? Ať si přidělají husí brka a letí domů, kudy se jim zachce. Přes Ural nebo přes moře. Špačci! Každý jen touží po své boudě!

A domov? Nezdá se, že by domov po nich nějak tesknil. Že by je úpěnlivě volal k sobě. A že by se bez nich nedovedl obejít. Až se budou blížit k rodným hranicím, bude domov spíše v rozpacích, spíše ve strachu, než v nedočkavém nadšení. Přijdou, zaznějí bubny a prapory zavlají, starosta obce každému z nich poplácá na ramena a řekne: Dobře jste to provedli, jste chlapíci, ale hleďte, všecko už je obsazeno… A bude po slávě. Co si to jen představují ti hloupí pěšáci… Domů! Domů!

Korda si dokonce odplivl.

Na domov je vždy dosti času, řekl si nahlas. To mi nejsou žádní vojáci, kteří sotva slyší někde slovo „mír“, myslí hned na máminu sukni nebo na ženinu teplou postel.

A co Zinočka? ozval se v něm hlas Miassu.

Zinočka, Zinočka, odpovídal mu mrzutě kapitán, Zinočka je hodná dívenka. A představuje si svět naivně. Domnívá se, že opravdu nechám vojančiny a půjdu někam do hor kopat její platinu? Nikdy ne, milá Zinočko. Kapitán Korda není pro tohle zrozen. Hlouposti! Vojna udělala ze starého Kordy člověka. Předtím jsem byl jen lidský hnůj. A nyní jsem chlap, jsem mužskej. A má-li mne Zinočka ráda, půjde se mnou až na konec světa – a basta! A celkem vzato, kašlu na její platinu.

Věru, vzdychl po chvíli, ponechávaje koni volný krok, nechce se mi ještě domů. Nikoho tam nemám. A zdá se mi, že domov je nejkrásnější, když sice víme o něm, že ho někde máme, ale když ho nevidíme… to je nejkrásnější. A vůbec iluse vlastně je krásnější, vždycky krásnější, než skutečná vlast… či se žid Stern stal u nás ve vsi lepším a šlechetnějším lichvářem než byl dříve, nebo sedlák Jezbera menším surovcem na lidi a na dobytek, či švec Kulíšek nebije už svou ženu, až to celá ves slyší, či kostelník Nyklas přestal být na slovo vzatým partykou a klepařem? Bojím se, bojím se, že vše zůstalo… Bil jsem se za svobodu vlasti – co chce ode mne ještě vlast? Abych šel do Lhoty zase dělat hospodářského adjunkta? Zatím ne, milá, malá moje vlasti. Bojím se, že bych se tam zadusil nedostatkem vzduchu. Přivykl jsem jiným rozměrům. Ať žije Asie! Ať žije Sibiř! Ať žije Rusko! Ať žije svět!

Mávl odhodlaně a bohatýrsky rukou do vzduchu…

Před ním v mlze vyvstala opět světla. Zimomiřivá, blikající. Světla čeljabinského nádraží. Vzpřímil se v sedle a díval se upřeně před sebe. Za nádražím vzhůru po návrší, tušil, jak se táhne město.

Zde to tedy začalo, řekl si. To měli ještě zdravý rozum, zdravé pudy, dobré žaludky a chuť k jídlu i k boji – ti kluci sakramencký! Čeljabinsk! Zlatý Čeljabinsk! A odtud to šlo po dráze na východ i na západ. A na sever a na jih. Ráz na ráz! Den letěl za dnem, týden za týdnem. Padala města a celé kraje! Mužíci přinášeli chléb a sůl. Dělníci odhlasovávali na svých meetingách pomoc Čechoslovákům. Zněly všecky zvony a všecky pravoslavné chrámy byly osvětleny. Modlitby díkučinění! Bábušky plakaly a starci se klaněli nízko k zemi. Nevěděli jsme ani, co se to s námi děje. Bdíme-li či sníme? Patřil nám celý svět. A najisto nám patřila nejen celá Sibiř, ale i valný kus Ruska. Čekali nás v Nižním Novgorodě, v Orle, v Kursku, na Donu, na Kavkaze, na Ukrajině. Čekali nás v Moskvě. U sta hromů! v Moskvě!

Blížil se k stanici. Slyšel hluk narážejících na sebe vozů, i hlasy lidí. Pískot píšťal a vydechování lokomotiv. Konečně i viděl temné hady vagonů, stojících ponuře na slepých kolejích. Štáb Čechovojsk se tomu říkalo.

Kapitán Korda zajel ke stavení blízko nádražních budov, kde ze starých skladišť byly zřízeny stáje pro jízdní rozvědku československou, jež byla nyní v disposici štábu a také k jeho ochraně. Odevzdal zde Bajana, pohladiv ho několikráte po hřbetě a pocelovav ho mezi oči. Těžko říci, miloval-li Zinočku aspoň tak, jako toto nádherné a chytré zvíře.

„Něco se děje, bratře kapitáne,“ řekl mu nesměle jeho „koňuch“ Rameš.

„Co se děje – u sta hromů!“ osopil se na něj jeho velitel.

„No – já nevím. Kluci něco šuškaj. Jako prej ve štábu že byl dnes rumrajch. Ňáký telegramy přišly – z Omska.“

„Jaký telegramy! Co zas? Půjdeme na frontu? Kdyby Pán Bůh dal…“

„To asi ne,“ namítal voják. „To bude něco politickýho. A potom tě tady před hodinou asi sháněli ze štábu. Od Klecandy přišel. Že prý tam máš přijít. Ale co, to neřekl. Asi sám nic nevěděl. To víš, jinak kluci všecko řeknou. Jo, ale povídal, že prý jeden náš oficír přivezl z Jekatěrinburku nějaké lidi. Plný vlak prý. A chtějí je dát tobě, bratře kapitáne.“

„A jaké lidi… Vojáky? Snad ne spojeneckou pomoc?“ zahučel trochu vztekle Korda.

„Jo, spojeneckou pomoc… Na tu si asi ještě počkáme. Jsou to prý samí civilové a přijeli sem jako internovaní či co. Nikdo s nimi nesmí mluvit.“

„Zas nějaký sajrajt…“ zahuboval důstojník a sekl se bičíkem přes boty. „Pořádnou bojovou práci už pomalu člověk ani neuhlídá. Všecko je to teď u nás pro kočku. Civily mi pošlou na krk… Co já s civily? Mám je snad krmit či hlídat či odpravit? Tak co… mluv, kluku, nebo sázej písmena…“

„Já opravdu nic jiného nevím…“ usmál se lstivě Rameš.

„Já vím – nevíš! Vy kluci – a nevědět! Vy víte všecko, vy prevíti. Všeho se domakáte.“

„Já jen vím, že naši – jako vedení – mají toho plnou hlavu. Jsou tu někteří z odbočky z Jekatěrinburka, radí se. Tři jeli na luft s generálem, aby se prý za jízdy na svěžím vzduchu poradili.“

„Hm… potkal jsem je tedy,“ mručel smířlivěji důstojník. „Dobře! Jdu. Dej mi pozor na Bajana. A tady máš cigarety, ty kluku sakramencká!“

Otočil se po vojensku a odešel.

Malý, naryzlý Rameš, nedbaje na to, že je ve stáji, ihned si zapálil cigaretu a pootevřenými vraty se díval za svým důstojníkem. Neboť všem na vzdory ho velice miloval. A kdyby mu byl řekl desetkráte více kluku sakramencká, než obvykle říkal, nedal by na něj dopustit. Jeho kapitán byl geroj – a konec. „Bolše ničevó.“ A na koni jezdil jako čert. Jen podesaul Matvějev, nedávno přišlý od kozáků k jízdnímu pluku, který se tvořil v Čeljabinsku, uměl tak jezdit. A jen Matvějev byl takový krasavec jako Korda. Stejně vysoký, černooký a černovlasý, štíhlý, ale silný, svalovitý, železných rukou a železné vůle. Jenže Matvějev měl pod nosem ještě knír, legračně natočený. Korda měl jen černé dvě skvrnky pod nosem a přece bývaly chvíle, kdy vypadal daleko hrozivěji než Matvějev.

Kapitán Korda se ohlásil u generálního ubytovatele štábu.

Plukovník Klecanda se na něho podíval docela přívětivě.

Prý to a to. Máme v Omsku převrat.

„Převrat?“ užasl Korda. „A hrome! Vždyť teprve nedávno, je to pár dní, se ustavila všeruská vláda v Ufě. Direktorium! Avksenťjev, Boldyrev či kteří kozli… Pět chlapů si tam vybrali, u sta hromů! Nemají na nich dost? A jaký převrat? Kdo?“

„Kolčak!“

„Kolčak… Kolčak… Ale ten je přece ministrem. Ministrem vojenství. Vždyť byl nedávno v Jekatěrinburku, když druhá divise dostávala plukovní prapory… Čím chce býti? Snad ne carem?“

„Skoro. Zatím je to dnes vrchní vladař. Oficíři, nějaký ten ataman v Omsku s kozáky a bůhví, s kým ještě, sesadili direktorium, pozavírali některé ministry a s jinými se zase dorozuměli a prohlásili admirála Kolčaka vrchním vladařem. Krátce: to, co naši s takovou námahou v Ufě vybudovali, t. j. všeruská vláda, jež by mohla míti důvěru širokých vrstev a přece jen i dostatek autority, aby dovedla boj s bolševiky do konce – je fuč! Není direktoria – je vrchní vladař. To jsme v dnešní kritické situaci na frontě i v dnešní psychické situaci v duši našeho vojska – mohli právě potřebovat…“

Korda se zachmuřil nad touto ironií. Ozýval se v něm slabý hlásek, není-li to snad přece jen tak zlé…

„A naši? …“

„Protestují… Jsou však v těžké situaci. Čeká se příjezd generála Štefánika. Bez jeho vědomí a souhlasu těžko podniknouti nějaké radikální kroky – je ministrem a má jistě instrukce vlády…“

„Hrome, vždyť my máme v Praze vládu…“ vzpomněl si Korda a sekl opět bičíkem přes botu. Pak se vzpamatoval, vzpřímil se a řekl vážně:

„Máš pro mne nějaké rozkazy, bratře plukovníku?“

„Mám. Jekatěrinburk nám poslal několik vagonů, ba celý vlak. Jsou v něm členové Ústavodárného shromáždění, vesměs eseři. Nebylo jim tam asi dobře. Zdá se, že armáda ruská přeje Kolčakovi. Gajda sděluje, že by nemohl ručiti za klid a bezpečí tohoto sboru nešťastných ústavodárníků. Chystaly se na ně atentáty. Proto se posílají k nám. Rozumí se, že jich nevydáme na rozstřílení… Zatím, než se domluvíme, co bude dále, zůstanou zde. Pod tvojí ochranou. Vedle svých lidí můžeš použíti i některých ze strážního oddílu štábu. Stravu dostanou z našich kuchyní. Nikoho podezřelého k nim nepouštět. Nikdo nesmí vědět, že jsou zde. Aby nám někteří pobláznění Rusové neházeli po nich granáty a neubíjeli tak i naše lidi…“

„Hm…“ zamručel kapitán Korda. „Obávám se, že už to kde kdo ví…“

„Z čeho tak soudíš…“

„Slyšel jsem už… kdesi cosi… i můj koňuch, který toho mnoho v apatyce nekoupil, povídal…“

„Dobře… Ale konečně ty musíš sám vědět, co máš dělat, pravda-li?“

„Pravda. Aspoň poznám ty, kteří měli dáti zemi ruské ústavu… a nový život… Zdar, bratře plukovníku!“

„Na zdar!“

Kapitán Korda seskočil se stupně vozu.

„Zadní kolona vozů na třetí koleji. Za štábním vlakem…“ zaznělo ještě za ním.

„Za štábním vlakem…“ opakoval si rozmrzele. „To je nápad! Co jen já s nimi mám dělat? Proč je nepustí hned na svobodu? Asi se jim samým nechce. Snad jsou opravdu u nás v bezpečí. Hle, Rusové! Převrat! Hloupost, zrada či geniální vnuknutí, jak snadno a rychle přivésti Rusko do pořádku? Čert ví! Věru, jen čert sám to ví! Já jen cítím, že mezi Omskem, kde sedí ožralý ataman Krasilnikov, a mezi Samarou, kde jsou dnes rudí, nám Čechoslovákům je jaksi na zvracení… Tam se asi bijí všelijací demokrati s černou sotní a tady za Ufou se bijí zase různí demokrati s bolšány. Fuj, to je svinstvo! Co z toho bude? Počkáme… či utečeme odtud… či… nu, přece se nedomluvíme s bolšány, s kterými jsme se včera bili… a domluvíme se s hospodinem admirálem? Počkáme? … U sta hromů, armáda se chce bít – ale jen na jednu stranu, jak se to sluší a patří. Přece nebudeme jednou nohou kopat do předu, druhou do zadu, neboť bychom spadli do neřádu. Kluci sakramencký, ty atamani v Omsku!“

Došel až k určenému vlaku. Ve vozech tu a tam se mihli nějací lidé.

To jsou oni, řekl si pochmurně kapitán.

Dole stáli stráže. Dal si předvolat jejich náčelníka.

Mladý poručík se mu ohlásil. Že prý přijde s ním i jakýsi politický kurýr či komisař nebo co… Ten podá informace. Je to náš kluk.

Korda poručil, aby ho vyhledali.

Za okamžik stanul před ním vysoký, hubený, ale širokoramenný člověk, vyholený v obličeji, s hlubokýma hnědýma očima.

„Jak se jmenuješ?“ spustil na něj kapitán.

„Jan Budecius.“

„Co? Jan – to ještě jde. Také se jmenuji Jan. Ale to druhé…?“

„Budecius!“

„U sta hromů! Kde, kluci, berete taková jména? A co je vlastně s Jekatěrinburkem? A co ti eseři? Poseři?“

„Snad i trochu poseři, bratře kapitáne. Nevím aspoň, čeho se tak bojí. Nemají rozhodně nejmenší příčiny báti se nás. Jsme přece demokraté…“

„Ty si děláš legraci, ty Bude, Budeciuse… Ale co ten Jekatěrinburk? Máte tam prý pěkné báryšni…“

„Ujde to…“ řekl zasmušile Budecius a podíval se ostře na kapitána.

Pak dodal tišeji:

„Snad bychom mohli do našeho vagonu. Poručík Šimek vzal mne do svého kupé. Tam mám seznam Učredilců…“

„Co je to zas: Učredilci?“ rozlobil se Korda.

„Členové Učreditělnago Sobranija, Ústavodárného shromáždění. Ti pánové, které jsme přivezli…“ odtušil Budecius. A zamířil k svému vozu.

Kapitán Korda nahlédl do seznamu. Patrně to byla zcela neznámá jména pro něho.

„Viktor Černov,“ řekl Budecius, „není mezi nimi. Zmizel prý – s nějakou svou sekretářkou. Vždy bývaly – prý – u něho nějaké mladé a nadšené ženštiny. Také jiní Učredilci chybí. Ale hlavní kádr je přece jen zde. I starý Minor je tu, vážný, dojemný a nějak nad jiné poctivý Veděňapin, Brušvit a druzí. Ivanov je tu… Ostatní jsou v Ufě, Fortunatov je v armádě Galkinově někde na frontě, rovněž Klimuškin bude někde na západě… Ubohý Komuč…“

„Co to zas je? … Komuč?“

„Komuč… Komitét členů Učreditělnago Sobrania, bývalá oblastní vláda samarská,“ vysvětloval Budecius.

„Nevyznám se v tom. Jsem východní člověk. Nebojoval jsem u Samary. Za to znám Bajkal, Gajdu, Vladivostok. A ty jsi ze skupiny penzenské?“

„Tak jest…“ řekl Budecius.

„Znal jsi Švece?“

„Ano. Znal. Velmi dobře…“

„A když tak pozoruješ ten svinčík v Samaře i v Omsku, což myslíš? … Nebude nám chybět ten Švec?“ Kapitán Korda velmi zvážněl.

„Bude vždy chybět Švec,“ řekl pomalu Budecius. „Vždy budou chybět takoví Švecové. Je jich málo. Švec – to bylo zlato ryzí. Látka, již moli nežerou a rez nekazí… A bude s námi čím dále tím hůře…“

„Co to žvaníš? Ty jsi mi nějaký dobrý prorok. Kdo jsi? Čím’s byl v civilu?“

„Ničím…“ šeptl Budecius. Pak dodal hlasitěji: „Opravdu ničím. Tak… Flákal jsem se. Studoval jsem. Psal jsem… jen tak ovšem… do novin…“

„Áh… ty potvoro!“ vydechl kapitán Korda a plácl vojáka silně do ramene. „Ty seš mi ňákej učenej! Á – proto tě dali k těmhle zákonodárcům. Nejsi také komitétčík?“

„Nejsem…“

„Ale jsi ty, myslím, takový týlový politik, co? Vojnu moc nežereš, viď? Víš, já ty kluky z první divise moc neznám. Ale mám je v celku rád, to ti řeknu. A co ty soudíš o situaci. Pověz bez obalu. Neboj se oficíra, ty kluku sakramencká! Chceš také domů?“

„Každý, kdo má domov, chce nakonec domů. Já domova nemám – ale chápu, že chce všecko domů. Máme doma svůj stát, snad je nás tam zapotřebí. Ale vidím také, že to nepůjde tak snadno. Mnozí toho nevidí. Mnozí vůbec nic než mlhu před sebou a mlhu za sebou nevidí. Jediný jasný bod pro většinu našich lidí je domov…“

„Mhm…“ pokrčil kapitán rameny. „Nu, dobře, dobře. Pojďme raději, ukaž mi ty svoje učudrince či jak se jmenují. Představ mne pánům-poslancům…“

Šli. Procházeli vagon za vagonem. Kapitán Korda se choval ku podivu velmi zdvořile. Mohutně, zcela po rusku, potřásl pravicemi eserských politiků. Dokonce se optal starého Minora, co dělá bábuška Breško-Breškovskaja, babička ruské revoluce…

„A babička československých vojáků,“ dodal stařec trochu posmutněle. „Váš Omský sjezd ji tak nazval. A prohlásil jí, že zůstanete v Rusku, abyste pomohli ruské demokracii a pomohli obnovení národního a demokratického Ruska…“

„To jí říkal sjezd… pravda?“ řekl Korda zamyšleně. „A co dělá ruská demokracie?“ zeptal se náhle.

„Hyne, pane kapitáne…“ šeptl stařec.

„U sta hromů!“ zaklel náhle kapitán po česku. Pak řekl mírně rusky:

„Poslyšte, hleďte, s kýmkoli v Rusku mluvím, každý naříká, že hyne. Komisaři, které jsme chytili pod Irkutskem, plakali před námi, že hyne ruská revoluce. Oficíři čitinského Semjonova a vladivostockého Chorvata, když se napili, plakali, že hyne celá Rus. Demokrati pana Derbera naříkali přede mnou v železnodorožném sobraniju v Charbině, že hyne ruské občanské uvědomění. Zdejší průmyslníci a uralští teskní nad tím, jak hyne rubl. U čerta – všecko zde hyne. A každý to vidí – a nikdo nic nedělá, což? Víte, pánové, jsem voják a dohromady nerozumím ani za kopejku těmto věcem. Vím jen, že by se mělo dělat všecko, aby nejdříve zhynula sovětská vláda. A pak – uvidíte, co se dá dělat. Bolševici vás všecky sežerou, Komuč i Kolčaka, budete-li takto fňukat. Sežerou celé Rusko a chystají se sežrat celý svět. A vy fňukáte – vy nejste muži, vy jste sukně…“

A práskl dveřmi kupé a šel dále. Budecius za ním.

V jednom kupé se jich otázal kdosi, co s nimi zamýšlejí Čechoslováci.

„Máte strach, že vás postřílíme?“ optal se kapitán s úsměvem. „Nebo že vás vydáme Kolčakovi? Nejsme policajti. Jsme vojsko. A kam vy byste chtěl? Odkud jste?“

„Jsem Uralec. Ze zdejšího kraje. Mám příbuzné v Miasse…“ řekl poslanec Ústavodárného shromáždění.

Kapitán Korda se zarazil. Vzplanul rázem, zadíval se do tváře toho člověka, pak sklopil oči a zeptal se tiše:

„Znáte rodinu Sorokinových? …“

„Ovšem… ovšem… Jsem bratr paní Sorokinové. Ivanov. Nikolaj Vladimirovič.“

Korda se rozpačitě usmál:

„To jste tedy buržuj…“

„Sotva…“ odtušil Ivanov s úsměvem.

„Nu… slyšte… snad se tam i brzo podíváte,“ řekl pomalu kapitán. „Pozdravujte ode mne Zinočku. Zinaidu Alexandrovnu, dceru. Od kapitána Kordy ze štábu Čechovojsk. Dobří známí! A celou rodinu pozdravujte. Milí lidé – třeba buržuji… Vida, Rusko přece jen není tak ohromné, aby se v něm lidé nesešli. Nu… buďte zdráv a na shledanou.“

Zčervenalý v obličeji, všem takto prozrazený, kapitán Korda opustil tento vůz. Venku se obrátil k Budeciusovi a řekl mu:

„Víš ty co, továryši komisaři, pojď ke mně na číšku čaje. Dám jen rozkazy o převzetí tohoto smrtonosného ešelonu a pak budeme chvilku žvanit. Musíš mi něco povídat. Mám tam u sebe nějakou brďolu, samohonku nebo kterýho čerta, dostal jsem ji od pana Kódla, který se tu kdysi potuloval po štábu – však to byl div, že dal také něco chlapu z druhé divise. To je ti kus potvory, pořád tady vykládal, že první půjde Prahou první regiment, pak prej dlouho nic, a pak prej druhej… třetí… i ten přívozník jeden! A možná, že má pravdu. My si to tady třebas vypijem! Eh co, také možná, že tu poscípáme všicci. Tak pojď!“

Zavedl Budeciusa do svého vozu. Poručil svému děňsčíkovi, aby mu přivedl poručíka Suchého a šikovatele Karbana. Sám vyhledal láhev vodky, zatřásl jí několikráte, postavil kalíšky, podal chleba a salámu.

„Jez! Nečum a jez, povídám ti!“ houkl na Budeciusa. „Co na mně tak čumíš? Bolí mne trochu hlava. Jezdil jsem dnes dlouho venku na mraze. Proto jsem asi tak – červenej. Hoď to do sebe – tu rjumku, vždyť to nic není. Takový krapet!“

Posadili se posléze naproti sobě.

„Tak tedy máme převrat, vida“… řekl kapitán Korda do prázdna.

Budecius k němu vzhlédl, ale zdálo se mu, že myslí na něco jiného. I on, Budecius, znal už také Miass. A slýchal i o rodině Sorokiných. Bohatá uralská rodina. Měla také jmění a dům v Jekatěrinburku. A v Kyštymi. Patřily jí četné doly po celém Urale. I četné průmyslové závody. Ale Budecius nemohl dnes myslet na miliardy Sorokinské.

„Ano, máme převrat…“ řekl po chvíli jako odpověď Kordovi. Ten se jen cize podíval, podal mu novou rjumku, zdvihl svoji do výše a pak rázem ji vypil.

„A přece – ať žije Rusko!“ řekl tvrdě. „Převrat sem, převrat tam, tuto zemi neutáhá nějaký ten převrat.“

„Ale naše věc hoří…“ poznamenal ponuře Budecius.

„Myslíš?“

„Myslím…“

„Mají tedy pravdu ti, kteří chtějí domů?“ řekl nevrle kapitán.

„Mají vždycky pravdu ti, kteří touží po domově. Protože – to je láska. A ta má vždy pravdu…“

„Jsi filosof… Jsi učenej…“

„Ah, říkali mi kdysi „učenej“. Ještě v Rakousku…“

„Pojedeme tedy domů?“ zeptal se kapitán nepříliš vlídně.

„Pojedeme…“ odtušil Budecius.

„A kdy?“

„Za rok… za dva…“

„Co to žvaníš? Co to povídáš? Když domů, ať si jedou raději hned. Jaký to má smysl? Jen ať si jedou do tý svý – republiky…“

„V tom je právě bída… bída naší situace…“ řekl chmurně Budecius. „Kupředu nemůžeme. Jsme slábi. Jsme už bezmála hotovi se všemi svými silami. Tělesnými i morálními. Vyvolali jsme svým vystoupením regulérní a mnohonásobně nás silnější armádu sovětskou. Ta vzrostla, protože má nesmírné zálohy. My jsme vykrváceli a v záloze nemáme nic. Spojenci nepřišli – a už nepřijdou. Vaří mír v Paříži. Rusové dělají převraty v zázemí své protibolševické fronty a požírají se mezi sebou… Je konec… Začíná se skutečná anabase…“

„Tak tedy máme převrat, vida…“ řekl tupě kapitán Korda.

II.

Stále ho viděl před sebou.

Jak vystoupil z vlaku na čeljabinském nádraží… malý, bledý, promodralý, poznamenaný v obličeji neštovicemi… modré průzračné a přece tajemné oči pod znavenými, fialovými víčky, celý křehký, bezmála filigránský, zapjatý v těsném tmavomodrém kabátci francouzského generála… jakési pestré, v Rusku nevídané řády na prsou – francouzské, italské, rumunské, srbské… a mezi nimi ruský řád svatého Vladimíra, odevzdaný mu carem…

Jak ztrnul v pozoru při hraní hymny – nalomeně, leč přece hrdinsky, a zas teskně… divný ten člověk…

Jak pokročil potom ke starému praporu prvního pluku, starému praporu České družiny, zdvihl jeho cíp a políbil jej… první ministr vojenství…

Jak se pozdravil křehkým hlasem s čestnou rotou!

Jak celý byl prostoupen pohnutím…

Jan Budecius si mocně uvědomoval v těchto dnech, že – jsme stát.

Je konec revoluce… A byla to revoluce?

Jedni říkali, že ano. Revoluce. Vzpoura občanů proti vlastnímu starému státu, proti monarchii. Jiní tvrdili: byli jsme přece samostatný stát – rozvázali jsme jen smluvní poměr s Habsburky. V dějinách třicetileté války také se nejmenuje první její období, jež skončilo na Bílé Hoře, revolucí českou, nýbrž válkou českou. I my vedeme válku českou, válku československou dokonce, protože neuznáváme císaře za pána našich zemí. Revoluce ruská půjčila nám název revoluce a celý svůj dialektický fond. Kdyby nebylo ruské revoluce – zůstali bychom národem, který obývá země koruny české a Slovensko a který neuznává císaře za svého pána, proto mu vyhlašuje válku. Spojenci nás tohoto léta uznali ne za revolucionáře, ale za národ belligerentní, národ, který vede válku. Neměli jsme území – pravda, ale neměli ho dodnes ani Srbové a bezmála ani Belgičané a Rumuni. Dnes však máme území, vládu, armádu – jsme stát.

A jeho ministr, ministr vojenství, dlí mezi námi.

Stále ho viděl před sebou.

Něco silného pudilo jej k němu.

Na první pohled viděl, že to není obyčejný člověk.

A na první pohled poznal, že tento člověk ztěží bude pochopen lidmi, kteří vyrostli doma v dobách nesvobody a kteří uzráli zde, na Rusi revoluční, kruté, asiatské, prosycené až do kořání hrůzou z autority, ale i děsem před autoritou. Rus svrhla pána krutého, bezohledného a přísného jako je přísný, krutý a bezohledný Bůh na jejích ikonách, ponuře zírající na své pozemské stádo, rozložené mezi Dvinou a Tichým oceánem. Valnou část Rusi drží nyní jiný bůh, Antikrist a bůh pohanů, rudý Satan… A jsou lidé, kteří sní o Bohu mírném a vlídném, spravedlivém ke všem. Snad jsou to někteří z oněch eserů, kteří nedávno tudy projeli a byli odvezeni na západ, do Ufy. Mnozí z nich stále spoléhají na Čechoslováky. Příliš spoléhají. Více, než na samy sebe. Čechoslováci se jim líbí. Ejhle, demokracie, říkají o nich. A domnívají se, že i Rusko by mohlo býti této demokracii podobno. Z Omska pak zní hlas, který nebudí velikých nadějí. Hlas rozvratu.

Lidé, kteří bojovali nocí i dnem a dobyli nesmírné země – mají kdesi v srdci Evropy svoji malou vlast. Do tohoto jména se stékají všecky ručeje zázračnosti. Dejte nám naši vlast! Domů!

A hle, přijíždí generál. Už jeho uniforma, jež sice oslňuje, ale je jiná, než jejich, v skrytu srdcí je trochu dráždí. Cosi jim říká: Není to hezké, že tě dráždí tato uniforma, je to uniforma francouzského vojáka, který je tvým spojencem a který bojoval také pro tebe. Uvažuj o tom!

Dnes už nikdo neuvažuje. Kdo utrpěl otřes nervů, neuvažuje. A uvažuje-li, tedy zvráceně. Kdyby přijel kardinál Skrbenský a řekl jim: Hoši, támhle mám pro vás lodi, ve 3 hodiny odpoledne nasednete a jedeme domů – půjdou bezmála všichni za kardinálem Skrbenským. A řeknou: To je člověk! Ten jediný to s námi myslí dobře.

Ale malý modrý generál řekl něco jiného.

Jeho plákátované prohlášení k vojsku hlásalo také toto:

„Bratři! Doba návratu záviseti bude především od jednoty a ducha našich vojsk i od stupně důvěry, s jakou přilnete k své první národní vládě. Vzhůru hlavy! Vaše strádání, bratři moji, blíží se ke konci. Veliké byly útrapy našeho vojska, ale sláva jeho bude ještě větší, dovršíme-li důstojně svoje dílo, dílo nezištného Slovana a poctivého spojence.

Zdar neodvislému a sjednocenému národu československému!

Zdar Československé republice!

Zdar našemu presidentu Masarykovi!“

A T. G. Masaryk už v říjnu poslal jim vzkaz:

„Vlivem okolností musíte zůstat v Rusku a postupovat společně se spojenci…“

Jan Budecius složil hlavu do dlaní – – –

Ale malý modrý generál stál před ním zase. Byl tentokráte přísný a zachmuřený jeho drobný, tesklivý zjev. Díval se na Budeciusa očima přísnýma a nesmlouvavýma.

A Budeciusovi bylo těžko.

Duší mu proletěl děj tohoto vojska na Rusi. Vše, vše od počátku. A náhle se vše zvrátilo v jakousi hrůznou temnotu. Viděl rakouské zákopy u Burkanova, odkudž kdysi přeběhl k Rusům. Zuřivě se bránil v polosnu tomu, jak znova kráčí tamtudy, ale zpět, nějak prokletě a bláznivě zpět, od Darachova zase přes ruské zákopy tam – k Burkanovu – do otroctví. Mezi „španělskými jezdci“ a mořem drátů, široce rozkročený, ruce v bocích, vítá jej s hanebným úsměškem hejtman Kohout. Á, tak přece přišli? Nemohou přece jen bez nějakého toho rakouského chomoutu být živ, co? Sie indolenter Kerl? Tak dou, tady mají manlicherovku a tady mají svoji šíšartu. Vědí, rakušanství je síla, které tak hned české hovado neodvykne. Tak, tady jsou zas doma – a potají mohou nadávat, jak chtějí. Na to u nás nikdo nic nedá.

Ale cosi horšího přišlo ještě. Nádvoří Černínských a potom nádvoří berounských kasáren. Pak nějaký průvod ulicemi, školní děti a lidé ve fedrpuších. Pak spustila hudba: Gott erhalte…

Celé Rakousko stálo před ním. Veliký dvojhlavý orel, nahoře koruna Habsburků… A po perutích orla visí znaky koruních zemí, sepjaté řetězem Zlatého rouna. A meč i říšské jablko. Před očima se mu míhaly: černá a žlutá. A zase šli kolem tohoto velkého znaku mužové ve fedrpuších a s kordy po boku. Vše bylo temné a žluté. Oči těchto mužů byly černé a tváře jejich žluté. Pak šlo vojsko, parádní wafenrocky, čáky, telata na zádech, flinty – a mrskalo nohama V abteiligmarsch. To vojsko zpívalo česky: Radecký, Radecký, to byl hodný pán… Pak jela kavalerie a za ní táhli dělostřelci. I ti zpívali: Kde císař pán poklady má – postaví tam kanonýra – víc se o ně nestará – tramtará!

Ale pak viděl tábor lidu. Vlasatí řečníci s fešáckými kníry mluvili. Hanba Rakousku! se ozvalo… A průvody dělnictva… A sokolské slety…

V očích mu blýskalo bělí i červení.

A tato běl i červeň opět se proměnila ve žluť a čerň.

A nyní viděl i sebe, jak často ve snu bývá. A ač toto byl jen polosen – seděl v malé čajovně blízko čeljabinského nádraží – viděl nicméně člověka, který býval Janem Budeciusem, kterak jde přímo proti němu – a úsměv jeho je ničemný, plný lsti a rafinované vznešenosti, i plný nepravdivosti. Ne, to přece není Jan Budecius. Tento člověk má oči podlity krví a na rukou lpí krev. Ale což ani na jeho rukou, na těchto skutečných rukou nelpí krev?

Zdvihne prudce hlavu.

Naproti němu seděli dva mladí lidé a žena. Všichni tři ho napjatě pozorovali.

Teprve teď se důkladně probral k vědomí. Podíval se na svoje protějšky. Jeden z mladých mužů byl člověk hubený, zelených očí, utkvěle, téměř slepecky hledících na Budeciusa. Byl oblečen v občanský oděv a měl ruskou furažku na hlavě. Nezdál se býti Rusem. A přece bylo v jeho tváři vyryto znamení slovanství. Hleděl provinile do světa. Druhý člověk byl jistě Rus. Ač mladý, měl černou bradku a skřipec na nose s černou šňůrou. Vypadal jako starodávný student z Hálkových dob. Černou beranici měl pošinutou v zátylku téměř, stále cosi šeptal a s úsměvem dloubal do své sousedky. A sousedka byla hezká světlovlasá a modrooká Ruska, jež se usmívala na celá pěkná ústa, plná zdravých zubů.

Ale člověk s furažkou nepřestával se dívat na Budeciusa.

Co chce ten člověk, pomyslel si Budecius mrzutě. V hlavě mu tancovala ještě jeho ošklivá vidění – a tento člověk jako by patřil mezi ně, jakoby z nich vystoupil ve skutečnost.

„Přejete si něčeho?“ řekl konečně odhodlaně směrem k protějšímu stolu. Řekl to rusky. Ale jeho protějšek mu odpověděl česky.

„Promiňte, nic si nepřeji. Připadáte mi pouze známým. Někde jsem vás viděl. Ale kde?“

Hlas toho člověka byl příjemnější než jeho zelené oči. A přece ta příjemnost připadala Budeciusovi jako věc z nouze.

„Bože, kde jen jsem vás viděl?“ začal zase protějšek. „Asi dávno, dávno, snad ještě v Čechách. Snad jste i jinak vypadal. Ale váš výraz znám přece, musím jej odněkud znát.“

„Jste z Prahy?“

„Nikoli. Z venkova. Z Lounska.“

„Čím jste byl na Lounsku?“

„Učitelem,“ řekl tázaný skromně.

„A vy nejste v naší armádě? Jste ze zajateckého tábora?“

„Ano, z Omska. Ale dosáhl jsem propuštění a jsem už přihlášen. Právě jedu do Jekatěrinburku k mobilisačnímu oddělení Národní rady. Jsem totiž ženat. Nerad bych ženu opustil. Máme dítě, které jsme zatím dali příbuzným v Omsku. To je moje žena a můj švagr. Ale odkud jen vás znám?“

„Jak se jmenujete?“

„Macek!“

„U kterého pluku jste sloužil v Rakousku?“

„U osmaosmdesátého. Berounského…“ Budecius se zarazil. Díval se nyní pronikavě na toho člověka. Je to tedy Macek. Učitel Macek, kadet Macek. Stvůra… Vzpomíná si, kterak tento člověk chodíval, jako se chodí na čekání, na dělostřelecký pozorovací můstek a střílel odtud po Rusech.

„Jak se jmenuje vaše žena?“

Tázaný byl odpovědí zaražen, ale nakonec přece jen řekl:

„Lydia Semjonovna…“

Mladá žena i její černý bratr sebou trhli a podívali se na oba rozmlouvající.

„A jak se jmenuje vaše dítě?“ tázal se Budecius neúprosně dále, jako by vyslýchal obviněného.

„Ivan. Jan…“

Jan… pomyslel si – Jan Budecius. A nějaká hrozná tíha spadla s něho. A přece – ještě před okamžikem, když slyšel to jméno… to jméno Macek, chtěl vyskočit a vrhnout se s nožem na člověka se zelenýma očima. Či nebyla to právě přítomnost tohoto člověka, která vyvolala v něm vidění, plné hrůzy? Hrůzy z pokrytectví, ze lži, z ničemného života, žitého v masce… Ale – ten člověk má dítě, jež se jmenuje Jan. Vzhlédl nyní k matce Janově. Bylo to mladičké stvoření, života plné a bujaré a její bratr, tak rozdílný v barvě, se rty poněkud odulými, mongolskými, byl právě tak života plný a bujarý Sibirjak.

„Znám… vás,“ řekl Budecius, který už chtěl po zvyku říci prostě: znám tě, jak se to přece slušelo mezi vojáky. „Ano, sloužil jste u osmdesátého osmého pluku. Pod hejtmanem Kohoutem u Burkanova jsem vás denně vídal. Byl jste štram oficír…“

Macek byl bledý jako stěna a jeho oči ještě více sezelenaly.

„Snad se pamatujete…“ pokračoval Budecius, „na Štědrý den roku 1915. Našemu regimentu se stala hrozná věc… hrozná ostuda! Dva čeští jednoročáci v noci přeběhli k Rusům. Nějaký Perný a pak chlap, který byl politisch verdächtig, takový černý, zarostlý chlap, vojáci mu posměšně říkali „učenej“. Brzo potom Rusové ostřelovali posice regimentu a nadělali mu pravděpodobně hrozné škody. Ti dva chlapi ukradli dokonce mapy, nějaké plány, nákresy posic a vůbec provedli hrozné svinstvo. Jistě, že tam v zákopech berounského pluku bylo potom boží dopuštění. Inu – česká zrada…“

Macek ani nedutal. Jen jeho mladistvá žena k němu bojácně vzhlédla, ač jistě nerozuměla ani slovu.

„Jdete tedy do vojska…“ zahučel Budecius. „Teď…! Kdy jste byl zajat?“

„U Koňuch… v červenci sedmnáctého roku,“ řekl tiše Macek.

„To jest… u Zborova…“ zamumlal Budecius.

„Pak jsem byl transportován na sever Ruska, do Vologdy. Byl jsem nadporučíkem…“

„Už nadporučíkem…“

„Ano. Z Vologdy jsme přišli do Nižního Novgorodu. Z Nižního Novgorodu do Tobolska. Tam byl tehdy car. Z Tobolska za bolševiků do Omska. Tam jsem vyučoval hře na klavír svoji nynější ženu. Když zemřela její matka – otec už byl dávno mrtev – vzal jsem si Lydii za ženu. Děcko jsme nechali nyní v Omsku u její sestry – a já… já chci vstoupit do vojska. Rád bych, abych mohl ženu s dítětem vzíti s sebou do Čech. Brzo prý se pojede.“

Macek to vše vykládal teď už s naprostým klidem. A těžce mlčícímu Budeciusovi vypravoval o životě v zajateckém táboru důstojníků. On, Macek, vždy se hlásil jako Čech. Ale byli i jiní Češi v táborech, jimiž prošel. Nikdo z nich však nevěřil v českou samostatnost. Nikdo nebyl prý informován. A za bolševiků to šlo teprve těžko, aby se někdo hlásil do československého vojska. Nepouštěli – a vůbec Čechům nepřáli. To Němci se měli lépe. Někteří z nich vstoupili do rudé armády a dosáhli tam vysokých hodností. Ale Macek po ničem takovém netoužil. Letos v lednu se oženil. Musel se oženit. A když stará paní zemřela, nebylo překážek. Byla to jinak slušná rodina. Měli peníze a pěkný byt v Omsku – jehož bolševici zázrakem ušetřili. Teď však na nic jiného nemyslí, než na návrat domů. Tady v Rusku není mnoho nadějí na slušné živobytí. Vůbec, kdož ví, jak to zde skončí. V Omsku to vypadá všelijak. Kdo je chytrý a má nějaké peníze, jede na východ. Když projížděl tratí z Omska sem do Čeljabinska, všude na stanicích potkával mnoho různých spekulantů, to už se pozná. Vůbec po trati se pohybuje nyní jen buď vojsko, nebo běženci z Povolží nebo spekulanti, kteří jedou na východ. Potkal v Kurganu dokonce jakéhosi mladého kavalíra, který transportoval celou stáj závodních koní, dvanáct krásných kusů. Však je rád, že už je zde. A viděl i Štefánika. Fešák! Tedy republika – jest! O tom se nedá pochybovat. Diví se těm lidem, kteří ještě dnes zůstali v táborech. A jest jich ku podivu dosti. Jsou důstojníci, kteří prohlašují, že by vstoupili do vojska, ale že jich dosud nikdo nezbavil – přísahy. A jsou důstojníci, kteří přece jen nevěří v trvalý stav věcí. Rakousko-Uhersko není prý mrtvo. Nemůže býti mrtvo. Anglie toho nepřipustí. Ani Francie. Ba ani Italie. Italie nemá zájmu na zřízení velkého státu jihoslovanského. A Maďaři přímo tvrdí, že Uhry zůstanou celistvými. Však prý mírové jednání není ještě u konce. A Maďaři mají všude dosti přátel. Leč on, Macek, dnes už také věří v Československou republiku. Viděl jejího ministra. Takový mladý člověk!

Bývalý kadet Macek povzdychl.

Budecius ho poslouchal bez dechu – i bez odporu. Jen se díval vytrvale v jeho prozelenalé oči. Hle, kadet Macek! Tedy přece jen on. A bezmála týž, jaký býval, A přece – má syna Jana. Co bude ze syna Jana?

Kadet Macek jde do vojska. Teď – kdy je už vyhráno, kdy je cíle dosaženo… Za Československo nebojoval kadet Macek. Bude tedy bojovat aspoň pro Slovanstvo? Bude pomáhati, aby bylo „dovršeno důstojně dílo, dílo nezištného Slovana a spojence“, jak káže Štefánik?

Kadet Macek – Slovan – spojenec – nezištný…

A ku podivu, Macek se už ani nezardívá, ani nebledne. Shledává, že vše je v pořádku. Budecius ne a ne mu připomenouti, kterak lezl k artilerákům, aby lépe viděl za časného rána na Rusy, kteří před burkanovským lesem v údolí Titovy doliny odbíhali k blízké studánce, aby měli vodu a jak po nich kadet Macek střílel…

Budeciusovi bylo už líto ne Macka, ale veškeré bídy lidské, která chodí po zemi. Neodpovídal mu ani na otázku, dostal-li by Macek místo někde v kanceláři – třeba i u Národní rady. Nemohl mu ani říci mnoho o Techodu, kde prý přijímali nejen techniky, ale i administrativní síly. O všem bývalý kadet Macek dobře věděl.

„Umím i stenografovat, psát na stroji, v zajetí jsem se pilně učil francouzsky a anglicky, dovedu perfektně německy ve slově i v písmu…“

„S tím počkejte snad až doma,“ zahučel Budecius konečně. „Ale při těchto znalostech jistě nebudete ztracen, pane kadet, pane nadporučíku totiž…“

„A jak – myslíte – to bude s důstojnickou šarží? …“zeptal se Macek, oživlý a celý nějaký podnícený posledními slovy Budeciusovými.

„I to se snad nějak upraví… Budete nám zase komandovat – doufejme.“

Macek se zřejmě zaradoval.

„Víte, nechci nic říkat, ale shledávám ten systém u vás při veškeré demokratičnosti přece jen silně nepraktický. Proč nevyužít odborných znalostí jednotlivců, proč jich nedosadit na místa, jež jim náležejí?“

„Tak… tak…“ Budecius se silně zasmušil. A již mlčel.

Také ti tři dali se dohovoru mezi sebou. Lydia Semjonovna horlivě cosi vypravovala svému muži. A student přizvukoval.

Hospoda, jež byla do té doby téměř pustá, začala se nyní plnit. Vesměs přišli Čechoslováci. Tu a tam vstoupil nějaký „železnodorožník“, poručil si konvicí čaje a bulku s máslem – k večeři.

Skupina Čechoslováků obsadila stůl těsně vedle stolu Budeciusova.

Některé z nich znal Budecius od vidění. Bylo zde i několik písařů ze štábu. Ale mezi všemi vynikal bledý vysoký hoch inteligentní tváře a trochu blaseovaných způsobů, který, jak se zdálo, řídil jejich rozhovor.

Kdosi tam vykládal o situaci.

Situace byla ovšem kritická. Ne-li zlá.

A proto i Macek zbystřil sluch a úplně přezíral nějaký výklad své ženy.

„Bratři! Něco se na nás strojí. Něco nám chystají, bratři. A kdo je vládní, to se teprve ukáže. Většina vojska půjde jistě s námi. Nikomu nelze věřit. A vy snad věříte někdo Štefánikovi? Je to přece generál! Naše husitská demokracie je ohrožena. Kupčí se naší krví. Nic jim nedávat, nic jim nevěřit. Zkrátka, musíme zdvihnout agitaci, aby už nepadla ani rána. Za reakci se bít nebudeme. A kdo nejde s námi, jde proti nám. A my jsme vojsko. Na tom ani Štefánik nemůže nic změnit. Jsme revoluční armáda a tou zůstaneme. Sjezd musí býti svolán a na sjezdu můžeme rozhodovat jen my – jako právoplatní zástupci vojska.“

„Ovšem! Dosti krveprolití. Beztak jsme potřísnili svoje ruce bratrskou krví ruského proletariátu. A proletariát světa bude nás volati k zodpovědnosti. Ale zodpovědnost není na nás. Je na zdejším vedení, na zdejší vládě. Ale my jsme tu proto, abychom hleděli zachránit, co se zachránit dá.“

To už mluvil onen vysoký chlapec. Jeho oči ožily.

„Štefánik musí respektovat, co jsme zde vytvořili na ochranu naší demokracie ve vojsku. To jsou naše vymoženosti a náš pokrok – proti ostatním armádám. Správně bylo na minulém sjezdu řečeno: průlom občanství do vojenství. Náš voják je především občan – a teprve potom voják. S vojanskejma vopičkama na nás páni nevyzrají. To ať si nemyslí – že budeme zdravit oficíry, tuto naši najedenou buržoasii. Ať zdraví oni… Vše dolů před majestátem prostého vojáka – dobrovolníka – demokrata…“

Budecius poslouchal vše velmi pozorně.

Pak vstal, zaplatil stoje a posléze vyšel ven.

Venku bylo mrazivo. Sníh ležel na ulicích, chrupký a svěží, vrzal vesele pod botami. Světla elektrických lamp se komíhala a blyštěla na sněhu. Nedaleko pracovalo nádraží. Hukot, rachot a pískot.

V hlavě měl pusto. V srdci rovněž.

Odplivl si. Jaké fráze, pro Boha, jaké fráze a jaká nízká žvanírna! Vzdychl. Co chtějí? Nebojovat – dobře! Ale což budou-li napadeni bolševiky? Vzdají se? Utečou? A co je to ta demokracie ve vojsku? Ty komitéty, které si vymyslili Rusové? To jsou ty jejich vymoženosti? Za reakci se bít nebudeme – dobrá. Ale budou se tito lidé bít, řekněme, proti reakci? Budou se vůbec bít? Kam se podějí? Kam utečou před bojem? Jaká hanba! A kadet Macek to slyší. Kadet Macek se raduje. Jde mu to vše z duše. Nejde mu sice o nějakou demokracii, která se tu obrací v hrozný žvast, ale jde mu o sebe – a to je výborné. Mluví ti chlapci o vládě, o vládních lidech – docela, jako bychom byli v Rakousku. Dělají ze zvyku nenávist – vůči vládě. Nenávist vůči vládě – to je tedy základní disposice českého člověka! Rozmyšlenkovitě žvaní – jako žvanili jejich otcové na radikálních táborech… A mluví jménem vojska… Vojsko… Oh, vojsko je něco jiného, než tito… Kolik z těchto bylo opravdovými vojáky? Přišli sem pro něco jiného než pro boj. Přišli zasedat, schůzovat, meetingovat, komitétit… Tak se to naučili už doma a nemohou bez schůzování žít ani na vojně…

Domů… Tak volají! Budu volati s nimi. Ne proto, že bych spěchal domů. Ale proto, aby veliké věci, jež stvořili hrdinové, nebyly pošpiněny a zničeny žvanily. Domů, ano, domů… Neboť je konec. Doma je dohráno. Každé pokračování je pouze zhoubné a nakonec zkazí celou věc. Neboť došly síly. Mohutný sen je dosněn. A bylo vše tak blízké, tak možné. Něco takového říká i Oněgin. Ale i pro něho je už pozdě. Jde o jediné: odejíti se ctí. Se ctí, o níž vždy mluvil Švec. Ještě do nedávna jsem věřil. Věřil jsem v ufimskou vládu. Přišel Kolčak. Spojenci jsou zřejmě s ním. Aspoň se domnívají, že snad něco dokáže. Nedokáže nic. Vznikl z puče a zahyne na puče, jež nyní budou následovat proti němu. My jsme spolupracovali na ufimské vládě. My jsme dali Rusku Direktorium. Nebyla to skvělá vláda. Kde vzít v dnešní Rusi něco skvělého? Ale byla to dobrá vláda. Slušní lidé. A byli zárukou mužíku, že mu nevezmou získanou půdu, i dělníku, že nad ním nepovládne komisaroděržavije. Mohla zvítězit v boji proti bolševikům. Mohla dovésti Rus přece jen do Ústavodárného shromáždění, jež nepřestalo býti oltáříčkem ruské národní naděje. A nyní Kolčak a lstivý, bleďounký, mazaný spekulant, Ivan Michajlov, jeho ministr financí. Tito lidé chtějí zvítěziti nad bolševiky – a zároveň ovládnouti neklidnou Sibiř… A my? Jsme tu rázem opuštěni a bezmála zrazeni. Ale máme se zbláznit proto? My, muži od Zborova…

Docházel už k nádraží, když kdosi ho dohonil a stanul po jeho boku. Obrátil se. Byl to student s černou bradkou a se skřipcem na černé šňůře, který seděl vedle Macka.

„Čeho si přejete?“ obrátil se k němu Budecius rozmrzele.

„Promiňte… já… tak jen… zajímáte mne. Máte zajímavou tvář. Chtělo se mi s vámi pohovořit… Vidím na vás, že jste vážný člověk. Vážný člověk. A to je dnes událost, potkati vážného člověka. Švagr mi vyložil, co povídali tam v hospodě vaši vojáci. Zajímavé, což! Podivné závěry. Zajímavé. Nebudou tedy už Čechoslováci bojovat, pravda? Pro Kolčaka ni rány nedají… Ale co chtějí dělat?“

Student mluvil horlivě a div nechytal Budeciusa za rameno.

Ten mu však neodpověděl. Šel mlčky kupředu. Ale student po chvíli začal zase:

„Nu, co jiného? Domů pojedou, pravda? Ale nepustí-li jich Kolčak? Nepustí-li jich spojenci? Přikáží-li spojenci, podporovati Kolčaka? Donutí-li? Budou se vzpírat? Budou se vzpírat i zbraní? Budou tedy bojovati vaše legiony na Sibiři i proti spojencům? Vyhlásí válku Velké Britanii, která podporuje Kolčaka? Vidíte: kleště! Kleště, povídám vám. Vaše vláda dělá mír v Paříži. Váš zahraniční ministr potřebuje argumenty, jež by se líbily Spojencům. Spojencům se líbí, že jste na Sibiři a že udržujete bolševiky v patřičné vzdálenosti od Východu, kde všichni Spojenci mají na ohni svůj kus masa. Líbíte se Anglii, že tvoříte zeď mezi Indií a Sovdepií ruskou, která by mohla do Indie právě nyní, nebýt vás, podniknout aspoň agitační invasi. Totéž je s Čínou. Líbíte se Japonsku, které se stěhuje do východní Sibiře. Totéž dělá Amerika, která tam hlídá Japušky, aby neztučněli. Ruští oficíři těžce nesou, že jste vy byli dosud všude první: nejen na frontě, ale i u ruských bab. A pak: jsou patrioti, chtějí sami osvobodit vlast, potřebují jen armády, a dostanou-li ji, vystrčí na vás zadek a vyženou vás. Ale oni jí nedostanou. Mobilisace mladých vycvičených chlapců nedá armády: tito kloučci se rozutečou při první ráně. A zkušené vojáky? Kde je získá – Kolčak? Není jich vůbec mnoho v Sibiři, a jsou-li, proč by se šli ze svých dědin bít právě pro Kolčaka, který jim asi ty dědiny zamýšlí vzít? Spojenci sami sem už nepřijdou – fronta proti Německu není dnes akutní, na východě, jak známo němečtí vojáci ji právě v těchto dnech opustili a odešli ke svým Grétám na Odru, Labe, Mohan a Rýn. Nezbývá vám než vyletěti do povětří – neboť jste zátka v dvojdílné křivuli, na níž tlačí plyn zprava i zleva – anebo…“

„Anebo?“ zastavil se Budecius a se zájmem nyní pohlédl na hovorného mladíka.

„Anebo se přidat buď k pravé čí k levé ruce. Nezdá se, že by Kolčak byl vaší pravou rukou…“ mladík se usmál a Budecius jen pokrčil rameny.

„Vy jste bolševik?“ řekl konečně.

„Ví Bůh, že nejsem bolševik,“ dušoval se mladík. „Zajímá mne jen vaše situace. Či to není svrchovaně zajímavé?“

„Je… svrchovaně… Sloužíte páté sovětské armádě?“

„Pravím vám, že nejsem bolševik. Jste přece prostý voják, řekl bych vám to. Vaši lidé, podle toho, co mluví, vzbuzovali by přece důvěru v tomto směru,“ řekl jinoch ironicky.

„A co ještě chcete ode mne?“ pravil Budecius zasmušile.

„Nic. Jen odpověď na otázku, můžete-li…“

„Prosím. Otázku!“

„Budete se bíti s bolševiky?“

„Bude-li nutno, ano.“

„Budete se bíti s Kolčakem?“

„Bude-li to nutno, ano. S každým, kdo nás napadne!“

„Děkuji… Nehněvejte se na mne… Nevím, jak vlastně… Měl jsem prostě už takovou důvěru ve vás… Ví Bůh, že nejsem bolševik…“

„Čert vás vezmi, co jste. Nebojíme se bolševiků…“ a Budecius mávl rukou a prudce odcházel.

„Slyšte… slyšte!“ volal za ním student. „Slyšte přec! Povídám vám, odejděte! Odejděte odtud! Zahynete! Zahynete!“

Čert! pomyslel si Budecius. Čert! Kdo se ho prosí o jeho rady! Zahynete, volá! Agent! Tedy agenti už jsou v práci. Ano, odejdeme. Ale nechť odejdeme dnes či zítra, či kdykoli – nezahyneme. Pamatuj si to, čerte! Čerte, po jehož pravici sedí Macek a po jehož levici sedí delegát Koňadra, vysoký, bledý – inteligent.

III.

Pluk opouštěl tiše hřbitov.

Vojáci odcházeli odtud pobledlí, se svěšenými hlavami.

Byla to přesmutná návštěva. Prosincový mrazivý den. Mrazivý sedmý prosinec roku 1918.

První pluk navštívil dnes hrob svého plukovníka. Plukovníka Josefa Jiřího Ševce. Prvního českého plukovníka svého pluku.

Ztrnule čněly do výše stromy čeljabinského hřbitova. Několik dní předtím navštívil tento hrob generál Milan Štefánik. Požádal tehdy, aby nikdo ho od hřbitovních dveří k hrobu Ševcovu nenásledoval. Za co se modlil tehdy generál Milan Štefánik? – Za naše vojsko i za spásu duše plukovníka Ševce? Za spásu duše našeho vojska?

Toto vojsko zde tedy před okamžikem stálo. Celý první pluk. Ševcův pluk. Stálo zde zaraženo a pohnuto. Neboť plukovník Švec se nikdy k pluku již nevrátí, nikdy se šedohnědýma očima nezadívá do očí pluku. To cítili dnes mnohem více než kdykoli jindy. Právě na tomto místě představila se jim skutečnost mnohem strašněji, než kdykoli jindy. Do této chvíle stále jaksi tomu bylo možno nevěřit. Snad odjel kamsi, je na dovolené, je snad raněn, nemocen – ale jednoho dne bude státi pluk v celé zbroji a on se objeví na koni, štíhlý, junácký a rovný a řekne svým určitým sokolským hlasem: Prvnímu pluku zdar! Neřekne? Neřekne. Nikdy již!

A proto odcházely rota za rotou ze hřbitovních vrat, hlavy svěšeny.

Kapitán Jiří Skála předal velení své roty poručíku Horáčkovi. Viděl kdesi vzadu za četami pluku státi skromně Budeciusa. Nepatřil už jaksi do pluku, byv odvolán ke štábu vojska, ale přišel přece s plukem dnes na toto místo. A Skála chtěl s ním promluvit. Proto se vrátil zase na hřbitov. Neboť věděl, že Budecius zde zůstal ještě sám.

Viděl ho nyní, jak se prochází mezi hroby. Byl tu čerstvý hrob rumunského důstojníka, jednoho z vůdců sibiřské organisace rumunské, jehož vlastní vojáci nedávno zastřelili. Proč?

Nikdo vlastně dobře neví, proč. Hovořili o tom, že prý z nervosy.

Nervosa… šeptl si Skála.

Budecius dlouho nepozoroval svého nedávného velitele.

Stále mu jaksi unikal, odbočoval s cest, kudy mu Skála nadcházel. A přece kapitán se obával, zavolati hlasitě jeho jméno. Bylo zde nyní ticho nesmírné a bílý, sněhem zavalený hřbitov, těžce mlčel. Nic se nehnulo.

Ale Budecius se po chvíli zastavil. Stál tiše, nehybně, jako by zmrzl – na témž místě. Skála pomalu ho došel.

Voják ani nebyl nijak překvapen. Jako by zde byl na Jiřího Skálu vědomě čekal. Podal mu ruku a silně jí stiskl.

„Dávno jsem tě neviděl…“ šeptl jinoch.

„Dávno… právě od smrti plukovníka Ševce,“ řekl tiše Budecius.

„Chybí nám…“

„A bude nám chybět… vždy víc a více… Je málo tvrdých, rozhodných a důsledných lidí… je málo mužů.“

„Čestných mužů…“

„Ano, čestných… Neboť dnes už jde téměř jen o naši čest…“

„… A o Rusko?“ vzdechl Jiří Skála.

„Rusko… Rusko… Bojím se, že Rusko je ztraceno. Aspoň na čas. Aspoň naše Rusko… neboť naše věc v Rusku je ztracena na jisto!“

Budecius to řekl tvrdě a určitě.

Mladý důstojník však podíval se přece jen pronikavěji a pátravě do jeho tváří. Jiří Skála nemohl věřit těmto slovům.

„Myslím,“ řekl trochu váhavě, „že i ty jsi nemocen… Všichni jste onemocněli. Je to únava, je to ztráta nervů – na čas. Je to nervosa.

I Rumuni to projevují. Z nervosy a z touhy po domově zabijí svého důstojníka. Pak ho slavnostně pohřbívají a všichni pláčí nad jeho hrobem. My jsme to učinili se Ševcem bezmála taktéž. To však znamená, že máme málo mužů… Je to slabý organismus, věru,“ dodal Skála trochu uštěpačně.

„A co chceš dělat?“ zeptal se ho Budecius mírně.

„Chci bojovat. Chci bojovat pro Rusko. Tím spíše, že náš boj pro Čechy je skončen. Teď tedy projev, československý slovanofile, svoji lásku – nesobecky a věrně. Rusko bojovalo – ne pro sebe, ale pro Srby, pro nás, ba i pro Francouze a – dokonce i pro Anglii. A více ještě: i pro Japonsko. Dnes, nažraní a uspokojení – my všichni opouštíme národ, který pro nás položil miliony „zemljaků“. Zase žvaníme o neutralitě. Neutralita dnes po všem, co se stalo, znamená ne-li přímou zradu, tož jistě aspoň to: Nic nám do tebe teď už není, milé Rusko. Netýkáš se nás. Už nás nezajímáš. Dokud‘s mohlo pomáhat nám – dobré jsi bylo. Jde-li o to, pomáhat tobě, pak za nic nestojíš. Bolševismus – to je prý tvoje vnitřní záležitost. Tvoje národní choroba, leč si ji, jak umíš. A my, jako ten Levita, jdeme kolem zraněného a oloupeného, v krvi tonoucího člověka, a jako ten Levita – pomíjíme. Neutralita! Díváme se najednou na Rusko, jako by bylo na měsíci, na Marsu, na Jupiteru, jen ne na této zemi. Jako by nežilo těsně vedle nás a jako by jeho rány nemohly nás nikdy bolet. Nikdy nakazit… Surové je to, víš-li. A potom je to i hloupé. A krátkozraké. Namítneš: Nemáme sil. Dobře. Jsme teď znaveni. Jsme unaveni a utýráni Kazaní, Povolžím, trochu otráveni neúspěchy a tragickými ztrátami. Ale což se naši vojáci nehnali po ústupu z Ukrajiny, po zkáze ruské fronty a po Brest-Litevsku, po Bachmači a dokonce po Maxově odzbrojení znovu do boje – s bolševiky, jak jen trochu pocítili nové energie a odpočinuli si, lze-li nazvati odpočinkem to, co bylo před Penzou, před Čeljabinskem, před Marijinskem, před Vladivostokem? Řekneš ještě, že tehdy nebyl doma 28. říjen. Ano, to je vážné. Chápu tu touhu po domově. Ale stejně vážná musí býti i touha, pomoci Rusku. Neboť pak – nejsme Slované. Pak jsme Němci, jsme sobci a lépe by nám bylo, kdybychom se raději nebyli narodili. Oh, býti Slovany, dokud z toho něco kouká… Přesvědčili jsme se, že bolševici nejsou ruský národ. Viděli jsme to, když jsme letos v květnu se s nimi střetli. Co bylo ruské v této zemi, vše stálo při nás. I dělníci a mužíci. Což by našich padesát tisíc potulných ozbrojenců mohlo se prodírati Ruskem, kdyby toto Rusko stálo proti nám? Nedojeli bychom ani na nejbližší stanici. Hladem bychom pohynuli jako toulaví psi. Dělníci v Ivaščenkově nám nosili patrony a mužíci od Lipjag nám vozili chleba. A zabili nejtučnější dobytče, když jsme k nim přišli. Že se radovala buržoasie v městech, to nám mohlo býti celkem lhostejno. Kolik je v Rusku buržoasie? Ale že se s námi radovala nesmírná mužická Rus – to je poučné. Ne, bolševici nejsou ruský národ a nebudou jím. Bolševismus není věcí Ruska a není věcí ruskou. A my, proto, že v Praze je vše již pod pokličkou, utečeme zde od započatého díla, utečeme nedůstojně, skoro zbaběle, a poběžíme o překot každý ke své boudě a ke své hromádce? V tom je velikost… hm? Je-li tohle to veliké, to heroické, to silné vojsko bez bázně, ale i bez hany, o němž jsme snili na rozvědkách před Zborovem? Nový český člověk, to jsou nové Čechy? Odpověz mi přece…“

Skála mluvil hlasem rozechvělým a bolestným. Podíval se na svého druha téměř se zlobou, Ale Budecius mu neodpovídal. Snad ještě čekal na něco.

Zima byla a proto se dali na cestu. Bloudili po vyšlapaných stezkách hřbitova, mezi kříži a náhrobky.

„Našla se teď nová záminka k útěku od velikého díla,“ řekl po chvíli opět Skála. „Kolčak. Není to příjemný pán. Ale zdá se, že přišel některým zbabělcům v čas i vhod. Je aspoň teď možno mluvit o reakci. A pro reakci přece nebojujeme. Švec zemřel ještě před reakcí. Vodičkové chodili ještě před Kolčakem. Budou chodit od těplušky k těplušce i po Kolčakovi. Budou chodit vždycky. Vždycky bude žít typický český štváč. Hanebně jízlivý, v nic nevěřící, opakující nesnesitelné větičky, plné známých slov, jež obyčejně nemají obsahu, šeptající o různých hrůzách, jež nás mají stihnouti, mužíček paniky, milovník každého zmatku, každého nepořádku, každého hecu. Podněcující a potom prchající, je-li zle. Takový umrněný český čertík, z něhož sice nejde hrůza, poněvadž sám nikdy nikoho nesežral, ale přes to malá špinavá bestie, podobná šakalu, jež je s to nadělat nesmírné škody. Agitátor a také tak trochu potměšilý domácí aligátor, jak říkají naši kluci, aligátor, který otravuje naši čistou vodu a číhá na prosté a důvěřivé děti. Teď má tedy Kolčaka. Jím hypnotisuje kluky. Kdyby nebylo Kolčaka, musel by ho přímo vymyslet. Nu, dobře, Kolčak. Ale čas utíká a Kolčak je stále zde. My jsme ho oprotestovali – a dost! Nezabili jsme ho. Neodstranili jsme ho. Agitátoři mluví o demokracii. Ale ani v té demokracii se nenašel jediný statečný, který by ho odstranil. Ani jediný ze strany eserů, kteráž je stranou atentátů a atentátníků. Páni zasedlí, radili se, hlasovali a vynesli – resoluci. Než se k tomu dostali, seděl Kolčak bezpečně v sedle. A přišli mezitím také páni ze západu z východu, Francouzi i Angličané, Japonci i Američané. A tiskli admirálovi uznale ruku. A dokonce i dosti okázale – nám před očima. A my, majíce nejzdatnější vojsko na tomto území, rozpačitě a téměř zahanbeně jsme museli mlčet. Co jsme také mohli činit – teď? Dobře. Ale je-li tedy tento Kolčak zde – máme my dokonce utéci odtud, utéci před bojem s bolševiky? Utéci před povinností, jež je povinností vůči Rusku, nikoli vůči Kolčakovi? Kolik ještě může býti různých Kolčaků, Denikinů, Judeničů jako byli Kornilovové, Duchoninové, Kaledinové, Alexejevové. Byli jsme jediní, kteří osvobodili nesmírný kus ruské země a kteří vytvořili nejsolidnější frontu. Jestliže jsme však nezamezili Kolčaka, nesmíme dobrovolně rozházet frontu a zničit dílo, jež jsme zalili svou krví. Zůstaneme-li věrni tomuto dílu, je to věrnost Rusku – a ta nám dá sílu, s níž můžeme nakonec rozhodovati o věci Ruska třeba i více, než sám Kolčak. A sám Kolčak? Tento voják, který se domnívá, že by tedy mohl, když ho mnozí denně v tom utvrzují, přispěti k spáse Ruska… jakého Belzebuba z něho udělali? Agitátoři…“

Tehdy se Budecius usmál.

Ale Skála přehlédl tento úsměv a vedl svou:

„Viděl jsem ho v Jekatěrinburku – jako mnozí z našich. Tehdy byl vojenským ministrem. Líbil se mi více než tlustý Boldyrev, který v Ufě po zvolení Direktoria hned po děkovné mši natáhl si generálské lampasy na obšírné gatě. Konečně oficír jako oficír. Všichni milují „pohony“ a lampasy – a jednou je budou nosit sovětští oficíři, vyhrají-li tuto vojnu. Snad budou červené či jaké – ale záleží na tom? Bude rota méně rotou a pluk či brigáda méně plukem či brigádou? A i kulomety zůstanou kulomety… Kdož ví, jestli i my nebudeme jednou nositi „pogony“ a lampasy? Ale teď o něco jiného běží. O Rusko. O Rusko, které milujeme… jehož nepřestanu milovati do posledního svého dechnutí… Vstoupilo do mého srdce a do celé duše. Je to nesmírná láska, kterou dovedla vzbudit ve mně tato obrovská země a tento veliký, podivuhodný lid. A chytne mne to vždy silněji a strašněji, vzpomenu-li na vše, co jsem zde viděl. Někdy stačí, vidím-li někde na stanici třeba mužíka, vousatého a pokorně stojícího, s divnýma stepníma očima, které se dívají – Bůh ví kam? A vím, že je to třeba filuta, měšočník, který lstivě chce ve svém pytli třeba něco propašovati, anebo mužík, který včera v záchvatu zuřivosti zabil syna – jako onen před bitvou u Lipjag, když ho našel mezi bolševiky. A miluji kozáky, když jedou a zpívají, ač vím, že jsou z nich za chvíli hrůzní hrdlořezi… Miluji, vždyť milenky také miluji lupiče a vrahy. Nemohu za to. Ruské lidství je příliš obšírné, a je-li v něm dnes ďábel, víš s jistotou, že zítra v něm bude sídleti Bůh. Jako v dítěti. A kdo by dětí nemiloval? Nuže – my nemůžeme teď z Ruska. Nemohli bychom pohleděti do očí těch – dětí… Dívají se na nás. A jsou to často oči, plné úzkosti. Odpočineme si – dobře. Ale potom půjdeme kupředu. A třeba i s Kolčakem a s jeho vojsky. Mohutný sen Marusinky není mrtev. Půjdeme kupředu. Sovětská vojska se zastaví na Urale. Ural bude naší basí. A připravíme se. Nezapomeň, že jsme improvisovali. Tak, jak nás situace zastihla v době našeho transportu. Teď povedeme vojnu – ne guerillu. Potáhneme znovu na Volhu. Potáhneme znovu na Penzu, Simbirsk, na Kazaň…“

„Na Kazaň?“ podivil se náhle Budecius. „Ano, na Kazaň… I na Kazaň. A na Nižní Novgorod. A na Moskvu!“ Jinoch zrudl v tvářích. A oči mu zasvítily…

A tak mimoděk, jak tu chodili v náruživé samomluvě Skálově, octli se opět u hrobu plukovníka Ševce. Zastavili se. A podívali se jeden druhému do očí, upřímně a teskně.

Budecius po chvíli, jež byla téměř zoufalá, řekl náhle:

„A jak je v rotě? Co dělá Vojta Baroch?“ Skála udiveně vzhlédl a mávl rukou.

„Ještě skládá říkanky?“

„Ne. Neskládá…“ odtušil kapitán Skála.

„Vida! A co Liebermann?“

„Nosí svoje nůžky a svoji kapičku na nose.“

„Tedy stále…“

„A vzpomíná na Perného a na boj u Starých Sull. A ostatní jsou stále stejní. Jenže… jsou všichni smutni. Také několik nových máme. Jsou dobří. Ale jsou někteří – velmi nedobří. Chodí jako kakabusové. Jídlo není dobré. Hadry nejsou dobré. Nic není dobrého. Dali mi dva, kteří kdysi v Penze přeběhli do sovětské armády a nyní odtud utekli zase zpátky k nám. Ti jsou vděční, oddaní a tiší jako pěny.“

„Také chtějí – do Kazaně? …“ jemně se zeptal Budecius.

Jiří Skála pohodil hlavou. A řekl trochu nervosně:

„I – šli by zase. Ah, nebrati víru těmto lidem! Nebrati nikomu víru… Největší zločin – – –“

„Zde tedy leží plukovník Švec…“ řekl za okamžik mlčení Budecius. „Jsem velmi šťasten, že tu stojím právě s tebou, bratře kapitáne. Bratře Jiří Skálo. Pověz mi ještě: Chtěl bys bojovati pro Rusko do posledního našeho člověka?“

„Do posledního…“

„I sám bys chtěl umříti? …“

„Ah… Pravím, do posledního… I kdybych byl posledním já.“

„A kdyby… kdyby to vše bylo nadarmo?“

„Proč – nadarmo? A konečně – i kdyby to bylo nadarmo, ač nic není na světě nadarmo, tím méně boj a pře spravedlivá. Snad jednou… snad jednou i to by přineslo úroky. Riegrův elsaský protest kdysi také neměl okamžitého úspěchu. A byl to papírový protest. A vrátil nám úroky i kapitál. Nic není nadarmo…“

„Tedy slavně umřít – – jak říkával Rybář?“

„Lépe tak… lépe než zradit… než utéci…“

„A domov?“

„Domov má již, čeho potřeboval. Ale Rusko nemá toho, čeho potřebuje. Mám já – ale můj vlastní bratr Ivan nemá, kde by hlavy složil. Krov mu stále hoří nad hlavou. A já – já toho nemám vidět? Já se mám starat vždy jen o sebe? Jaký jsem vydařený český bratr!“

„A Vlasta?“

„Buď mne uvidí, nebo mne neuvidí. To je otázka, jež platí od samého počátku války. S ní musí počítat ona i já. A já – jsem voják. Jsem tam, kde se střílí. Jsem tam, kudy nejčastěji chodí smrt. Tak co?“

„A zhyne-li celé naše vojsko – a zůstane-li při tom Rus sovětská – a ztratí-li ti tam doma, jichž je tak málo a jimiž je každý tak dobrý, padesát tisíc zdatných a zkušených mužů – a nebude-li nikomu pomoženo – a ztratí-li vlastně nakonec všichni…“

„Může býti ztraceno mnoho… ale jedno zůstane, a to si lze říci právě na tomto místě, u tohoto hrobu: čest našeho vojska.“

Jiří Skála to řekl už hlasem úplně rozechvělým.

Byl nyní nějak vyčerpán a znaven, jakoby prodělal veliký pochod. Krev mu bila ve spáncích a ruce se mu chvěly. Ač byl mráz, zdálo se mu, že je vedro. Měl snad horečku.

A tu Budecius uchopil ho za ruku.

„Čest našeho vojska…“ opakoval po něm a několikráte, čím dále tišeji. Pak dodal zádumčivě:

„Ano, o ni jde. Vím to. Myslím na to neustále v posledních dnech. Ano, o to jde…“

„Ale nebude cti – nedodržíme-li slova,“ vzplanul znovu Skála. „A dali jsme slovo vlastnímu bratru. Dali jsme čestné slovo Rusku…“

„Dali…“ odtušil ponuře Budecius.

„Tedy nezradíme…“ řekl pevně Skála.

„A zradí-li Rusko…“ šeptl smutně jeho druh.

„Koho? Nás?“ podivil se Skála.

„Nikoli… samo sebe…“ řekl Budecius – a odcházel tiše.

Skála šel beze slova za ním.

IV.

„U sta hromů!“ podivil se kapitán Korda.

Z velikého běženeckého vlaku, který přijel z Ufy, vystoupilo na čeljabinském nádraží množství lidí. Staříci v obnošených kožiších, starší dámy, baryně v kožíšcích drahých a vzácných s náramnými límci, i dívenky jejich, báryšni, křehoučké a připudrované, pak staré Ňáni a sluhové, vlekoucí samovary a někdy i klece s kanáry, žalostně mrznoucími v surové sibiřské zimě.

„Stěhuje se to tedy, pšakrev! Kam to dáme? Čím to nakrmíme?“ bědoval v duchu. „Jó, holečku, to není jako před nedávnem. To bylo ještě všeho dost. Ale teď, zima na krku, špekulace už také tak nejdou, jako šly. Šťastný plukovník Strelnikov. Ten ještě perské koberce před dvěma měsíci provezl z východu – a nepoveze-li je za měsíc zase na východ? Žrádlo a patrony, psí syni, nepřevážejí! Ale koberce! Samovary! Klece s kanáry a s papoušky! Ohaře, doggy a chrty! Závodní koně. A jedna baryňa milence, japonského psa a opičku, jakož i piano. Bösendorfer! Tuším, nějaká dobrá známka. A starý generál– pensista deset ročníků „Ruského invalida“. A hajdy na východ! Vše na východ. Čeljabinsk nebo Jekatěrinburk, Omsk nebo Tomsk, Irkutsk, Čita, Charbin, Vladivostok. A pak Hakone v Japonsku, Šanghaj v Číně, kdo může dále, tedy do Ameriky, do Jevropy – jak říkají. U sta hromů!“

Chodil po peroně mrzutě a sekal bičíkem do svých botek.

Co chvíli jej někdo zastavil; obyčejně ženy, dámy, a ptaly se na to, na ono.

Nezná-li plukovníka Solodovnikova?

Jakže, nezná? Divno! Měl by znát. Či není komandantem stanice?

Není? Divno! Proč že není komandantem stanice? A kdo je komandantem stanice? A kde možno čaj dostati? A není-li tu někde krámek Amerikánců? Tam prý mají papirosy – výtečné, parfumované. A jak silné!

Vodky kapička kdyby byla! vzdychal starý vousatý hospodin, činovník s nějakým důležitým odznáčkem na čapce. Státní rada – jistě nějaký státní rada. Anebo aspoň „koležský assesor“.

A tu se někteří stěhovali a hledali vlak, který jede do Jekatěrinburku.

Že dnes už nejede? A prosím, jaký je to pořádek? Dříve – jezdil, a vůbec, kolik vlaků jezdilo. Posmilujte – Čeljabinsk–Jekatěrinburk! Taková důležitá linka.

Ale vojsko se prý dopravuje.

Vojsko… vojsko… a jaké vlastně vojsko?

Čechoslováci!

Oh, ti Čechoslováci! Všecky tratě ucpávají. Nikam se nemůžeš hnout. Teď abychom tu čekali do dvacetičtyř hodin. Zmrzneme, ví Bůh, že zmrzneme. A proč vojsko?

Nástup na Perm!

Na Perm! Proč ne raději hned a přímo na Moskvu? Na Samaru, Penzu, Rjazaň – a hle, Moskva před vámi, holoubkové! Hle, Moskva, Moskva, máť bělokamenná!

To vám, Arkadije Petroviči, v Moskvě na Arbatu kabaret býval svého času – za starých zlatých časů… Dívenky křehké jako preclíčky. A nožky! Nožky kuželky, povídám vám. Oblé, hladké, pružné. Ruce jako z gumy i ramínka, plácneš – a dlaň ti odskočí. Ale radost pobýt mezi nimi… radost!

Kapitán Korda s počátku sakroval. Ale po chvíli se rozveselil. A bavil se.

Hrome, to je národ, řekl si. Jaký velkolepý národ! Vyhnali je do mrazu, stěhují se, nevědí kam, dědci na chcípnutí – snad do rána desetina jich tady pomrzne – a ejhle, ramínka! Vzpomínají na staré, zlaté časy – ale nepláčí, otřesou se jako pinčlíci, když je někdo vstrčí do vody, a už zase melou svoji. Ti mají rádi život, panečku! A konec konců, všude jim je dobře. Všude je Rus – a konce jí není. Všecko je tragikomedie jen ne žádná tragedie, to nesnášejí. Rozpláčí-li se, to jen na chvíli. Za okamžik už najdou známé nebo se seznámí a už se veselí, flirtují, umlouvají, spolčují. Podivuhodně nezmarný pud k životu, jaký bys marně hledal jinde na světě. A přijde-li i to nejhorší – tož přijde. Osud! Sudba! A smrt je konec konců velmi běžný závěr každé člověčí existence. Znají klid – a říká se mu božský. Ač se panicky bojí smrti – nakonec ji přijmou jaksi smířlivě – a dokonce s úsměvem. Pak – u stěny někde – je vše lhostejno.

Nutno-li zmrznout – co pořídíš proti tomu? Nutno zmrznout – tož tedy nutno.

Nejsou k utahání, řekl si posléze. A přivyknou všemu. U čerta, praskne-li celý ten sibiřský krám, přivyknou i bolševictví. Vstoupí jednoduše do sovětských služeb. Kolik už jich vstoupilo! Jen v armádě – kolik už tam je generálů, plukovníků generálního štábu i všelikých intendantů, letců, automobilistů, dělostřelců, kontrrozvědčíků, popů, činovníků! Co si počneš? Co pořídíš? Nic naplat – ničevó něpodělaješ! Žít se chce, jíst se chce – a žaludek má jen jedno politické přesvědčení. A co nám je do toho!

Vcelku – je to veselá podívaná, uvažoval dále Korda. Kdypak zas, u sta hromů, bude na světě takováhle mela, kterou právě prožíváme? Ty stěhovavé tábory lidí, ty fronty ve všelikých zastrčených koutech světa. Konečně, což! Vždyť prý i někde dole, v Jižní Africe, je také dohodová fronta. Vesele to praská po nivách všech světadílů! A z lidí se stávají už pomalu žoldnéři. Nejsem já sám pořádný soldát – bezmála z třicetileté války? Nechce se mi ani věřit, že by mohlo už býti po válce!

„Gospodin oficer! Gospodin Čechoslovák!“

Tak se nyní ozvalo za ním. Obrátil se.

Byl to jakýsi muž, který ho volal. Vousatý, ale přece ne starý. A dokonce hlas, který by mohl znát odkudsi.

„Vy mne nepoznáváte – což? Inu, lidé se mění. Podle toho, jak se mění režim,“ dodal muž s úsměvem. „Přijde čas – musíš trochu přizpůsobit masku. Vypadat tak nějak jako ataman Krasilnikov, anebo v nejmírnějším případě nosit vous á la ministerský předseda, náš někdejší přeslovutný tovaryš Vologodský. Opravdu si na mne nevzpomínáte?“

Muž se opět zasmál a vycenil zpod černých vousů zuby.

„Ivanov,“ řekl posléze.

„Ivanov… Ivanov…“ opakoval Korda mechanicky. Pak se zamračil a pokračoval: „Jděte k čertu, příteli. A dejte si jiné jméno. Na Rusi je jistě deset milionů Ivanovů. Carův generál se jmenoval Ivanov a každý izvozčík je také Ivanov. Támhle za námi v Omsku či kde řádí Ivanov-Rinov, pěkný zabiják a vůdce sibiřských kozáků. Není to váš bratr?“

„Sotva,“ smál se cizinec. „Ale kdyby mne dostal do klepet, asi by mě zadávil. To je vlk! Ale poslyšte, měl bych tu něco pro vás. Snad dokonce i něco příjemného.“

„Co? Vodku?“ zabručel Korda nedůvěřivě. Vida je, chlapíky. To je asi nějaký temný mládenec. Špion, agent, provokatér – kdo se v tom vyzná? Beztak je jich všude plno a možná, že jsou to lidé, které tu denně potkáváš a kteří se na tebe dívají těma nejmírnějšíma očima.

„Hleďte, milý Ivanové, nemám času na vaše překvapení,“ řekl rozhodně. „Víte, vy nás, Čechoslováky, už dovedete dobře zaměstnat. Jsme od rána do večera na nohou. A na legraci nemáme času.“

Cizinec se zarazil a trochu zvážněl.

„Promiňte,“ řekl nyní proměněným a téměř pokorným hlasem. „Nejde o legraci. Je tu kdosi, na kom vám možná trochu záleží. Chce vás vidět. Mohl byste jíti se mnou? Zde nedaleko tento vagon, tento červený vagon. Ujišťuji vás čestným slovem, že je to vážná věc!“

„Vážná věc… vážná věc…“ pobrukoval zlostně Korda, ale šel. Pomalu, váhavě, ale šel přece za vousatým Ivanovem.

Došli k vagonu druhé třídy. Vstoupili do vozu. Prodírali se lidmi a tlumoky, což vše tu bylo nesnesitelně napěchováno. Konečně se protloukli ke kupé, kde svítil u okna oharek svíčky. Elektrická lampa či zařízení bylo asi zničeno. Svíčka blikala, plamínek její poskakoval a uhýbal se patrně průvanem, který táhl z nějaké skuliny či špatně přilehlého okna.

V koutě seděla starší dáma, zimomřivá, celá utopená v šálech a kožišinách. A vedle ní stejně tetelící se děvčátko. Pobledlé, s fialovýma, nevyspalýma a zemdlenýma očima.

Kapitán Korda ji přes to okamžitě poznal.

Zinočka!

A také ihned viděl v duchu malé sladké městečko Miass.

Děvče zdvihlo hlavu, trochu potemnělo, ale řeklo jen unaveně:

„Ah, kapitán. Zdravstvujtě!“

Korda věru nevěděl, co má říci. Vztáhl k ní ruku, již dívka lehce uchopila, ale stiskla, co měla síly.

„Co je s vámi, Zinočko?“

Dívka se obrátila k matce. Ta tu seděla apaticky a sotvaže vůbec se na kapitána podívala. Vousatý Ivanov promluvil za ni:

„Nu, co je s námi! Jedeme!“

„Kam že jedete? …“ udivil se kapitán. „Kam? Ah, kdo ví…“ odvětil Ivanov. „Chtějí do Jekatěrinburku. Tam já ovšem nemohu. Měl jsem čest nedávno býti odtud vyvezen – však se ráčíte pamatovat – byl jsem také pod vaší ochranou. Jsem přece člen Ústavodárného shromáždění…“

Korda si ovšem rázem vzpomněl. I usmál se.

„Nu, a teď… teď nevím,“ pokračoval Ivanov. „Dámy tam chtějí – a já nemohu. Ale dámy také chtějí, abych jel s nimi. Jsem jejich jediný rytíř. Mohl bych s nimi aspoň do Kyštymi. Mají také tam statky. Jsou to buržuji, jak vám je známo. Já bych však raději na východ. Nemohu přece zalézti do hluché Kyštymi a kysnouti tam. Musím něco dělat – i když jim, báryňám, se to nelíbí. Chce se mi do Omska nebo do Irkutsku nebo do Vladivostoku – všude, kde je pro mne nějaká práce. Musím býti někde v centru a ne hníti někde na vsi. A tam – na západě? Dílo, zdá se, pohasíná. Když i Miass se zbláznil! Najednou kdosi vykřikl: Evakuace. Nastoupila čtyřicetistupňová horečka. Ač se daleko široko celkem nic nedělo, každý, kdo měl nějaké kufry, pakoval. Říkalo se: Čechoslováci jedou do Čeljabinska či do Petropavlovsku. Tož tedy hajdy za Čechoslováky! Magický národ, tihle Čechoslováci! A ty, strýče Ivanove, veď nás! Buď nám kavalírem! Běhej na každé stanici pro kipjatok! Nos naše čemodany, pláště, kožišiny, necessairy, manicury, ódekoleny, hádej se se strojvůdcem, proč je ve voze prasklé potrubí pro topení, proč kola za jízdy v noci tak příšerně skřípají pod hlavou, že nelze spat, proč se každou chvíli zavaří osy a proč každou hodinu stojíme na sněhu ve stepi či v uralských kopcích, kde vítr zuřivě protahuje celým vagonem. Ale, pro Boha, mohly tedy dámy jeti autem… Bály se, že zapadnou v závějích. Mohly tedy zapřáhnouti ne trojku, aspoň šestku koní – bály se přenocovati v proletářských vesnicích a bály se o své brilianty. Tož tedy do tohoto zlořečeného vlaku. Ale což, sláva Bohu, dojeli jsme aspoň sem. Zde bude snad lépe. Je zde carství Čechoslováků.“

Kapitán Korda shledal nyní, že Ivanov není zlý chlapec. Jen Zinočka byla průsvitná, smutná, zkřehlá a celá nesmírně ubohá. A báryňa, matka – dosud mlčela. Její oči klidně říkaly: Dělejte s námi, co chcete. Nu, vím, že něco s námi uděláte.

Ale – co dělat? řekl si kapitán Korda.

Nemůže je přece nastěhovat k sobě. Má jedno půlkupé – a každý ze štábu ho považuje za protekční dítě – pro toto půlkupé. Pak poroučí ještě stájím, kde je Rameš a ostatní jezdci – a koně. Tam je ovšem teplo. Ve městě neexistuje instituce hotelů – vše je rekvirováno, všude jsou úřady, vojáci. Jíti na generála? – Bude vyhozen! A jak! A nikdo jiný nepomůže. Poslati je pryč? Kam? Snad do Omska – ale dojedou-li tam takto? Ubohá‚ přeubohá Zinočka! Nezbude tedy, než jim nalézti místo ve vlaku, který pojede zítra – snad zítra… na Jekatěrinburk. Tam mají dům, který sice bude jistě zabrán, ale snad v něm najdou místečko pro sebe. A tam už budou zase doma. Tam už jim bude zase dobře. Ovšem, Ivanov nechce s nimi. To je jasné. Tedy by nezbylo než doprovoditi ji. Snad vyspekuluje ve štábu nějaké to poslání pro Jekatěrinburk. Musí sám něco vymyslet. Musí být zadobře s Klecandou. Půjde to ztěžka při úřadě, jejž zastává. Velitel jízdní stráže u štábu – u sta hromů! – a co chce najednou v Jekatěrinburku?

Korda úsilovně přemýšlel.

Zinočka! Zinočka! hučelo a zvonilo to v něm.

A tu, kdy tu stál tak bezradný a hloupý, ozval se konečně hlas, altový a durdivý, který ho notně probudil. To byla – maminka.

„Nu, jak myslíte, co radíte – co bude s námi? …“

„Nevím – zatím,“ řekl kapitán upřímně.

„Hleďte,“ zařičela najednou zprudka maminka. „Hleďte ho, kapitána! Neví! Neví, prosím. Máte vy to kapitána, Zinaido Alexandrovno! Svého vychvalovaného! A neví! Neví, co s námi! A je všemocný! Je Čechoslovák! Neví – spasiž mne, Bože!“

Maminka už jen chrčela. A Kordovi, jemuž bylo s počátku do vzteku, se teď zalíbilo její jódlování.

„A abyste věděli,“ začala zase maminka, „nepojedu do Jekatěrinburku! Co tam? Staré haraburdí. Nezajímá mne to. Á, poslyšte, kapitáne – nelze-li tu, vidíte-li, koupit vagon? Celý vagon, rozumíte? Ať stojí, cokoli. Vagončík, pěkný, pullmannovský, vagon-salon či něco takového, nebo aspoň vagon I. třídy. Pořádný, solidní spací vůz. Hleďte, sundejte mi tyto hodinky s ruky. Sama to nedokáži, mám zmrzlé prsty. Přece tu, Pro Boha, musí býti nějaký přednosta stanice. Snad sám má vagon. A konečně – mohl by to být třeba služební vagon. Snad jeho vlastní – to by v tom byl čert, abych tu nekoupila, co chci. Jděte, kapitáne, a dejte mu ty hodinky. Za takové hodinky koupím v míru deset skvostných vagonů. Nemáte potuchy, jakou mají cenu. Piatina, brilianty, vzácná práce. Carevna nemohla mít takových. Natě, tu máte, jděte, prosím vás… A kupte vagon. A vůbec, nehneme se odtud. Půjdete-li zase kupředu, přivažte vagon k vašemu ešelonu. Budete-li utíkat na východ, nezapomeňte přivázat. Ó, maminka ví, co ví! Já jedu jenom s Čechoslováky. Jsou darebové, pravda, ale já věřím jenom jim. A ani tobě nevěřím, bratříčku. Jsi pomatený a jde z tebe neštěstí. Ale Čechoslavákam věřím, tak tak!“

Kapitán Korda se dokonale zhrozil.

Hleděl ztrnule na „maminku“ a přepadl ho strach, že se zbláznila.

„Nu, co na mne hledíte všichni? Hloupě a tupě jako hovězí dobytek. Hajdy – pomozte mi vstát, jsem těžká… Sama to tedy zařídím… To by bylo! Pěkný pořádek!“

Hora jejího těla, dosud zakrytá všemi možnými hadry, se skutečně pohnula, nazdvihla se a za okamžik nastala v kupé téměř tma, když mohutná báryňa vstala a zakryla svým trupem okno, u něhož zkomírala svíčka.

„Ty, můj milý,“ řekla k Ivanovu téměř ukrutnicky, „počkáš u Zinočky. Beztak nejsi k ničemu. A my – my půjdeme,“ obrátila se k ztrnulému Kordovi. „Za chvilku přijdu.“

„Mamočko…“ chtěla něco říci dívka.

„I mlč! Také nejsi k ničemu. Odpočiň si. Zdřímni si třeba. Vezmi si moje kožišiny. To by bylo…“ pobručovala rozhorleně a valila se ven z kupé. Kapitán Korda div před ní neprchal.

A ku podivu, ta ohromná žena se dostala nakonec ven z vagonu. Těžce odfukovala, když sestoupila se schůdků a div se nedusila svěžím, mrazivým vzduchem. Nakonec však vydechla zhluboka, s rozkoší, a vzdychla jen:

„Charašó…“

Korda však stál nyní před ní naprosto bezradný.

„Nu, co civíte? Kupředu! K přednostovi! Ne, ne, k Čechovi ne. Nic s ním nepořídíš. Neporozumí… Ale k našemu člověku! K ruskému člověku! Snad tu přece musí býti někde také nějaký ruský člověk, který má na starosti vagony, či provoz, či které kozly. Musím s ním mluvit – a basta! To by bylo! Nu, hybaj, hybaj! Stupajtě!“

Korda mlčel a jen se divil. Nebyl s to nic říci, nijak vzdorovat. Jen se hrozil všeho, co ještě může přijít. Na stanici, pravda, je ruská správa železniční. Ale velitel stanice je přece Čech, kapitán Burda. Kamarád – ale… Čech. Najednou se mu zazdálo, že Čechoslováci jsou opravdu trochu příliš komisní. Kapitán Burda nedá ani jediný vagon, který patřil Čechoslovákům čili Čechoslavákam, jak říkala tato znamenitá maminka.

Ale Korda šel poslušně do staniční budovy.

„Jak se jmenuje ten člověk… nu, přednosta?“ zeptala se „maminka“.

„Blagonravov…”

„Dobré jméno. Čisto ruské! Pak je dobře!“ spokojila se potěšena.

Uvedl jí k hospodinu Blagonravovu. Ten, vida kapitána Kordu, naladil se co nejvlídněji:

„Čím vám mohu posloužiti?“

„Já sama s ním promluvím,“ řekla resolutně dáma. „A vy jděte! Počkejte na mne venku. Neutečte mi, vy…“

Korda velmi rád odešel. Velmi rád – –

Chodil nyní po peroně. A bylo mu chvílemi, že by měl vlastně utéci někam daleko a nikomu nechodit na oči. Měl by teď jíti do stájí k Ramešovi, poručiti mu, aby osedlal Bajana – a měl byl s Bajanem zmizeti ve stepi. Nikdy již nevstoupiti před tvář generála Syrového, plukovníka Klecandy, majora Eisenbergra, pobočníka Hessa, ba ani před tvář pana Kódla. Ale – Blagonravov je Blagonravov, musí poslati k čertu přece tuto potrhlou ženštinu.

Ale ženština již vyšla. A s ní sám Blagonravov.

„Pamatujte si, kapitáne,“ řekla mu zostra, „že jsem sestra, sestřenice, tetka či matka, to je jedno, tady hospodina Blagonravova. A jako celé rodiny železnodorožníků zde bydlí ve vagonech, tak i já budu zatím bydlet – až na další… Mluvil jste,“ obrátila se k přednostovi, „o jediném volném vagoně služebním. Říkáte: služební vagon třetí třídy, pravda? Tak to znamená, že to není vagon polstrovaný. Nu, nevadí. Aspoň v něm nebudou štěnice. Dá se vytápět?“

„Dobře se dá vytápět, madame!“ řekl naivně Blagonravov. A Korda tušil, kterak v té chvíli mačká platinové hodinky s brilianty ve své kapse.

„Písaře mi tedy vyndejte hned a ať mi vůz vyčistí. Mohou psáti někde jinde, holoubkové, však jim místa najdete. A jak vás zváti podle jména a po otci?“

„Nikolaj Alexandrovič!“ řekl sladce Blagonravov.

„Ó, vznešené! Jako Hosudar Imperator – svaté paměti! Nu, Nikolaji Alexandroviči, tedy do práce. Nemáme mnoho času. Však jsme div nezmrzli mezi těmi běženci. Máte vozy v pěkném pořádku, slyšte…“

„Revoluce…“ omlouval se přednosta.

„Revoluce, revoluce! Čert ji vem!“ zahartusila „maminka“ a cupala za přednostou. Přišli po chvíli na slepou kolej, kde stála řada vagonů, v nichž se svítilo a pracovalo.

„To je on!“ ukázal přednosta na žlutý prostý vůz, ale čistý a vzhledný. Bylo vidět, že má střední místnost, dosti prostornou, cosi jako pracovnu, či jídelnu, kde je však možno na dvou lehátkách i spáti. Vedle toho byla zde ještě dvě úzká, uzavřená kupé a malá kuchyňka či přístěnek pro „provodnika“.

Přednosta zanechal své hosty dole, sám vstoupil do vozu a po nějaké hádce a vádě vyšel odtud, zamnul si ruce a řekl:

„V deseti minutách vyklidit! Provodnik je dobrý člověk, může zůstat. Ba, podle předpisu, musí zůstat. Má vagon na starosti, je zodpověděn za inventář a čistotu. Bude vám vůbec užitečný, dáte-li mu na čaj…“

„Dáme, dáme… Všecko dostane váš provodnik. A Matrenu máme také sebou, je někde vzadu mezi běženci. Ivanov ji musí vyhledat. A vy, prosím,“ řekla ke kapitánovi, „k nám zítra na oběd. Obědváme jako obyčejně – o páté.“

Kapitán Korda ztrnul.

Tomu se rusky říká „ustrojiťsa,“ řekl si v duchu, úplně zpitomělý ze všeho – –

Za chvíli se stěhovali písaři, proklínajíce celý svět, Blagonravova a Kolčaka nejvíce, ze služebního vagonu číslo 887.

Ivanov sehnal kdesi jakési výrostky, kteří pomáhali stěhovat rodinu Sorokinových. I Matrena se našla a odnášela polštáře, pokrývky, kožichy a předivné nějaké balíky, což vše se dovede zázračně vměstnat do ruských kupé, je-li dobrá vůle a silná odvaha.

Kapitán Korda, který sice stále myslel na to, aby ho neuviděl některý kamarád ze štábu, přece jen cítil povinnost býti také nějak užitečný. Přivykl jaksi teď už všemu, bylo mu nějak vše pochopitelné, a bylo by nyní přímo hanbou, nepřiložiti ruky k dílu – společnému.

Provodnik už roztápěl samovar, a žádal, aby ho volali jménem Matvěj.

Eser i buržujka vybalili nějaké zásoby a jali se společně chystati večeři. Vagon číslo 887 byl teplý, příjemný – nejlíbeznější koutek dnešního večera na celém širém světě. Zinočka, která jako když vstane z mrtvých, zakryla okno velikým pestrým tureckým šátkem. Byli tedy sami nyní a zasedli ke stolu. I kapitán Korda.

„Škoda hodinek,“ prohodil po chvíli Ivanov. „Kdyby je byla dostala naše strana…“

„I nic škoda,“ zahubovala „maminka“. „To tak, vaše strana! Prožvanili byste je. Procourali. Já vám dám – na agitaci! Od mládí jsi takový hlupák, vždy jsi jím býval. Stále: strana! Práce pro jakousi – Bůh mi odpusť – čertovu stranu, nic dobrého z toho nekoukalo. Samí takoví vyzáblí, tuberkulosní kamarádi, soudruzi, tovaryši, o atentátech mluvili, o gubernátorech i o carovi, a na konec vždy: revoluce! Nu, revoluce! Tady ji máš, holoubku, tu svoji revoluci. Za bolševiků ses bál hlavu vystrčit, po lesích jsi chodil – a teď? Jsi zarostlý jako protojerej. A stejně na tobě každý pozná, že jsi prokletý socialista. Nebýt Čechoslaváků, už by tě Kolčak dávno poslal k čertům. A hodinky? Co s hodinkami? Kdo se dnes stará o to, kolik je hodin! Žij – a buď rád, že žiješ. Nebožtíka Sorokina bolševici ne mohli a nemohli ubít. Stříleli – upadl, a po chvíli zase vstal. To byl muž! Zlatokop! Platinokop! Horal! A při tom – žádná strana! Poctivý buržuj. Dělníci ho měli rádi, darebové. A skrývali ho. Pak ale přišli ti agitátoři – nu, a tehdy ho zase vydali. A přece jsme mohli něco uschovat. A jsou tu i šeky na dolary a na libry. Ale tobě, bratříčku, nic. Nic pro tu tvoji partaj. To by bylo! Tady – stovečku rublíků, abys měl na čaj a preclíky k tomu, na „bubliky“ – ale dost. Nic tovaryšům – tak může občas být, abys nám neumřel a abys věděl, že tvoje sestra je buržujka.“

Korda ani nedutal.

A tu „maminka“ ho zahlédla, usmála se na něj a řekla:

„Vezměte si, kapitáne, rjabčika; studený je, pravda, miasský, ale vezměte. Rjabčíky nebudou… Ah, k smrti ráda jím rjabčíky.“

Jedlí. A tu potichu zaťukal provodnik, Matvěj.

„Mohl bych…“ zašeptal a usmál se vlídně – –

„Co bys mohl, he?“ křikla „maminka“.

„Mohl bych opatřit… butyločku… dobrou lahvičku. Čistá jako křišťál. Padesát rublíků…“ zaševelil Matvěj.

„Padesát rublíků!“ zhrozila se „maminka“, ale kynula hlavou:

„Nu, podvodníku, dávej!“

Ivanov byl nadšen.

Když kapitán Korda se rozloučil s nimi, vyběhla za ním Zinočka.

„Zakazuji vám, kapitáne,“ vzkřikla maminka, „abyste Zinajdu Alexandrovnu líbal…“

Ale Zinočka přirazila za sebou dveře a ve tmě objala, jak mohla nejsilněji, mohutnou šíji kapitána Kordy.

„Miluji – miluji – miluji – miluji –“ dechla mu vstříc malými ústy, vonícími trochu vodkou a trochu kolínskou vodou.

„Za nic na světě neodejdu od tebe,“ žalovala mazlivě, „za nic na světě. Neodejdu nikdy a nikdy. A zahyneš-li, i já umřu. A půjdeš-li do pekla, i já půjdu. A nesmíš mi utéci, slyšíš? To já jsem si vymyslela paniku, evakuaci a všecko loto. Už jsem umírala – protože’s nepřijížděl. Čekala jsem, že tě uvidím i Bajana, kterého mám ráda. Čekala jsem, že ti nabídnu koně, koupila jsem skvostného koně od jakéhosi blázna, který utíkal ze Samary. A ty’s nešel. Vidíš, kůň zůstal v Miassu. Až přijdete vy Čechoslováci zase do Miassu, dostaneš toho koně. Je to čistý Angloarab a je v dobrých rukách. A já věřím, že půjdete do předu. Proto nechci do Jekatěrinburku. A proč mne nelíbáš?“

Korda ji bezmála vyzdvihl do vzduchu, k sobě, na prsa. Byla lehoučká jako dítě, útlá, drobného, sotva hmatatelného tělíčka. Byl proti ní ohromný, téměř Krakonoš. Poceloval ji horlivě a s rozkoší, až se prohnula jako rybka.

„Miluji – miluji – slyšíš? Neodejdu od tebe za nic na světě, slyšíš? Miluji a zahynu a musíš mne mít strašně rád, ukrutně, a trápit mne musíš a poceluj mne ještě… A ještě! Jaký jsi ohromný! A černý. Korda! Korda! Korda! To zní hrozně. Jsi ataman. Zabil jsi mnoho lidí?“

„Zabil…“

„To je dobře! Snad i mne zabiješ. Kdo ví? Já tě zabiju, opustíš-li mne. Tak, a nyní jdi. Jdi už nic, nic. Nesahej na mne… těma rukama! A pamatuj si: mne se už nezbavíš! Pá… pá!“ I utekla.

Korda seskočil se schůdků na zdupaný sníh. Nádraží hučelo a pracovalo.

„Tak… a je to,“ řekl si úzkostně i slastně. A pak vzdychl: „U sta hromů!“

V.

Pan Kódl vystoupil z vlaku s dvěma ohromnými baťochy.

Odfukoval a bručel:

„Dlabali by, rošťáci, ale aby někdo z nich byl tady a pomoh‘ člověku – to ne. Pak to přijde, banda, a pane Kódl sem, pane Kódl tam. A ukážou, co je, a daj to sem! A já se s tím táhnu jako mezek z Vladivostoku až sem, do Petropavlovska. A chráním to a hlídám, aby mi to ňákej ten Rusák neukradl. A voní, křupani, se válej tady někde po městě nebo po těpluškách a hrají divadlo. Však mi to už povídali kluci na trati, jaký prej máme my v našem regimentu časy. Ale já jim, těm našim klukům, to vysvětlím tady…“

S bídou, ač veliký silák, dostal rance na svoje široká, jako tabule rovná záda, furažku si pošinul do čela a pomalu a rozvážně šlapal do nádražní budovy.

„Á, pan Kódl…“ ozvalo se nablízku.

Chlapík se ohlédl. Zazubil se radostí, že vidí známého. Byl to poručík Horáček.

„To ‘sou voni? A co dělá pluk? Co kluci? Co mládenečkové?“

Starý silák byl pohnut, jakoby se vrátil po dlouhé rozluce do vzdáleného domova.

„Tak jdou, pane Kódl, jdou. Náhodou tu máme rotnou povozku, jela pro nějaké věci na nádraží. Můžou se svésti do města.“

„A to kluci vopustili těplušky?“ podivil se pan Kódl.

„Ne zcela,“ řekl. „Ale pluk je ubytován ve městě. To vědí, pane Kódl, pořádek musí být. Kultivátor nesnáší odmluv, ani odporu, má hlavu tvrdou jako diamant. Zeď by jí prorazil a sklo by jí mohl krájet. Žijeme teď gamisonním životem. Chodíme na cvičení, vědí, dříve se říkalo na „zaňátí“, hlídáme arsenály, skladiště, trať, po níž patrolujeme někdy až do Omska, zkrátka vojančíme. Je radost se na nás podívat…“

Horáček to vše vykládal vážně a dobromyslně. Ale pan Kódl za jeho řeči občas k němu pozorně vzhlédl a zatvářil se více než nedůvěřivě.

„Ale dou…“ řekl nakonec. „A to mi povídají vážně? Kouknou, já jedu od Čeljabinska do Vladivostoku a z Vladivostoku do Čeljabinska. Dvakráte jim řežu tu zatracenou Magistrálu. A všude mluvím s klukama. Je to dneska už holota, povídám jim to, jak to myslím. Samej štváč, aligátor a kluci jsou jako zjančený. Myslej, že je s nimi rozumná řeč? Ale já jím něco řeknu, vědí. To mají z toho bratříčkování. Nigdá jsem pro to nebyl, však mně znaj. Co se mně k vůli tomu kluci nanadávali, jen proto, že jsem jim to, křupanům, řekl dycky na plnou hubu. To maj vidět ty kluky z vosmýho a ze sedmýho, i ty kluky z pátýho, co už viděli ve Vladivostoku moře, jak vrněj, když je teď zase dovážejí támhle na Ural. Že prej kdesi cosi – a u moře prej se cejtěj nejlíp. To věřím. Já sem taky viděl moře. Mně – mně to bylo fuk. Zamrzlá louže… Všude plno mlhy. Ale kluci… voni se v něm už koupali, není to přeci tak dávno. A pak – tam je prej život! Tam je, povídám jim, docela jinej život. To je jako den a noc, tam a tady. Tam je, panečku, veselo. A ještě v Charbině je jako někde no ve Vídni nebo kde. Muzika, valčíky, kabarety…“

Horáček se zachmuřil.

Poslouchal pana Kódla a bylo mu právě silně neveselo. Tedy muziky, valčíky, kabarety… Snad po tomhle touží nyní vojsko? Není to pravda, říkalo v něm všecko. Kluci nejsou takoví. Nemohou být takoví. Nesmějí být takoví. Den a noc! Snad je na tom něco. Ale – naše vojsko? Vojsko těch, kteří padli – právě pro jeho ryzost a vnitřní velikost…

Došli před stanici, kde stály řady selských vozů. Mužíci, zakutaní v baštících, pobíhali kolem malých sibiřských koníků, kteří byli ojíněni jako stromy a odfrkovali jako komíny, teplou zvířecí páru dechovou do mrazivého vzduchu. A vzduch byl nehybný, jako ztuhlý, promodralý mrazem. Kolkolem fialověla ledovitá mlha a na obloze se lehounce chvělo nažloutlým oblakem místo, za nímž daleko kdesi, daleko snad svítilo choré stepní slunce Sibiře.

Den a noc, připadlo zase Horáčkovi, když ukázal panu Kódlovi povozku. Dva chlapíci kolem ní dupotali, plácali se ze široka do dlaní, poskakovali rozkročmo, aby se zahřáli. Kódl jich ani nepoznal, jak byli oblečeni. Měli kožené pološuby „koričněvoj“ barvy, což je barva skořice, na hlavách mohutné nové papáchy z kůže sibiřských králíků, bílé jako hermelín, v jichž čele svítila bíločervená stužka.

Oblékl je Petrš, oblékl, řekl si pan Kódl uznale.

Chlapíci však, sotva uviděli starého siláka, ihned k němu. Poznali jej rázem. Tahali ho za uši – aby prý mu neumrzly, i za nos, plácali ho přes ramena a okamžitě začali ohmatávati jeho tlumoky.

Byli to Hofírek a Liebermann. Teď teprve je poznal.

„Člověče, pane Kódl,“ spustil na něj Hofírek, „kde byli? Co dáli? Dyť my tady mrznem bez nich. A čekáme jich každej den. A vezou? Vezou zas ňákou tu Nikolajevku, jako tenkrát na jaře, pamatujou se? No, to voni dnes přivezli asi něco lepšího.“

„Zima… zima…“ opakoval významně Liebermann. „Ani se nezahřeješ pořádně… Tělocvikem… pft… se nezahřeješ…“

„Á, voni chytrej!“ vzkřikl pan Kódl. „Kouknou ho, človrdu s kapičkou. No, ale aby věděli, že je Kódl pořádnej chlap, tak kouknou, podaj mi ten malej ranec.“

Hofírek s Liebermannem se mohli přerazit. I podali mu svorně oba „ten malej ranec“.

Pan Kódl jej znalecky rozvázal, počínal si s bystrou zručností, prohrábl jeho balíky a zásoby a vytáhl láhev, opletenou lýčím, potěžkal ji se zřejmým potěšením, pohladil a polaskal a zamručel:

„Takovejch mám deset. Jednu taky pro pana Syrového. No, ale jednu taky pro sebe. To ste, kluci, jakživi nepili. To je whisky. A stará. Koupená vod Amerikána. Voni ty kluci americký některý dělaj ňáký kázání a říkají, že sou křesťanský mladíci, a jiný zas prodávaj kde co. Škoda, že ty naše strejčkové, co máme u pluků, taky nemaj něco takovýho. A to jen tabáček, cigarety, čokoládu a knoflíky – co s tím pro našince!“

Pan Kódl by byl vykládal příliš dlouho. Až Liebermann, který se nepřetržitě a s hlubokým zájmem neustával dívat na skvostnou a tajemnou láhev, vztáhl k ní náhle maně ruku a řekl jen žalostně:

„Šsš… cht… cht…“

„Nonono! Počkaj, počkaj, voni. Nejdřív si cucne tady pan Horáček. Potom si cucne Hofírek. Protože voni žrali ještě drtinovej rakouskej komisárek, když Hofírek už po nich střílel u Burkanova. A pořádek a pořadí muší bejt, pamatujou si. Jinak by nebyla na vojně žádná spravedlnost.“

Liebermann se okamžitě podřídil této morálce. A proto se pilo v určeném pořadí. Silný nápoj opravdu každým zatřásl. Liebermann se napil tak mocně, až se rozkolísal a ztěží vlezl na povozku.

„Tak viděj,“ smál se Kódl. „Ale to ty Englišmoni a Amerikánci prej pijou whisky s vodou. A dokonce se sodovkou. To je jako dyž sme byli malí a šli jsme do Bráníka na vejlet a pili jsme někde u stánku vod starý baby limonádu. Nejdřív tam ucvrkla trochu žlutý nebo červený štávy a pak to dolila sodovkou, zamíchala lžičkou nebo špejlej a pak ti to dala vyžunknout. A ty vysoký ramenatý chlapi tam na východě to taky tak dělaj. Ale náš člověk to přece nebude bryndat. Kořalka je vod toho, aby se pila čistá. Kerej blázen by ji pil s vodou. Naši šenkýři beztoho sami dají dost vody do všeho, i do piva.“

Kódl rozumoval a vykládal, jak se má zacházeti s kořalkou. Všichni ho poslouchali se zájmem, zatím co Hofírek pobízel koně, volaje na ně po způsobu haličských sedláků:

„Hýšta! hýšta!“

Koníci běželi však sami, mráz je poháněl. Za chvíli již projížděli ulicemi Petropavlovska. Uslyšeli z dálky zpěv.

„To jsou naši. Vracejí se z pochodu,“ vysvětloval Horáček. „Když je velký mráz, tak se jdou aspoň projíti pěkně v pořádku městem. Ukázati Rusům, že ještě existujeme. A že jsme vojsko. Beztoho se o nás všude teď roznáší, že už za nic nestojíme. Že do nás vniká bolševismus a že je mezi námi plno bolševických agitátorů. Je to lež. Je to pomluva.“

Horáček byl roznícen – jednak ruským nevděkem a pak i trochu whisky, která zuřila v jeho útrobách.

„Dnes každý ruský oficír se dívá tak trochu přes rameno na nás. Opouštíme prý frontu. A zatím, naši vzali Kungur a kdyby ho nebyli vzali, sotva by Rusové mohli obsadit Perm. Dostali jsme to všecko k Ježíšku, pane Kódl. Viděj, druhá divise se tam vyznamenala, nesměj ty kluky pořád podceňovat. Jsou to taky naši kluci. A mnozí z nich jsou lepší než někteří ti naši výtečníci, které máme teď u nás. Zkrátka, není, jak bývalo. Ale snad bude zase lépe. No, jen se podívají na ty řady…“

Prapor, rota za rotou, vedené důstojníky, přicházel jim vstříc. Major Beránek jej vedl. Starý voják zborovský, ale mladý velitel, na hlavě ohromnou papachu, seděl vzpřímen v sedle, opálený, s drsným, vojáckým pohledem, který viděl už tolik bitev a krve. Byl z Kódlových miláčků – a athlet se velmi radoval, že ho zase vidí. Div neposkakoval na povozce, jež musela zastavit, stále sliboval v duchu láhev i cigarety a byl nesmírně šťastný, že je zase doma. Bylo mu dobře u srdce a posílal celý svět, toulky i moře s Vladivostokem do horoucích pekel. Zde je přece opravdový život. A vůbec, život je jenom tam, kde jsou „kluci“. Jeho domovem, ba jeho skutečnou vlastí, byl tento pluk. V něm se slévaly všechny blahodějné city jeho lásky. Tento pluk a tito mládenečkové – to bylo Československo, ty byly Čechy a Praha a karlínský přívoz a žižkovské hospůdky, kamarádi z periferie, athletický spolek „Žižka“ a zase již ukrajinské vesnice, zabíjačky a jitrnice v Labuni a posvícení v Berezné, pochod z Žitomiru po hrozné silnici na Svjatošín a Kyjev, bitva u Bachmače, celá Penza a celá Samara, Buzuluk, Nikolajevsk, Kazaň… Pan Kódl byl doma. A hle, major Beránek ho poznal, kynul mu rukou, zasmál se na něj – opravdu, pan Kódl byl doma.

Vojsko pochodovalo opravdu pěkně a zdatně.

Ne, nemůže tu nikdo, kdo nelže, mluvit o nějakém rozkladu, řekl si Horáček a mocné pohnutí chytlo jej za srdce.

Je to vojsko! Opravdu vojsko! A nic na světě nemůže zlomit jeho ducha. Mohou přijít poruchy, mohou přijít časová onemocnění, nějaké ty mravní osypky, ale žádná epidemie nemůže způsobit, aby toto vojsko jednoho dne se svým starým praporem a se svou starou ctí nepochodovalo Prahou stejně krásné – jako pochoduje nyní ulicemi Petropavlovska…

„Sou to ale krásny kluci,“ plácl si pan Kódl do dlaní.

Celý prapor zpíval starou sokolskou píseň. Její refrén ještě sem dolétal, když už roty, přešly:

„Prapore náš rudobílý,
znaku staré české síly,
vlaj a duj!
Doneseme svorně k cíli
prapor svůj!“

„Doneseme svorně k cíli prapor svůj,“ dozpěvoval ještě po nich a pro sebe poručík Horáček. „A doneseme. Musíme donést. Vždyť – i když je to starobylá píseň a starobylé heslo – nakonec o nic jiného neběží. A staří, kteří někdy naivně vlastenecky zpívali tyto písně a končili je „Bývali Čechové,“ věděli dobře každý v srdci svém, že jednou musíme býti vojskem a že musíme míti své hetmany. Nechť si tedy dnešní Češi a Slováci mluví nějakou novější a modernější hantýrkou – ale musíme býti vojskem a musíme míti své hetmany, i když komandují kulometům systému Maxim či Chauchat či Lewis, i když velí pancéřovým vlakům a létají v aeroplanu nebo jezdí v nýtovaných železných autech a tankách a poslouchají u radiových aparátů hlášení. A musíme donésti k cíli prapor svůj…“

„Hýšta… hýšta!“ pobídl opět Hofírek koně.

Když přijeli k ubikacím, stal se pan Kódl carem na svém území.

„Ten jeden baťoch ať mi nikdo ani prstem neposkvrní,“ rozkazoval. Ten je pro náčalstvo. Ale tenhle – a ten je, sakra kluci, větší a náramnej, ten se teď bude parcelovat. Povídám vám ale, hnáty pryč, nebo vám je přerazím. Žádnou vopeslost trpět nebudu. Tak!“

Chlapík si sedl na zemi, roztáhl důkladně nohy a vybíral z rance pytlíky, balíčky, krabice, konservy, sáčky s tabákem a škatulky cigaret. Vojáci se shlukli v pořádné hejno kolem něho, divili se, vzdychali nadšením, co chvíli volali „aha, aha!“ a pohlíželi na pana Kódla s rostoucím obdivem,

„Jo, todle, todle, kluci, jsem koupil od Číňana. A todle od Korejce. Tohle pak od Japonce. Tam jsou všecky pronárody. Sám čert aby se v těch žlutejch vyznal. Ale náš kluk na Dálným Vostoku rozezná dnes už na první pohled takovýho Číňana vod Japonce nebo vod Korejce. Stejně jako rozeznáš Srbáka vod Rusáka nebo Angličana od Talijána – ale ne vod toho u nás z Prahy, víš ty, dacane!“ obrátil se k Hofírkovi pan Kódl.

„A chlapi tam jsou jako voskový, svíce byste z nich mohli dělat. A zasejc sou tam fijóni, nosej kimona, černý jak páteři u nás na funusech, a zlatý brejle nebo kostěný vokuláry jako Amerikáni. Vobchody sou vám v Charbině a Vladivostoku, kluci – to je dnes jinší kafe, než sem viděl posledně! To dnes už je jinej vzduch tam všude, to se dováží z Japonska, ze Šanghaje, z Ameriky i z Evropy, z Indije a vůbec z celýho světa. Tenkrát to byl jedinej Charbin a ten byl ještě dost slabej, kšeftsmoni se do Vladivostoku, kerej byl sovětskej, ještě báli. Ale dnes – dnes je všude plno zboží, Frajle a báby tam choděj, to svět neviděl, samy drahý kožešiny, herbábí, šecko poslední móda. Anglicky, americky a francouzsky oficíři tam maj svoje polovice, žensky namalovany a vověšeny briliantama – a kurev je taky všude dost…“

„Ale, ale, pane Kódl,“ ozval se mladičký důstojník, kterému kdysi říkali Mařena. Pan Kódl se však nedal:

„Voni sou svatej Alojz, voni tomu nerozumějí. Člověk tadyhle, já jako na příklad, sem ještě tak drobet mužskej a mám voči votevřeny a šecko vostatní v pořádku. Abych si nevšim ženskejch! Šak ale, to jim muším říct, s náma s Čechoslovákama už to de jaksi s kopce. Už je to jako pomalu před rokem v Kyjevě, kdy nám rusky holky říkali, že máme sice všecko pořádny a veliky, jen kapsu ne. Teď sou v kurse Amerikáni. To maj vidět, jak ti dovedou rozhazovat dolary. Ale přeci jenom slušná holka drží ještě tu a tam na Čéchi. Jo, ještě než zmrz přístav, to přijeli do Vladivostoku ňáky kanadsky námořníci. A to byste čuměli na drát, když ti se vložili do Vladivostoku!“

„A co Rusové?“ ozval se voják, který chmurně přihlížel k rozdílení zboží, rozloženého mezi nohama pana Kódla.

„Rusové? Rusáci? No, ve Vladivostoku ještě, ale v Charbině jsou pátý kolo u vozu. Tam je sice ňákej Chorvat jenerál, kerej prej má celou tu dráhu v hrsti a moc milionů. Ale policajti sou tam Choďové, Číňani. Ty vám stojej na ulici, ať je zima, ať je horko, jako kandelábry. Ani se nehnou. Jo, ale Rusové, to se ví, v Čitě už se nafukujou. Tam je Semjonov, či Semenov, no ňákej Semenec je to, má bronýráky na nádraží, kanóny z nich ti mířej zrovna do nosu. Tam na východě je vůbec všelijakej národ, ňácí Kalmykovci se svým atamanem, kterejch se bojej praví, leví i ti prostřední, a když je toho málo, tak ti přijdou vod stanice Manžurije počínajíc Chunchuzi, chlapi, kery žijou prej dokonce v sopkách a sou to ňáky žluty chlapi, Číňani. A ten Semenec má ve svy armádě Číňany, Burjaty. Kalmyky, Maďary, německy oficíry, všelijaky kozáky, ňáky Čechy a Srby a prej i Židy. Ty tam sou asi jako intendanti. Pak, dyž jedeš směrem sem, tak seš u Bajkalu, kerej je zmrzlej, a přijedeš do Irkutska – no, to seš teprve dnes vlastně zase v Rusku. Tam už obchoduješ zase se zemlákama, ale to vám řeknu, kluci, že ty sou ze všech těch národů nejvíc fikaný a jestli tě nikdo nevokrad, ani Žid, ani Armén, ani Řek, ani Tatar, Rusák tě jistě veme u huby. Směje se na tebe, hučí do tebe, dá ti napít samohonky, pod paždí tě bere, pláče, pak tě zas líbá a nakonec tě vokrade, ani nevíš, jak. Pak jedeš dlouho až do Omska, tam je vrchní pravitěl Kolčák a plno vlaků na nádraží, samej post a samej voják. Čekal jsem tam dva dni a viděl jsem Kolčáka, napřed jel jeden automobil s ňákym chlapem, vypadal jako Turek, před ním seděli dva policajti s revolverama, pak jeli ňáky oficíři, pak jel Kolčák se svým adjunktem, pak zase jeden automobil, v něm dloubej bradatej kozák a malej Kalmyk s růžovým dýnkem na čepici či na klobouku, který vypadal jako ošatka, a pak ještě automobil s nějakými oficíry. Ten kozák a ten Kalmyk – to prej sou vosobní strážcové Kolčáka. Ani cár tak v Kyjevě v šestnáctým roce nejezdil, sám sem to viděl. Někerejm Rusákům se to líbilo, jiny zas, to se ví, byly dožrany a hned to docela nahlas krityzovali. No, mě to bylo fuk, řek sem si, že Lenin a Trockej taky asi jezděj pod samejma revolverama, a když to ty Rusáci jinak neuměj, kdo by je, bagány, nadarmo učil něčemu jinýmu? A tak sem konec konců koukal, abych už měl všecken ten blázinec za sebou a byl zas doma. Mezi vámi, vy drbani, kery člověku stejně nic dobrýho neuděláte a jen ho, kde můžete voškubete… Ale to si pamatujte, až přijedete domů a Kódl Příhoda si votevře v Kadlíně nebo na Žižkově hospodu, musíte všichni k němu, tam bude chodit celá armáda na pivo, vod bárina i vod pana Syrovýho až tadyhle do ty špindíry Hofírkovic. A možná někdy, že i starej pán přijde.“

Kluci poslouchali, ani nedutali. A pan Kódl třídil svoje dobra.

„Tady je čokoláda. Tady je mašinka na holení. Tedy sou kartáčky na zuby. Tady sou nože a nůžky. Tady maj fungl novejch pel břitev. A mejdla. Tady maj pytlík kafe, pravý moka. Tady je hasičsky náčiní – pro jednoho maroda. Tady je rusko-anglickej slovník. Tady je kůlma na kadeření kozácky štětky. A tady je pitivo. Ať vás to nepotrhá. Ne to hned všecko vychlastat. To je na Sylvestra. Ještě že jsem přijel včas. To, dacani, koukáte?“

„Už bys taky mohl být trochu vycválanější a slušnější,“ řekl náhle voják, který před chvílí se tázal po Rusech. „Copak myslíš, že si to nechá každý líbit? Naše vojsko je demokratická armáda a jsou v ní vesměs inteligentní lidé. Masarykova armáda – a dacani!“

Pan Kódl užasl. Něco podobného se mu nikdy nestalo. Vyskočil a divoce se podíval na vojáka:

„Co? Cože? Kerejpak voni sou? Co, dlouho jich tady u roty nevidím. Ale sou náramnej, voni chytrej! Podívejte ho, drbana! Tak voni sou uraženej? Pan Kódl jich urazil? Tak dou, jestli chtěj. Urážka se muší smejt krví. Já bych jim stisk ten jejich vysokej elegantní krček! Masarykova armáda! A kdo nosil v Petrohradě a v Kyjevě starýmu pánovi, když byl hlad a nebylo do čeho zobnout? Nechaj voni jen starýho pána na pokoji, takovýhle kazatele my známe jako svý boty. Takovejch už tady bylo. A jestli neznaj Kódla – tak ho poznaj. Jiny ho poznali jako dobryho chlapa, ale voni ho můžou poznat ještě jináč. No ne, kluci?“

„Kluci“ se všichni upřímně rozesmáli.

„A já ani nevím, jak jim říkají? To je vidět, že tu sou dlouho a že sou bojovej.“

„Tlapák se jmenuje. Přišel s doplněním!“ vysvětlovali někteří. „I nechaj ho, pane Kódl. Však on změkne, až jich pozná.“

„Bratři,“ zvolal však voják Tlapák, „bratři, to není jen tak! Všimněte si přece rozumně a klidně toho, co nám tadyhle bratr vypravoval…“

„Žádnej bratr,“ vskočil do toho starý silák, „dycky pan Kódl. Jestli chtěj vědět, jak se menuju, tedy Karel Příhoda, Karlín, Hotel Hamburg. A toho bratra si nechaj, voni toho moc v našem vojsku nenabratrovali.“

„Každý tu nemohl býti první,“ odpověděl Tlapak vážně. „Ruská monarchie znemožňovala poctivému demokratu, aby vstoupil do vojska. Nemohl se přece bíti a umírati za carismus, za imperialismus, za reakci. Ale, bratři, dnes jsme zase tam, kde jste byli vy v roce čtrnáctém, patnáctém, šestnáctém. Slyšeli jste přece sami tady na tomto místě před několika minutami, že Kolčak zavádí ještě horší manýry než car. Já vím bezpečně, že v Omsku ataman Krasilnikov nic jiného nezpívá než „Bože, carja chrání“. A jeho důstojníci také. Kolčak suspenduje postupně všecky demokratické řády a jeho diktatura je dnes už jen úplnou zvůlí atamanů, proti kterým je on sám vlastně téměř bezmocný, neboť panuje jen z jejich milosti. Slyšeli jste, že na východě jsou Rusové páté kolo u vozu, já tvrdím, že tu na západě mezi Rusy zdejšími páté kolo u vozu jsme my, Čechoslováci. A východ je úplně v rukou kořistivého kapitalismu Američanů, Angličanů a Francouzů a loupeživého imperialismu Japonců, kteří se tu, zdá se, zařizují na trvalo. Tam se jen kšeftaří, drancuje, vykrádá a vyváží, co se vyvézt dá. Na účet ruského pracujícího lidu, toť se ví. Kdejaký mezinárodní spekulant, světem proběhlý, podvodník, kdejaká prostitutka – vše jde dnes na Daleký Východ, aby pod ochranou Čechoslováků, kteří někde na Urale zadržují svými těly a svými mrtvolami valící se rudou zátopu sovětskou, mohl kdekdo se míti dobře, přijít zadarmo k penězům nebo k jinému majetku. My, a jenom my to všecko držíme svými zbraněmi – a my také za to budeme zodpovídat. A zodpovědnost naše je strašná. Ale nevzpamatujeme-li se včas, bude také strašný náš osud, ne-li strašnější, než skutečná míra zodpovědnosti naší. Ale teď se podívejme sami na sebe. I u nás reakce zdvihá hlavu. Dnes už se nepokrytě mluví o tom, že Štefánik zruší komitéty, že nedopustí, aby byl svolán sněm vojska, že rozpustí Odbočku, že nařídí povinné zdravení důstojníků – slovem, řekněme si upřímně, reakce. Tady bratr Příhoda vám vozí všelijaké potřebné věci z Vladivostoku, za drahé peníze, a zatím už kolik měsíců jsou ohlášeny americké dárky od našich krajanů za oceánem, a stále nic, každý dělá, jako když o ničem neví. A kdoví, bratři, jestli ty nůžky, bolící přístroje, kartáčky na zuby a mýdla nejsou věci právě z té americké zásilky, již možná naše vedení a jeho lidé ve Vladivostoku zašantročili do rukou nějakého spekulanta, od kterého my to zase desetkráte dráž kupujeme. Máme se státi, prý regulérní armádou, ale to se staneme nástrojem bez jakékoli vlastní vůle v rukou jednotlivců, jak se jim zlíbí. Vláda v Praze jistě není správně informována a vyšle prý k nám poselstvo, ale to poselstvo může přijít také pozdě, až páni Pavlů, Syrový, Medek, Kudela a jiní dokonají své krvavé a zrádné dílo. A přijde-li ještě včas, bude muset docela zbytečně spravovat to, co jiní pokazili, to jest, přiváděti naše vojsko do původního demokratického stavu. Ostatně, bratři, my nejsme vojsko, to není správné slovo, my jsme dobrovolci, ozbrojení občané, kteří mají všecka občanská práva, jsme demokracie, jež pouze na čas se ozbrojila, a poroučíme především my sami sobě a řídíme se zákony a řády, které jsme si sami dali. Neboť jsme armáda revoluční, jsme ozbrojený lid, lid pracující, jsme věrni svým husitským předkům a ideálům české demokracie patnáctého století, věrni Táboru a jeho sociálním ideám, a daleko blíže je nám ruský dělník a mužík než Kolčak, Krasilnikov, Aněnkov, Semjonov, Chorvat nebo ti ostatní, jim podobní. Tady bratr Příhoda mimoděk nám ukázal, že jsme tu jako žandarmerie cizích zájmů, mezinárodního kapitálu a dohodového imperialismu, pro jehož zájmy proléváme tu drahocennou krev. A naše vedení, které přece snad není tak neinteligentní, aby neznalo skutečnou podstatu naší situace, úmyslně nás tu drží, aby si mohlo vysloužit tituly, řády a lampasy. A zatím je nás potřebí doma, aby také u nás doma nepřerostla šovinistická a kapitalistická buržoasie přes hlavu pracujícího lidu, abychom tu stáli na stráži revoluce a proletářské demokracie. Proto když jste mne nedávno zvolili delegátem na sněm vojska, dal jsem vám slib, že budu nejen hájiti vašich přímých zájmů, ale i demokratických ideálů pracujícího lidu vůbec. Tak jsem vám slíbil, přísahal, a to i splním, i kdyby se mi mělo dostati úsměšků od některých bratří, kteří bohužel nechápou naši těžkou situací zde na Sibiři, i nepochopení lidí, kteří slepě věří zdejší naší vládě, i kdyby to byl třeba sám Štefánik.“

Tlapák skončil a podíval se pátravě po svých spolubojovnících.

Poslouchali s počátku pozorně, a zdálo se, že se souhlasem. Ale už v polovině této promluvy Tlapákovy někteří sebrali svoje věci, jak jim je dříve přidělil pan Kódl, a potichu se vytratili. Na konci jeho řečí seděla tu skupina lidí, z nichž polovina se tvářila jaksi udiveně.

„Delegát? A kdo tě volil, bratře? Já tě nevolil…“ bránil se Hofírek. „Já ani o ničem nevěděl.“

„To je tvoje věc, bratře,“ řekl klidně Tlapák. „Byl přece svolán meeting celého praporu. A tam byla přednesena i kandidátka do sněmu vojska. Povinností každého demokratického dobrovolce bylo, zúčastnit se meetingu a volit delegáta. Od čeho jsme měli omský sjezd? Kdo nevolil, nevolil. K vůli nedbalcům, kteří pohrdají demokratickými vymoženostmi v našem vojsku, nebudeme svolávat nové volební schůze.“

„I vlez mi na záda s tvými schůzemi. Dokud byl velitelem roty nebožtík Rybář, padl u Zborova, abys věděl taky něco z historie roty –“ obrátil se Hofírek důrazně k Tlapákovi – „neměli jsme žádných volebních schůzí, ani delegátů, a taky to šlo, a lépe, než dnes. Tím je vinen rotnej, kapitán Skála, že vám, vy cancové, všecko tohle dovolí. Je na vás moc měkkej. Já bejt oficírem – to bys čumákoval! Já tě nevolil a vím, že mnoho bratří tě taky nevolilo. Tak jim to běž povědět. Či ho někdo z vás volil, bratři?“

„Já… cht…“ ozval se první Liebermann. „Ty? A prosím tě, proč?“

„No – dyž bylo na něm vidět, že chce být tím delegátem, a pak von už moc dlouho na tom mítynku mluvil, tak aby tomu byl nějaký konec. A pak voni říkali, že je to přikázáno. Tak poslouchám – přeci… cht…“

„Já, víte hoši,“ ozval se starý voják, kterému jinak neříkali, než Bobrujčan, „myslím, že von má v něčem pravdu a v něčem zas vůbec né. Tak dyž si vemete, že jako v tom Vladivostoku se sbíhá všelijaká pakáž, to je vopravdu k vzteku. Ale já myslím, že nejni jen pakáž ve Vladivostoku a v Omsku, ale v Moskvě a v Petrohradě je taky, a budeme ji najisto vidět i v Praze. Jen počkejte, až přijdeme na Příkopy… A co se tejče amerikánskejch dárků – to já…“

„No, no, ty nech, byly by dobrý…“ řekl Hofírek.

„No, vidíš, a já ti něco řeknu,“ opáčil Bobrujčan. „Já na ně vůbec nevěřím. Vždyť, člověče, byl by to zázrak, aby si taky někdo na světě vzpomněl na tuhle armádu tady v tej Siberii. My – a od někoho dárky! Kdo chce něco dát, tak dá, zvláště vojákům, hned. Loď z Ameriky je prej za měsíc, za půldruhého tady. A o dárcích se mluví už tři měsíce. A kdyby i nakrásně si pár našich strejců a pár naších tetek v Americe vzpomnělo něco nám poslat, tak je to jako když dáš slonu jahodu. A přijdou-li ty naše dárky, budete špačkovat zas. Tohle vám nebude vhod, tohohle vám bude málo. Vydrželi jsme to taková léta bez dárků – až skoro do samého konce, vydržíme to ještě nějaký měsíc, vždyť tu věčně taky nebudeme. Léta nám nikdo neposlal ani škartku z domova, co a jak je, natož aby mě někdo poslal hrst tabáku do fajfky. A jednou budu na to pyšnej, že jsem od nikoho nic nevzal a že jsem se obešel bez všelijakých presentů. To je právě na našem vojsku dobrý, že žije ze svého. Ani nikomu nic nebere, ani od nikoho nic nechce. Spíše dá a živí, i kdyby to byli třeba jen ti zdejší pejskové.“

Horáček poslouchal mlčky dosud vše.

Viděl nyní, kterak Tlapák nervosně si přetírá čelo bledýma, hubenýma rukama a prochází se zamyšleně po světnici. Mladý důstojník si dobře nyní povšimnul jeho tváří. Prozrazovaly únavu a snad i nedostatek dobrého spánku.

Delegát, vida! řekl si Horáček. Tedy nová jakási instituce. A bylo mu líto Tlapáka. Věděl, že mluvil dobře, ale i dost vypočítavě. Fanatik? Demagog? Je to láska k vojsku nebo je to láska k řečňování, k schůzování, k partajím a sekretariátům? Snad dokonce i typ. Český typ. Mluví o národu a myslí na svou stranu. Mluví o straně a myslí na svou frakci. Sektář?

Hlouček se pomalu rozešel. Mluvilo se ještě horlivě. Všude se teď horlivě mluvilo. Většina ze zbylých souhlasila s Bobrujčanem.

Horáček věděl ovšem, že tu je hra Černého s Bílým. Zápas o duši vojska.

Horáček se toho trochu děsil. Ale věřil. Jako vždy. Věřil ve vítězství Bílého.

VI.

Hučelo mu v hlavě.

Dole, ve veliké čekárně, bylo plno lidí a plno kouře. Tančilo se.

„Tančí se!“ řekl si a ne po ústech, ale po duši přeběhl mu ironický úsměv.

„Ale je to tak dobře,“ děl k sobě po chvíli. „Někdo meetinguje, někdo se pře, někdo tančí. Tančí vojáci po těžkých bojích u Kušvy, u Lysvenského závodu, u Kalina a u Čusovské, u Kunguru a konečně u Permi. Ti, kteří tam bojovali, mají dnes právo tančit. Kdo jiný? Nechť zapomenou na dny, které mají přijíti.“

Dny, které mají přijíti, stály v těžké, mrazivé mlze uralské.

Dny, které právě přešly, naplnily celé město jásotem a nadměrnými nadějemi. Viděl to dobře za oněch třikráte dvacetčtyři hodiny, které prožil v tomto podivném a krásném městě.

Hned když před třemi dny přijel, vítali kohosi na nádraží. Z Omska nějaký ministr přijel. Pak generál Knox, velitel britských vojsk v Sibiři.

Stály zde čestné roty ruské armády Kolčakovy i čestná rota Čechoslováků. Hudby hrály. Anglickou hymnu. Pak ruskou kostelní píseň „Kol slaven“, hymny československé.

„Kol slaven!“ Jaká stará píseň! Diktátor nedovede dáti nové Rusi, již chtěl stvořit, novou hymnu. Či nechtěl stvořit novou Rus? Či chtěl obnovit starou Rus a proto i stará píseň?

„Kol slaven“ zněla teskně jako píseň o nenávratném. Teskně jí také naslouchali nováčkové, mladíčci, nedávno odvedení, kteří tu stálí v mrazu ztrnule vzpřímeni v řadách ruské čestné roty. Kdo z nich jí znalď. Zdaž se nyní zpívala v uralských vesnicích okolo Jekatěrinburku či okolo Kyštymi či Jegoršina, u Nižního Tagilu či Alapajevska? Pokud byli zde bolševici, nesmělo daleko široko zaznívati nic než Internacionála. Ani Marseillaisa, píseň ruské revoluce, která se zpívala od března až do října v sedmnáctém roce, už nezněla. Byla zapomenuta a nikdo nemohl vzpomenouti na její melodii.

Nyní však vytáhli „Kol slaven“ z kteréhosi chrámového archivu.

A nedávno konala se zde, v Jekatěrinburku, dojemná slavnost.

Jacísi odvážlivci pronikli do sovětského Ruska. Do Sovdepie – neboť tam, u bolševiků, už nebylo Ruska. Putovali v přestrojení a nepoznáni nepřátelskou zemí, až došli k místu, označenému jim důstojníky onoho pluku. Starý gardový pluk. Věrní jeho skryli v době rozvratu a bolševické tyranie u kteréhosi feldvebla starý plukovní prapor gardy. V hluché vsi, kde feldvebl nyní žil při bolševicích, ale nicméně to byl feldvebl starého carského gardového pluku. Věděli to o něm až v Sibiři. A proto smělci připutovali až k němu, dorozuměli se s ním, pobyli u něho „v gosťách“ jakožto „továryši“ po tři dni a přímo na očích továryše komisaře Feldmana. Neboť psáno jest, že Žid bude oklamán Rusem. A potom se rozloučili. I s feldveblem, i s továryšem Feldmanem. Jejich papíry byly v pořádku a prsa jednoho z nich, tělnatého člověka s dlouhými mužickými vousy, byla obtočena pod měkkou košilí ještě těžkým, vyšívaným hedvábím starého praporu. A nyní zase putovali a putovali. Zpět, k východu. V nedávných bojích se jim podařilo přejíti k Bílým. A potom zde, v Jekatěrinburku, došlo k té slavnosti. Byla přehlídka vojska. I deputace Čechoslováků se zúčastnila. A jako nejslavnější okamžik byl rozvinutí tohoto starého praporu. Všichni, kdož tu přihlíželi, nemohli o tom pochybovati.

Jen Budecius pochyboval.

I když byl prapor krásný, dojemný a beze sporu pravý. Nepochyboval o jeho pravosti. Pochyboval o jiných věcech.

Vojsko defilovalo před starým praporem. A hudby hrály starý vojenský marš. A slavnostní pochod se dál podle starých pravidel.

Na praporu byl veliký obraz svatého Andreje. A kolem obrazu byl nápis: Za víru, za cara, za vlast! Na rubu veliký carský orel se všemi emblemy.

Lidé se dívali s pohnutím na tento doklad starého režimu. To pohnutí bylo z části ponuré a zamračené. Pohnutí šťastné bylo v srdcích několika plukovníků. V srdcích ostatních byla také lhostejnost. A v srdcích několika prudká nenávist.

Budecius tedy pochyboval o smyslu této slavnosti. Proč Napoleon nedal vynésti staré prapory Bourbonů před svoji gardu, aby jí dodal bojovnosti? A přece Napoleon bojoval proti Revoluci. A potřel Revoluci – protože sám byl nová a silná revoluce, sám o sobě nejen pro Francii, ale i pro celý svět. Napoleon bojoval proti Revoluci i proti Bourbonům. Bojoval pro Francii, bojuje pro sebe. Pro koho bojuje Kolčak? Jistě proti Revoluci. Ale bojuje také proti ruským Bourbonům? Co chce Kolčak? Chce býti Napoleonem Ruska? Proč tedy vynáší před svá vojska staré prapory? Proč jim nedá nějaké orly či sokoly či jestřáby na žerdě, proč jím nedá nové odznaky hodností, nové řády a nová vyznamenání? Či bojuje Kolčak pro Bourbony? Pak je konec. Neboť Rusko tohle vše, co lze vidět vůkol, není s to a dlouho nebude s to, znovu je přijmouti na prestol moskevský.

Bylo mu bolestno z toho všeho. Kam se vrtl, viděl všude samé omyly a slepotu. Nejruštější lidé kolem dokola a široko daleko, zpívajíce „Kol slaven“ a doma někdy z bujnosti i „Bože, carja chrani“, pracovali pro bolševismus. Pracovali vydatněji a úspěšněji, než hloupí i chytři agenti, kteří se tu potulovali v celých hejnech a kteří už namnoze dostihli tu nejvyšších společenských kroužků. V čajovně, kde včera večeřel, docela nahlas a rozhorleně si o tom povídali dva mladí praporčíci, převedení sem nedávno ze samarské národní armády.

Hle, malíř, který tu zhotovoval portrety vznešených mužských i vznešených ženských. Mistr, který prý měl věhlas, byť ho celkem nikdo neznal. Ale kdosi řekl: pozor, to je věhlasný mistr. Rozdělal celou řadu portretů – ani jediný nedokončil. Nemohl. Když už dosti dlouho se napobýval zde, tu i tam, zmizel náhle a zanechal výsměšný dopis. Agent. Madame Fjodorova, nejvíce postižená, ukazovala ten dopis kde komu, poněvadž mimo jiné kompromitoval madame Zybkinovu. A madame Černackou, madame Potušinovu a plukovníka-intendanta Goldmanna, pokřtěného jevreje. Ale což malíř! Byl tu jakýsi Pětuchov. Říkali, že je z Moskvy, první tenor. Svedl šestnáctileté děvčátko generál-majora Goralkina, ukradl generálovi peníze a vybral mu celý psací stůl, spousty cenných dokumentů. Také agent! Generál Goralkin byl poslán na Dálný Východ a jeho dcera odjela pod cizím jménem do Petropavlovska, do nemocnice pro veneriky. Tento Pětuchov byl známý a proslavený tím, že kdykoli byla společnost už rozjařena, spustil vždy carskou hymnu. A následoval po každé ohromný aplaus.

Budecius onen večer nemohl už poslouchati dále. Zaplatil, zdvihl se.

Nalézají sem jako červi, pomyslel si. Ale tato společnost dnes – to už není ani kov, ani dřevo. To je sýr. Stárnoucí, rozměklý, páchnoucí plísní a hnilobou. Věru, potrava pro červy. Říkají mi, že ještě v létě to bylo vše dobré. Dokud prý Čechoslováci… A nyní, nyní bezměrná zpupnost zachvátila všecky. V létě chodily krásné paní a princezny – běženky z Petrohradu, tancovat na české večírky, kde točily valčíky s chlapci od Přelouče a od Vejprnic. Dnes jsou Češi – demokrati a páchnou machorkou.

Dnes odpoledne prošel celé město.

Věru, neviděl dosud krásnějšího provinciálního města na Rusi. Široké výstavné ulice, chrámy ve slohu „jekatěrininském“ se štíhlými věžemi, monastýry, prostorná náměstí s empirovými stavbami, „osobňaky“ a paláce bohatých uralských platinokopů, Americký hotel a skvělý palác Koziel-Poklevského, v nichž byly úřady odbočky Národní rady, nádherný městský park s kluzištěm, kinematografy, jichž průčelí byla ozářena elektrickými žárovkami a světelnou reklamou, všude plno lidí, izvozčíků, panských saní, boulevardy se hnala auta a množství krásných žen.

To už bylo k večeru a z dostihů, jež se dnes odpoledne pořádaly, tryskem se vracelo do města množství saní – důstojníci, dámy, drahocenné kožišiny. Křik vozků, práskání bičů, výskot a jásot. Nu což: Perm je vzata!

Zašel do zářící kavárny.

Jaké obličeje! Dámy i děvky, důstojníci i špioni, spekulanti a hráči ze řemesla. Klavír, housle, viola, cello – a písničky petrohradské, moskevské, kavkazské, vídeňské, české a „Tipperary“, bez níž dnes nebylo by spojenecké orientace. Neboť Knox podporuje Kolčaka – všemu na vzdory. Kdo chce o tom pochybovat?

Pochyboval opět Budecius a tázal se sám sebe:

„Podporuje Knox rozvrat? Je mu potřebí rozvratu? Je potřeben – Anglii?“

Utekl odtud a nyní běžel přímo na nádraží.

Sníh mu chrčel pod nohama. Chrčela země. Ruská země.

Zastavil se v běhu u jednoho domu, stojícího poněkud osaměle na široké Vozněsenské třídě, svažující se dolů ke stanici. Krásný, bohatý, měšťanský dům.

Dům Ipatijeva.

Obloukový vchod s dřevěnou předsíňkou na ulici. Strážní budka na rohu Vozněsenské třídy a vozněsenské uličky. Veliké zamřížované okno. Okno do místnosti v souterrainu, kde se udála vražda.

Ještě nedávno tu bydlel generál Gajda i jeho štáb.

Divný vkus, pomyslel si Budecius, moci spáti v tomto domě krve!

Maličko, a car by se byl stal zajatcem československého vojska.

Ale byl zde, na tomto místě, za tímto zamřížovaným oknem, rozstřílen. I jeho žena, i jeho syn, i jeho čtyři dcery. Ale i doktor, který léčil rodinu, i sluhové, kteří tu sloužili, i pes „Jammy“.

Budecius stál zde dlouho. Ulice tu byla téměř pustá, jen tu a tam se mihl chodec kolem něho, zdiveně po něm obrátil tvář a zase spěchal ke stanici.

„Snad už na to město zapomnělo,“ řekl si Budecius. „Snad už na to zapomnělo celé Rusko. Je mráz – a přece se mi zdá, že tento dům voní horkou krví. Ah, lidskou krví voní dnes celý Ural. Ale – co by bylo, nebyl-li by dnes mrtev Nikolaj II. Alexandrovič? Bylo by lépe? Hm. Ale sotva by mohlo býti hůře… Pryč! Pryč odtud!“

Po cestě k nádraží pronásledovala ho tvář hošíka, jehož podobiznu vídal až do března sedmnáctého roku na mnohých místech Ruska. Zdálo se mu, že běží za ním a volá zoufale tenkým hláskem:

„Oj, pane, pane Čechoslováku, zastavte se, zachraňte mne, pro dobrého Boha, zachraňte! Jsem jen chlapec, pacholíček, nejsem car, nechci býti carem, jsem ubohý, stonavý chlapec. Zachraňte, pro lásku boží, přejte mi života… Nedávejte mne rudogvardějcům.“

Ale Budecius se nemohl zastavit.

Běžel nyní opravdu téměř úprkem, také aby se zahřál, hrozně promrzl a také v duši seděla mu třeskutá zima.

V dálce uviděl světla nádraží. Byla to opravdu velkolepá stanice, nově vybudovaná. Trať sama se zdvihala vysoko nad ulici a protékala ve výši prvního poschodí nádražní budovy, vsazené dolů do prostranství před železničním mohutným náspem.

Je to jako nádraží v Plzni, řekl si náhle voják a vzpomněl na domov. Ale také píseň, která se ozývala z velké čekárny tam dole, volala ho k domovu. Hráli valčík pro československé vojáky:

„Kolíne, Kolíne…“

Snad už ani nevím, kde je Plzeň a kde je Kolín, šlehlo mu hlavou. Ale ani v Kolíně, ani v Plzni není domů Ipatijevých.

A je to tak dobře.

Ale není-li Bílého Cara, je Rudá Rus. Bílá a rudá barva – snad to nejsou naše barvy? Hle, jak barvy mají svoji přízračnost! A jsou dnes smutné tyto barvy.

Ano, na bílé sněhové ploše svítilo v dálce rudé signálové světlo nádraží. A hluk a hřmot a pískot obluzovaly hlavu, beztak zmámenou a poničenou.

Vystoupil na peron.

Věděl, že je tu zvláštní vlak, kterým pojede náčelník štábu československého armádního sboru do Čeljabinska. Vrací se z nějakých porad.

I Budecius vyplnil zde svoje úkoly. Byl kurýrem štábu.

Nyní spěchal, aby mu neujel jeho vlak.

Proto skočil do prvního vagonu, který uviděl právě před sebou. Vagon druhé třídy byl plný lidí. Byli zde důstojníci, ruští důstojníci, nějací činovníci a jejich – snad – ženy. Vše nacpáno v odděleních, místa nikde. Tím méně místo pro prostého vojáka, třebas byl i kurýrem štábu. Ale konečně vagon byl vytopen a teplo bylo i na chodbě. Kdosi zde v koutku uličky složil svá zavazadla. Budecius se posadil na ně.

Á vlak se opravdu po chvíli hnul.

Sbohem, Jekatěrinburku! Sbohem a na neshledanou?

Zářící město zůstalo za ním. A vlak vjížděl do tmy. Tím hustší, čím více se ztrácel v hlubokých lesích Uralu.

Chvíli ještě přemýšlel. O městě, z něhož odjížděli. Myšlenky byly smutnější a temnější, čím větší bylo temno venku. Ale byl také k smrti unaven. Schvácen.

Usnul – –

Ani nevěděl, že vlak zastavil na nějaké stanici.

Teprve nadávky a pokřik ho probudily. I rány kladivem na kolech vozu.

„Co je? Co se stalo? …“ slyšel kolem sebe. „I nic! Stojíme. Zavařila se osa… K čertu!“

„Odepjali vagon, darebáci!“

„A vlak?“

„Ujel. Zlořečení Čechoslováci!“

„Co si teď počneme?“

„S takovým vagonem,“ vykládal kdosi, „nelze dále jeti. Bude nutno čekati na příští vlak.“

„A kdy přijede příští vlak?“

„Kdo to ví, kdo to může vědět?“

„A stanice? Jak se jmenuje stanice?“

„Ufalej!“

„Čertovské jméno! Tatarština!“

„Vyndají nás z vagonu. Je nutno ho spravit! Nic naplat!“

„Je na nádraží buffet?“

„Je. Ale snědený, pokud vím. Vy byste si toho přál, Fomo Andrejiči!“

„To ho jistě vyžrali Čechoslováci!“

„Jistě. Kdo jiný?“

„Mají bezedné žaludky. Vyžerou celou Rus.“

„Jistě!“

Budecius vyskočil ze svých zavazadel. Teprve nyní dokonale procitl. Zachvátil ho vztek a zalil ho hnus.

Rozhovor pokračoval takto dále. Vším byli vinni Čechoslováci.

Viděl, že je tu sám. Vstoupil asi do vagonu pro Rusy, který byl připjat k československému vlaku, jenž čítal pouze několik vozů. A vlak byl pryč.

Nějaký důstojník v davu, který se tísnil nyní v chodbě se svými zavazadly a cpal se k východu, zastavil se před Budeciusem.

„Chacha, hleďte, Čech! Hospodin s lentočkou! Poslyšte, bratiško, víte-li, že tohle jste zas vy nám úmyslně udělali? Ha, co na to můžete říci? Mluv, chlape!“

Z důstojníkových úst páchla vodka a cigarety.

Budecius neodpověděl. Podíval se naň s opovržením.

„Hleďte, milostpána! Povídám ti, stůj smirno, když s tebou mluvím. Nevíš, chuligáne, co je to pořádek? Vy Čechoslováci čerta víte, co je to disciplina! Bratiškové! Ale my vás tomu ještě naučíme. Všichni musíte na frontu! Postav se přece zpříma, hovado!“

Dloubl notně Budeciusa pod žebra.

„To je zajímavá scéna, podívejte se,“ poznamenal jakýsi ženský hlas.

A už se tu tísnila zvědavá skupina.

„Bylo by dobře, ponaučit je trochu,“ řekl kdosi zhruba. „Zpanštěli příliš. Každý jejich Ševčík nad našeho člověka krk vytahuje. Není už s nimi k vydržení. A při tom nic nedělají“ prstem pro nás nehnou, vyjídají nás. A bolševisují se. Nadarmo jsme jím důvěřovali. Krmili. Dary nosili. A naše hloupé báby byly jako posedlé po nich.“

„Kdo byl posedlý?“ zařičel ženský hlas. „Já ne. A koho pořádného znám, nikdo. Ale však už to přestává. Však to už přestalo. Ani nepořádné ženštiny o ně už nezavadí. Všem se zmrzeli. Nudí nás!“

Důstojník, podnícen okolím, přistoupil těsně k Budeciusovi.

„Tak co? Nepostavíš se, jak se na nižšího sluší? Rozkazuji ti: ruku k čapce! Čest vzdát! Od kterého jsi pluku? Nebo ti dám jednu – pořádnou! Starorežimskou!“

Budecius se pohrdavě odvrátil. A obrácen ke kterému činovníkovi, který zvědavě přihlížel, řekl tiše:

„Což nemáte rozum, lidé? Nevidíte, že ten pán je opilý? Jsem kurýr štábu Čechovojsk. Nemám co mluvit s tím pánem!“

Ale důstojník, ač opilý, slyšel dobře zjitřenými smysly. Zakřičel divoce:

„Hleďte, pán, prý pán. Jaký já jsem u tebe pán. Vždycky jeho vysokoblahorodí.“

A než se Budecius nadál, zasadil mu důstojník prudkou ránu do obličeje, až se mu v očích zatmělo. Zapotácel se, chtěl se ještě bránit – ale ztratil vědomí.

Probudil se po chvíli.

Ležel na dlouhé lavici v nádražní budově. Nějaká žena omývala mu tvář, zalitou krví. Krvácel z nosu – nic, než hloupá rána. A přece – jaké svinstvo!

Posadil se a přetřel dlaní čelo.

„Kde je ten kapitán?“ ptal se.

„Zmizel kamsi. Snad zalezl k přednostovi nebo někam do vagonu,“ řekla ta žena.

„Není zde české posádky?“

„Ne. Jsme na malé stanici. Ufalej.“

„Doveďte mne k veliteli stanice!“

„Byl tu již. Co chcete od něho?“

„Co chci?“ Budecius se zarazil.

Pravda, co chce od něho? Je to asi ruský důstojník. Možná, že uklidil už někam svého kamaráda. Co by mohl od něho chtít? Aby někam telefonoval? Telegrafoval? Do Čeljabinska? Že nějaký opilý ruský kapitán, který zmizel, stloukl československého dobrovolníka? A co dál?

Bylo mu stydno a hanba.

„Kdy pojede další vlak do Čeljabinska?“ zeptal se po chvíli.

„Je to velice hloupé,“ řekla mladá žena. „Prý až zítra dopoledne – a to jen pravděpodobně. Tak aspoň říkal ten velitel stanice. Ani nákladní vlak nijaký nejede. Do Jekatěrinburku, chcete-li se tam vrátit, jede prý řada vlaků ještě dnešní noci.“

„Ne, ne, ne,“ řekl rychle Budecius. „Nic s Jekatěrinburkem. Nechci se tam nikdy vrátit. Naprosto nemám nijaké chuti. Počkám tedy raději zde.“

Podíval se nyní teprve pozorněji na svoji ošetřovatelku.

Vyvalil oči.

„Kdo jste? Znám vás!“

„I já vás znám,“ řekla tiše žena.

Budecius se vzpřímil a pohleděl na ní zostra. Pak se rozhlédl po čekárně. Bylo zde plno lidí. Povalovali se většinou na zemi, spali na svých tlumocích nebo seděli opřeni zády o stěny, podřimovali nebo šeptal soused se sousedem. Opravdu, kapitán tu nebyl. Jen onen činovník, na něhož se obrátil při výstupu s důstojníkem, seděl na zemi, opřen o lavici, na níž předtím Budecius spočíval, a tvrdě spal, chrápal.

Teď teprve si Budecius vzpomněl, že má souseda. Kdosi seděl vedle něho na lavici. Obrátil se k němu. Přimhouřil oči – i souseda poznával.

Mladík s černými vousisky a s bradkou se přívětivě, ale i trochu ironicky usmál.

„Tedy vy… oba… ah, děkuji vám tedy,“ zašeptal Budecius.

Mladík i mladá žena chtěli mu podati ruce. Ale Budecius jich neviděl.

Bylo dlouhou chvíli ticho. Mladík se ušklíbl a jeho ruce si hrály s knoflíky na kabátě. Zato žena silně pobledla.

Po chvíli Budecius – jaksi z rozpaků a trochu také ze zdvořilosti, zeptal se šeptem, neboť nechtěl už rušit klidu spících:

„Co je to Ufalej?“

„Tatarské hnízdo,“ pospíšil mladík. A začal horlivě šeptat: „Hluš, víte, a nuda. Hrozná nuda pro ruské lidi, kteří jsou sem odsouzeni k životu. Nechtěl bych tu být ani po smrti. Hrubý, nevzdělaný lid. Při tom rodiny ubohých ruských dělníků, zlatokopů, platinokopů a hledačů druž drahých kamenů. Nu, skutečný Ural. Hory a lesy. Kam jedete… občane?“

„Do Čeljabinska,“ řekl suše Budecius.

„A my se vracíme z Jekatěrinburku… Můj švagr se tam dobře zařídil. Našel známé. Přijali ho do… jak se to jmenuje, Lydie Semjonovno?“

„Do Techodu…“ řekla mladá žena. „Nějaký inženýrský ústav. Technické oddělení. Tech-od.“

„On je technik?“ usmál se Budecius,

„Ne, on není nijaký technik,“ usmál se mladík. „Ale on má štěstí. Umí se zařídit. Našel tam přítele. Jak že se jmenuje ten jeho přítel, Lydie Semjonovno?“

„Bla – Blažek!“

„Blažek, Blažek, Blažek…“ vzpomínal Budecius. „Vím, ano, Blažek! Byli spolu kdysi v Austrii u téhož pluku. Tuším, že byl inženýrem.“

„Tak… tak… inženýr je to!“ přikývl mladík.

„A jak vy se… jak se jmenuje váš bratr, Lydie Semjonovno?“ zeptal se náhle Budecius mladé ženy.

Žena, dříve než se mohla podívati na svého bratra, řekla upřímně:

„Boris… Boris Smirnov. Boris Semjonovič.“

„Jsem vám, Lydie Semjonovno, i vám, Borisi Semjonoviči, povinován díkem. Jaká to náhoda, že právě vy…“ Budecius se trochu zarděl rozpaky i nevrlostí.

„Šťastná náhoda… věru, šťastná to náhoda,“ rozšuměl se mladík.

Ale Budecius mávl jen rukou. Obrátil se k Lydii Semjonovně a řekl jemně:

„Potřísnila jste si svůj kapesník. Zkazila jste si svůj kapesník. Taková hloupost: rána do nosu. Jak ponižující! Pro mne. A snad i pro vás!“

„Ne… ne…“ šeptla žena.

Budecius se na ni podíval pozorněji. Viděl, že opět pobledla.

Ale student začal zase:

„Není to ponižující… Je to tragické. Urážel nejen nás, ale vás všecky. Co tomu říkáte? Utekl jste mi kdysi… Odpovězte mi tedy nyní!“ Budecius mávl rukou:

„Eh… není to“, nic! Hloupost je to. Byl opilý…“

„A což ti druzí? Ti, kteří mu přizvukovali?“

„Snad pili předtím s ním.“

„A víte, co pili?“ rozesmál se student do dlaní. „Pili chanžu. Sprostou chanžu. Snad to byla jen morální chanža. Velitel západní armády Kolčakovy, k níž patří i tento kapitán, který jede do Čeljabinska ke svému pluku, se jmenuje generál Chanžin. Této chanže nepropadne jen armáda Chanžinova, Západní armáda, ale i celé vojsko Kolčakovo. Vím to…“

„Odkud?“ zachmuřil se Budecius, kterému se vtip celkem nezamlouval.

„Vidím to…“

„Jste jasnovidec,“ odtušil Čech a povstal. „Promiňte mi, prosím, laskavě. Cítím se už docela dobře. Mám potřebí čerstvého vzduchu… aspoň na několik minut. Je tu k zadušení. Vrátím se zas…“

„Půjdu s vámi!“ řekl jinoch.

„Ne, ne, prosím,“ řekl Budecius naléhavě. „Chci se projit trochu po peroně. Sám srovnat myšlenky…“

„Těžké myšlenky?“ ušklíbl se student.

„Ne… pouze rozházené… proto – srovnat!“ řekl Budecius rychle a neohlížeje se ani na nově zbledlou Lydii Semjonovnu, opatrně, ale hbitě překračuje spáče, prodíral se ke dveřím. Mladík vstal a chtěl ho přece jen následovat. Ale jeho sestra ho zarazila.

Budecius konečné vyšel ven.

Ruské stráže s nasazenými bodly přecházely líné peronem. Tu a tam přeběhl železničář. Bylo jinak ticho. Nebe bylo rozzářeno hvězdami. Hned naproti staniční budově voněl les, ač zasněžený. Vůně jehličí a listí.

Budecius se chvíli procházel po peronu. Nikdo si ho nevšímal. Stráž, která přešla kolem, zběžně se na něj podívala, zpozorovala jeho bílo-červenou stužku na papáše a šla dále. Jindy by se byl s ním ruský vojáček rozpovídal. Ale zde asi věděli, co se před hodinami stalo. Snad se bál rudý vojáček svého kapitána.

„Jak jsme tu osamoceni!“ řekl si Budecius. „Opilý kolčakovský kapitán a Boris Smirnov. To je Sibiř. To je Kolčak. Kdo je to Boris Smirnov?“

Sáhl pod svůj kabát, kde měl uschovány dokumenty a dopisy. Nic nechybělo. A přece… bojí se zůstati s nimi. Ta Lydia Semjonovna je příliš laskava. Ten Boris Semjonovič je příliš ochotný a hovorný. A kdyby na něho, na Budeciusa, přišla únava, dřímota, kdyby usnul tam mezi nima oběma – snad by nedovezl zítra dopisy do Čeljabinska… Ale… proč mu jich neodcizili hned? Když byl v bezvědomí?

Či jim křivdí?

Vzpomněl, kterak tehdy, když ho v Čeljabinsku Boris Smirnov pronásledoval, utvrzoval tvrdošíjně, že není bolševik. Co je tedy Boris Smirnov? Blázen?

Chodil nyní prudkými tempy po peroně. Bylo mu opět zima. Bože, jaká je tady zima! A letos! Letos – píše se už rok 1919.

Najednou ho cosi napadlo. Což, aby si našel nocleh v městečku? Vlak, jak říkali, pojede až zítra dopoledne. Zde nemůže do té doby mrznout. A vevnitř? Nesnesitelný vzduch. I vedle Borise Smirnova se bude těžko spát.

I vedle Lydie Semjonovny by se těžko spalo! řekl si cynicky a mávl rukou do tmy. Je to vlastně jediný rozumný nápad nakonec. A mohl na to přijít už dříve. Jeho bijce-kapitán, beztak už někde spokojeně a opilecky chrápe.

Obešel nádražní budovu. Světla nad vchodem ozařovala cestu, ulici do městečka. Dal se tedy po této cestě.

Ale zarazil se.

Tataři? Dělníci v dolech? Bolševici? A – Rusové?

Děj se vůle boží. Je v rukách Hospodinových.

Šel pomalu. Bylo čím dále temněji. Po obou stranách ulice se objevovaly domky, vesměs dřevěné. Nikde se nesvítilo.

Byl nakonec bezradný. Zatlouci někde na vrata či na okno? Kdo mu otevře? Lidé spí a nedůvěřují v těchto dobách. Ba, strachují se. Je to nesmysl – tento nápad. A násilím noclehu nevymítí. Nemá za sebou ani družstvo vojáků. Kromě toho může ho potkati ruská stráž nebo místní milice. A nakonec ho odvedou zase na stanici. Věru – nesmysl.

Ale přece – se odhodlal. Zaťukal na dveře jednoho domu. Nic. Tedy zabouchal. Hle, cosi se hnulo v domě. Okenicemi, těsně uzavírajícími okno, po chvíli přece jen probleskla čárka světla. Kdosi – ne jedna, ale více osob stanulo posléze za dveřmi. Slyšel, kterak se tlumeně domlouvají. Konečně – patrně nejodvážnější z nich – otevřel na úzko dveře. A vida osamělého vojáka, zaklel, přirazil je opět a zabručel za dveřmi cosi o nádraží, kde prý všichni takoví spí.

Budecius se rozesmál. Už se chtěl obrátiti zpátky a jíti znovu na stanici.

Ale povšiml si výstavného, pěkného domu sousedního. Nad ním se houpal štít s nápisem. Přiblížil se hodně zblízka k němu. Mohl konečně rozluštiti nápis:

A. M. Agafurov. To bylo napsáno rusky. A vedle byl nápis tatarský v písmu, jaké bývá na orientálních kobercích.

Tatar! rozesmál se Budecius poznovu.

A už z jakési bujnosti a pouze z groteskního rozmaru zabouchal i zde. Chvíli bylo ticho. Ani za dveřmi se nic nehnulo. Budecius chtěl už odejít.

Ale do ticha ulice zaznělo nyní zapraskání. Z desek, jimiž byl uzavřen krám, odchlíplo se prkénko, malé, téměř skryté okénko.

Budecius přistoupil k němu. Uviděl v něm bledou olysalou tvář a temné oči. Na hlavě rovnou černou čepičku. Temné oči zvědavě si prohlížely osamělého vojáka.

Muž řekl něco v tatarštině.

Budecius nerozuměl.

Muž tedy se zeptal rusky:

„Pravoslavný?“

„Ne.“

„Křesťan?“

„Nevím…“ řekl smutně Budecius.

Tatar zakroutil hlavou a trhl rameny. Pak ukázal mlčky očima na stužku, připjatou na papáše Budeciusově.

„Áh, Čech… Čechoslovák? … Sběh?“

Budecius se zarazil. Truchlivě zavrtěl hlavou.

„Dobré zprávy?“ optal se opět Tatar a zamrkal očima, jakoby to bylo nějaké smluvené znamení. „Z Jekatěrinburka?“

„Ano!“ kývl Budecius.

Tehdy okénko se opět uzavřelo. Budecius čekal ještě dosti dlouho a už chtěl „vším praštit“ a utéci. Ale vtom zarachotil klíč ve dveřích a zaskřípala petlice.

Malý, hubený Tatar s čepičkou na hlavě se objevil ve dveřích, hluboce se uklonil a pokynul neznámému vojákovi. Ve dveřích přece jen ještě nedůvěřivě se zeptal:

„Dobrý přítel? Při Allahu?“

„Dobrý přítel,“ šeptl Budecius.

„Vítej!“

Vedl ho chodbou až do prostorné světnice, neobyčejně čisté a docela netatarsky zařízené. Jen koberce na otomanu byly odkudsi z Buchary. Ve skříni bylo množství stříbra a na malém stolku v rohu ohromný stříbrný samovar překrásné práce. Pokoj byl skvěle vyčalouněný, všude po stěnách elektrické lustříky, u stěn pak hluboká, tureckými výšivkami potažená křesla a tabouretty. Na stěně jediný obrázek s tureckými či arabskými klikyháky, ale Budecius četl dole nápis francouzský:

Sid Ali et ses deux fils, Hocein et Haocein.

Tatar nyní bedlivě pozoroval svého hostě. Nespouštěl s něho očí a sledoval každý jeho pohyb. Viděl, kterak voják s údivem se dívá na onen obrázek.

„Jaké zprávy od Aliho?“

„Od jakého Aliho?“ podivil se voják.

Tatar se potměšile usmál a vlídně se zatvářil

„Z Jekatěrinburku.“

„Neznám nijakého Aliho v Jekatěrinburku,“ řekl užasle Budecius.

„Tento obrázek je od něho. Přivezl ho ze západu. Ze svých cest. Ali Agafurov. Kdo by ho neznal v Jekatěrinburku? Kupec. Jeho žena chodila na všechny večírky Čechoslováků. Nosila střevíčky, jichž podpatky byly posázeny brilianty. Podle toho se poznala madame Agafurova. Jakže – vy neznáte Aliho? Vy nepřicházíte od Aliho? Co chcete u mne tedy, pane? Řekl jste: dobrý přítel. Při Allahu. Nejste pravoslavný. A křesťan? Pokrčil jste rameny. Tedy jste Žid. Pak – lituji. V domě žádného Tatara není místo pro Žida. Jste-li Žid – a nad to sběh – promiňte, mám dosti síly, vyvésti vás ven!“

Tatar byl hrozný.

Budecius viděl, že si ho s někým mýlí. Snad někoho očekává z Jekatěrinburku. Proto pomalu, ale důrazně mu začal vykládati svůj příběh. Nezamlčel ani srážky s kapitánem. Ani dojmu z Borise Smirnova. A poprosil konečně o nocleh.

Tatar ho poslouchal. Pozorněji a pozorněji. Při závěru vojákova výkladu už pohodlně si založil ruce na prsou. Když Budecius skončil, vstal, přiblížil se k němu a mlčky mu podal ruku. Pak mu pokynul, aby zůstal sedět. Zeptal se pouze stoje, odkud je, jak se jmenuje, čím býval, než se stal vojákem. A uspokojen odpověďmi, stručnými, ale jasnými pro něho, přidržel ho oběma rukama v křesle a přitáhl ho ke stolu. Potom odešel dveřmi, zastřenými těžkou záclonou, do vedlejší místnosti.

Budecius zřetelně slyšel odtud šumot a hlasy, jež se dohovořívaly. Zdálo se, že nikdo v domě už nespal. Byli asi připraveni na člověka – zlého dobrého.

Po chvíli vešel opět Tatařín a za ním vstoupilo mladé děvče, zahalené v pruhovaném dlouhém chalátě, sepjatém na bocích červenou silnou šňůrou. Přinesla na stůl podnos s velikým studeným rybím pirohem, talíř červeného kaviáru, láhev vína, nad níž Budecius ustrnul v domě musulmanském a nařezaný bílý i černý chléb.

Děvče to vše mlčky postavilo před užaslého vojáka. Potom šlo ke stojanu, kde stál ohromný samovar, a odneslo jej z pokoje.

Mělo útlé, bílé ruce a světle hnědé, zlatisté oči. Vlasy mělo stažené pod červeným, stočeným závojem. Bylo mu asi šestnáct let a bylo nesmírně půvabné a malebné.

Budecius na to vše hleděl vyjeveně.

„Nebojte se jí, příteli,“ řekl nyní Tatařín vesele. „Je to docela obyčejná gymnasistka, chodí v Jekatěrinburku do ruského gymnasia. A bydlí právě u mého bratra. Teď mají novoroční prázdniny. Je tedy zde. Pouze doma vypadá trochu tatarsky, čili, jak vy říkáte: exoticky. My Agafurové pouze doma vypadáme tak trochu tatarsky. Jinak jsme dobří kupci, dobří komersanti, dobří akcionáři. Ale této čepičky nesundáváme ani pod cylindrem. Což já, já tu vedu celkem skromný provinciální život. Kupuji mouku a dřevo. A prodávám cukr, čaj a tabák. Za bolševiků nalézali mi sem Židé. Nesnesu jich. Děkuji vám za to, že nejste Žid. A děkuji vám za to, že jste nás osvobodili od těch i od oněch. Allah – Bůh vám to odplatí. Jezte!“

Otevřel láhev vína a nalil do jediné sklenky, již přinesla dívka.

„Pijte. Je to madeira. Staré. Uchránil jsem ho před komisaři. Holota opilá! Sám nepiji, lituji, že nemohu vám připít na zdraví. Ale přeji vám všeho dobra!“

Budecius už dlouho nepil tak znamenitého vína. Byl u vidění. Nevěděl a nechápal, co se s ním děje. Proč se toto vše děje. Zdvihl pohár. Bylo to krásně broušené české sklo. Připil hostiteli.

„To je bohémské sklo…“ řekl pyšně Agafurov.

„To je české sklo!“ zatvrdil se na něho voják.

„Ne české, co vás to napadá! Bohémské sklo. Všude je známo jako bohémské sklo. Z Bohemie přece,“ hádal se Tatar.

„Bohemia Čechia – Čechoslovakia… to je jedno!“ tvrdil přesvědčeně Budecius. A napil se i podíval se znalecky rubínovou krásou bohatých broušených stěn. Cítil se skvěle. Kromě toho pozoroval, že má vlčí hlad. Piroh byl ohromný. Až se zastyděl, že tolik jí.

„Aj,“ podivil se Agafurov. „Tedy vaše země jest země bohatá a čilá?“

„A krásná!“ řekl Budecius.

„Hle, Zia!“ zvolal nyní stařík, neboť zase vstoupila dívka a přinesla na stojan, postavený u jídelního stolu, kypící samovar. Potom rozestavila před vojáka cukr, „varenije“ z lesních jahod a malé koláčky – věci, jichž jsoucnost voják dávno zapomněl.

I ona je krásná! pomyslel si Budecius.

Dívka, učinivši vše, co jí bylo přikázáno, stanula rozpačitě u dveří. Snad chtěla odejít… snad nechtěla. Jejíma očima, svítivýma jak topasy, proběhla hrozná zvědavost.

Stařík nahrbil záda a už jí chtěl pokynout, aby odešla. Jeho malé, bělající oči však si povšimly tváře vojákovy, usmály se a kývly na děvče.

Zia přistoupila ke stolu a šeptla:

„Smím?“

Tatařín obřadně dal slovo vojákovi, ukázav na něj rukou.

„Prosím vás, báryšňo,“ řekl Budecius a nepoznával se.

„Jak se jmenujete? – Odkud jste? – Znáte generála Gajdu? – Znáte generála Syrového? – Znáte generála Šokorova? – Znáte generála Vojcechovského? – Znáte admirála Kolčaka? – Znáte generála Štefánika? – Já je všecky znám! Viděla jsem je. V Jekatěrinburku. A proč nejste oficírem? Vypadáte na generála. Ne – ne, že byste byl starý. Ale takový nějaký strašně chytrý, mazaný, moudrý, dobrý a smělý. Je daleko odtud Čechoslovakia? Znám Dvořáka. Hraji klavír. Úplně tatarské melodie. Jsou u vás musulmani? Nejsou? Za to Židů dost, viďte? Čím dále na západ, tím více Židů. Nejvíce jich je asi v Americe? Máte silnou armádu? – Viděla jsem defilovat vaše vojska. Chodí úplně jinak než Rusové. Jaké jsou vaše ženy? Prý velmi tělnaté. A prý se vůbec nepudrují a nelíčí. Podivno! – Chtěla bych do Paříže. Mluvím francouzsky. A do Londýna. Mluvím anglicky. Mám talent k řečem.“

„K řeči!“ pohněval se Agafurov. „Mluvíš jako ruská děvčata. Páté přes deváté. Naučila se tomu v gymnasiu. Měl jsem ji dát do Ufy nebo do Kazaně, kde jsou tatarské školy. Ale když vypukla válka, bylo jí teprve dvanáct let. Nechtěl jsem ji pustit z domu. A pak Agafurové jekatěrinburští – to nejsou už žádní Tataři – stále, že musí Zia tam, k nim. Soudím, že mají jen z části pravdu. V Kazani by bylo děvče mlčelivější – jak se sluší na musulmanskou dívku. A pak – ten muž sem přišel požádat nocleh – ne o ženské hovory…“

„Nechce se mi vůbec spát…“ prořekl se Budecius.

„Cože?“ usmál se Tatařín trochu ironicky. Ale lichotilo mu jistě, že se jeho dcera líbí tomuto podivnému, ale chytrému cizinci.

Budecius musel nyní sám vypravovat. O své zemi – i o sobě. Říkal to vše dnes jinak než jindy, nepaedagogicky a neagitátorsky. Jakoby mu nezáleželo na tom, získá-li dobrou propagandou tatarský národ pro věc Československa. Ale to, co řekl, řekl podmanivě. Oči mu zahořely a jeho pevné, ostře řezané rysy ještě více zmužněly, ale i zvroucněly. Mluvil i o vojsku i o Rusku. A nebyl s to utajit ani dostatečně onu bolest, úzkost a nedůvěru, jež v něm vzbuzovala dnešní ruská skutečnost.

Agafurov poslouchal ho s neobyčejnou vnímavostí a pozorností. Aby ani jediné slovo tohoto Čechoslováka mu neuniklo.

Rovněž Zia, podepřevši hlavu do obou dlaní, poslouchala se zanícením.

A Budecius se chvílemi díval na její útlé prsty a myslel si, že už dávno neviděl tak rozkošného stvoření.

Byli by seděli do rána. Do odjezdu vojákova vlaku. Ale starý Agafurov, přes to, že nespouštěl s Budeciusa očí, náhle zívl a odhalil nejen žluté, různě rozestavěné zuby, ale i únavu, jež ho začala zmáhati.

Tehdy Budecius umlkl.

Povstali všichni tři.

„Zia, veď hostě, já jdu za vámi,“ povelel Tatařín.

Šli tedy. Zia vedla vojáka po schodech vzhůru do prvního patra, kde mu ukázala pokoj, v jakém Budecius nespal od počátku války. Stařík šel jim stále v patách a hlídal bedlivě děvče vojáka.

„Ráno vás přijdu vzbudit, abyste včas došel k vlaku. Jste přece kurýr. Řekněte mi jen ještě: za kolik dní lze nyní dojeti do Vladivostoku?“

Budecius se rozhovořil o týdnu, čtrnácti dnech, měsíci… I více… Vše je možné. Kromě toho přicházejí zprávy, že v okolí Krasnojarska jsou na trati povstalci. Okolo Chajlaru pak se opět objevili Chunchuzi. V létě jsou v sopkách, v zimě přepadají trať…

„Vy jste zlý!“ řekl stařík. „Vy si myslíte, že chci se evakuovat? Vy mne strašíte? Ti ti ti! Nic takového. Agafurové vědí, co mají dělat.“

A Tatařín se rozesmál, až se jeho svraskalá, do záhybů složená tvář, olysalá, ale neobyčejně živá, celá rozvlnila.

Podal Budeciusovi ruku a mírně ji stiskl.

Za to Zia stiskla vojákovi ruku ze vší síly, až to i Budecius pocítil. Její ruka, vláčná, slabě zvlhlá a plná horka, jakoby ani nechtěla z jeho mohutného pařátu. Tak jí bylo v něm příjemno i bezpečno.

Zůstal sám.

Chodil ještě chvíli po pokoji a kouřil cigaretu.

Je to dobrý příznak? tázal se sám sebe.

Patrně ano, odpovídal docela nahlas sám sobě.

Totiž… uvažoval ještě, jak vysvětliti tento hlas v duši i v těle? Mrtvé síly ožívají…? Což je tak dobře – tam… ve vojsku? Jsou tam přece Koňadrové – a dnes dokonce i Mackové! Či je to třesavka, jež přejde?

Budeciuse! Budeciuse! – budeš volán před boží soud…

Pil jsi dnes příliš mnoho vína! Jak rychle bys chtěl býti zase už člověkem, ty, jenž by ses měl podobat andělu, o němž psáno jest, že „chopil draka, hada toho starého, kterýž jest ďábel a satan, i svázal jej za tisíc let!“

Jan Budecius – ulehl, a po chvíli tvrdě usnul.

VII.

Ivanov, člen Ústavodárného shromáždění byl už zarostlý jako lesní muž. Jeho vzezření bylo čím dále tím divočejší. Nosil dlouhý, rzivý „soldátský“ plášť, mohutnou papachu z kůže bílého sibiřského králíka, jež vypadala z dálky jako hlava sněhuláka nebo čepec ze šlehané smetany.

Přesto vycházel z tajemného vagončíku, kde od rána do večera Matrena opatrovala žhavý samovar, jen vpodvečer. Ruským důstojníkům se vyhýbal vždy smělým, geometricky přesným obloukem. Vytratil se obyčejně obezřetně ze staniční prostory a rychle zmizel někde v přilehlých uličkách při nádražní čtvrti.

Kapitán Korda byl jediný, k němuž se choval s jistou důvěrou.

A tak vysoký voják byl zasvěcován do tajemství jeho „činnosti v partii“, aniž měl pro to nějaký zvláštní smysl a zájem.

„Pracujeme, Ivane Ivanoviči, pracujeme,“ říkával eser Čechoslovákovi. „Uvidíte ještě, co dokáže strana. Smrt tovaryšů, kteří byli hanebně Kolčakem odstraněni, musí býti pomstěna. Nelze jinak, povídám vám to. Tento režim musí býti zničen. Chápu a my všichni chápeme vaši tragickou situaci. Naše místo je vedle vás – a vy dnes v celé sibiřské veřejnosti nenaleznete nikde jinde místa – než vedle nás. A tak, milý příteli, Rusko může spasit jedině všeruská strana socialistů-revolucionářů, strana Ústavodárného shromáždění, strana pracujícího mužíka i dělníka, za níž stojí nesmírné masy ruského venkova, neuvědomělejší vrstvy pracujícího lidu měst a závodů, jakož i nejlepší ruská inteligence. To je, jak vidíte a musíte uznat, síla! Síla, jíž nelze podceňovat a s níž nutno počítat. Veliká nepřemožitelná síla lidová. Tato síla nakonec, přes všecky překážky, zvítězí, musí zvítězit. Za podpory čestných Čechoslováků znovu obnovíme demokratické Rusko.

Kapitán Korda sice oddaně, ač poněkud unaveně poslouchával tyto řeči. Rozhovory však přes to končívaly jistým rozladěním. A nevolí na straně zákonodárcově. Neboť tento omezený a hrubý kapitán neopomněl nikdy položit na konci rozmluvy hloupou otázku:

„A kolik už máte bodáků, šavlí a kanonů?“

„Vy Češi jste militaristé!“ odsekl obyčejně Ivanov a odcházel do porady čili do „sověščanija partijných dějatělej“.

„Většina našich důstojníků je taková,“ vysvětloval inteligentní, bledý a vysoký Koňadra, s nímž se Ivanov seznámil nedávno v Železnodorožném sobrání, jak zjednodušeně říkali Čechoslováci rozsáhlému kasinu železničářů nedaleko nádraží.

„Je to typ,“ vykládal člen druhého vojenského sjezdu, který nebyl Štefánikem ani vedením československým, jež tu Štefánik po likvidaci Odbočky Národní rady zřídil, povolen, ale přes to jaksi se rozhodl illegálně existovat. „Bohužel, je to typ našeho důstojníka. Vzdálený lidu, nechápající duši našeho dobrovolce, snící o vojenské karieře, jež je dnes těmito lidem vším, v podstatě třídně buržoasně založený, bez nejmenšího smyslu pro demokratičnost, povznešený nad masu, hrubý, vojácký, chtějící imponovat drsným žoldnéřským vtipkařením, málo vzdělaný, neboť odmítá každý rozhovor o politice, věci dnes tak důležité; posmívá se veliké ruské revoluci, jejíhož ohromného obrodného významu v nových dějinách lidstva ani nechápe. Takový typ stále vám bude militaristicky dokazovat, že jsme, či že máme býti – vojsko! Nemůže pochopit, že jsme pouze – ozbrojený národ. Který má svoji vůli, jíž jedině se může podřizovat. Je to těžký zápas, ale my ho vybojujeme. Vypadáme dnes tak, že ostrá, nepřekročitelná čára rozděluje náš tábor na buržoasii a na proletariát, na důstojnictvo a na mužstvo. Jsou snad dva tři případy, že i někdo z tohoto prvního tábora aspoň s námi sympatisuje. Ale to jsou řídké výminky. A ty právě, jak se říká, potvrzují jen pravidlo.“

Ivanovu se někdy zdály naivní tyto závěry, ale i s nimi v celku počítal pro záměry svoje a „partije“. Usuzoval, že sjezd odstraní dnešní vedení Čechoslováků, příliš se stále ohlížející po politice Spojenců, a tudíž tonoucí v jisté rozpačitosti vůči Kolčakovi, že zvolí jiné lidi, kteří nastoupí cestu bezohledné likvidace Kolčaka, bezohledného osamostatnění se československého vojska od vlivu i od spolupráce se Spojenci a úplného splynutí politiky Čechů s politikou eserů. Věděl příliš dobře, že Čechoslováci jsou zde jedinou solidní a ukázněnou „silou reální“, bez jejíž podpory jsou naděje eserů nemyslitelné a nesplnitelné. Jako člověk, který měl s Čechoslováky „intimní styky“, byl „partijí“ přímo delegován k tomuto úkolu, aby totiž byl v ustavičném spojení s delegáty sjezdu, s těmito „muži zítřka“, od nichž do jisté míry záležeti bude – dokonce! – další osud Sibiře a ruské demokracie eserské.

Na druhé straně se mu však kapitán Korda lidsky jaksi zamlouval. Byl přímý a energický – a pak, kdo ví, nemohl-li by někdy potřebovati jeho ochrany!

Ale poněvadž kapitán Korda bez svých jízdních rozvědčíků, kteří slynuli jako znamenití, disciplinovaní a řízní vojáci, přece by jen byl ještě dosti sláb, nerozpakoval se proto sděliti mu důvěrně jednoho večera to, co slyšel od Koňadry. Ač nejmenoval pramen, vyjevil kapitánovi, že už i v jeho oddílu mají delegáti svoje „jačejky“, buňky.

„A co chtějí, kluci sakramencký?“ zasmál se Korda.

„Sjezd!“ řekl Ivanov.

„A co chce ten jejich sjezd vlastně? Republiku už mají, jíst mají oni i jejich koně, sláva Bohu, také nyní dost, spát mají kde, nějakou tu ženskou kost také seženou, cukr do čaje i tabáku do fajfek dost, domů se jednou také dostanou, říká se, že už brzo, bude-li dnešní vedení tak řádit jako řádila Odbočka v povyšování, bude za chvíli každý druhý z nich oficírem – tak co, u sta hromů! Co chtějí?“

„Demokracii!“ řekl vážně Ivanov.

„Demo-demokracii?“ podivil se Korda. „Jak to, prosím?“

„Tak! Chtějí, aby se nejednalo o nich bez nich!“

„Tomu nerozumím…“ přiznal se Korda.

„Přivykli samosprávě,“ vyložil mu věc Ivanov. „Považují zdejší vedení za nedemokratický útvar, jmenovaný Štefánikem, a ne jimi zvolený. Oktrojovaný!“

„Ale vždyť Štefánik jmenoval výhradně lidi, kteří byli jimi zvoleni na omském sjezdu. Vždyť vyšli z té jejich demokracie, jak oni jí rozumějí. Vždyť to nejsou lidé jim cizí a neznámí, u sta hromů! Že Štefánik zrušil Odbočku? Nemůže existovat filiálka, kde není ústředí. Národní rada v Paříži se rozešla, její členové se stali členy pražské vlády. Její odbočky jsou zrušeny a členové jejich jsou pověřeni speciálními úkoly právě od té pražské vlády. Je tu souvislost v organisaci v osobách, pokud tomu rozumím a jak to vidím. Pražská vláda má tu svůj sbor důvěrníků, jmenovaných Štefánikem, kteří řídí věci našeho vojska a odpovídají za ně do Prahy vládě i parlamentu. Sjezd – co chce sjezd? Chce být ještě zvláštním vedlejším parlamentem? Jemuž by odpovídalo zdejší vedení? To by se to vedení muselo zbláznit v tom okamžiku, kdyby po něm žádala něco jiného Praha a něco jiného zdejší sjezd. Na příklad, pokud tak slyším ty rozhovory, sjezd chce ihned domů – a Praha a Paříž, to jest naše mírová delegace, nám sem píší, abychom vytrvali a postupovali společně se Spojenci. Koho má poslechnout vedení? Ubohé vedení! Má sloužit mírové delegaci a Spojencům – a zároveň má krotit kluky, s nimiž to chvílemi není k vydržení. Nechtěl bych to dělat ani po smrti. Přicházet denně před vojska s řečmi, jež jeho sluch jen dráždí. Sjezd má neobyčejnou chuť na nepořádek – vedení nabádá k pořádku. Sjezd má chuť rozvrátit do kořenů prosté základy vojenské organisace – není konec konců dalek myšlenky, že by bylo možno i volit velitele, jak tomu bylo v prvním primitivním období ve vojenské organisaci bolševiků – naproti tomu má vedení po příjezdu do vlasti odevzdat vojsko řádné, jež by bylo organisační i mravní základnou branné moci Republiky, sjezd chce stůj co stůj domů – vedení nemá nejen nijakých lodí, ale ani známek, že by brzo přijely, naopak, zprávy, že zatím nutno zůstati zde a že otázka transportu bude se projednávat v Paříži v souhlase se Spojenci. Kdy bude projednána? Ale, prosím vás, mluvte s nimi! Vysvětlujte! Mamo! Naplevať. Víte, co bych já poradil vedení? Řekl bych mu, aby povědělo sjezdu toto: Komu se to nelíbí – může jít! Ať si jdou, kam chtějí. Věřte mi, že polovina by jich šla k bolševikům a polovina k Semjonovu. A po čase by se vrátili a řekli by: Všude zle, u rotného kotle však nejlépe. U sta hromů – je to tak! Houby rozumím té vaší politice, ale nad politiku je skutečnost. A ta je tato! A co se týče těch buněk v mém oddílu? Vida je, kluky sakramencký! Tyhle larvy zajdou po čase samy sebou. Já už jsem něco pozoroval. Ale nejlepší je, dělat, jako když jich nevidíš. Larvy puknou – třeba vzteky, to je jedno – ale je po nich. Kluci mizerný, vědí stejně, že je mám rád, rozumíme si navzájem jediným mrknutím oka, známe se příliš dobře a tak důkladně – že vám ti kluci vyprsknou nakonec v smích, když už ta rebelije trvá dlouho, a řeknou: Tak už nechme toho, jó? A prásknem do koní a jedem‘!

Oružjom na sólnci sverkaja
pod zvuky lichých trubačej
po ulice pyl poddymaja
prochodil polk gusar – usačei!

Tak je to – u sta hromů! A nakonec by dali všecky sjezdy a rozmanité ty blbiny a řeči za jedinou chvíli, kdyby v plné zbroji na vybraných koních s touhle písničkou na rtech se projeli po Václavském náměstí dolů, kudy chodili Sokoli o sletech, Příkopy, Prašnou branou, Celetnou ulicí na Staroměstský rynk a tak si pěkně zahoukali: zdar! zdar! zdar! Anebo ruské urá! jež by muselo roztřást celou Prahu, u sta hromů! To je naše vojsko, a ne sjezd. Na sjezdech se scházívají z většiny bývalí všelijací tajemníci partají a nemocenských pokladen, kteří už když přišli do vojska se spíše ohlíželi po nějakém tom komitétu než po vintovce. Myslíte, že tihle chlapíci vám eserům dobyli Samary? Já vím, vy tam za nimi dolízáte, potkal jsem vás onehdy s jedním takovým reformátorem – ale reformátoři vám nic nevyhrají, netěšte se! Jednoho dne zmiznou ve Vladivostoku – a adieu! ruská demokracie! Kdybyste to zítra vyhráli, stali se pány Sibiře a nyní šli proti bolševikům za ruskou demokracii, za Ústavodárné shromáždění, přivedete reformátory do strašných rozpaků: mají jít na frontu! Hrome! A víte, co si potom reformátoři vymyslí: že, jako, bolševici sem, bolševici tam, nejsou tak zlí, ten boj byl nějaký omyl – už dnes to člověk tu a tam slyší, a že, jako, nechte nás na pokoji, my jsme Čechoslováci a neutralita a bratrovražda a já nevím co! Ale vy mne neposlechnete, já vím, polezete za nimi dál a budete do nich vkládat tisíceré naděje, z nichž ani jedna se nesplní. Vy eseři – to je samá naděje. Víte, já vás mám rád, myslím si tak, že jste v celku hodní lidé, nějaká taková idealistická a čestná sebranka, ale k ničemu se nehodíte. Takhle ještě někam pod podlahu nebo do podkroví, vařit čaj, potřásat střapatýma hlavama, přeorganisovávat u samovaru svět a nejvýš hodit pumu na gubernátora. Výše jste si troufli jen málo kdy. Jste k pomilování a vaše holky s ustříhanými kšticemi nestojí za mnoho, protože staví „dělo partiji“ nad pořádné a zdravé pomilování s pořádným a zdravým mužským. Většina z vás má tuberkulosu, vyjevené očí, nevyspalé a udebatované, matný, plachý krok, zvyk se maskovat a skrývat, podobně jako u bolševiků i u vás je to samý pseudonym a Žid.“

„Fuj!“ vyprskl Ivanov. „Vy jste antisemista!“

Kapitán Korda se opovržlivě usmál:

„Jen dát těm vašim mužíkům a dělníkům jednoho Žida do rukou! Museli bychom to býti jedině a zase jen my, kteří by ho zachránili. Sám jsem prožil takové scény v Irkutsku. Nemluvte hlouposti!“

„Ano, ano, nemluvte hlouposti!“ vzkřikla „maminka“, šustíc sukněmi pod kožichem a cpouc se do dveří oddělení.

„Zas už? Zas už jste v sobě?“ zlobila se dále, funíc a shazujíc za pomoci kapitánovy těžký a třpytný persián. „Politika? Naplijte na politiku, bratříčkové. Právě jsem Zinaidě Alexandrovně obstarala ve městě francouzské hodiny. Velmi roztomilá stará dmoazel. Přijde asi za hodinu se Zinočkou k večeři. A vy tu zatím znečišťujete vzduch politikou – jděte mi! Tenhle,“ ukázala na Ivanova, „ten, ten už vypadá z té politiky jako pominutý pes, jen se podívejte, lidi, na něj! A vám, kapitáne, to nejméně sluší. Beztak předtím, než jste poznal tohoto partijníka, jste se takovými hloupostmi nezabýval. A kdo rozumný by to dělal, řekněte? Mám stejně pocit, že tady Ivanov, čím je zarostlejší, tím vypadá podezřeleji. Bolševik! Učiněný bolševik! Zatím jen podle vzhledu, později i podle náhledů. Matreno! Matrenó!“

Maminka se pohněvala. Ale Matrena už tu byla a už přinášela stakan čerstvého čaje.

„Promrzla jsem, věřte!“ žalovala. „Jela jsem izvozčíkem. Zloději! Padesát rublů jsem platila od Kuzněckého mostu, pak dolů přes celý Arbat až k Brjanskému nádraží – dva a půl ruble, a to jsem si myslela: Zloději! Ubohé venkovany okrádají. Půjde-li to tak dále, budeš, Ivanove, dostávat na tu svoji partaj jen 50 rublů, více nemohu, věř Bohu! Tak se nám sáček utahuje a utahuje. A co vy – Čechoslováci! Půjdete kupředu nebo ne? Potřebovala bych, abyste šli kupředu. Holoubku, povídám vám, kapitáne, tam v Miassu je koník pro vás připravený – ú! Neviděla jsem podobného zvířete. Spát by s ním člověk mohl. Jen si pro něj dojít!“

„Což o to!“ přihlásil se živě Korda. „Poslat bych pro něj mohl. Beztoho by se jednoho dne mohl dostat do nečistých rukou. Ale jestli pro něj – pro koníka – půjde celé naše vojsko, to nevím, madame. Rameš by mohl ještě s někým z mého oddílu pro koně zajet. To není tak daleko!“

„Ah, vy darebáci!“ zahořekovala maminka. „Oni nevědí! Oni nevědí, půjdou-li ještě do Miassu! Poslouchejte, vy Čechoslováci, vy tam musíte jít! Jak já k tomu přijdu? Vždyť já tam mám dům, nábytek Luj Katorz, krávy, telata, prasata. A koně! A krocany! Kdopak z vás si to může vzít na svědomí? Neznabohové!“

Chudák maminka! Bylo jí v této chvíli opravdu do pláče. Nesmírné starosti začaly na ni doléhat. Neboť – co bude dál? Živobytí stojí den ze dne hromady peněz. Dnes platíš za kuře dvacet rublů – a zítra je pod čtyřicet nedostaneš, dělej co dělej. Bude-li stát pozítří osmdesát – pak lépe se oběsit. A těch spekulantů všude! Kousek kloudné látky dnes už nedostaneš, dělej co dělej. Nejvýš černý hedvábný foulard, který sem vozí Číňané z Charbinu. Všude vidíš jen černé šaty. Nedávno byli se Zinočkou a s Kordou v divadle. Hráli nějakou hroznou pošetilost, bojarský kus z dob Ivana Hrozného, zdramatisovaný Kníže Stříbrný od starého Alexeje Tolstého. Dámy v ložích i v parteru – samý černý foulard! Jako o pohřbu! Ještě že jsou k vidění těžké, skvostné butony, briliantové prsteny, pravé perle na krčcích a vzácné smaragdové brože v platinovém osazení. Ale šaty! Jak staromodní! Z roku šestnáctého!

Myslela stále na Zinočku. Do jakého bídného času přišla její nejlepší léta mládí! A kromě toho miluje jako potrhlá tohoto Čechoslavaka. Kdo je vlastně ten Čechoslavak? Pravda, je to oficír, to je něco! Ale – co dále? Zůstane sloužit? Snad nechce, aby Zinočka – a dokonce i ona, maminka, jely s ním do té jejich země někde v horoucích peklech? Stále žvanili ti Čechoslavaci, že jejich země je na západě. Teď nic jiného zase neslyšíš, než že je vlastně na východě. Jak se v tomhle má vyznat rozumný člověk? Naposled odveze ten Korda Zinočku do Jižní Afriky. Maminka při tomto pomyšlení se často brala zoufale za hlavu a divoce koulela očima.

Nejvíce ji hnětlo, že nevěděla, co bude zítra. Snad by se rozhodla putovati dále na východ a někde v Irkutsku, v Charbině, ve Vladivostoku či v Šanghaji se na trvalo zařídit – ale ztřeštěná báryšňa rozhodla se vyčkati, až se hne také kapitán Korda. A když maminka nejvíce hubovala, Zinočka přišla, políbila ji a řekla:

„Mámočko, já se odtud nehnu!“

A byl konec všemu uvažování i všem plánům.

„Vidíte, vidíte,“ zakřičela nyní na kapitána i na Ivanova, „do hrobu mne všichni připravíte! I ty, bratříčku, i vy, kapitáne, i Zinaida Alexandrovna. Umřu, najisto umřu. Vím dnes už jen jedno jisté: že umřu!“

„Ano, to je jedině jisté,“ řekl důstojně Ivanov. „Všecko ostatní je nejisté.“

Dveře se otevřely. Zinočka vrazila dovnitř a vlekla za sebou starou, šedivou mademoiselle. Francouzka měla skromný, podšitý tmavý kabátek, na hlavě, nehledě na mráz, viklal se jí na popelavé frizuře malý plstěný klobouček. Ruce měla v nitěných rukavičkách, v nichž, v zmrzlých, se třepotal lorgnon.

„Quelle faim! mamočka!“ zaštkala Zinočka.

„Co to povídáš, nešťastné dítě?“ zhrozila se maminka.

„Má hlad!“ vysvětlil Ivanov.

„Nu, ládno, ládno. Hned budeme večeřet či obědvat, už ani sama nevím. Prosím, demoazel, přisedněte k nám! To je kapitán Korda, Čechoslovák!“

Maminka začala dělat pořádek, to bylo zřejmo. Umístila u stolu Francouzku, která se klaněla oběma pánům a s gracií podávala jim obě ruce najednou.

„Oh, les Tchécoslovaques! Les héros! Parlez vous français?“

„Němnožko!“ bránil se Korda.

„Alors, parlons russe! Miluji Rusy! Opravdu!“ řekla Francouzka nosem.

„Kde jste byl tak dlouho, zrádče?“ zamračila se Zinočka na Kordu. „Neviděla jsem vás šest hodin! Co si myslíte vlastně?“

„Služba!“ odpověděl Korda. „Povinnost!“

„Abyste věděl, zamilovala jsem se do esaula orenburských kozáků. Najal si izvozčíka hned za námi a byl nám v patách až sem na nádraží, n’est ce pas, mademoiselle? Sestoupil společně s námi a stále šel za námi až k našemu vagonu. Byl silný, rozložitý a ještě o půl hlavy vyšší, než jste vy. A byl krásnější, než jste vy. Měl velkolepou prohnutou šavli, celou tepanou ze stříbra. A na papáše měl červené dýnko a široké zlaté porty. Bude jistě jednou atamanem. Miluji ho, abyste to věděl!“

Zinočka prolomila sepjaté ruce. Pak se obrátila ke Kordovi prosebně:

„Vous m’aimez? Vous m’aimez! Il m’aime!“ zajásala k Francouzce.

„Certainement!“ zmohl se Korda.

„Que tu parles bien!“ vyskočila Zinočka.

„Oui, il parle bien!“ řekla vážně Francouzka, snímajíc nitěné, proděravělé rukavičky.

„Nežvanit!“ rozhodla maminka. „Tady jsou kuřata. Studená. Ale dříve si vezmete seleďku. Seleďku ještě tu a tam dostaneš. A kousek šunky. To je ale všecko!“

„Magnifique!“ zvolala nadšeně Francouzka. „A víte, co je nového, mesdames et messieurs? Mír! Brzo bude mír! Všecko bude srovnáno. Všecko bude v pořádku! Oh, přece jen: západ! Jaké geniální myšlenky přicházejí odtud!“

Ivanov zbystřil sluch. I Korda, polykaje slanečka, zdvihl bradu od talíře. Mír? Ejhle!

„Ano, už je to jisto,“ pokračovala Francouzka. „Přišel dopis z Irkutska do naší malé kolonie čeljabinské. Dnes odpoledne jsem se to dověděla. Je to báječné!“

„Ale vždyť mír se stejně peče v Paříži!“ namítl Korda,

„Oh, oui, monsieur! Ale všeobecný mír! I s bolševiky!“

Ivanov i Korda vyskočili.

„Nu nic, messieurs, nedivte se!“ pokračovala Francouzka. „Iles de Prince! Princovy ostrovy! Víte-li, to jsou ostrovy v Mramorovém moři, těsně před Cařihradem. Překrásné místo! Překrásná pohoda. Lázně a rozkošná výletní hnízda pro bohaté Turky, Řeky, Angličany, Francouze a Levantince. Tam to bude!“

„Co? Co tam bude?“ podivil se Ivanov.

„Nu, mír! Tam se sejdou všecky ruské vlády, aby se dohodly mezi sebou. Kolčak, Denikin i Lenin.“

Všichni vyprskli. I maminka se zakuckala smíchem:

„Ale, demoazel!“

Demoazel se však zatvářila uraženě.

„Dovolte, mnohovážení, nejsem tu přece snad pro smích. To, co vám říkám, je pravda. Hotový fakt. Wilson! Le grand président Wilson! Existuje nota tohoto znění! Fakt, mesdames et messieurs! A proč by ne?“

„To je legrace!“ podotkl pro sebe Korda po česku.

„Je to vše hotová věc. Spojenci ji přijali za svou. Zvou všecky rudé vlády, aby se mírnou cestou na ostrovech Princových dohodly o konečné správě Ruska. Aby bylo zabráněno dalšímu krveprolití. Spojenci jsou ušlechtilí,“ dodala vážně Francouzka.

„Spojenci jsou blázni, je-li tomu tak,“ řekl Ivanov. „Protože normální lidé by na něco podobného nepřipadli. Věru, ti mají ponětí o Rusku! Lenin – a Kolčak s Denikinem! Tygr – a skot!“

Kapitán Korda se od této chvíle už necítil ve své kůži. Za okamžik vstal, omluvil se a hleděl uniknout. Zinočka zase za ním. Ale Korda myslel na něco jiného.

„Vous m’aimez? …“ šeptla mu Zinočka v tvář na chodbě.

Pohladil ji pouze zběžně po tvářích a šeptl rychle, slézaje se stupňů vozu:

„Certainement!“

Zinočka překvapena spustila ruce, dívala se chvíli za ním – ale pak odešla dovnitř vozu, aby se nenastydla.

Korda běžel k štábnímu vlaku. Což, snad to tam už také vědí. Mír na Princových ostrovech! Evropa se zbláznila. Amerika se zbláznila. Asie už blázní řadu měsíců. Kam utéci, u sta hromů, s této prokleté, bláznivé planety?

Pomalu se nyní šinul mezi vlaky.

Z vozů, z vagonů i z těplušek se ozývaly hovory bratří. Málokde jsi uslyšel bývalý smích a zpěv.

Tohle bude něco pro ně. Hlavně pro delegáty. Řeknou: vidíte, Spojenci sami nemají už na tomto sibiřském díle nijaký zájem. Jsou proti této válce. Doporučují Rusům smír. Nevěří ani v úspěch Kolčakův, ani v úspěch Denikinův. A my tu nadarmo trčíme. Domů!

Vrazil do kohosi.

Viděl, že se před ním postavil voják v pozoru a zasalutoval.

„Hleďme, voják, který ještě pozdraví důstojníka!“ řekl nahlas a přiblížil k němu svoji tvář. „Á, továryš komisař!“

Byl to Budecius.

„Pojď se mnou kousek, učence! Něco fajnovýho ti povím.“

Šli k vagonu kapitána Kordy. Budecius poslouchal báji o Princových ostrovech. Korda ji zakončil příšerným zaklením.

„A co tomu říkáš?“ zeptal se po chvíli kapitán.

„Vladivostok!“ řekl Budecius.

„Vladivostok? Opravdu? Nuže dobrá! Co dělat. Ale zítra to nebude. Ani pozítří. Ale jsou to geniové, co? Houby! Naplevať! Jak ses měl v Jekatěrinburku? Tam jsou prý hezké holky. Tak, tady jsme doma. Lez! Lez napřed! Mám tam láhev whisky od pana Kódla. Musíme ji vypít dřív, než odtud vypadnem. Sibiř do bot! Naposled budou mít ti kluci pravdu?“

„Nemají pravdu!“ řekl jasně Budecius.

„Kde je tedy pravda, u sta hromů?“ zachrčel Korda.

„To je u Boha!“ řekl Budecius lidově a usmál se něžně na kapitána.

VIII.

Lidé pobíhali po ulici, aniž kdo si koho všímal. Zachumláni v baštících, límce kožichů vysoko vytaženy přes uši, tváře rudé, oči přimhouřené, ruce v tlustých, podšitých rukavicích prudce se oháněly, jako by chtěly zadržeti hrůzu čtyřicetistupňového mrazu.

Jedinému Kolčakovi je asi horko, myslel si Omič, to jest obyvatel města Omska, stolice nového Ruska, stolice Sibiře. Neboť už nejen po městě Omsku, ale i po celé Sibiři byl dostatečné znám výrok generála Štefánika o admirálu Kolčakovi. Že je to totiž muž, žijící v 39 stupních horečky.

U přístaviště na Irtyši před klubem majitelů paroplavby stály přes to dlouhé řady izvozčíků. Lidé i koně byli pokryti mrazivým jíním. Ubozí koníci, ač je Sibiř opatřila na tuto strašnou zimu předlouhou srstí, takže se spíše podobali angorským kozám, třásli se přece jen na svých stanovištích, kolena se jím chvěla a oči se jim zavíraly steskem a touhou po teplých chlívech. Izvozčíci poskakovali kolem nich a pohled na ně byl groteskní i smutný: podobali se tolik společnosti bláznů i pomatenců. Nikdo se neodvážil otevříti ústa, aby se nezalkl mrazivým vzduchem. Jen nosy občas si důkladně protírali, aby jim nezamrzly a nezmrzly, Dávno prý nebylo už takové zimy v Omsku.

A přece z nejbližší kavárny zaznívala sem hudba. Kavárna nesla skvělý nápis: „Atamanskara kofeina i restórán“. Byla proslavena, neboť zde hráli cigáni, maďarští zajatci. Patřila mezi lepší na periferii a chodívali sem hojně i důstojníci. A ovšem i „děvočky“ pro „wachmajstry“ i „dámočky“ pro jejich blahorodí, práporčíky až štábní kapitány.

Zde bylo především teplo. Dostaneš horký čaj, a mrkneš-li důrazně na číšníka, kterému se zde říká „mladý člověče“, můžeš dostat i karafinku vodky. Zákon o povolení prodeje vodky není sice dosud vypracován v radě ministrů, ale jest dostatečně už známo stanovisko Vrchního Vladaře, Admirála, v této věci. Nastaly časy liberální. Ostatně lépe mužíkům prodávati pořádnou vodku, než dopustiti, aby pili různé jedy a vařili hroznou „brjagu“. A pak, erár potřebuje peněz. Kdo chce vésti vojnu, musí míti předně peníze, za druhé peníze a za třetí – peníze.

Proto vedle tepla je tu i veselí. Hudba hraje, primáš je okouzlující. Všecky „děvočky“ i všecky „dámočky“ ho milují. Říkají mu Andrej, ačkoli jeho spoluhráči volají na něj „Imre“. A mnozí důstojníci mu důvěrně tykají. Hraje maďarské čardáše a všichni, kromě Čechoslováků, jim zuřivě tleskají. Ale kdo by se dnes ohlížel na mínění „nějakých“ Čechoslováků! Přišli, vykonali svoje dílo, i znudili nás už. Mohou jít – mouřeníni. Ostatně je dnes všeobecně známo, že se mezi nimi vzmáhá bolševismus. Odtud i jejich odpor k Admirálovi. Ale co tím chtějí pořídit?

Pravda, nahoře ve městě jsou vznešenější místnosti. Nejen restórány, ale především kluby, kam každému nelze se dostati. Tam chodí hodnostáři Admirálovy družiny. I ministři zajdou. Ivan Michajlov, ministr financí, prý velmi rád. A žena generála Grišina-Almazova, bývalého vojenského ministra, kterého Kolčak poslal se zvláštním, vysoce čestným posláním k Denikinovi. Ne, aby se ho zbavil jako David Uriáše, ale aby ho vyznamenal. Jeho žena zatím drží vysoko prestyž generálovu v omské společnosti.

Ministr zásobování pracuje plnou parou. Z východu dojíždějí vlaky a zásobují Sibiř koberci, čínským porculánem, šampaňským a koňakem.

V Charbině pracuje tabáková továrna a vyrábí jemné dámské papírosy „admirálské“ – „vyšší sort“. V prodeji je dostaneš jen stěží. A při tom ještě železničáři si stěžují, že jim zadrželi plat za poslední měsíc a že jim nechtějí povoliti na východě nákup potravin pro jejich konsumy a bezplatný provoz na západ…

Budecius se potácel ze středu města dolů směrem k nádraží. Nebylo mu o nic lépe než nedávno v Jekatěrinburku. Bylo mu o mnoho hůře. Toto město je špinavější po těle i po duchu než celý Jekatěrinburk, který je hrozný a tragický. Je-li tam spoušť, dá se omluvit blízkostí fronty. Tam žijí vabanque. Ale zde je centr organisace a správy. Odtud se diriguje celý zápas. Dirigují ho desetitisíce důstojníků. Je zde štábů aspoň pro padesát divisí. Jsou zde skladiště munice a oděvů. Munici dodává Japonsko, oděvy Anglie.

To všecko, řekl si Budecius, odevzdají ruští vojáci Kolčakovi sovětům, až sběhnou v nejbližších bojích, zejména na frontě Chanžinově.

– Budou s to Gajda, Pepeljajev i snad Dutov vyhráti svoji při s Omskem? Ještě nedávno bylo mnoho slávy. Perm! Ale dnes je divné mlčení na západě. Snad vše zamrzlo. Bílí i červení, snad i bíločervení. Je masopust. Tancuje se. Vaří se bliny, pije se vodka, jí se kaviár. Mrzne – co se nám může stát? Co se může stát Permi a Jekatěrinburku, co se může stát Čeljabinsku a Orenburku? A co se vůbec může stát Omsku? Fronta daleko – vodka blízko. Ejchuchu!

„Nos! Nos, příteli! Nos, nos!“ ozvalo se náhle před ním.

Jakýsi občan, spěchaje kolem, křikl tak na vojáka. Budecius si sáhl na nos. Necítil ho, opravdu. Rychle se shýbl, nabral hrst nepříliš čistého sněhu, a začal rychle tříti jím nos i celý obličej.

– Prokleté myšlenky! Dnes by nikdo neměl myslet na nic jiného, než aby mu neumrzl nos. A je vlastně celý docela hloupě promrzlý. Na nádraží je ještě kus. Zmrzne nadobro, než tam doběhne. A zajít do „Atamanské“?

Otřásl se hnusem.

Ale za zmrzlými okny svítila světla a hudba prorážela na ulici. V místnosti bylo jistě plno kouře a hrůzného lidského zápachu. Jaká pustá člověčí stáj! řekl si. Ale dnes člověku i stáj byla by vítána. Vleje do sebe sklenici horké vody – čaje. Měl pocit, že i střeva mu v břiše zmrzla a že živ se na nádraží nedostane. Třebaže tam i měl večer být. Byl zařaděn do deputace, jež se měla rozloučiti s generálem Štefánikem. Generál Štefánik dnes v noci opouštěl Omsk. Pojede na východ. Do Charbinu. Do Šanghaje. Stále na východ – až se octne na západě – ve Francii, v Italii, v Československu. To bylo známo už a na tom se nedalo nic měnit. Odjezd a hodina odjezdu stanovena.

Je dosti času. Zajdeme, řekl si Budecius v plurálu, jako by chtěl zodpovědnost svalit nejen na sebe, ale na více duší, zajdeme do „Atamanské“. Aspoň na hodinku.

Trvalo dlouho, než se mu podařilo odlípnout zamrzlé dveře. Když vstoupil do místnosti, neviděl ničeho. Po chvíli pouze zpozoroval, jak lidé, kteří seděli blízko u dveří, se přikrčili. Jako strachem a ošklivostí. Jako by sem vstoupil malomocný. Přinesl s sebou asi pořádnou zimu. Konečně se trochu rozhlédl. Bylo všude obsazeno. Jen vedle starší „děvočky“, jejíž obličej byl rozhlodán od neštovic a snad i od jiných nemocí, bylo volno. „Děvočka“ měla obrovské poprsí, jež spočívalo na mramorové desce stolu. Přes ramena měla přehozený starý, vypelichaný kožich ze sibiřských tchořů, který zuřivě smrděl. Ruce byly složeny na desce před poprsím a jejich prsty byly ozdobeny ohromnými skleněnými „brilianty“, jež mrtvě a bez lesku zrcadlily jen kouř a špínu.

Budecius, utřev pot s čela, který mu rázem vystoupil za vteřinu po příchodu do této místnosti, resignovaně se přiblížil a poprosil o dovolení se posadit.

„Zajisté… holoubku… miloučký!“ řekla báryšňa.

Ale voják mrzutě mlčel.

„Mám doma teplo, kamarádíčku,“ zašeptala po chvíli báryšňa, jíž mohlo být aspoň čtyřicet let. „A zde je nudno sedět! Mám doma takové teplíčko – radost jedna! V kamnech to zpívá – lalala! Jujujuj! A papírosky mám. I karafinčík vodky se najde. Kde by se teď nenašel? Tak – co?“

Voják mlčel a mlčel.

„Nu, nu! Hleďme ho, staříka! Němý, co? Hluchoněmý dokonce! To je veselá vojna, co? Pět oficírů jsem dnes odbyla, poslala k čertu! Mezi nimi sám generál Choroškin. Tak – nechtělo se mi. Nejsem pro každého. A což mohu za to, že miluji Čechoslováky? Jsem snad poslední člověk v Omsku, který je miluje. Opravdu! Vřele! Každý nadává – já nenadávám. Jsou takoví miloučcí! Moji… moji… Čechoslováčci! Molodci! Geroji! Půjdeme, macku… nemyslíš?“

Ale Budecius sebou ani nepohnul. Snad ji opravdu neposlouchal. A poslouchal-li, neslyšel.

„Ale, ale, ale! Co si myslí, robátko? Peníze? Hlouposti! Padesát rublů – to je všecko. To že jsou nějaké peníze? Nic víc, nic míň: pouze úhrada režie. To, že je Čechoslovák. Generál Choroškin dvě hodiny do mne hučel: tisícovku mi cpal rovnou za ňadra. Ne! Ne a tisíckrát ne! Nepovolila jsem. Co si myslí o mně – on, generál? Že jsem – ledajaká? Že jsem k mání? Věru, divně si to představuje. A víš, miloučký, co jsem mu řekla? Řekla jsem mu já – jakože tu sedím a že se jmenuji Alexandra Fjeodorovna: Generále, víte-li vy co? Vy si mnoho myslíte o sobě, rovnou vám to řeknu. Ale kdo nás osvobodil? Pravím vám, generále: Čechoslováci! Čechoslováci nás osvobodili. A nikdo jiný! Opakuji vám: nikdo jiný. – To jsem mu řekla, jemu, samému Choroškinovi. A nedávno totéž jsem řekla adjutantu Kolčakovu, když přišel a začal, jako že prý Admirál dává prosit… a kdeci cosi. Ano, totéž jsem mu řekla. Ne váš Admirál, ale generál Gajda nás osvobodil. Měl jsi vidět, nejdražší, jak onen adjutant pelášil z mých komnat!“

„Děvočka“ se rozesmála na celé kolo, až se po ní kdekdo obracel. Ale její smích tím více rostl, zvrátila hlavu nazad, a smála se plnými, rozevřenými ústy, jež se podobala starému hnijícímu rybníku, na jehož březích trčí vzhůru několik vykotlaných pařezů.

Budeciusovi se roztřásla hrůzou ruka, již uchopil nevalně čistou sklenici čaje, kterou před ním právě číšník postavil.

Báryšňa se konečně uklidnila. Podívala se koso na svého souseda, prohlédla jej co nejobezřetněji a pak si důvěrně připosedla ještě blíže k němu. Zašeptala:

„Ah, drahý, proč jsi to hned neřekl? Chápu… rozumím už. A ty se domníváš, že nedovedu ocenit tvoje přesvědčení? Já – která se znala se všemi komisary svého času zde v Omsku a která jsem zasedala v osvětové komisi ženského proletariátu? Já, která jsem byla důvěrnicí a přímo zpovědníkem továryše předsedy gubernského sovětu? Já, která jsem byla duší revoluční Sibiře a bezmála duší rudé Rusi? Která jsem byla v Petrohradě v červencovém povstání ještě při Kerenském, která jsem táhla s Muravjevem na Kyjev, která řídila rudou artilerii, bombardující Kreml, která honila Kornilova a Krasnova a bojovala proti Angličanům na severu? Jak bych já nedovedla ocenit tvoje přesvědčení? Jsem dojata, hluboce dojata přerodem, který se odehrává v duši vašeho vojska. Budu první, která vás, Čechoslováky, uvítá při vašem návratu v bratrskou rodinu mezinárodního proletariátu. V bratrskou rodinu všech psanců této země – nejsem i já psanec? – v bratrskou rodinu uhnětených, vykořisťovaných, pokořených, hladových a nuzných, ponížených, ale nesoucích jitřenku nového života ve svých zracích, pomstou plajících? Budu první já, která všem vyjevím a přede všemi zdůrazním, že vy, Čechoslováci, nechováte nijakého nepřátelství vůči sovětům dělnických i mužických deputátů, že jste se stali bez své vůle, proti své vůlí – nástrojem intrik mezinárodního kapitálu a imperialismu. A uvidíš, jak mi všichni uvěří, a pak i uzříš, kterak tebe i vás všecky ochráním před pomstou a před rudým hněvem, třebaže spravedlivým. Hleď, milý, se mnou bydlí továryš Korobka zvaný, je to ušlechtilý jevrej, z velmi vážené rodiny, jeho otec býval dokonce Miljukovcem. Rád, od srdce rád tě uvidí, pohovoříte spolu, situaci posoudíte, východisko nějaké najdete…“

Budecius byl smrtelně bledý.

Po prvé za celou dlouhou dobu vojny draly se mu slzy do očí. V duši kromě příšerné temnoty a pustoty bylo ještě zoufalství. Sedělo tam pevně a drželo se, jako se drží tonoucí břehu, který se kus po kuse sice rve a trhá, ale přece jen zachraňuje. Běda, vystoupí-li toto zoufalství na břeh a zařve daleko široko nějakou hanebnou, mrzkou vítěznou píseň.

Báryšna se naklonila k jeho uchu a šeptala mu důvěrně:

„Jak dlouho, nejdražší, myslíš, že bude trvat tahle omská maškaráda? Ó, kdybys věděl, jaké já mám zprávy! Mám ti zprávy, holoubku – užasl bys nad nimi. V Omsku je všude plno našich tovaryšů. Zasedají dokonce i v hlavním štábu a přímo i v kabinetu toho starého potrhlíka a neurastheníka, Kolčaka. Na jaře, v létě vše se rozhodne a bude konec. Všichni budou odtud o překot utíkat, Angličané s Japonci, Američané s Francouzi, jen vy Čechoslováci obdržíte milost a vstoupíte do sovětských služeb. Každý z vás může býti oficírem v rudé armádě, i ty budeš rudým oficírem. Co je to šedesát tisíc rudých oficírů na armádu, jež vzroste na kolik milionů, z nichž polovička potáhne proti Japonii a do Číny a polovička do Francie a do Anglie společně s Němci? Potřebujeme instruktorů, miloučký, a kdo jsou lepší nad chrabré a rozumné Čechoslováky? Věru, lepších instruktorů pro rudou armádu nenajdeš! A jak říkám, nemůže to dlouho trvat. Režim Kolčakův už dohnívá, jen do toho kopnout! Oficíři hýří v zázemí, vojsko na frontě, nedávno mobilisovaní mladíčkové utíkají buď domů nebo k rudým. Celá armáda by se dala sestavit z důstojníků i junkerů, kteří jsou jen tady v Omsku. A kolik jich je v Novonikolajevsku v Krásnojarsku, v Irkutsku, v Čitě, u Semjonova, v Charbině, ve Vladivostoku! Ale dostaneš je na frontu? Za nic na světě nedostaneš, bratříčku. Za nic na světě! A tak i bude dále. A bude čím dále, tím hůře. Čím dále, tím méně vojsk na frontě, tím více důstojníků v zázemí. A jednoho dne – rup! Všecko se shroutí, sesype a – rudý prapor zavlaje. Tehdy poznáš svojí přítelkyní, svoji sestru z dnešního večera, zachránkyni! Jedinou zachránkyni. Ah, tobě důvěřuji, tobě! Znám tvoje přesvědčení. Ctím tvoje přesvědčení. Kdybys věděl, jak ctím! I Korobka tě pochopí. Není nic na světě, co by Korobka nepochopil. Geniální člověk, povídám ti. Geniální – jako všichni jevreji! Pochopí tě, k srdci přivine, rodného bratra! Ty nevíš, jak on je geniální. Čeká na mne. Čeká na nás… Půjdeme, což?“

Voják sebou ani nepohnul. Hleděl ztrnule kupředu. Nemyslel už na nic a sotva polovinu z toho, co hučela do jeho ucha tato ženština, vnímal.

Ba nepozoroval ani, kterak kdosi od vedlejšího stolu se k ní naklonil, vtiskl jí do rukou bankovku a pokynem ruky jí dal rozkaz, aby se vzdálila.

Báryšňa se podívala pozorně na peníz, zívla strašidelně, stáhla se do kožichu, povstala a šeptla jen rozněžněle:

„Pá, pá, drahoušku. A… na shledanou! Byls tak roztomilý! Pá!“

Budecius však nic nevěděl. Nic neviděl. Ani neviděl, jak zmizela v kouři.

Teprve po chvíli se opatrně otočil směrem k „ní“. Ale na jejím místě seděl – on. Boris Smirnov.

Voják se už ani nepodivil.

Smirnov se usmál. Podával mu ruku. Nadarmo. Pokrčil rameny tedy tento mladík, narovnal si šňůru od skřipce a mírně zakašlal:

„Jaký je tu vzduch! Hrozné!“

Po chvíli mlčení začal znova:

„Což je to něco divného, že mne vidíte v Omsku? Jsem zdejší! Čistokrevný Omič. Ze staré omské rodiny. Docela vážená, důstojná rodina omská. Úřednická. Žádná krev vyhnanců nebo katoržníků. Můj otec byl skutečný státní rada. Ale… vy se mne bojíte, Ivane Vjačeslavoviči…“ Budecius užasl.

„Odkud znáte…“ šeptl rozmrzele.

„Vaše jméno? Hm, člověk se všecko doví. Ah, bylo mi vás nesmírně líto, příteli. Ta ženská příšerně lže. Slyšel jsem všecko, co vám povídala. Seděl jsem těsně u ní i u vás. Všecko jsou hlouposti. Lží! Choroškin i Korobka, lež na lež. Kdybyste býval šel s ní, slyšel byste doma u ní: Ale kde jen dnes se toulá, hanebný Korobka? Já bych jí dal – ušlechtilého jevreje!“

„A co vy chcete?“ zamumlal Budecius.

„Co chci… Cožpak musí stále po vás člověk něco chtít? Nic nechci. Mám pocit, že vám je smutno. Snad to dělá to osamocení. Nedobře jest člověku…“

Budecius si odplivl.

Boris Smirnov to zpozoroval, zčervenal, ale narovnal si skřipec.

„Hanebně dnes hrají…“ podotknul vážně. „Jindy Andrej hraje – opravdu, radost poslouchat. Přicházívám sem občas. Sestra ovšem se doma smrtelně nudí. Ale má aspoň děcko. Ivanušku. Roztomilý chlapeček. Jeho otec psal. Daří se mu dobře. Není vyloučeno, že se dostane do Omska. Bude se tu asi zřizovat nějaká filiálka či kancelář. On má vždy veliké štěstí. Či není to veliké štěstí získat ženu tak jemnou, krásnou a rozumnou jako je Lydie Semjonovna?“

Budecius nemohl odpověděti na tuto otázku.

„Zde je veselo, což? A co teprve nahoře! „Akvarium“ a ostatní podniky. Věru, stojí za shlédnutí. Také lepší publikum. Kdepak – Jekatěrinburk. Apropos – vy jste tehdy v Ufaleji úplně zmizel. Jaký jste tajemný člověk! Tam zmizíte – tu se opět náhle vynoříte. Mysteriosní! Lydie Semjonovna velice vás tehdy litovala, když ten opilý sprosťák…“

Voják sebou trhl nervosně a podíval se zostra do očí studentových.

„A přece jste nám uprchl…“ řekl klidně student. „Ví Bůh, zač nás máte! Bojíte se nás? Bojíte se mne, ubohého Borečky Smirnova? Aha – vy si myslíte, že jsem bolševik? Nu–s? Ano, pravda-li?“

Budecius mávl jen rukou.

„Říkala ta poběhlice, že jste němý. Ku podivu, tedy nelhala přece jen! Ale – vy asi musíte mnou opovrhovat, co? Nechtěl bych být věru tím, koho ve mně vidíte. Koho ve mně vidíte?“ Budecius se tentokráte ušklíbl. Docela nehezky a nepřátelsky. Kdyby byl mohl a nestyděl se, snad by i jazyk vyplázl na Borise Smirnova.

Student opět zrudl a opět si narovnal skřipec. „Vy – podivno, mne nenávidíte. Proč? A já? Já nevím, co je to. Jsem k vám puzen. Je to úžasné, jak vás osud mně přivádí v cestu. A vy – vy si asi myslíte, že vás pronásleduji? Že vás sleduji? Och – chocho! Ne, ne, ne! Tak – samo to přichází. Spíše bych řekl, že vy mne – pronásledujete. Proč mne pronásledujete, Ivane Vjačeslavoviči?“

Budecius kývl na číšníka.

„Ano, platit!“ řekl rychle.

„Pospícháte!“ děl překvapeně a zklamaně student.

„Ano!“ sekl Budecius.

„Mohu vás vyprovodit?“

„Ne!“

„Proč? Proč ne?“

„Ne! Jistě – ne!“

„Křivdíte mi, pane. Nesmírně mi křivdíte,“ řekl student sklesle, až se voják zarazil. Ale už tu byl číšník a Budecius mu odpočítával špinavé kolčakovské peníze za čaj. Pak se zdvihl, sejmul se židle plášť a oblékal se.

Student rychle vyskočil a pozorně mu pomáhal do oděvu.

„Nechápu vás, proč… jste… Ale, vy mne nechápete. Co jsem vám udělal?“

„Dobrou noc!“ řekl mírně Budecius. Ale ruky mu nepodal.

Když vyšel a kráčel kousek ulicí, zaslechl za sebou kašel a kroky.

Byl to opět Boris Smirnov.

Zbláznil se, chlap! děl Budecius pro sebe. Co chce ten člověk? Kdo to může být jiný, než agent?

Přidal do kroku. Ostatně mráz, za večera ještě hrůznější než za dne, nutil ke spěchu. Chvílemi se obrátil. Boris Smirnov stále nějakých pět kroků za ním.

Vojákovi bylo nesnesitelně. Nejraději by se byl obrátil, vytáhl svůj revolver, bez něhož nic nebylo lze nyní podniknouti v Sibiři, a zastřelil toho člověka. Jistě to bude muset jednou učinit. Či není to strašlivé, máte-li pocit, že váš vlastní stín, ploužící se za vámi po zemi, náhle se odloučí od vás, postaví se na nohy, a sleduje vás vytrvale a beze slova ve vzdálenosti pěti kroků, vytrvale, tvrdošíjně!

Ale u nádražní budovy se Budecius nezdržel. Obrátil se náhle prudce, div do něho rozešlý student střemhlav nevrazil.

„Pardon!“ řekl Smirnov s pokorným přízvukem v hlase.

„Zakazuji vám…“ zasyčel voják, „zakazuji, slyšíte, abyste mne sledoval takto. Co je vám do mne? Zabiji vás, nesnesu toho. Co chcete?“

„Slyšte… odjeďte! …“ šeptl rychle student. „Odjeďte odtud! Zachraňte se. Vy i vaše vojsko. Jste na sopce… jednoho dne – všíííí – bum! My všichni zahyneme. Ale vás by bylo škoda. Nás nebude škoda. My jsme, víte-li, humus… ale ani to ne. My jsme láva, struska, která teprve musí zvětrat a z ní snad něco vyroste. Ale vás by bylo škoda. My zahyneme – ale nevymřeme. My nemůžeme vymřít. Jsme hnijící nať na poli, pýr – a ten musí být spálen. Oheň – každý oheň je rudý. Ale pak – pod zmrvenou prstí, začne se nový, zázračný a také čistý život. Ne, ne, ne, nejsem bolševik! Ne, nejsem blázen. Odejděte odtud! Pospěšte! To není pro vás. My zahyneme – ale nevymřeme. My jsme jen zelené hnojení – ale vy-vy – zahynete – a vyhynete! Celý národ vyhyne! Nejsem blázen! Jsem Rus!“

Budecius na něj chvíli zíral zděšeně i pátravě.

Student byl bledý v tvářích, porostlých temným vousem, který ho dělal ještě bledším. Černý kabát, černá čapka na hlavě a černý škřipec na očích – to vše se ztrácelo ve tmě. A ze tmy vystupovaly pouze zbytky jeho bledých lící. Smrt! Teď si to Budecius jasně přiznal.

„Buďte sbohem,“ řekl tiše studentovi.

Ale ten se nehýbal. Podal mu tedy ruku.

Boris Smirnov ji chytil, sklonil se k ní, políbil rukáv vojákův a zašeptal dutě a vášnivě: „Děkujeme za všecko, co jste pro nás učinili. A chtěli ještě učinit. Mysleli jste to ze všech nejlépe. Budoucí tomu jednou porozumějí. A na ty tam – v Omsku – v „Akvarium“, nic nedejte. Jsou stejní zločinci jako rudí. Co jim je Rus? Prodají ji také Němcům – jako rudí. Všecko toto staré železo je na prodej. A nekoupí-li Němec, koupí Žid jistě. Ale jednoho dne prodělá. Prodělá všecko, všecičko! A já – – miluji vás… vás všecky. Ba i Macka miluji, ač jím pohrdám. On je jen malý mizerný podleček proti našim velkorysým podlcům! Znám ho dobře, snad lépe než vy. On má štěstí a bude míti štěstí. Snad bude i ministrem. Ale mohl by býti hroznějším, než je ministr Zefirov? Nebo Michajlov? Nebo Sukyn? Ach, odejděte odsud, drazí! Pospěšte! Nebo se do vás dá houba, jíž nevyhubíte po věk z těla národa, do něhož ji přenesete tam u vás doma. Pospěšte! Ještě je čas. Bůh s vámi! Hospodin Spravedlivý s vámi! Nízko k zemi se kloním před vámi a prosím: odejděte! Zachraňte se!“

Mladík zmizel ve tmě.

Budecius ještě slyšel: Zachraňte se! Odejděte! Hle, totéž říkal ten mladík v Čelabinsku. Chce, abychom odešli. Agent? Ne… ne…

Čert? Satan, který přichází pokoušet?

Či jurodivý? Svatý blázen, či Blažený, jak tomu říkají Rusové? Ne, není blázen… Snad je to opravdu jen… maska… či živá tvář – Rusi?

Vypadá… jako smrt.

Ale – já, Budecius, věřím přece v nesmrtelnost duše. Je potřebí věřit… věřit ještě více! Věřit ve vzkříšení. Věřit v „těla zmrtvýchvzkříšení“. V největší ruský svátek: Velikonoce. Christos Voskresse.

Ano, to říkala Anna Andrejevna, umírajíc – Budecius vešel do čekárny v nádražní budově. Tu už bylo několik členů deputace. Hovořilo se o všem možném. I výčitky bylo slyšet.

„Opouští nás tedy. Také on nás opustí…“

„Generál!“ poznamenal jakýsi jedovatý hlas.

„Braťja, hovorim vám, něrobte mu ťažké serca,“ ozval se slovenský hlas dobrosrdečně a smířlivě. „Veď vy něvietě, volajakú ima on prácu eště v Parižu i v Prahe. Povedajtě mu len dobre a rozúmne věci.“

„A sjezd nesvolal, nepovolil, a komitéty prej zakázal, už je to prej hotovy. A to sou ňáky rozumny věci?“

„Inu, bratři… Vždyť už pojedem domů… snad to ani nepotřebujem? Snad to nepovezem domů? Vždyť se doma rozejdem… A armáda doma nebude snad přeci dělat sjezdy a volit si vedení? Ministra národní obrany? A nebude mít komitéty…“

„To nevíš… Nebude žádná armáda. Bude přeci milice! Je to prohlášeny.“

„Inu…“

Přistoupil k nim důstojník. Z ministrova vlaku. „Tak, bratři, bratr ministr vás už čeká. Každý ohlásí svoje jméno a část, za niž je delegován nebo určen. Tak, bratři, poďme. A oklepte si sníh s bot, abyste tam nenadělali mokro. Jsou mezi vámi i Slováci?“

„Sme tuná aj kolko Slovákov.“

„Tak je dobře. Dem‘!“

Vstoupili do vagonu a prošli uličkou do salonku, nevelikého, modře vyčalouněného. V rohu na stolku stál ještě vánoční stromek, vadnoucí už a opadávající.

Generál, oblečený v polní šedomodrou uniformu francouzskou, je čekal. Byl tu ještě politický plnomocník a náčelník Vojenské Správy. Doprovázeli ho až do Novonikolajevska.

Štefánik byl smrtelně bledý a unavený. Profialovělá víčka těžce se sklápěla jako po přestálých bolestech nebo po bezesných nocech. Čelo bylo oroseno potem. Byl to nemocný člověk.

Pohled na něho byl přesmutný. Budecius tušil, kterak v tomto těle se pomalu, ale jistě spaluje životní fond. Bledé, ale nesmírně inteligentní oči však prozrazovaly duši živou a bystrou, vášnivou i obdařenou až krutě chladnou mírou rozumu, logiky a jasných úsudků. A přece se mu zdálo, že jeho čelo a hlavně jeho překrásné, ženské ruce náleží básníkovi, duchu nesmírné fantasie. A celý jeho zjev – malý křehoučký vojáček s dětským obličejem, ale s učeneckou lebkou, vězící v uniformě francouzského generála s komandérskou Čestnou legií na krku, nedávno mu odevzdanou generálem Janinem – zjev trochu zženštilý, ale přece jen svévolný a ostře myslivý, byl něčím fantastickým. Budil nesmírný soucit, ale i podiv a vážnou, povinnou úctu.

Když promluvil, působil nejdříve citově. Nejen hlasem, gesty, ale i obsahem své řečí. Ale později to byl už jen muž, vším, co v něm bylo, státník, myslitel a voják.

Mluvil dosti dlouho. Poslouchali ho všichni pozorně.

Když se potom vyptával vojáků na to, jak žijí, nikdo ani nevzpomněl na sjezd, komitéty a podobné věci.

Posléze unaven sklesl do pohovky, zbledl opět smrtelně, rukama se zachytil za opěradla. Ale ihned mávl rukou.

„Nič. To nič…“

Rozloučili se s ním. Když podal ruku Budeciusovi, podíval se pozorněji na tohoto vojáka a ruku jeho silně stiskl.

„Viděl jsem dosti,“ řekl. „Vím také dosti. Není, proč bychom tu zůstávali. Vojsko půjde na magistrálu. Bude postupovat k Vladivostoku. Nemůžeme se tam všichni nahrnout najednou a také nemůžeme zde rázem vším praštit. Vznikla by panika, jíž bychom především odnesli my na svém těle. A možná smrtelně. Máme svůj domov. Jsme mu odpovědni. Zde jsme vykonali, co bylo v našich silách. A více! Kdyby se situace nějak zázračně obrátila, vrátíme se domů cestou, která bude kratší, praktičtější a čestnější pro nás jako pro Čechoslováky a Slovany. Zatím jsem tu viděl mnoho smutných a hořkých věcí. Hlavně zde v Omsku. Nedomnívejte se však, nastupujeme-li cestu k domovu, že jste už mimo nebezpečí. Ani doma není bezpečno. Zbabělců bychom tady ani doma nemohli potřebovat. Nepřineseme-li domů nic jiného, než svoji dosud neporušenou čest a vojenskou věrnost, přineseme Vlastí poklad nesmírné ceny. Tedy čestně a věrně při svých praporech. A s nimi – na shledanou! Buďte silni a zdrávi!“

„Na shledanou, bratře generále! Šťastnou cestu!“

„A pozdravuj domov…“ řekl jakýsi hlas vzadu, který se rozlomil při slově domov, ale jeho echo tu ještě doznívalo.

Budecius vyšel poslední z vagonu. Jediný nebyl s to říci na shledanou! Když se díval na malého, bleďoučkého modrého vojáčka, měl nepřemožitelný pocit zmaru. V té chvíli se podobal generál Štefánik Borisu Smirnovu – třebaže tu nebylo nijaké podoby lidské. Ale duše zmaru, jediná a neústupná, se dívala z fialových jam očí Štefánikových stejně jako z černých skvrn skřipce na bílých, vybledlých tvářích ruského studenta.

– Ten se zblázní… a tento zde snad zahyne cestou na oceáně… – řekl si tiše Budecius.

Venku bylo divě. Mráz se za tuto hodinu snad zdvojnásobil. Kromě toho přišel ještě vítr od Irtyše a ze stepí. Každý prchal s peronu do staničních budov a místností. Blízko nádraží byl veliký březový háj. Hučel zoufale. Byl to háj, v němž byli nedávno povražděni kolčakovskými kozáckými důstojníky odpůrci diktatury. Byli to vesměs eseři.

Peron byl už úplně prázdný. Vítr honil tu chumáče sněhu, rval střechýle a zuřivě bil do chorých světel. Mrzlo tak, že se zdálo, kterak svět praská. Ledy, země i vzduch.

A přece Budecius tu vydržel, choule se u dveří čekárny.

Konečně se dočkal.

Štefánikův vlak se pohnul. Šlo to těžce, byl téměř přimrzlý ke kolejím. Ale nyní zavrzal a zakřípěl, nárazníky zazvonily o sebe ze vší síly. A pomalu opouštěl stanici vagon za vagonem pod hustým kouřem, rychle se rozptylujícím v řídkém vzduchu…

Generál odjížděl na východ.

IX.

Tajga stála mlčenlivě a hrozně. Byla do půl těla zavalena sněhem.

Po trati pomalu a obezřetně se blížil obrněný vlak. Vpředu na lokomotivě, opřeni o zábradlí těsně před zčernalým, od sazí očadlým komínem, stáli dva vojáci s puškami v ruce a pozorně se dívali před sebe. Byli oblečeni v ohromné kožichy skořicové barvy, na hlavě mohutné papáchy a šíje zahaleny vlněnými nebo velbloudími bašlíky. Ruce v jednopalcových a ukazováčkových velkých rukavicích, aby mohli střílet. Nohy i s botami vězely v šedých, prostorných válenkách. Tito vojáci se podobali lesní divoké zvěři, jež tu žila. Také skutečně někdy až ke stanici přiblížil se starý, sešlý medvěd, který se však poděšeně dal vždy na útěk, kdykoli se před ním objevil člověk. Bylo-li jasněji a povolil-li trochu zlý mráz, odvážili se někteří chlapci na lyžích i do pralesa. Ale hluboko se dostal málokdo. Nebylo oč stát.

Zato za večerů, když se začalo stmívat, přibližovala se stáda vlků. Bývala to veliká, šedá, pohyblivá skvrna na sněhu, v níž to někdy zaplápolalo světýlky rozžhavených očí. Skvrna běžela kupředu, vlnila se, proudila, svrašťovala i natahovala, a chvílemi vydala ze sebe pláč, kňučení, vytí. Obyčejně se našel někdo, kdo vystřelil tím směrem. Za dne našli vojáci lyžaři stopy vlčí krve. Ale nikde zdechlinu či mrtvolu vlka. Mráz byl toho roku úžasný a hlad bezměrný.

„V létě, říkali hoši, kteří tu byli minulého roku s Gajdou, je prales prej náramně krásnej,“ zašeptal Hofírek Liebermannovi nahoře před lokomotivou.

„Cht… a my sme tu zrovna v zimě…“ opáčil stařík.

„To ti tady prej máš kytek, všecko to divoce roste, ale jaký prej kytky! Taky lilie! A kluci tady prej chytali motýli, velký jako pěstě. Našli se ti takoví kluci, že maj cely sbírky brouků a všelijakejch stonožek a tahaj ti to sebou. To máš zrovna jako ty, co sbírali na Urale kameny. Některej kluk má ti v těplušce pod hlavou hromady kamení. Kdybys ti to viděl! To prej maj bejt drahý kamení. Člověče, to ti je šutru!“

Hofírek zavřel ústa, protože mu začínal studenět jazyk.

Vlak se šinul dále opatrně kupředu.

Ale Hofírek byl známý v rotě jako „rozjetá huba“. Proto mu to nedalo:

„Ti mizerové už po desáté udělali atak na vlaky! Všiváci! Kdyby to byly vlaky vojenské! Ale oni přepadají také obyčejné pasažírské vlaky a drancují jako sprostý lupiči. Seberou, nač přijdou. Nejhorší sou na tom železničáři. Ty vodvlečou do zajetí, člověče, a tam jim musejí spravovat ty jejich vendlovky, musejí jim, člověče, dělat patrony a všecko. Kdo je jen trochu kovák anebo rozumí mašinám, tak ho zaměstnaj, jen což!“

„Cht… no, vidíš,“ zaskuhral Liebermann. „A Tlapák se jich zastává. Prej proletariát!“

„Hm… to se ví, že sou proletariát. Ale jakej! Tlapák ten je nadšenej jednoduše každým votrapou, jen když je to proletář. To asi proto, že sám neměl nikdy starost vo živobytí. To ti je, člověče, teď taková móda u těchle študentů či kantorů. Ručičky to má fajnový, ale caní vo proletariátu. Jo, hochu, dneska bejt proletářem, to už jsi hrdina aspoň takovej, jako byli za starejch časů ti rytíři-křižáci, co táhli do Palestýny proti Turkům.“

„Ty… cht… koukej!“ řekl důrazně Liebermann, I ukázal napravo i nalevo do sněhu podél trati.

„Aha!“ vzkřikl Hofírek, „Tady jsou stopy po lyžích. Hleďme, i otisky bot. Ah, ti všiváci! Že tady něco kutili na trati? Ty, hej, zalez k strojvůdcovi a řekni mu, ať jede hodně pomalu, krok co krok. Abysme se nevykolejili. Musíme dát pozor na šíny. Hromská zima! Hromskej sníh! Voni ty kluci ti rozmontujou kolej,“ vykládal Hofírek dále pro sebe, „že to pod sněhem ani čert nerozezná. Najednou ale na to najedeš, uděláš šup a lokomotýva je v limbu. Už se to všecko válí.“

Liebermann vyřídil strojvůdcovi vzkaz Hofírkův.

Vlak dokonce zastavil. Z opatrnosti. Bude nutno projíti kus pěšky a ohledati trať, není-li někde porušena.

Hofírek seskočil a běžel do velitelského vozu, hlásit věc kapitánovi.

Kapitán Skála dal rozkazy. Střelci ke kulometům. Všichni na svá místa. Kupředu půjde rozvědka. Ohledá trať. Vlak pojede dvacet kroků za ní.

Tak se i stalo.

Kapitán Skála byl zase trochu veselejší a šťastnější.

Něco se dělo. Byla zase vojna. Vojna, pravda, hanebná a protivná svou povahou ničemné a nedůstojné guerilly, ale aspoň za to díky Bohu!

Nervy jsou zaměstnány a netupnou v hrůzyplné nečinnosti, v níž se tolik daří žvanění, jak nazýval Skála všecky ty rozhovory o sjezdu, o komitétech, o vedení, o amerických dárcích.

Ač mu byli z duše protivní nynější „nepřátelé“ zde v tajgách a na nedozírných sněhových stepích, přece jim tajně vděčil za to, že nakonec, jak se mu zdálo, stmelily v těchto bojích jeho rotu.

Třebaže to byly boje vysilující, stokráte horší, než pořádný boj na pořádném bojišti. Tohle je divoké, fantastické a šílené.

Minulý rok od Novonikolajevska až daleko za bajkalské tunely někam k Petrovskému závodu a k samotné Čitě honil zde generál Gajda slušně organisované oddíly bolševiků. Byli poraženi pod Marijinskem, Krasnojarskem, pod Irkutskem, u jezera bajkalského, byli vykouřeni z tunelů, z třicetidevíti tunelů, jichž zkáza mohla zatarasit celou magistrálu a zastavit na dlouho jakoukoli dopravu po železnici. Sovětská moc byla zde dokonale zničena. Ale přece jen nepodařilo se utlouci všecky bolševiky z prchajících oddílů. Rozprášené tlupy se začínaly sbírati po hloučcích. Co bylo v minulém roce za panství Čechoslováků nemysliteleno, bylo nyní možné za režimu Kolčakova: vesničané z odporu k diktátorovi, od něhož očekávali odebrání půdy, jíž se jim dostalo revolucí, poskytovali dnes útulku, ba i pomoci rozedraným, hladovým, do nedávna v pralesích se skrývajícím bolševikům, jednotlivcům i celým houfům. Krmili je nyní, zásobovali chlebem i povozy – a rozhojňovali i jejich řady. Při tom ze sovětského území v evropském Rusku docházeli sem v hojném počtu agitátoři, organisátoři, instruktoři a peníze.

Skála s úžasem se dovídal od rozvědčíků, od selských zvědů i od přeběhlíků o vzrůstu i o formách povstání. Na severu od trati na řece Birjuze pracoval jakýsi Bič, vůdce povstalců. Jeho centrem byla prý vesnice Birjuza. A milý Bič měl už dokonce asi tři tisíce bojovníků, partizánů zdivočelých v tajgách, kde se naučili výborně střílet, na všecko odhodlaných, tvrdých a krvežíznivých. Měl svá muniční skladiště, nemocnice, své milosrdné sestry, smělé holky, jež většinou přišly za povstalci z evropského Ruska a byly hotovy bojovati společně s muži, pušky v rukou. Bič poslal Skálovi po venkovských děvčatech již také ultimata a hrdé výzvy. Podepisoval je jménem „Tajožný“, to jest muž tajgy. Skála nevěděl, má-li se smáti nebo se podivovati této drzosti.

Na jih od magistrály měli povstalci hlavní svůj stan v okolí města Minusinska. Tam „pracoval“ Štětinkin, bývalý štábní kapitán, a Kravčenko, bývalý praporčík. Na pět tisíc mužů tam sorganisovali, rozdělili je dokonce v pět pluků, ba podařilo se jim je i ukáznit. To byla úctyhodná síla v poměru k slabým oddílům Čechoslováků, ochraňujících nevděčnou magistrálu před zlolajnou, tajemnou a proradnou tajgou.

Ah, jak tu bylo vše nejisté!

Prales! Osamělé staničky a „rozjezdy“, přednostové, železničáři i hlídači tratě, vesničané z řídkých, hluchých, záhadně mlčících „děreven“!

A přece nechtělo se mu mysleti na Prahu, která teď, na jaře roku tisícího devítistého devatenáctého přecpává se asi prvními plody svobody a volnosti!

Jaký život tam – a jaká hrozivá tišina zde! Tišina, kudy chodí mátuška Smrt s ohromnou bílou loktuší sněhovou a sbírá do ní horlivě muže s běločervenými stužkami na beranicích i divoké otrhance, ozbrojené revolvery, noži, starými šavlemi a ještě staršími puškami, často jen medvědími kulovnicemi, muže zarostlé a spálené mrazem i táborovými ohni, přepásané dlouhými kulometnými pásy nábojnicovými.

Boj zuřivý, nerovný, groteskní, plný hrůzy!

Hle, jací to budou mužové jednou ti, kteří toto vše prodělají! Jak budou muset býti tvrdí vůči životu i rovní a přísní vůči lidem! Co budou znamenat ve svobodné Vlasti? Není možno, aby nebyli její nejsilnější stráží… A co jim řekne – Vlast? Jak se s nimi mravně vyrovná?

Když ve chvílích oddechu dal si je všecky srovnati v šik, častokráte micky šel od druha k druhu a dlouho se díval do jejích tváří.

A tu vidíval, že ti, kteří včera v hrozném a v hnusně krvavém boji vyrůstali sami nad sebe v něco už nadlidského i nelidského, jsou dnes tiší, usměvaví, pokorní, šibalští, dobráci i podšité lišky, kliďasové i nepokojní podnikavci. Tento zde ujme se opět hospodářství někde v Polabí nebo na Hané, onen bude nožířem, ten kovářem, jiný bude prodávat mouku a krupici na malém městě, balit do solidního papíru herynky a zavináče, ten bude malířem pokojů, pokrývačem, kominíkem, zedníkem, druhý opět jako kdysi bude se spouštět do šachet a bude členem své odborové organisace. Pan učitel stane se po čase řídícím, bude pěstovat ve školní zahrádce ranní jahody a salát, dozírat na děti a přikrmovat včely, inženýr bude rýsovat v továrně a geometr se bude v gamaších a s trasovacími tyčemi potloukat po polích, doktor Biebl si zřídí zubní kabinet a bratr dělostřelec Majsner vstoupí jako agent nebo dokonce jako ředitel do nějakého reklamního podniku. Neboť co budou moci jiného dělat – v dobách hlubokého míru?

Ale jaké budou jejich děti?

Přece jen – i ke Skálovi, kterému se zdálo často, že toto vojsko nebude už míti s dostatek sil, aby se odtrhlo od Ruska, k němuž musí býti přece vázáno vším, vším, co tu bylo prožito, i krví, jež tu byla prolita, přece jen hovořil chvílemi tak mocně domov, že se mu až někdy tajil dech úzkostí. Úzkostí nad tím, aby tato tajemná a starozákonní síla neuchvátila všecky tyto prosté a dnes ještě oddané a poddajné lidi tak, že by náhle opustili nedokončené dílo a začali zoufalý, tesklivý a vášnivý běh za domovem.

Nemohl nevidět, že často jejich oči se toulají v dálkách. Ať už se dívají k západu či k východu – tudy někdy lze doběhnout domů!

A tam někde – ať už daleko na východě, ať už daleko na západě, vše jedno, odtud je tam asi stejně daleko! – je vesnička „s topoly a stará kovárna pod jabloní“, kostelík s cibulovitou zvonicí, hospoda s velkopopovickým pivem, pan starosta, pan řídící, pan vikář, pan lesní, cestář Honejsek, obecní policajt Vančura a obecní blázen Adolf. Tyto celkem hloupé řeči mají najednou nesmírný půvab, divné mythické kouzlo – kde se najde muž statečný, který by mu odolal? Ach, nelze zapírat, že většina z nich dnes už myslí na tohle vše, že se jim o tom zdá v těchto nocích a v těchto pralesích, že je domov volá… Volá je potichu, lichotně, sahá jim dlouhýma, útlýma rukama přes desetitisíce kilometrů – přímo k srdci. A ty ruce hladí a laskají – jako nijaké ruce té nejněžnější Rusky.

A tu se přiházívalo Jiřímu Skálovi, že se poděsil sama sebe, neboť se nezbavil ukrutné otázky:

A co ty? Máš právo na ně? Ty – konec konců intelektuál, který si zamanul, že spasí Rusko… Který si zkonstruoval svoji víru až v dogma, jehož se teď zoufale držíš, tím zoufaleji, čím je hůře kolem tebe.

A tehdy musel myslet na Budeciuse.

Chyběl mu zde. Postrádal ho na každém kroku. Zmocnili se ho – je nouze o lidi. Vyšťárali ho v jeho rotě a nyní ho pohánějí jako hloupého kurýra po Sibiři. Svěřují mu prý různá důležitá poslání.

Ale – Budecius? Ah, ví dobře, co si myslí. I on nevěří… Nevěří, že by v této chvíli a s tímto ruským lidem bylo možno – učiniti zázrak.

Nu – a loni? Po Brest Litovsku také nikdo nevěřil. Kdo mu rozumí – Rusku? Jestliže na celé zeměkouli je někde možný zázrak – je to zde.

Co na tom, že se vzdalujeme stále víc a více od Uralu? Od hranic Evropy?

Uvidíme…

Dnes ovšem, v této chvíli odpolední, kdy za nějaký okamžik se začne tmít a kdy s tím stoupne tlakoměr nebezpečí, nelze mysleti na nic, než na to, co se děje před „Orlíkem“, za „Orlíkem“, napravo i nalevo.

Lidé stojí u kulometů. Střelivo je připraveno, i voda na schlazení i olej na čepy a šrouby.

Rozvědka prošla kus trati.

Nic. Klid.

Aspoň tak se zdá. Neboť kdo může věřit tajze?

Vlak opět zastavil. Na rozkaz. Zpátky! Pojedeme domů, na stanici!

Jako by si oddechl od hrozné úzkosti, stroj lokomotivy několikráte mocně vybafl do němé tišiny kraje. Vlak začal couvat, zpáteční pára, stráže se přemístily na nynější jeho čelo, Hofírek s Liebermannem byli však na lokomotivě vystřídáni novými hlídkami. I zpátky je nutno dirigovati jízdu.

Ani jízda domů na stanici nemůže býti tak zcela bezpečna, mysleli si vojáci. Puška, drahocenná věc v těchto časích, milovaná vintovečka, pěkně po bok a prach vždy v suchu. I bomby – bez nichž by byl život nemyslitelný.

Hofírek s Liebermannem však odpočívali nyní za silnými, nýtovanými stěnami „bronýráku“. Obrněnec „Orlík“, slavná kořist na sovětech, dělá opravdu služby ohromné a je postrachem tajgy.

Jaké to bylo šílenství nedávno od povstalců, když se nesmyslně zprava i zleva ve střeleckém řetězu přibližovali důvěřivě a snad s válečným nadšením této hrůzné obludě ze železa, která je klidně nechala přiblížiti – až téměř na „urá“, ale hlavně na dobrý dostřel, a položila je snad všecky kulometným ohněm na nesmírnou bílou peřinu zasněžené stepi! Z čeho by letos žili vlci? Ne nadarmo je jich nyní stále tolik v okolí…

„Sakra,“ liboval si Hofírek, protahuje prokřehlé údy, „dneska jsme to vodbyli, člověče, ňáko lacino. Není dne, abychom si tady do toho hřbitovního ticha nezabouchali. Kruci, jen až bude jaro…“

„Cht… až bude jaro… to tu snad už ani nebudem!“ poznamenal přesvědčeně Liebermann.

„Aha, ty havíři,“ zasmál se Hofírek. „Ty jako myslíš… Ách, ty kluku jeden! Domů bys chtěl, né? Člověče, na to nemysli! Víš co? Dej se překvapit! To máš to nejlepší, co ti můžu poradit.

Já… já, člověče, na nic nečekám. To máš asi tak, jako když císař Vilém – ta potvora! – povídal, že dřív než listí se stromů spadne, budou všichni vojáci zasejc doma. Cheche! Člověče, vojna může trvat eště deset roků, když na to přijde. Neznáš na příklad tyhle bolšány. Ty chlapi se ti můžou dnes ještě spojit s Němcem a až si budou Sojuzníci nejvíc myslet, že upekli mír, najednou ti bolšáni můžou zavařit takovou kaši… Hrome! Co je to?“

Hofírek vyskočil. Rovněž Liebermann. Ohmatal svůj kabát, má-li tam nůžky na stříhání drátů, staré dobré austrijácké „dráthindrnisové“ nůžky jež nosil stále s sebou, zjistil pak, že má ruční granáty v pořádku a skočil ke střílně.

Vlak náhle prudce zabrzdil a zastavil se.

Byli blízko stanice. Na stanici zuřila divoká střelba a ozývaly se výbuchy granátů. Kapitán Skála vystoupil do věže vlaku a snažil se v nastalé tmě vypozorovati, co se děje. Vlak přijel právě včas. Stanice byla jistě přepadena rudými. Využitkovali asi nepřítomnosti „Orlíka“.

Rychle kupředu. Pozor však na vlastní lidi. Opatrně střílet. Hlavně pozor nalevo, kde je step a odkud jde asi útok.

Situace je zatracená.

Neboť vlak vjížděl už do stanice, ale nikde světel. Rozbili svítilny, to je pěkná mela. Kdyby tu aspoň byly reflektory. Pitomá vojna!

Na stanici třeskaly pušky. Granáty jen tu a tam osvítily trochu při výbuchu malé kousky prostoru. Je nutno se rozkoukati ve tmě. Ah, ti darebáci!

Vlak se zastavil před nádražní budovou. To jest nikoliv budovou, ale boudou, jejíž okna byla teď už dokonale vytlučena.

Kapitán Skála shledával potmě horečně své lidi. Je nutno přispěchati na pomoc posádce, Horáčkovi!

Na „Orlíku“ nechť zůstanou kulometčící a pár nejnutnějších lidí. Ostatní ven! Vintovky a granáty. Je vidět, že povstalci jsou už odraženi z nádražní prostory. Ale venku jde boj. Před stanicí a také ve stepi. Tam leží jistě ve sněhových zákopech jejich střelecké řetězy. Pěkně se přiblížili, opravdu, Molodci! Ale teď do nich!

Kulomety z „Orlíku“ se rozštěkaly jako zdivočilí psi, Hofírek s Liebermannem viděli, kterak prší jejich dešť po sněhovém násypu blízko trati a kterak se tam zdvíhá bílá tříšť, celé vějíře sněhu. A najednou, vida je, všiváky! pomyslel si Hofírek, když spatřil, kterak za touto tříští se vztyčila jedna, pět, deset, celé chumáče lidských postav.

„Nesnesou oheň! Nesnesou oheň, člověče,“ křičel radostně a střílel zuřivě otvorem po jednotlivých figurkách, přece jen temnějších než sama tma, dostatečně teď už viditelných a dostřelitelných.

„Aby vás vlci schlamstli, všiváci!“ odlehčoval si, když se mu „věc“ dařila.

Blízko obou kulometčíků, kteří tu horečně pracovali u svého stroje, stál také Tlapák. Nestřílel. Byl smrtelně bledý a vyjeveně se díval otvorem na účinky střelby. Nepromluvil ani slova. Ani tehdy, když ho zuřící Hofírek „zmerčil“ a houkl na něho:

„To koukáš, vole, co? To jim to dáváme horký, co? Běž jím pomoct, člověče. Pospěš, nebudou! A nezapomeň vo tom referovat na sjezdě, člověče! Vidíš, ty héroji, kdyby tady nebylo pár pořádnejch kluků, už by z tebe byla majonéza. Šup – viděl’s, jak ji dostal ten čouhán? Panečku, ta byla správná, tajgová. Jako do medvěda. Nu, nic se za ni nestyď. Voni nám to támhle na nádraží taky pěkně solej. Jen si poslechni, heroji! To víš, tebe to nepotrefí. To položí zas jen pár správnejch kluků. Aspoň budete mít víc pré potom, až ty lepší chlapi budou vybity.“

Tlapák neodpovídal. Myslel si jen: Surovosti!

Liebermann se horlivě držel Hofírka. Nebylo mu tak veselo. Střílel pozorně a vydatně, ale přece jen v něm pracovala úzkost.

„Cht… divná vojna… cht… divná… divná…“ říkával vždy při těchto bojích v tajze.

„Člověče, miř lepší,“ řval na něj Hofírek. „Tyhle kluci nám nesměj utýct. Nebo je máme zejtra zas na krku. Počkejte, holoto. Jen až bude jaro a sucho. My si pro vás přijdeme. Poznáte Hofírka!“

Střelci z povstaleckého řetězu utíkali jako pominutí do stepi a mizeli ve tmě.

„Dej to vejš, člověče!“ křičel Hofírek na kulometčíka. „Hoď jim to obloukem po celé stepi. Dyť nemůžou utýct. To by tak hrálo! Maž do nich!“

„I kuš!“ obořil se na něj kulometčík. „Dyť nic nevidím. Škoda patron. Voni se rozutečou a vlci je sežerou. Jen je nech. Vo ty je postaráno. Ty tak hned nepřijdou!“

Tlapák se svezl na zemi a postavil svoji pušku mezi nohy kolmo před sebe. Opřel hlavu o sepjaté ruce, svírající hlaveň, a zahořekoval:

„Co to děláme, bratři? Co to děláme? Měli bychom jet domů. Domů!“

„Tak se seber a jeď. A to hned! Člověče!“ rozzlobil se Hofírek.

„Ano, jsem člověk,“ řekl chraplavě Tlapák, „Ale tohle je – zvěrstvo!“

„To se ví, bratře,“ štěkl Hofírek. „Je to zvěrstvo! Přepadat stanice. Ničit koleje. Zabíjet naše kluky. Ale i přepadat pasažírské vlaky. Střílet dum-dumkama. Vzpomínáš na Ročejdla? Vostal tam, zajali ho, střelili ho do hlavy, slíkli mu kabát i kalhoty. Mysleli, že je mrtvej. Že má dost. Ale nesměl by to bejt náš kluk. V noci se vzpamatoval a připlazil se zpátky. Jo, člověče, to sou kluci…“

Bojovníci na tomto úseku malé fronty tedy už skončili. Odpočívali.

Ale Hofírkovi to nedalo.

Povstal najednou, zbystřil sluch jako když kůň zastříhá ušima, poslouchal.

„Ale vždyť tam se bojuje vostopryč!“ vzkřikl překvapeně.

Opravdu, napravo se bojovalo. Povstalci zřejmě obstoupili celou stanici. Snad jsou i v osadě. Kdoví, nemají-li tam pomocníky mezi mužíky a dělníky. Ustavičně praskají ruční granáty. Je vidět, že nepřítel je stále ještě velmi nablízku.

„A ti všiváci!“ pohněval se Hofírek. Sebral kde který granát, jenž tu byl v kasetě, i Tlapákovi odebral jeho ruční granáty a křikl na Liebermanna:

„Dědku, poď‘!“

„Dědek“ Liebermann šel. Vzpomněl si, co asi dělají teď Skála a Horáček. Přilnul po odchodu Budeciusově zejména k Horáčkovi. Horáček býval dlouho šikovatelem a dělil se vždy s havířem o tabák. Toho nebylo lze zapomenout. Neboť kdo pak se jen tak honem dělí na vojně o tabák? Je to často jediná rozkoš vojáků. Jediná!

Slézali opatrně a obezřele s pancéřového vozu. Do té chvíle byli až příliš dobře chráněni. Za to nyní se octli v chumelenici. Kolem nich to všude hvízdalo: fjí, fjí, fjí!

„Kde se jich tolik bere, čerchmantů… cht… pf…“ funěl Liebermann.

„Jo, dědku, sotva pobiješ jedny bolšány, hned se najdou jiné,“ resonoval Hofírek, který Liebermanna strhl k sobě na zem a přinutil ho opatrně se plížit kupředu.

Na nádraží nic nebylo. Jen tu a tam ležel zabitý Čechoslovák. Někteří ranění se ploužili k „Orlíku“ a nalézali útočiště v jeho železných stěnách. Felčaři a saniťáci měli nesmírně mnoho práce.

Po chvíli Hofírek i Liebermann došli až do staniční budovy. Vrazili dovnitř. Tam bylo v čekárně, vlastně v jakési hromadné universální místnosti, jež se velmi podobala stáji, plno. Dvě malé „zlodějské“ lucerny ji hanebně osvětlovaly. Byli zde ranění, mrtví Čechoslováci, ale i zajatí rudogvardějci.

„Proč ty chlapy nepověsíte? …“ rozzuřil se Hofírek, vida je. „Co je? Co je? Kdepak je linie?“

„Postupujeme do osady, bratře,“ vykládal kterýsi saniťák Hofírkovi. „To máš hrozny. Je jich jako much. A střílej výborně. Ale krejt se neuměj, volové. Jak začalo smrákat, tak nás přepadli. Řekli si: bronýrák je pryč, to bude fajn. A už se tady s nima mažeme dobu, bratře. Ale už to projeti…“

„To je dobře,“ odvětil Hofírek a spěchal ven, vleka za sebou Liebermanna.

„Nejhorší sou boje v ulicích,“ poznamenal ke svému druhovi.

„To jo… cht…“ přisvědčil Liebermann.

Sehnuli se k zemi a běželi kupředu. Cestou potkávali jednotlivé dobrovolce. Většinou raněné.

„Co je? Kde sme?“ ptal se vždycky Hofírek.

„Vpředu, bratři. Vpředu!“ odpovídalo se mu.

Po chvíli dostihli hloučků svých lidí. Byl tu pan Kódl. Zuřil. Za obojek držel svého psa, kterému říkal „Este“. Tlapáka to vždy pohoršovalo. Viděl v tom nacionalismus. Este chvílemi zuřivě štěkal a chtěl se vyrvati svému pánovi. Ale pan Kódl držel pevně. A také uměl vždy, často lépe než sama sebe chránit psa před střelbou.

„Ti rošťáci se tady rozlezli, hledej je, kdo umíš,“ vrčel pan Kódl vstříc Hofírkovi. „Nalezli do baráků. Já bejt kapitánem, zapálím to gaunerský hnízdo na šup – a chlapi vyletěj jak holubi z holubníku. A to sou jen samý vohledy. Párkrát to udělat – a ‘de před náma taková hrůza, že nikdo na celý Sibiři by se nevodvážil takovýmu lumpovi votevřít vrata. Jó, Němci, ty by to dáli jinak.“

Vtom opět začala se živější střelba.

„Viděj je, halamy,“ huhňal pan Kódl, tiskna psa k zemi. „Voni jim vocaď jen tak lehko nepudou. Ale zapálit ňákej barák, posvítit na ně, to by koukali!“

Dostali se konečně na jakousi volnou prostoru, cosi jako náves. Viděli před sebou ohně, šlehající z pušek, ukrytých za hromadami sněhu.

Přibližovali se obezřele a při zemi k nim.

Náhle kapitán Skála, jehož všichni poznali po hlase, se vztyčil a vzkřikl ostrým, řezavým hlasem, daleko slyšitelným:

„Bratři, kupředu! Na bodák! Hurrá!“

Po něm vyskočila černá, hustá čára.

„Hurrá!“

Čára se hnala kupředu. Nalevo Skála, napravo Horáček v čele.

Zapraskaly ruční granáty. Veliké trychtýře ohně a sněhu letěly do výše.

„Kupředu! Hurrá!“

To už byl jen hlas Horáčkův.

Ke kapitánovi Skálovi nedoběhl už Liebermann včas.

Jakési černé chlapisko vyskočilo proti důstojníkovi a vrazilo mu dlouhý kavkazský nůž do prsou. Kapitán se skácel.

Liebermann, který se snažil ho zachytiti, k svému úžasu slyšel:

„Tady máš, mizero!“ Nůž zůstal vězet v prsou důstojníkových.

Ta slova byla pronesena česky.

Liebermann rychle vytrhl zpod kabátu svoje nůžky. Svalil se na útočníka a zahryzl se mu svými křivými, žlutými zuby do obličeje.

Povstalec zastenal. A vrčel pěkně česky:

„Pro Boha, pusť mne, kamaráde! Vzdávám se! Pusť! Chtěl jsem vás ho zbavit! Ó-ó-chr-chr!“

Liebermann nepustil. Konečně dostal svoje nůžky pevně do rukou, zdvihl je nad přemoženým a několikrát je zavrtal do jeho prsou i do jeho břicha.

„Oj, Bože! Bože!“ zaúpěl ještě povstalec. Pak zmlkl.

Liebermann potom rychle uchopil Skálu za ruce, přehodil si ho jako pytel přes ramena a utíkal s ním k nádraží.

Když už dobíhal k staniční budově, šlehla mu před očima rudá zář. Ohlédl se. Celá osada hořela.

Dovlekl svého důstojníka do čekárny. Felčaři ho ošetřili. Byl vážně raněn.

– Pojede do Irkutska! říkali všichni. Tam ho Haering spraví. – –

Boj trval celou noc. Až do rozednění. Požár však trval ještě dva dny.

Liebermann se horečně dotazoval všude po Horáčkovi. Byl mu nevěrný té noci. Ale díky Bohu, poručík byl zdráv a celý.

Na druhý den ráno, když se rozednilo, svítilo po prvé skrze mrazivou mlhu tajg a stepí slunce. Bylo prvního května.

Kapitána Skálu odvezli do Irkutska. Říkali, že tam je znamenitý amerikánský hospital. Doktoři i léky direktně z Ameriky. Právě to všecko přijelo. –

Pan Kódl navrhoval nešetřit zajatců. Pověsit! Takového přepadení dosud v tajze nebylo. Jen Liebermann si ničeho nevšímal. Stále jen myslel na to, jak to je možné, že útočník byl Čech.

Tlapák nějakým úskokem se dostal do vlaku, který jel z Omska do Irkutska. Vykládal, že je delegátem a že podle rozkazu musí jet na sjezd. Aby mírnil živly příliš radikální, jak říkal.

X.

Bylo to snad po prvé v životě, kdy kapitán Korda žárlil.

Žárlil kapitán Korda na kapitána Skálu.

Od té doby, kdy na malé stanici v tajze přijal štábní ešelon raněného kapitána Skálu a řadu raněných vojáků z bojů s povstalci, Zinaida Alexandrovna byla co chvíli v jejich vagoně. Chtěla býti, jak říkala, také trochu užitečna Čechoslovákům.

To byl tedy ten vděk za to, že kapitán Korda na vlastní „risiko“ a přímo podvodem, přivázal sorokinský „vagončík“ k vlaku, který odjížděl z Čeljabinska do Irkutska! Že se vydával nebezpečí a trestům a všeobecnému opovržení! Že se odvážil dáti zbraň do rukou delegátů!

Chvílemi si však myslel, že se přece jen mýlí a že je nevrlý, zlý medvěd. Neboť Zinočka se tvářila, jakoby – nic! Kdykoli se zamračil nebo tesklivě zadumal, děvčátko skočilo mu na šíji jako kolčavka a celovalo ho tak horoucně, že si říkal: Může-li býti větší láska na světě? Protože Zinočka se nerozpakovala teď už činit tak a počínat si takto nepřípustně i před „mamočkou“ i před strýcem Ivanovem – který, správně řečeno, při projezdu Omskem vůbec ani hlavy nevystrčil a stále tvrdil, že je prozrazen, že je jistě prozrazen.

Ešelon nemohl býti nenadšen slávou a rekovstvím obránců trati. Vždyť i na něj bylo několikráte stříleno, zejména za Krasnojarskem. Budecius, který rovněž jel sebou, netušil, že za podivnýma, trochu bizarníma horama, jak stály před nimi na východ od stanice Krasnojarsk, jsou už zase bolševici. Byly to hory tajemné, ostré kuželovité vrchy, připadající mu jako hory z nějakého lidového Betlému. Mohly vzbuzovati pouze důvěru svou starozákonní opravdovostí, vážností a klidem, ba dokonce i představy o nějaké zemi zaslíbené. Stály tu tak zřejmě jako předěl mezi dvěma světy, jako brána do jiného života. Před nimi se končily nesmírné, rozložité stepi sibiřské, začínající se od Čeljabinska, to jest od Uralu, a rozbíhající se dolů, na jih, až někam k Semipalatinsku a k Taškentu a k Andižanu, na hranice Číny, Buchary, Chivy, Afganistanu a Persie a na severu ztrácející se v tundrách. Ale Krasnojarsk! Jesinej a toto pohoří! To už byla živá předzvěst skutečné Asie, rozmanité, barevné, fantastické, hory a sopky, nesmírná jezera a nesmírné řeky, slovem: země i vody nesmírné!

Docela jiná chuť k životu a jiná životní nálada se zmocňovala za těmito vrchy lidí, mužů i žen. Tam, na západě, bylo ještě Rusko a možno dokonce říci: Evropa, jsme-li skromní a rozumní a víme-li, že Orient není jen Budapešť, Bukurešť, Cařihrad, Oděssa, Kyjev, Varšava, Petrohrad a Moskva, ale i Benátky, Janov, Marseille a Cordoba. Ne, zde se začínal Dálný Východ a veletok Jenisej byl mohutnou a příkrou hranicí mezi světem kavkazského plemene, odděluje všecky ty evropské Arijce, Semity, to jest Židy a Araby, jakož i Indy, Peršany, Čečence, Kabardince, Gruzíny a Armény od části světa, která žloutla jako půda této země a jako žlutěoranžové západy slunce na sněhu.

Všichni lidé, kteří putovali nyní do tohoto kraje, pociťovali nějakou proměnu v duši, o jejíž jakost se přeli se svými srdci.

Kapitánovi Kordovi se zdálo, že Zinočka se stává neupřímnou a lstivou.

Zinočka naproti tomu tvrdila, že chce shlédnout hrdiny. Statečné ochránce veliké sibiřské magistrály. Co by byli všichni bez jejich rekovství? A nesluší se prokazovati dobro raněným? Těm, kteří trpí pro „naši“ věc? Kdo pro ni cedí krev?

Kapitán Korda byl uražen. Může za to, že on právě necedil a necedí? Ještě může cedit! Každému hrají jednou!

Ale, uvažoval, má právo hněvat se proto na kapitána Skálu? Za co může kapitán Skála? Je to dobrý voják – a Zinočka je rozmarná ruská žába. Raněný důstojník – nejen Skála, každý zajisté, má rád kolem sebe jemné, něžné ruce ženské a vůni, jež trochu připomíná svět, co chloroform připomíná zásvětí.

Budu přece rozumný, u sta hromů! řekl si a kysele se zatvářil.

Ivanov, který někdy se Zinočkou zašel do sanitního vozu, do únavy obtěžoval raněného spoustou otázek:

„A nemyslíte, hleďte, že ti povstalci jsou také jiné elementy, než bolševické?“

„Nezdá se vám, že jsou to vlastně selští rebelové? Mužíci? Naše strana měla v těchto krajích vždy silnou posici…“

„Nesoudíte, že by bylo možno se s nimi nějak dorozumět? Není škoda krve?“

„Nesoudím,“ říkal obyčejně Skála unaveně. Rána kinžalem prorvala mu plíce a jen zdlouhavě se hojila za nepohodlí tohoto prožluklého transportu. Ale v Irkutsku je právě zřízena nová, skvěle vybavená nemocnice, o níž mají zásluhu Amerikáni. Jsou mezi nimi prý i krajané, Češi a Slováci. Doktoři, medici, felčaři, milosrdné sestry! A veliké zásoby medikamentů, aspirinu i alkoholu, etheru i jodoformu, fáčů, vaty i anglické náplasti. Jsou tam znamenité zubní kabinety a skvělé profylaxe pro různé hříšníky. Vůbec – zase jednou kousek civilisace, třeba v čiré Asii.

Jan Budecius sedával často a obyčejně mlčky u lože Skálová. Ešelon lezl kupředu jen zvolna a musel se občas hádati na stanicích s ruskými přednosty. Dělali dnes Čechoslovákům potíže. Omsk udával tón i těmto krajům Sibiře. Omsk byl přesvědčen, že Čechoslováci mohou jít k čertu. Poslední úspěchy na uralské frontě opily Admirála i madame Grišin-Almazovou dokonale a naprosto. Není nám třeba Čechoslováků! Darmojedů! I magistrálu bychom uchránili vlastními silami! Nikdo se jich o tyto službičky celkem neprosí. Chtějí mermomocí ochraňovat magistrálu.

Nu – což, chtějí-li, nechť si ochraňují. Ale zákony vydává Omsk. Zákony platí i pro Čechoslováky. Nelze trpět nezákonnosti.

Ale Budecius hleděl ušetřit Jiřího Skálu těchto smutných věcí. Ostatně, čím více byli v území, ohroženém povstalci, tím byla prestiž Čechoslováků silnější. Jezdívali tu sice různí ruští generálové z Omska, inspektoři povstaleckého území, kteří se tvářili přísně a nevlídně, ale kteří by nebyli dojeli ze stanice na stanici, kdyby trať nebyla chráněna Čechoslováky. Nebylo nikoho druhého. Ale přes to Admirál setrvával ve své zpupnosti. Byl čím dál podivuhodnější a rytířštější. Snad by býval jednoho dne vyjel sám do boje proti bolševikům a rozkázal by pouze slunci, měsíci a hvězdám, aby ho následovaly. Neboť si byl svrchovaně jist. A nikoho – tak říkajíc – nepotřeboval. Byl hrdý – ponižovalo ho to, žádali kohokoli o pomoc. Byl Rus – z doby nesmírného ruského Imperia, o jehož přízeň se ucházely tři čtvrti světa. Nemohl připustiti, že by už té doby nebylo. Byla s ním zkrátka těžká řeč. Neboť měl ustavičně čtyřicetistupňovou horečku.

Přes různé potíže se blížil ešelon Irkutsku.

„Vzdalujeme se od Ruska,“ zašeptal jednou Jiří Skála.

Budecius mu neodpověděl. To důstojníka vždy jen dráždilo.

„Slyšel jsem,“ řekl, „že generál Gajda přestoupil do ruských služeb. Rozhodne-li se naše vojsko, že odtud odjede, neodjede s ním Jiří Skála. Přestoupí rovněž do ruských služeb. Půjde ke Gajdovi.“

Budecius se zachmuřil po těch slovech a podíval se zarmouceně na raněného.

Ale Skála pokračoval:

„Nechci nikoho nutit, ani přemlouvat, aby zůstal se mnou. Pozoruji svoji rotu, všechny ty chlapce – a vím dobře, že nemám práva je přemlouvat. Jsou jiní, než já. Já mohu. Je to moje jediná láska. Ne… nepojedu domů! Co doma?“

„Jediná láska…“ opáčil Budecius.

„Ano… Dnes už jediná! Nač si lhát?“

A kapitán se snažil vzpřímiti se na loži, aby viděl oknem do kraje. Ah, v kraji nebylo nic k vidění. Chvílemi kopcovitý terén, němě vyzírající ze závějí sněhových, pak zase a zase nesmírné bílé plochy, jež neměly konce.

„Nebude zhrzena tato láska?“ zeptal se jednou Budecius značně uštěpačně.

„Ne… nebude. Ještě lze pro ni – umříti. Co ostatně zbývá dobrému vojákovi? Tak už nějak od jisté doby počítám, že prach jsem a v prach se obrátím. Jsem slovanský prach a mohu se obrátit pouze ve slovanský prach. Vypravovals mi kdysi, že jsme jednou všichni přišli od východu. Co na tom, vrátím-li se do země dávných otců svých? Prach jsem a v prach se obrátím. Nechť se tedy obrátím v onen původní prach, z něhož jsem vyšel.“

Jednoho večera vstoupila sem Zinočka bez Ivanova i bez kapitána Kordy.

Trochu se zamrzela na Budeciusa, když ho zde spatřila. Ale věděla už, že tito dva přátelé se nedají snadno rozloučit. Aspoň Jiří Skála posílal za svým druhem co chvíli a zejména večery byly mu bez něho nesnesitelné.

Ale i Zinočka byla nutna. Protože nebylo na světě líbeznějšího hlasu. Není třeba mluvit, ba ani odpovídat na otázky. Hlas je jako potok v předjaří, zvučí, povídá a dokonce i bublá. Je to rozkošné, mnohomluvné, bezstarostné, do vůle boží odevzdané, fatalistické Rusko. Nikdo na světě by si to nesměl dovolit… v těchto dobách! Ale Moskevská Rus se rozmohla jako písek v moři, a nic ji neumoří, říkal Budecius trochu barochovsky někdy, když mu bylo lépe.

Zinočka přišla, posadila se, poptala se po zdraví, pohladila nemocného po tváři, vyčinila Budeciusovi a začala vypravovat, že s „mamočkou to není k vydržení“. Je prý nervosní, má prý stále nějaký hloupý strach o budoucnost a dokonce jsou chvíle, kdy dává tak trochu za pravdu strýci Ivanovu, který je přece úplný socialist, blázen a div ne bolševik. Od té doby, co mámočka pozoruje úbytek peněz, má nepochopitelný zájem o chudé lidi. Což je nudné. Ona, Zinočka, má zájem pouze o hrdiny. Nesluší se tak na mladou dívku? Ale – na ženu přece, jíž Zinočka dnes už je. „Ó, rozumí dobře ženským věcem nyní! Ženskému srdci! Ženskému rozumu! Ženským nervům!“

„Ó, jak vy asi milujete kapitána Kordu“ vzdychl jednou Jiří Skála.

„Miluji? Pravda… miluji. Ah, to je málo: zbožňuji! Viděl jste ho někdy na koni? Na Bajanovi? Bohatýr, čudobohatýr! Před odjezdem z Čeljabinska donutila jsem ho, aby si poslal do Miassu pro koně, kterého jsem tam pro něj chránila. Poslal Rameše a ještě kohosi ze svého oddílu. Kůň se s počátku jmenoval Don – byl odkudsi z Donu, a pak zní to báječně Španělsky, miluji Španělsko i Španěly i kapitána Kordu, poněvadž vypadá jako Španěl. Ale nyní se kůň jmenuje Orlík. Po vašem obrněném vlaku. Když na něm kapitán sedí, rovný jako socha, je opět bohatýrem, a větším, než když sedí na svém polokrevném Bajanovi. Zajisté, že miluji kapitána Kordu. Budu jeho ženou. Myslím, že by v Irkutsku mohla být svatba. Co myslíte, kapitáne?“

„Také myslím,“ zašeptal Skála přemoženě. Půvab té dívky ho také přemáhal.

„Vy Čechoslováci jste nelidské publikum. Slyšela jsem, že u vás zakazují se ženit. Jaké je tohle bláznovství! Ještě zakáží někomu, býti mužem. Či nám, ruským děvočkám, zakáží býti ženami. Víte, že nesmím za dne a za světla z vagonu? Ani ubohá mamočka nesmí. Představte si, také ji, chudinku tlustou, podezřívají. Víte-li, že si mně jednou stěžovala, kterak na jisté stanici šli kolem ní nějací vaši Češi a kdosi z nich řekl: To by byla těpluška! Maminka tomu dobře rozuměla, vždyť je to téměř docela po rusku. Ale já tomu nerozumím. Co tím chtěli říci?“

Budecius pokrčil rameny. Od Kazaně minulého roku nezbývalo mu častokráte nic jiného, než pokrčit rameny.

„Jen jednoho se bojím…“ začala opět Zinočka. „Jen jednoho… Bojím se, že budu muset v nejhorším s Kordou do – Čechoslavie. Bojím se Čechoslavie. V Miasse byla před příchodem Čechoslováků jedna Němka, guvernantka, která vykládala o Čechoslavii hrozné věci. Bojím se do Čechoslavie! I mamočka se bojí…“

Oba muži z „Čechoslavie“ se museli zasmát.

„Ale, že nepojedeme do Čechoslavie?“ zažadonila Zinočka. „Proč bychom tam jezdili? Tak daleko? Smyslu to nemá. Když už někam jet, tedy do Paříže. Myslím, že je to blíže. A že tam vede nějaká železnice. A nejlépe ovšem, nejezdit z Ruska. Neopouštět Rusko. Vzíti Moskvu! A pak procházet se Moskvou, po bulvárech, v puškinském sadu, pomodlit se v chrámu Krista Spasitele, toulat se po Kremlu, poklonit se „Lobnomu městu“, Vasiliju Blaženému, celému Kytaj-gorodu. Oh, Moskva… Není krásnějšího města na světě!“

Zinočka v této chvíli zrudla a v oči jí vstoupily slzy.

Oba Češi ji pozorně sledovali.

V té chvíli vlak zastavil na stanici Zima. Věděli, že není už daleko do Irkutska. Snad ráno druhého dne tam přibudou.

Za nějaký okamžik vstoupil kapitán Korda, Nemohl se na Zinaidu Alexandrovnu podívat bez nějaké trpkosti. Byl vždy příliš upřímný. I příliš prostý.

Pak se obrátil k Budeciusovi:

„Tady mají svoje hnízdo…“

„Kdo? Bolševici?“

„Ne. Delegáti. Naši… Na-šin-ci…“ řekl Korda vztekle.

„A co nyní chtějí?“ otázal se Budecius.

„Co chtějí… co chtějí? Lecco. Všelicos. Čert jim rozuměj, u sta hromů! Chtějí všecko možné. Aby se nebojovalo s povstalci na příklad. Abychom ihned odjeli do Vladivostoku. Aby byl odvolán Štefánikův rozkaz o zrušení komitétů. Aby jim byly dány americké dárky. Prohlašují, že nepřijmou zvýšení žoldu. Vidí v tom pokus, uplatit je. Houby se starají o to, že kurs ruble jde dolů a že ani za zvýšený žold si nekoupí tabáku do fajfky. Inu, dělají sajrajt. Stojí tady před vlakem celá deputace. Chtějí mluvit s generálem. Generál jim vzkázal, že tu není proto, aby řešil politické záležitosti. To se musí obrátit jinam, na jinou adresu. A že jich nepřijme. Bručí tam dole, ale zdá se, že to na ně platí. Že jim to imponuje.“

„Tedy stále ještě delegáti…“ zašeptal Skála.

„Ano… ještě delegáti… do všeho toho jiného svinstva,“ odtušil Budecius.

„Vidíš…“ řekl rychle a vyčítavě Skála. „To je – Čechoslavie…“

„Ne! To není Čechoslavie,“ děl klidně Budecius. „To je – Rusko…“

Pod okny byl slyšet šum, hlahol a dokonce hluk.

Zinočka se vyjeveně a ustrašeně dívala po Češích a hledala odpověď na otázku, jež zněla: Co je to?

„Nebojte se,“ řekl Budecius s úsměvem. „To jsou Židé. Přou se o svoji víru. Je takový divadelní kus. Anglický autor – napsal to francouzsky.“

Zinočka, zdá se, pochopila. Bylať v Moskvě a v Petrohradě. V těchto věcech přece jen nebyla hloupá.

„A žádají hlavu Jochanaána?“ řekla veseleji.

„Ne. Žádají hlavu Bohdana Ivánoviče. A ještě další nějaké hlavy,“ vysvětloval Budecius.

„A kdo je to – Bohdan Ivánovič?“

„Bohdan Ivánovič Pavlů, politický plnomocník. Plnomocník vlády Republiky Československé. Kterého ustanovili Masaryk, Štefánik a Beneš.“

„Bouří se tedy proti vládě,“ podivila se ruská dívka.

„Nedivte se! To ze zvyku. Čechové se bouří už po staletí proti vládě. I dnes, ze zvyku. A pak jsou to Slované!“

„Ale to je přece jejich vláda!“ zaprotestovala ruská dívka.

„Nevadí… Ale – vláda! To je, milá Zinaido Alexandrovno, hrozné slovo!“

„Miluji tedy svobodu… Jako strýc Ivanov.“

„Asi tak. A ještě hůř milují svobodu. Zvykli tak nesvobodě, že se ani nemohou rozloučit s pojmy vzdor, odboj, revoluce nebo alespoň o posice. Říkají: svoboda stále větší a větší. Až do vyletění do povětří! Ale jsou mezi nimi mnozí, kteří to myslí nejideálněji. I čtvrtit by se dali – pro svobodu.“

„Tedy jim dejte – svobodu…“ rozhodla dívka.

„Také to říkám,“ řekl vážně Budecius. „Dát jim svobodu! Ať si dělají, co chtějí!“

„A kolik jich je?“

„Asi padesát. Snad i šedesát…“

„A vojska je?“

„Šedesát tisíc!“

„Ale vojsko stojí za nimi!“

„Stojí. A nestojí…“

„Kdybyste je arestovali, vzbouří se vojsko!“ zahrozila dívčina.

„Kdož ví? Možná, že… nevzbouří…“ šeptl Budecius ke Kordovi.

„Můj oddíl se nevzbouří,“ řekl jistě kapitán Korda a zanotoval:

– Oružjom na sólnci sverkaja…

„Moje rota se také nevzbouří,“ řekl tiše Jiří Skála. „Celý první pluk se nevzbouří…“

„Tak proč hlučí tam dole?“ podivila se Zinaida Alexandrovna.

„Pravím vám: hádají se o svoji víru!“ odpověděl trochu mrzutě už Budecius.

Ale vlak do toho tak zaskřípěl a zaskuhral, že děvce vykřiklo nadšeně:

„Jedem! Gospoda, jedem!“

„Ano, jedeme! Co jiného?“ řekl Budecius. Vlak mocně zabral konečně a těžce oddychuje, opouštěl stanici Zimu.

Až teprve na stanici Čeremchovo, už dosti blízko před Irkutskem a už také dosti pozdě v noci, opustili Korda a Zinaida Alexandrovna vagon Skálův. Seděli do té chvíle u něho, pili zchladlý čaj a vypravovali si.

Celý vlak spal, když se vraceli do svého vagončíku.

„Zinočko,“ zašeptal Korda, „ty mne jednoho dne přestaneš milovat…“

„A tys se zbláznil,“ odseklo děvče.

„Nezbláznil. Vím, co vím.“

„Zbláznil! Tebe přestat milovat? Mámočku přestanu milovat, Ivanova už dávno nemiluji, ale tebe… Čechoslováka… Čechoslavaka, jak říká maminka… nepřestanu… ne a nepřestanu. Půjdu s tebou na konec světa… a snad, kdoví? snad i v Čechoslaviu půjdu! Tak tě miluji! Ale… ale ty, ty mne nemiluješ! Stále mne nějak… šetříš! Stále si myslíš, že jsem děťátko. Abys ty mne… nepolámal! Uráží mne to, víš-li? Zítra, pozítří – můžeš zahynout ty… mohu zahynout já… A já? Zestarala jsem za té vaší čechoslavacké vojny o deset let. Bože, jak čas letí! Nu, a což? Nejsem jako jiné dívky? Je proč mne šetřit? A vůbec se ti ani dost málo nelíbím? Ah, vím, jsem malá, hubená, hotové holátko. Jak jsi protivný, Kordo! Jak jsi protivný!“

Korda ji chňapl za kožíšek a přivinul ji k sobě.

„Ach tak, ty,“ vybuchla Zinočka, „ty takhle! Myslíš: vyprosila si to! Ne, neznáš Sorokinovu. Mého otce bolševici ne a nemohli ubít. Sorokina nedostaneš tak lehko. Bláhovče! Pošetilče! Uráží mne nejdříve – a pak, tu máš, objímej, líbej, laskej! A ostatně – páchneš koninou! Zase byls odpoledne tam, u koní, viď? Já vím, dobře vím, že miluješ svého plesnivého Bajana víc než Zinočku.“

Kapitán Korda rád by se byl dostal ke slovu. Nadarmo.

„Vím to. Vím, že miluješ víc i svého špinavého Rameše a všecky ty bolševiky tam u vás. Maminka říká, že jste všichni bolševici. Óóoch! V jakých jsem se to jen octla rukách! Co se mnou učiníš, komisaři?“

Teď Korda cítil, že bude moci říci něco ostrého. Ale – nadarmo!

„Ty… ty, ty, ty! Víš ty, že tě zabiji? Nu, počkej, uvidíš! Nikdy jsem nezabila ani komára. Ale tebe – zabiji. Podivíš se tomu, milounký! Vyhledám svůj revolver, nagan, a zabiji tě. Týráš mne. V posledních dnech mne hrozně týráš. Proč?“

„Protože…“ konečně se vzchopil kapitán, „protože už mne nemáš ráda…“

„Ráda… nemám! Nemám tě ráda… Je to fakt! Už tě nemám ráda. Nevím ani, jak… to přišlo? Ale zdá se mi, že už tě nemám ráda. I tobě se tak zdá?“

„I mně,“ zahučel kapitán Korda.

Děvče se zastavilo mezi kolejemi, vzdechlo těžce a šeptlo:

„Ne… poslyš… to není tak… Nevím, víš–li? Snad ještě mám… snad ještě mám tě ráda. Sama nevím. Poceluj mne! … Ještě! Víc! Více!“ Kapitán Korda drtil je ve svých loktech.

„Ne… poslyš…“ šeptalo děvče, „hleď, zde ne… Pojď. Mamočka spí. Ivanov spí. Matrena spí. Pojď. Mně je taková zima, zima! Zahřeješ mne! Budeš mne líbat… a hladit. A všecko! Všecko! Co chceš! Nač si jen vzpomeneš! Budu tichoučká… jako pěna.“

Šli. Měli na čase. Za okamžik se vlak hnul z Čeremchova – – –

Ráno vlak zastavil na irkutském nádraží. Svítání bylo růžové – blížil se kvapem měsíc květen.

Ale široká Angara byla dosud zamrzlá. Říkali chlapci, kteří už tu byli nějaký čas, že zítra, pozítří puknou ledy a že se bude zřizovat pontonový most přes řeku, spojující nádraží s městem. Zřizuje se každého roku – Angara je řeka zlá, její voda je jako smaragd – a také má i jeho jedovatost v této zeleni. Roztrhá vše, co jí přijde do cesty. I betonové mosty. Ty se rozlezou a rozdrolí mrazem. A železo? Vydrží – čásek, ale i ono potom povolí, prohne se, popraská! Musí povolit. Taková je Angara.

Přes zamrzlou řeku klidně jezdí izvozčíci, selské povozy z okolí, i automobily Čechoslováků a generála Artěmjeva, opovědného nepřítele Čechoslováků. Neboť tak to vypadá v Irkutsku. Náčelníkem vojenského okruhu jest tento starý Artěmjev. Pořádný, kosmatý, sukovitý Rus. A hrdý. Nebude se přece klanět armádě, kde jsou většinou zajatci, nedávní vojáci Rakousko-Uherska, jež on, Artěmjev a jeho druzi, carští generálové, brali před krátkým časem do zajetí… jež honili kozáci nagajkami… jež posílali do rozlehlých a všivých zajateckých táborů…

Ale Irkutsk pamatuje minulého roku.

Knihkupci a knihaři prodávají dosud pohlednice s podobiznami generála Gajdy, generála Pepeljajeva, plukovníka Ušakova. Ne Artěmjev přišel a osvobodil město. Ale tito… Artěmjeva našel Kolčak kdesi v Petropavlovsku či v museu. I poslal ho do Irkutska. Dobrý bude Artěmjev v Irkutsku, řekl si Kolčak. Bude dozírat na Čechoslováky. Aby nám nepřerostli přes hlavu –

Kapitánu Jiřímu Skálovi se přitížilo za tuto noc. Přišla zase horečka a také trochu blouznění. Budecius byl u něho celou noc. Nijak se netěšil z toho, co mu Jiří Skála v horečce napovídal.

Raněný potřeboval klidu. Transport mu neprospěl.

Medik, který jel s nimi, zatelefonoval z nádraží do města. Tam byl už ubytovaný štáb první divise.

„Do amerikánské nemocnice….“ odpověděl divisní lékař do telefonu.

Jan Budecius ho doprovázel v sanitním autu do města. Vymotali se z rozlehlého nádražního prostranství, sjeli k řece, sklouzli po praskajícím už ledu na druhý břeh Angary a za hrozného supění a divokých ran výfuku vylezli do ulic města. S počátku míjeli nábřežní dřevěné domky, často nachýlené a hrozící rozpolcením, ale pak vjeli do hlavních ulic a tříd, kde poznali, že jsou ve velikém sibiřském městě.

Automobil se zastavil před větší, rozměrnou budovou. Visel tu československý a americký prapor. Věru, byli ve městě, kde už byl velký svět. Byly zde domy a kasárny, kde viselo se střechy rudé japonské slunce v bílém poli. Jeli kolem krásné, opravdu krásné vily, obklopené velikou zahradou. Se střechy domu vlál anglický prapor, a ježto tu sídlil Skot, tedy velkobritanský prapor. Potkali také trikoloru francouzskou. A bylo možno přehlédnouti i prapor polský, amarantovou a bílou? Zde tedy se začíná diplomacie a vůbec mezinárodní svět.

Nemocnice, před jejímiž vraty stanuli, byla chrámem čistoty, vůně karbolu a bílých čepců na hlavách ošetřovatelek.

Ošetřovatelky, ze tří čtvrtin ve velikých kostěných brýlích, pobíhaly po hlavním schodišti jedny nahoru a druhé dolů, ač se na pohled zdálo, že jsou to stále tytéž děvice.

Jiřího Skálu vynesli nahoru do prvního poschodí. Budecius prosil, aby ho mohl aspoň vyprovoditi a posečkati u něho, až co řeknou doktoři.

V prvním poschodí byla prostorná operační síň. Tam ho zanesli dva chlapíci, zajatci-Němci, kteří tu pomáhali a zřejmě si vážili svého postavení. Budecius stál skromně v pozadí a pozorně přihlížel ke všemu, co se tu dálo.

„Zranění hloupé, ale ne smrtelné, ba ani ne nebezpečné,“ řekl mladý doktor – ku podivu česky, ale s americkým přízvukem. Bylo to podivuhodné. Cosi – jako už z domova, z vlasti… cosi normálního.

„Klid… hojně spát… ránu čistit… injekce srdci… led… světnice číslo devět!“

Němci opatrně a uctivě sejmuli kapitána se stolu a položili do nosítek. Vynesli ho na chodbu, šli chvíli, zahnuli do pravého křídla budovy a stanuli přede dveřmi, kde byla připevněna malá, tuhá papírová cedule s číslem 9.

Budecius sám přispěchal a otevřel dveře.

Vešli.

Přišla jim vstříc ošetřovatelka.

Mladistvá, menší, křehké postavy. Velikých lesklých očí.

Podali jí papír, který jim odevzdal pro ni patrně lékař.

Děvče pročítalo papír znovu a znovu. Do jeho pobledlých tváří vletěl oheň, ruce se mu rozechvěly a rozletěly se k nemocnému. Ale ošetřovatelka se nyní vzpamatovala, hryzla se do rtů a pokynula nosičům směrem k prázdnému lůžku.

Budecius, smrtelně bledý, následoval je.

„Tiše…“ řekla ošetřovatelka ke všem. „Klid – napsal doktor.“ I obrátila se k Budeciusovi. Vplanula opět, ale protáhla mu ruku a silně ji stiskla.

„Kdy jste se dostala do Ameriky?“ šeptl Budecius.

„Už v roce patnáctém…“ odvětilo tiše děvče.

„Děkuji vám za ten stisk ruky,“ vydechl Budecius.

Ošetřovatelka neodpověděla. Položila prst na ústa a ukázala na raněného. Byla to Vlasta Žarská.

DÍL DRUHÝ

XI.

Kdo tu nebyl nikdy v máji, užasl nyní, jak překrásný, luzný a svěží je mythický tento měsíc zde, na březích Angary.

Angara – to je tajemné jméno, a řeka, jež je nosí, je tajemná řeka. Burjati okolo jezera Bajkalského, z něhož vytéká jako z obrovského měchýře, velikého jako tři čtvrtiny Čech, vypravují o ní i o Starci-Bajkalu podivuhodné a kouzelné báje. Ale ona uniká odtud k severu a vzdává se Jeniseji, řece-obryni, nesmírné a rozsochaté, jež tuhne znenáhla někde v ledovitém severu.

S úžasem Čechoslováci se dívají s pontonového mostu do vod Angařiných. Neviděl dosud nikdy takových vod. Je to nejčistší, nejčirejší a nejčarodějnější akvamarin, průzračný až na dno, v němž písek a kamení se třpytí v odrazu slunce: vypadá to jako závěje stříbra, zlata a drahého kamení, báječný poklad vodního carstva, který pod vztažením ruky svatokrádežné se zoufale a výsměšně promění v kamenitou nicotu. Angara není jen krásná, ale je i lstivá, jako každá nadměrná krása.

Pontonový most skřípe, úpí, vrže a fňuká – a přece je tu od rána do večera nepřetržitý pochod povozů a povozek, do města nalevo, od města přes řeku k nádraží napravo, divní lidé – či je to stěhování národů, či jsou to Nomádi, či Skýthové, či opravdu Mongolové, vidíš-li ty davy Číňanů, hranice jejichž říše jest na jihu, ani ne tak daleko odtud, kde je slavné mongolské město Urga?

Mongolia… Mongolsko… a jeho rovněž tajemná řeka Selenga, na níž loni bojovala vojska Gajdova podivuhodné svoje boje o magistrálu…

Bajkal a Angara jsou tedy zářivými centry této Asie, jejíž vedro stoupá s každým novým dnem měsíce máje, měsíce letního už v tomto hlubokém vnitrozemském kraji, který nemá ani jara ani podzimu. Zato zima je zde ukrutná a léto je kruté ve svém vrcholu, kdy kolem člověka víří mraky much jako kolem hovada a kdy je člověk mnohem bezbrannější proti nim než hovado.

Ale zatím je máj, měsíc ještě líbezný a plný pohody mírné a utěšené, tak krásný, až se tají dech a až se srdce ptají: proč tolik krásy v dnech, plných divného zmatku a divných úzkostí – a plných krve? Tato něžná tvář sibiřského května se dívá do zuřivé a temné skutečnosti, jež znamená povstání v tajgách, spálené vesnice, útěk ruských osazenců a pláč Burjatů, vzteklé mručení medvědic v napadeném a znesvěceném pralese, kde nyní zalévá osamělý a pyšný květ oranžového a plnokvětého úpolínu krev a krev.

Na široké silnici, jež vede z Irkutska k řece Leně na sever, k městu Vercholensku, jeli dosti opovážlivě daleko dva jezdci. Muž a žena.

Před nimi řeřavělo do běla rozpálené slunce na obloze temně modré jako safír, veliká žhoucí pec v nesmírné oblačné poušti, po níž plynul osamocený, trochu špinavý, ubohý mráček jako žebrák, toulající se po stepi.

Silnice byla měkká, prašná a údery koňských kopyt o zemi nebylo ani slyšet. Les napravo, les nalevo. Modříny, jedle a mocné sibiřské cedry a sosny a pod nimi neproniknutelná křoviska zimolezu, jalovce a hotové spousty šípkových keřů, kvetoucích, přebohatých, oč rudějších a oranžovějších než české bleďoučké květy šípkové tam u nás daleko na západě?

A silnice byla pustá – kdo se dnes odváží jen tak se projíždět tudy – Čechoslovák nebo rozvědka povstalců – ale kdo jiný?

„Nebojíte se, Zinaido Alexandrovno, jeti dále?“ zeptal se ženy muž.

„Co bych se bála – ty jsi se mnou!“ odvětila žena.

Bajan rozuměl svému veliteli. Jeho chřípí se chvílemi neklidně zachvěla, stříhal ušima a byl okamžitě připraven k boji.

Ale Bajkal, kůň dívčin, který v Irkutsku dostal konečně po Donovi a po Orlíkovi svoje závazné jméno, už také proto, aby měl stejný monogram s Bajanem, šel kupředu s čilou bezstarostností své horké krve, pulsující v jeho žilách s bohatým temperamentem.

„Jsme už povážlivě daleko od města…“ poznamenal po chvíli opět muž.

„Aťsi! …“ odsekla dívčina.

Byla oblečena ve veselou, narůžovělou „čerkesku“, malou čapku na hlavě, obtočenou hedvábnou šálou jako arabský turban, jejíž cípy se uvolnily a vlály vyzývavě do větru.

„Budeme-li přepadení…“

„Budeme se bít!“ zasmála se Zinočka a ukázala na svůj revolver, připevněný u pasu. Její nožky v útlých polomužských jezdeckých botách, v skutečných vojenských sapogách, se pevněji ještě opřely do třmenů. Děvče pohodilo hlavou a Bajkal se vzepjal a začal nezodpovědně cválat kupředu.

Ubohý kapitán Korda! Cválal tedy za ním. A jízda byla stále veselejší.

„Když jsem ten rok s mámočkou navštívila Varšavu,“ vykládala zadýchaně Zinočka, když jí kapitán dostihl, „víte, měli jsme tam otcova bratra, byl pravoslavným svjaščeníkem v soboru, tak izvozčík vždycky se nás ptal, když jsme nasedli: „Jazda?“ A my nato: „Jazda, holubčik, Poláček milý, jazda, jazda!“ A tu to začalo! Pěkně šíleně po bulvárech, po prospektech, až se srdce zastavovalo. Tak si na to vzpomínám, jako by to dnes bylo – a už je to taková řada let. Jazda! Allons, Bajkal i Baján, jazda!“

A nezvedená Zinočka šlehla pěkně koně kapitánova – a byla jazda!

„Kde jsi se tak naučila jezdit, podvodnice?“ divil se Korda.

„Všude, kde jsem vsedla na koně… a už od mládí! Miluji koně. A proto miluji také tebe!“ rozesmála se Zinočka.

„Très aimable!“ vzdychl kapitán a pokoušel se šlehnout ji bičíkem přes ramena. Ale dívka mu unikla.

Zastavila se teprve notný kus před ním na silnici a ukazovala napravo do lesa. Kapitán přiharcoval a viděl široký zelený průsek, který sotva proložila zde kdy lidská ruka. Snad se tu kdysi v pravěku valil nějaký potok či říčka, jež rozdělily mocné hosudarstvo modřínů tajemnou linkou, cestou, po níž asi nikdo nechodíval a jež se stáčela a mizela v pravo v tajze.

„Hop!“ pobádalo děvče, smějíc se rozpakům kapitánovým. „Či máte strach, že nás tam shltne medvěd, rys nebo lesní čaroděj?“

„Je čas, obrátit koně, Zinaido Alexandrovno!“ varoval Korda.

„Nic není!“ prohodila Zinočka. „Ani čas není. Leda že je čas, abyste přestal být tak protivný. Hop! – a jedem!“

Bajkal, na všechno odhodlaný, seskočil se silnice do nádherné trávy, vysoké a husté jako smyrenský koberec, a vesele klusal kupředu.

Bajan se učil od něho všem špatnostem.

Za okamžik se octli v záhybu, který ukazoval hlubokou, svažující se zelenou cestu – necestu kamsi dolů, do nějakého údolí, jež mohlo býti i zázračné. Silnice za nimi zmizela jakoby za nimi zmizel svět. Totiž svět silnic, lidí a jejich civilisace, krutý a zdivočelý svět války i práce. Tohle vše kolem nich byl panenský les, do nějž snad nikdy nevstoupila noha člověka ani kopyto koně, sedlaného a s ocelovou uzdou ve zpěněné tlamě.

Rázem je obestřelo šedomodré přítmí a také podivné ticho, třebaže v něm dlouze hučel veliký chorál hmyzu a ptačího volání.

Jiným srdcím bylo by zde asi nesmírně úzko. Ale na to nemyslelo ani srdce ženino, ani srdce mužovo. Kapitán Korda vůbec neměl čas myslet.

Zinočka byla náhle těsně vedle něho a její kolena i stehna přilnula k jeho noze tak pevně, jakoby měla galvanicky se přimontovat k jeho tělu. Tak chvíli mlčky a s hořícími tvářemi jeli vedle sebe, pomalu a houpavě, i bál se promluvit první či druhý do zelené tišiny, jež tlumeně hučela kolemkol.

Posléze koně se sami zastavili, naslouchali oba chvíli a nějaký neklid probíhal jejich šíjemi. Snad spala na blízku divoká zvěř či co, snad se zvířata sama děsila ohromné a houstnoucí tajemnosti pralesa, jež už zde ztrácela na něze a na míru, ale nabývala na sveřeposti a zákeřnosti.

„Je to úžasné,“ vydechla dívka a obrátila ke kapitánovi své oči. Ale jaké oči! Konečně byly tyto oči jaty nesmírným smutkem a pokorou, třásl se v nich úzkostný a truchlivý svit zabloudilého živočicha, který hledá pomocí u kohokoli.

Kapitán sebral rozum, dobrý a uvážlivý mužský rozum, do hrsti. Co vlastně? Nic jim zde nehrozí. Nic se jim nemůže stát. Lidí zde není – toť hlavní. A zvěře není se co bát. Snad tímto zeleným běhounem cupkají někdy srny a velký, svalovitý rohatý jelen někam dolů k prameni vody. Snad tudy proskočí kolčavka či hranostaj, liška či divoká kočka a prodere se sem z hustého jalovcového podrostu kaban, plachý divoký vepř se svěšenou hlavou a se zažloutlými klíčky po stranách špinavého, tmavého rypáku.

Ale což platno, když květnové slunce sem bije skrze stromoví a není s ním nijaká řeč… Je to přímý, bohatý a strhující příval ze sibiřských nebes, vodopád světla a bujarý vykřičník života, který nemilosrdně celuje a rozpaluje všecko pod sebou jako nějaký rozzuřený a planoucí býk, z něhož srší divoká láska dolů k prohnuté, klesající zemi.

„U sta hromů!“ povzdechl si kapitán Korda.

„Co to říkáte?“ obrátila se k němu Zinočka tak, že div neupadla mu do náručí a do sedla jeho koně.

„Nic neříkám… To není žádné říkání…“ šeptl Korda.

Ale bylo vyhráno! Neboť bylo přerušeno těžké, hrozné, nebezpečné mlčení.

Děvče seskočilo s koně, vzalo ho za uzdu a táhlo za sebou do stínu lesa. Přehodilo řemení přes hlavu a uvázalo ho k mohutnému cedru.

„Pojďte přece sem. Netýrejte nebohé zvíře na strašlivém slunci. Je zde úžasně krásně. Ah, jak vy jste protivný!“

A Zinočka se zhroutila několik kroků odtud do vysoké, převysoké trávy, v níž zmizela nadobro a naprosto. Obrovské temněmodré zvonky se kymácely kolem její hlavy a měla touhu, aby se všecky, jak tu jsou, rozezvučely, rozezněly – na zlost hanebnému kapitánu Kordovi.

Hanebný kapitán však rovněž – ne sice seskočil – nýbrž slezl s koně, polaskal Bajánovu šíji, po dlouhé chlupaté zimě zase teď hladkou, lesklou jako samet a téměř fosforeskující v zeleném šeru, něžně ho vzal u tlamy a vtáhl ho rovněž do lesa a přivázal blízko Bajkala, který hledal v trávě patrně lahodu nějakou, o níž se mu snad někdy snilo.

Kordovi dalo trochu práce, než objevil Zinočku. Ležela v trávě, oči zamhouřené, a zdálo se, že spí. Byl to malý, téměř filigránský Čerkes, patronky na obou oblých ňadrech, čapku i se závojem svezlou vzadu v trávě, za hlavou, plnou rozzářených vlasů. Její útlé nožičky, vězící v těsných jezdeckých sapožkách, ležely tu natažené jak struny na houslích – jenže jedna přes druhou. A celá byla více chlapec než dívka kdyby ovšem dovedla takto setrvat a kdyby nebyla pozdvihla hlavu a nebyla se podívala na kapitána nejpokornějšíma očima zvířátka, jež přichází, aby bylo pokročeno.

Hlava, na níž se účes rozvolnil a rozvlnil, trčela teď z trávy a hvězdnaté oči se dívaly přímo na vojáka, odvážně, tak odvážně, až nemohl nic, než ztratit rozum.

„Jsme v pralese…“ řekla Zinočka tiše po chvíli.

„Jsme…“ odtušil potichu Korda. „V takových pralesích bojují naši lidé.“

„Ale mohou se i milovat. Boj a milování – to je snad prales. Všecko, tuším, tu bojuje a miluje se. Miluji tě, Ivanuško… Bože můj, jak tě miluji. Už proto tě miluji, že jsi tu – se mnou. V pralese. Najednou jsem tady – růžový brouček uprostřed trávy… a vždycky jsem o něčem takovém snila. Nade mnou… nad námi je hluboké, safírové moře. Připadá mi, že jsem… že jsme dole, hluboko dole na jeho dně mezi mořskými travinami, a že se díváme vzhůru na jeho hladinu. Co je za ním, Ivanuško?“

„Asi čert! Carství ďáblovo! U sta hromů!“

„A co ty stále po česku: Ústa hromu! Co to značí?“ pohněvala se děvuška.

„Nic…“ zasmál se Korda, který náhle úžasně rychle pocítil, jak je rozkošná.

„Víš-li, že mne už nyní vůbec nepřesvědčíš, budeš-li mi vykládat, že je teď na světě ještě nějaká vojna? Bylo by to možné? Pohleď na nebesa – bylo by to možné? Nezdá se ti, že tam dole, v Irkutsku, prožívají všichni nějaký pustopustý košmarný sen – a že nic z toho není pravda a skutečnost? Ah, já aspoň vím jedno – jedno jediné a jediné jisté: jsi ty, jsem já a ohromné safírové moře nad námi.“

„Ještě je Bajan a Bajkal,“ usmál se voják.

„Ah ty… ty živočichu,“ pozlobilo se děvče. „Snad jsou… a miluji je, jsou-li skutečně v této chvíli. A snad v této chvíli ani nejsou. Co já vím o všelikých tajemstvích pralesa a tohoto zeleného světa? … Učila jsem se v gymnasiu, že jsou lesní víly, dryady či tak nějak. Kromě toho vím jako Ruska, že jsou rusalky. U pramenů či u vod tekutých – a není-li tato lesní travnatá stezka vyschlou říčkou – sám jsi to prve tvrdil… a nejsem-li já rusalka, která po věcích a po zmrtvýchvstání přišla sem, odkud možná jednou dávno je tomu, vyšla? Jsme v pralese…“

Kapitán Korda se sklonil k ní a věděl nyní bezpečně, že to není nijaký chlapec.

„Stejně tě ještě velice a velice miluji…“ šeptla mu vstříc. „Je na tobě ještě stále mnoho a mnoho k milování. Jsi ty ale chlap! Chlap… muž… a jediný téměř mezi Čechoslováky nosíš malou, černou, ostnatou čáru pod nosem. Tamti vypadají jako sportsmani, a hůře, jako Angličani, ale ty – ty jsi bohatýr! Ale máš spánky probrané a něžné a modré žilky v nich, že ti nevěřím, ty lotře, že bys kdy koho zabil. Takové spánky – – Dej mi je pocelovat. A nevzpouzej se, hlupáku, neboj se! Já – já ti nic neudělám. Ale ty, kdybys chtěl, mohl bys mi ublížit. A ty mi chceš ublížit, vidím ti to na očích. Zase mi chceš ublížit. Zase… a já jsem nebohá dívenka, slabá a tenká, a působí mi to bolest, abys věděl, jen a jen bolest. Ale jsem tvá a moje štěstí je v tom, ztrácím-li se v tvých tvrdých loktech, protože tě strašně miluji.“

Kapitán Korda ji neumělýma, hloupýma rukama svlékal. Pomáhala mu pokorně, oči ztemnělé a zvlhlé, zachvěla se vždy jako osika pod jeho prsty a nakonec po jakémsi trapném zápolení se svojí čerkeskou ležela tu nahá před ním v trávě, útlá, štíhlá dívenka s malými oblými prsy, strašně znachovělá v obličeji a po šíji. Ale byli v pralese, muselo to být. Byla dryada.

Byla to dryada přečistá, z hladkého, teplého mramoru, plného života, nazlátlého v tomto slunci, a Korda žasl nad její krásou, o níž neměl tušení, třebaže ji už kolikráte stiskl za večerů a za nocí k sobě a pronikl ji horkým, chvatným milováním. Ale teď ji viděl a žasl, žasl nad její krásou…

A měl hrůzu z ní… On, voják, který má své povinnosti. Jiné povinnosti.

Skončí to všecko prašpatně se mnou, myslel si. Zbláznil jsem se – a budu potrestán. Není možné, abych nebyl potrestán. Co jsem, u sta hromů! vlastně? Voják či don Švajn, který myslí na krásnou holku? Na krásnou holku – a na nic jiného na světě?

Ale teď přestávalo všecko, i ty myšlenky.

– Zblbnul jsem… mihlo se mu mozkem, když ji líbal polibky odvážnými a stále opovážlivějšími…

„Vidíš… nu, vidíš… milý, ty ničemný a drzý… vidíš, není vojny, není nijaké vojny. Je prales… a není nijaké vojny. Už je dávno mír… a pokoj na zemi… a lidé se milují… a je to tak dobře. Či není to tak dobře? A což… kdybychom v této chvíli byli my dva pouze, sami na světě, dobře bude světu. Jsi trochu hrubý na mne, příteli, ale snad mi to patří. To asi musí tak být. Kdybys věděl, jak teď miluji tvoje tváře, opečené sluncem a mrazem, nemohu milovat bledých studentských tváří. V Miasse byl jeden takový, pod oknem chodil, nenáviděla jsem ho za to. Ale ty jsi chuligán a Čechoslovák a kdoví, možná že ještě něco horšího. A miluji tě od té chvíle, kdy jsem tě po prvé spatřila. Kdoví, nejsi-li také bolševik. Naši říkají, že jste vy Češi teď všicci bolševici. Je to podivné, milovat bolševika, ale už mi není pomoci. Jsme v pralese a jsem ve tvých rukou, tovaryší komisaři!“

Zinočka se usmívala slastně a škvírou jejích přivřených víček sršelo zlatisté světlo…

„Zinočko,“ zašeptal Korda, „ty jsi taková lesní bestie v této chvíli, a lžeš mi, to já vím. Ty mne asi zradíš, opustíš, možná že mi vyvedeš nějakou příšernou hanebnost, kouká ti to z očí. Ale chci se tě zeptat něco…“

„Co?“

„Kdysi jsi mne mořila svatbou, pamatuješ se? Ah, tedy pamatuješ. Že prý budeš mojí ženou. Dnes tě vidím před sebou na tomto zeleném, huňatém loži. Štefánik…“

„Co? Cože to povídáš? Jaký Štefánik…“

„Dovolil nám ženit se. Třeba už tady, na Sibiři. Tak nějak – nevím – snad z morálních důvodů. Není asi s námi k vydržení. Je několik chlapců, kteří se zbláznili…“

Zinočka se vztyčila a s ní se vztyčila i její malá, ostrá ňadra.

„I ty ses zbláznil?“

„Asi… milá… milá Zinaido Alexandrovno. Chceš-li, budeš mou ženou. Vidím tě, a jsi mou ženou. Nevidím tě jinou, než mou ženou, vem to čert! Nebudu teď moci bez tebe žít!“

„Ty’s se zbláznil!“

„Ano!“

„Dobře! Ale do Čechoslavie nepojedeme, víš… Zůstaneme zde, v pralese…“

„Nu… snad… Možná, že zůstaneme zde… v pralese…“ šeptl kapitán.

„A proč to tak povídáš? … Tak divně? Já nechci do Čechoslavie…“

„Nu… nu… nepojedeš… nepojedeme do Čechoslavie,“ odpovídal Korda.

„Hleď, dobrá, budu tvou ženou. A vy půjdete kupředu a vyženete bolševiky z celé ťajgy a z celého Ruska. My potom pojedeme do Moskvy, do Petrohradu, a koupíme si vilu na Azovském moři, nebo na Černém moři, nebo ve Finském zálivu. Tam dole jsou palmy a vedro, tam nahoře jsou staleté sosny, chládek a polární záře či aspoň bílé noci. Obojí je asi úžasné a uchvacující. Ale vyženeš-li bolševiky z tajgy, můžeme zůstati i zde, v tajze. Jak ty poručíš! Jak se tobě zlíbí. A já jsem jen pokorná raba tvoje, Zinaida Alexandrovna. Bože, kdyby mne viděla mamočka!“

Děvčátko prudce složilo svoji bradu na kolena, stisknutá k sobě, a obepjala je nahýma rukama jako k modlitbě.

„Vidíš ty, zbojníku, co jsi udělal ze Zinočky. Už nejsem děvčátko. Jsem někdo jiný a nový a vím tolik nových věcí, až mi srdce stydne. Jsi ty ale surovec! Miloval a promiloval jsi mne bez konce a jak jsi mne zvedl! Honem! Domů! Ubohá mamočka!“

A Zinaida Alexandrovna způsobila najednou úplnou paniku. V tišině a v šumném chorálu tajgy – až se koně, kteří byli uvázáni opodál, polekali a cukali sebou na řemenech.

Kapitán Korda byl starý kozák, ale cítil ve tvářích, co je to ruměnec. Vyskočil, běžel ke koním, střídavě je oba hladil a laskal po šíji, dokud Zinaida Alexandrovna, pružná, elegantní a s bičíkem v ruce, nestanula před ním. Usmívala se zádumčivé, byla pokorná a oddaná a co chvíli se vinula přemoženě k vojákovi.

„Jsem pokorná raba tvoje,“ šeptala k němu. „Jsem nyní bez vůle a nic není ve mně mého. Jsem pokorná služka tvoje, chceš-li. Pověz mi, je to vždy tak? Chtěla bych ti celovat ruce. Jsem strašně tvoje. Můžeš učinit ze mne svoji ženu nebo mne můžeš hodit do Angary, chceš-li. Nezprotivím se ti v ničem. Budu převelice poslušná a tichá.“

Koně se zaradovali. Nudili se už. Dva valáškové…

Voják i dívčina pohlédli vzhůru. Vzkřikli úžasem.

Za nimi, tentokráte na opačné straně než prve, roztěkala se po sibiřském nebi řeka, přeplněná strašlivým ohněm. Byl to červený proud jako proud čerstvé, kouřící se krve, který se hnal zlatými skalisky a bronzovými kupolemi oblak, která se tu kupila a přestavovala co vteřinu v nové a v nové důstojné a monumentální scenerie, jež měly vážnou nádheru chrámového sloupoví. Kordovi připadalo, že to vše zná z českých barokních kostelů a Zinočka viděla zlacené báně soborů a monastýrů – ale ta pravidelně tekoucí a dýmající řeka ohně a krve je nesmírně skličovala oba.

„Co je to?“ zhrozilo se děvče.

„Nic“

„Jak to, nic? Hoří tajga!“

„Nehoří. To je západ slunce.“

„Pojedeme…“

„Pojedeme!“

Baján vesele zadupal kopyty, sotva ucítil svého rejthara v sedle. A Bajkal se z bujnosti vzepial, div Zinočku neshodil. Zvířatům nebylo v tajze dobře.

Jeli teď poklidně, trochu malátně vedle sebe.

Kapitán Korda si umiňoval, že půjde dnes ihned spát a že ho nikdo ke kartám nedostane.

Projeli zeleným kobercem, měkkým, téměř rašelinatým, a vystoupili brzo na silnici. Silnice a vyježděné koleje, otisky kolových ráfů a koňských podkov – to bylo pro ně velice kruté. Pocítili teď oba rázem, že jsou vyhnáni z ráje. A jako tehdy – dávno je tomu – Eva se přitiskla k Adamovi a oba šli, ruku v ruce, z ráje do světa, do vezdejšího světa, tak Zinočka, tentokráte docela jinak než před tím, přitáhla svého koně k Bajánovi a přitiskla se k noze kapitánově. Kapitán ji chytil za ruku a jeli tak pospolu stále dolů, cestou, jež se svažovala s Bajkalského pohoří dolů k městu Irkutsku.

Slunce pomalu zapadalo. Ale bylo jasno, zelené jasno, májové a letní už v tomto kraji, jež slibovalo, že setrvá dlouho do pozdního večera.

Mlčeli – a byli by mlčeli až ke dveřím domova, kdyby byl najednou se neobjevil v dálce pod nimi na silnici automobil.

Kdo zde může míti v těchto dobách automobil? Jedině Čechoslováci nebo sám generál Artěmjev. Ale generál Artěmjev nemůže býti zas tak pošetilý, aby vyjížděl z města na – „bolšuju dorogu“, na hlavní silnici, o níž se v Rusku říká, že živí podivuhodné lidi, vystupující pode jménem „lupiči z hlavní silnice“. Tedy tak pošetilí mohou býti opět jen Čechoslováci.

Automobil se blížil.

Podivno! Nad motorem vpředu vlál docela jiný praporek než československý. Malá, pestrá, hvězdnatá americká vlajka.

Šofér, vida dva jezdce před sebou, zmírnil chod vozu.

„Bože,“ vzkřikla Zinočka, „zastavit! To je kapitán Skála!“

Kapitán Korda sebou trhl, ale zastavil koně téměř těsně před automobilem.

Vůz rychle zabrzdil a stanul.

„Je to Skála! Je to on!“ zaradovala se Zinočka. „Jak se vám daří, kapitáne? A proč mne nepředstavíte té dámě, jež sedí vedle vás? Nezpůsobo?“

Vedle kapitána Skály, pobledlého, zabaleného přes teplo, jež už všude přímo řádilo, v plášť, do něhož se raněný zimomřivě zahaloval jako šnek do krunýře, seděla žena, oblečená v americký kroj ošetřovatelky. Zdálo se, že nerozumí valně rusky.

„Ta miss?“ optala se Zinočka ještě, zírajíc klidně na dívku, která ji s údivem pozorovala a nejdéle ulpívala očima na čerkesských patronkách na jejích ňadrech.

„Zdrávstvujtě, Zinaido Alexandrovno,“ řekl pomalu Jiří Skála. „Ta miss? Představím vás. To je miss Vlasta. Není Američanka. Češka! Moje známá a přítelkyně z Prahy. A to je,“ řekl po česku, „slečna Sorokinová, přítelkyně bratra kapitána Kordy.“

„Češka…“ zarazila se Zinočka. „Po prvé vidím Češku. Hm, to je divné. Myslela jsem, že není Češek. Že jsou jen Čechoslováci. To je velice, velice podivné! Jak jste mne překvapil, kapitáne. A vy, Kordo, máte doma také přítelkyni – Češku?“

„Snad… Nevím…“ odpověděl Korda trochu rozpačitě a rychle proběhl rejstříkem žen, s nimiž se znával před válkou.

„Nu, ano, vy jste starý zhýralec…“ zahořekovala Zinočka. A obrátivši se zase ke kapitánovi Skálovi, řekla mu prosebně:

„Nejezděte do tajgy. Je tam nebezpečno. Ani nevíte…“

„Povstalci? Tak blízko Irkutska? …“ podivil se naivně Skála.

„Ano, tak blízko Irkutska. A kdo ví, nejsou-li v samém Irkutsku,“ řekla uštěpačně. „Odjela bych hned do Ameriky nebo do Čechoslavie, kdybych byla cizinkou. Kapitáne, můžete-li už na procházku, přijďte, to jest: musíte přijít k nám. Bydlíme teď v hotelu „Modern“ na Bolšoj ulici a mamočka vás strašně ráda uvidí. A chcete-li… totiž souhlasí-li miss, nechť přijde s vámi, budete vítáni. Myslím, že mamočka také ještě nikdy neviděla skutečnou a živou Češku.“

Zinočka repetila a skutečná a živá Češka se marně namáhala, cokoli pochytit a pochopit z její řeči.

„Vynasnažím se, abych přišel,“ řekl mírně Skála. „Snad i miss přijde. Musíte s ní mít trpělivost – učí se pilně rusky. Mluvíte-li anglicky či francouzsky, můžete se snadněji dohovořit. – Tedy tajga je nebezpečná? To znamená, obrátit vůz! Škoda. Ale vy jste vyvázli, zdá se, bez po hromy, bratře kapitáne, což?“

„Bez pohromy…“ řekl kapitán.

„Ah… bez pohromy…“ přidala se po chvilce Zinočka.

Kapitán Skála dal tedy rozkaz šoférovi. Vůz se důkladně zaryl do prachu, až se vytočil a obrátil se. „Miss“ se rovněž obrátila ještě a s mlčenlivým údivem pohlédla znovu na patronky na ňadrech čerkesky.

Vůz ujížděl nyní před nimi dolů k městu, kde probleskly už některé svítilny do zeleného přítmí navečera.

Ale Zinaida Alexandrovna viděla velmi dobře, kterak kapitán Skála se několikráte ohlédl za sebe, postřehla to i v mlze, již tvořila oblaka prachu za kvapícím autem.

Jeli nyní mnohem tišeji ještě podle sebe než dříve.

Koně mírně klusali, ale když přijížděli k prvním domkům, bylo je co udržet, aby se nedali v cval k teplým domáckým stájím.

„Nač myslíte, Zinaido Alexandrovno?“ oslovil po drahné chvíli opět kapitán Korda děvče.

„Nač? Na nic?“

„Tedy na koho?“ ozval se opět Korda, trochu nevrleji.

„Na vás!“

„Jak to – na vás? … na mne?“

„Na vás… na Čechoslováky.“

„Ah… tak!“

„Je podivuhodná ta Češka, nezdá se vám? Je velmi hezká, nezdá se vám? Taková seriosní… Nezdá se vám?“

„Vám se nelíbí… Je to Češka… Slyšel jsem, že je nevěstou kapitána Skály. Uprchla v roce patnáctém do Ameriky. Čekala, až Amerika vstoupí do války. Nyní přijela na Sibiř, do Vladivostoku, s americkým transportem Červeného Kříže. Jistě doufala, že se shledá se svým přítelem. Je statečná dívka. Nezdá se vám?“

„Hm…“ dechla Zinočka a bodla Bajkala k rychlejšímu klusu.

Když dojeli až ke stáji, kde kapitán Korda ubytoval oba koně, seskočili a odevzdali otěže Ramešovi.

„Kluci maj něco v pácu,“ řekl tiše Rameš kapitánovi. „Sjíždějí se sem delegáti.“

„Dej mi s tím pokoj! Přejde je to. Nakrmils koně? Ano? Tak je dobře. Na zdar!“

Doprovodil Zinočku před „Modern“. Sotva mu, udivenému, podala ruku a vyběhla vzhůru po schodišti.

XII.

V pokoji bylo hluboké ticho. Pokojík to byl nevelký a bylo v něm pouze šest lůžek.

Kapitán Skála spal.

Potřeboval toho, třebaže rána se dobře hojila. Byl vyhublý, v obličeji přepadlý a zežloutlý. Víčka, složená nervosně na znavených očích, co chvíli se zachvěla a modré slabé žilky zacukaly.

Ostatní, vesměs ranění nebo nemocní důstojníci i vojáci rovněž podřimovali nebo tiše četli „Československý deník“ či nějaké knihy.

U lože Skálová seděla nehybně, téměř ztrnule ošetřovatelka. Dívala se vytrvale do tváří raněného. Její ruce byly složeny v klínu a její oči byly přeplněny melancholií.

Vlasta Žarská byla stále touž, o níž si řekl Jiří Skála před lety na jaře čtrnáctého roku, když se s ní náhodou sešel ve vlaku z Prahy do Žamberka, že je – krasavice. Ale válka i její tvář poznamenala a tvrději zformovala. Neubrala na kráse jejím rysům – ale přidala jim na vážnosti a téměř na mužnosti. Vypadala velice prostě a byla i prostince učesána pod malou plachetkou americké ošetřovatelky. Na první pohled bylo každému jasno, že tato žena není Ruska. Ale také ne Američanka. Malá i velká, někdy i kolosální miss či mistress Yankee vypadala zpravidla docela jinak. Málokteré chyběly také veledůstojné, kostěné okuláry. A přece v této tváři českého děvčete byla nezrušitelná znamení slovanského rodu. Měkkost a vroucnost duše a ohromná důvěřivost v člověka.

Teď, v tomto odpoledním tichu, kdy otevřeným oknem přicházel sem ohlas ptačího zpěvu ze zahrady, jíž se říká v této zemi rošča, což asi znamená divoké roští, jak uvažovala, seznamujíc se s ruštinou, zdál se jí život neskutečnem a přízrakem. Kterak to, že najednou sedí zde, v Irkutsku, na samém dně nesmírné sibiřské propasti, na břehu řeky, jež má záhadné jméno Angara… a u lože člověka, na nějž myslela po celá ta leta mučivé rozluky s takovou bohatou a živou láskou? To že je skutečnost? Není to snad jen trochu groteskní sen, který se jí zdá někde v Praze nebo, dopusťme, i v New Yorku či v Chicagu?

Zde leží tedy Jiří Skála. Hezký a temperamentní student, jak ho poznala v Praze? Jinoch naplněný proudnou a trochu burácející krví, okysličenou blahodárným ozonem orlických lesův a hor? Dítě hluché samoty na břehu hřmící divoké řeky, odkudž si přinášel do lstného města, přeplněného všelijakými lidmi, ne vždy čistými, právě jakousi ryzost srdce a čistotu duše? Uplynulo téměř pět roků od té chvíle, kdy se rozloučili. Tento člověk už není jinoch. Je to muž. A je raněn – ošklivá rána nožem v prsou, v plících. Jeho druzi vypravují, že ji utržil v boji s povstalci. A ten, kdo mu ji zasadil, mluvil prý česky. To je tedy – Sibiř…

Dosti dlouho měl horečku. Ale když zmizela, domníval se stále, že je dosud v horečce. Hleděl na ni dlouho a dlouho, očima divnýma, nic nepochopujícíma. Byla pro něj viděním a skutečnosti se bezmála hrozil, protože v ni nemohl dlouho uvěřit. Seznala, že její blízkost mu v jeho nemoci spíše uškodila. Mozek byl rozbouřen a kdykoli se mihla kolem něho, vždy vztyčil namáhavě obě ruce, jako by chtěl se ubránit před zjevením z dávno zapomenutého minula.

Musela tomu všemu porozumět. Byl raněn – a ona byla teď jen ošetřovatelkou. Sestrou. Domnívala se, když přijela do Vladivostoku, že jejich shledání bude jiné… Docela jiné. Je směšno dnes vzpomínat, o čem to o všem snila. Jaké hloupůstky!

V horečce mluvil. Mluvil i rusky. Blouznil také… o Rusku. A volal jméno nějaké ženy, ruské jméno… A více ruských ženských jmen. Naslouchala mu – a v očích se jí tmělo. Ale řekla si velmi rychle, že nemá nejmenšího práva na nijakou hořkost.

Důstojník z jeho pluku, ležící na sousední posteli, dnes už téměř rekonvalescent, vypravovával jí někdy o Skálovi. Měl ji rád, všichni ji tu měli rádi. Ač jí mořili dotazy po domově a po tom velikém světě, který je za oceánem. Měli ji rádi i přes to, že jim mnoho nepověděla a že byla tak tichá, plachá a nemluvná.

Poslouchala s tetelivým zájmem všecko, všecko, co jí kdo mohl říci o mladém důstojníkovi. Byl na tom nejhůře z přítomných v tomto pokoji, proto její zájem o těžce raněného se zdál docela přirozený.

Slyšela o jeho rozvědkách. O boji u Zborova, u Bachmače. O boji v Penze, o Samaru, u Kazaně, o jeho lásce k plukovníku Švecovi. O jeho trojím zranění i o jeho bujné odvaze, která z něho učinila pověstného smělce pluku.

Seděla před ním často s úžasem v očích, se studem, s bázní. Bávala se ho, nepoznávala ho, sotva tomu všemu mohla věřit. Ale kamarádi nelhali. Proč by měli mluvit s takovou chválou o jiných, když mohli mluvit i o sobě?

A přece se jí zdálo, že tento – ne už jinoch, ale muž, pobledlý, malátný, neholený – má v sobě cosi z věčného ohně mládí a nepřekonatelného chlapectví. Vše, co o něm slyšela, vydávalo svědectví o bujné, ustavičně roznícené duši, jež musela vytrvale planout a spalovat se neustále pro něco velikého. I když velikost tato byla někdy až bizzarní, neúměrná ani jeho vlastním silám a vlastnímu nadšení.

Podobá se trochu Kulikovskému, vypravoval jí jednou důstojník s vedlejšího lůžka.

I Kulikovský se vrhal se svou jízdní baterií do nejnebezpečnějších a často i nesmyslných situací. V tomto smyslu jeho láska k Rusku udělala z našeho Skály tak trochu Rusa. Heroického, hazardního, lermontovského hrdinu, věčně prahnoucího po činu, který jinak by zemřel nudou a nějakým divným ruským či slovanským světobolem.

Poslouchala to vše s úžasem a také se svým vnitřním, intimním strachem.

Ah, věděla, že se tu žilo bouřlivě, vojáčky. Že se tu zapomínalo – ne na domov, ne na ženy a děti, jichž obrázky nosil každý s sebou ve svých zápisnících a jichž další obrázky zdobily stěny těplušek nad lůžky jednotlivých vojáků; nezapomínalo se ani na milenky a bylo tu vše, co k nim patří, prstýnky, kadeře, talismany do pole, knížky a opět obrázky. Ale zapomínalo se na zákony věrnosti, na neporušitelnost přísah, na vášnivá zaklínání a na sliby. Všechna slova, slova a dušování a závazky rozptylovala občas zpěněná krev, rozbouřená vojnou a zápachem bojišť, lačností žen, jež jim přicházely vstříc a prchajícím časem, v němž každá příští vteřina mohla býti vteřinou smrti. Krvavý, ale i veselý někdy kvas války sváděl k lehkomyslnosti a k užívání.

A mladý míznatý hoch, plný rozkypěvšího horského zdraví, smělý až k bláznovství, rytíř řádu svatého Jiří, srostlý s koněm, se šavlí, s puškou a s bambitkou, v každé řeži posměšně vyzývající osud… a žil tu sám, nevěda, vrátí-li se kdy ještě domů… Mohl si myslet, že i ona žije po svém. Slyšela to už zde v Sibiři několikráte – ty stesky a ta podezření, jak žije či jak žila česká žena za války tam doma? Namnoze to byla podezření právě podezřelých mládenců, kteří sami mohli míti něco na svědomí. Ale bylo to zde a mysle vojáků se tím zabývaly. Zdaž i Skála někdy nepohodil hlavou a neřekl si: Aťsi! Což, Vlasta! Ví Bůh, kde jí je konec! Ví Bůh, kdo ji má v náručí…

Proto po dnech nesmírného utrpení srdce a po mukách nervů, kdy na ni zděšeně se v horečce dívaly Skálovy oči, zklidnila se nyní. Zeslábla jaksi v odporu vůči osudu a pociťovala dokonce, že zmoudřela. I jí bylo nyní souzeno učiti se hrdinství, oběti a přenesmírné trpělivosti. Kdyby si byla řekla: Po mně potopa!, mohla si dovoliti spoustu rozmarů a v divoké scenerii Sibiře mohla žíti znamenitá a strhující dobrodružství.

Ale Vlasta Žarská byl člověk mohutné vůle a vážné lásky k životu. Život ji kdysi obdařil strašlivým hořem – jako málokteré děvče v jejím věku a jejího ducha. Od té doby nebylo jí do frivolní legrace životní. Byl to potom člověk vždy trochu smutný, jemuž ani při veselém rozhovoru se nepodařilo vyhnati z očí zelený přísvit melancholie. Naučil ji osud, jehož ohnivá kola jí přejela a poznamenala žhavými, řeřavými čarami, divné a tklivé vážnosti, jež odzbrojovala i ty nejpodnikavější mládence. Neboť byla krásná. Měla trochu přisnědlou, slabě olivovou pleť, jaká se najde u děvčat na jižní Moravě či na Slovensku, tmavé vlasy a tmavé očí, úžasně pravdivé a přímé, jejichž lesk, někdy trochu prudký, jako by osvěcoval a pronikal do ledví lidí, kteří s ní mluvili.

Byla šťastna teď, že se jí podařilo vyklouznouti z Vladivostoku. Hleděli tam na ni jako na div divoucí – a byli trochu zklamáni, že nepřijíždí přímo z vlasti.

Toužila býti co nejblíže vojsku. Bojujícím plukům na magistrále. Mohla jeti s americkým hospitálem až do Omska. Ani neví, proč se rozhodla pro Irkutsk.

Ve Vladivostoku se ptala, je-li v československé armádě nějaký Skála. Našli se lidé, kteří jí vypočítali aspoň dvacet Skálů. V první divisi, v druhé divisi, v třetí nedávno utvořené divisi byli Skálové. V samém Vladivostoku přišel k ní nějaký dobrý strejda, že prý jako ňáká ženská z Ameriky ho hledá. Strejda dostal pět dolarů – celé jmění v Kolčakovských rublech, ale ten Skála to nebyl.

Ten Skála je zde, leží na svém lůžku, jež svítí čistotou, a spí.

Vypadá uboze, je takový bezmocný, zchřadlý, teď víc dítě, jemuž se muselo ještě nedávno ve všem posloužit, třebas se rděl on i ona. Ale což to jsou hlouposti a dětinnosti proti úloze uchovati toto mladé, zbojnické tělo Jánošíkovo životu, a snad i krásnému a dobrému životu, a tuto duši vrátit skutečnosti, jež může také býti krásná a dobrá, máš-li v ni trochu důvěru.

Voják před ní leží. Všecka echa domova se v ní rozezvučela při této myšlence. Hrůza, pokoření, zbabělá rozpačitost a tragické mlčení prvních dnů války. Hudby, maršbataliony rakouských pěšáků, za jichž čepice byly nastrkány kytičky a v hlavních jejích pušek byly opět nevinně nacpány kytičky. Vojáků, kteří plakali, hulákali z opilosti, vleklí se jak obtížení šedomodří osli kupředu a mávali bílými kapesníčky, aby aspoň trochu naznačili nevinnost svých duší v této vojně a trochu toho vzdoru. Kteří potom psali domů růžové „feldpostkartičky“, plné záhad, jinotajů, narážek, jež se doma luštily dlouho do noci při světle lampy.

Postupujem jako draci,
už budeme brzo v Hradci.

A konečně bílé lístečky s ruskými podivnými nápisy v azbuce, pro něž se shledávali daleko široko luštitelé, lístky ze zajetí, „korespondencija vojenoplenných“, plenných – tedy plenníků, zajatců z dalekých východních měst, obyčejně z Turkestanu, z Andižanu, Taškentu, ze Samarkandu, ze Semipalatinska, od hranic tajemné Číny, nebo zase z měst ležících na veliké sibiřské železnici, z Čeljabinska, z Kurganu, z Petropavlovska, z Omska, Krasnojarska, z Berezovky, z Irkutsku, z Čity, ve vzdáleného Blahověščenska, z Vladivostoku – jaký tehdy nedozírný a nedosažitelný svět! A byly „písma“ i z Moskvy, z Petrohradu, z Dárnice u Kyjeva, z měst ležících na Donu a při Černém moři – ale nikdy nepřišel ani řádek od Jiřího Skály.

Pak nastalo horečné hledání ve „Verlustlistech“, při němž se třásly ruce a stydla krev, srdce hrozilo vyletěl a dát se v divokém rozletu na východ a zapadnout někde v Pinských bažinách na smutný hrob, zarýt se hluboko do rozbředlé hlíny a složit se někde na vystydlých a rozkládajících se prsou smutného, rozstříleného vojáka, kterého jsme milovali…

Ale ani toho nebylo.

Hledalo se tedy mezi raněnými. Nic. Mezi zajatými. Také zde nic.

Až přišly ty podivuhodné, úžasné Vánoce.

Je vše živé, živější než kdy jindy.

Zasněžený lesnatý kraj. Vánoční ticho, takové ohromující ticho v době veliké války. Jaké to byly ještě naivní časy! Či nebyla dokonce něčím jako nevěstou Jiřího Skály? Proto putovala s velikou bázní v srdci do Orlických hor, do rájecké myslivny. Mohla se toho odvážit, opravdu, lidé si byli mnohdy nesmírně blízcí. Obrovitá pohroma a moře krve sbratřilo tisíce a tisíce neznámých lidí. Vojáček, vracející se s bojiště, byl drahým a převítaným hostem u všech, kdož mu řekli: A vy jste ho znal, našeho Jeníka? Kdy jste s ním naposledy mluvil?

A tam přišla i Marinina slova, jež dosud Vlasta zřetelně slyší v mozku:

„Dnes byl u nás strážmistr, představte si. Ptal se na Březu, prohlížel jeho věci, chtěl jeho dopisy, rozumí se, že jich nenašel. A sdělil mi, že Březa asi bude odsouzen k smrti – neboť přeběhl k Rusům. Dovedete si představiti, jakou jsme měli po jeho odchodu radost. A Jiří je prý také nezvěstný, jak nám dotvrzují z Hradce. To je ovšem horší. Neboť to už je nejistota…“

Ah, tak to bylo. V malé světnici u starého rybáka v Klášterci nad řekou Orlicí. A o vánocích, roku čtrnáctého.

I ten – s nímž se tady po prvé dorozuměla, Jan Budecius, byl tehdy ještě tam a byl celý proměněný už tenkráte, jiný, docela jiný člověk. A snad ještě záhadnější.

Ale potom přišel ten zázrak, to veliké a vítězné, co nese stále s sebou, na nahém srdci a co je dosud nejdojemnější věcí pro ni z celé války, nechť se jí třeba říká světová válka. Zas vidí stůl, zpívající venkovskou lampu, starého Jiráka, písmáka a Českého bratra, horujícího a zaníceného potomka bratří kunvaldských, celé to nějaké biblické prostředí, i to, když bylo zaklepáno na okno, jak Marina, sestra Jiřího Skály, řekla vesele: Ježíšek! A starou Jiračku, kutící u plotny, jak důvěřivě dodala: Někdo ze známých.

A pak vstoupil – Hora. Veselý malíř z Prahy. Utekl do Ruska přes Bukovinu v prvních dnech války. Ó, jak ho dobře znávala i jeho děvče, Helenu Savičovou, ze všech těch divných, často nesmyslných hádek, debat a různého povídání po pražských kavárnách! Tak to bývávalo tehdy v Praze… V „Unionce“, v „Louvru“, ve „Slavii“ nebo při čtvrtce vína u Petříků, kdy mladí ničili starý podlý svět! A Helena Savičová byla nadto krásná, ohnivá, odbojná Bosanka či Hercegovka s očima svítivýma jako turmalín.

Tento Hora vstoupil a tento Hora přinesl poselství, úžasné poselství o České Družině, o Československém vojku v Rusku! Tento Hora, který jí připadal dříve jako žvanil, jehož zápal roste s vínem a s cigaretami, přišel k nim v onen večer jako – ruský voják, jako dobrovolník České Družiny, jemuž se podařilo proniknout zpátky do Čech… Snad měl důležité politické či vojenské poslání ještě – ale tam nahoře, v horách Orlických odevzdal Vlastě malý kousek či hadřík pomačkaného papíru, na který Jiří Skála napsal jí vzkaz… vzkaz tak živý a nesmazatelný, hluboko vrytý v srdci, v hlavě, nezapomenutelný pro celý, celý život. Nechťsi je naivně vlastenecký… všecko bylo nejdříve naivně vlastenecké, než se vlastenectví stalo velikým!

A to je ta věc, již po čtyři leta nosí na nahém srdci a nesejme jí, kdyby se jí celý svět poškleboval nebo se nad ní blaseovaně usmíval a pohoršoval se její sentimentalitou.

Na lístečku bylo psáno:

– Vlasto, jsem s těmi, kdož vyšli z Blaníku. Musím býti s nimi. Utekl jsem jedné noci, kdy jsem nejvíce myslel na Vlast a na Vlastu. Nesmíš mne zapomenouti. Buď silna a buď zdráva. A věř, že se shledáme ve vítězství. Buď i s našimi a těš je. Polib je za mne, polib zvláště Marinu. Půjdeme do Prahy pod svými prapory, osvobozeni a silni. Budeme tvořiti nový život. Buď připravena. Líbám Tě – Ty moje!

Ah, býti pouze připravena?

Ten lístek četla ovšem každého dne. A pročítala jej každé hodiny. Vzdávala se docela hlubokému a zajíkavému citu, který probouzel v ní každým svým slovem.

Býti pouze připravena?

Jak rozkazovačně zněly některé věty, některé výzvy! To už bylo tedy psáno na bojišti, úsečným, válečným slovem! To už psal muž, jenž nyní každým dnem a každým okamžikem – a ví Bůh, jak dlouho – kráčeti bude úděsnou vichřicí mezi skalami Života a skalami Smrti za nějakým jasným světlem, hořícím před ním na nebesích.

Jak je to podivné! Z těchto trochu hašteřivých mladíků vystupuje náhle ještě jiná duše, o niž se tak málo dbalo a jež některým z nich byla někdy i k smíchu: duše národa – a více: duše země, jež vydala tento národ, jež ho napojila a vyživila svými nejzáhadnějšími šťávami a roznítila svou věkovou, čarodějnou bájí.

To, o čem se dříve ani neuvažovalo, co ani nepatřilo do slovníku generace, o čem se říkaly bonmoty jako o ošumělé věci, co jen občas zablyštělo na jevištích jako směšná starožitná veteš, plná prachu, molů a plísně uprostřed hanebně barvotiskových kašírovaných kulis – Vlast! jaké to bylo náhle mysterium a jaký mocný, horoucí, ohlušující a omamující příval nejživější skutečností!

I „slabá žena“ je tu – a nesmí býti jejím úkolem a podílem pouze: buď připravena! Jela tehdy po vánocích do Prahy. Myslela si tajně, že snad přece ještě tam potká Horu. Ale „ruský voják“ zmizel, propadl se asi do země. Marně po něm pátrala po všelijakých pražských zákoutích. Myslela si, jak by bylo krásné, kdyby s ním mohla sednout někam třeba do Tůmovky, do temného kouta a ke zdi, jež by neměla uší, a naslouchati mu. Býval by musel vypravovati o všem, o všem, všecko, o každé podrobnosti, o každém knoflíku u nové ruské uniformy Skálovy. O tom, jak to bylo, když se po prvé setkali, co řekl on, co řekl Hora, co řekli ostatní, jací jsou vlastně Rusové, vědí-li o nás něco, budou opravdu bojovat pro naši svobodu – a vůbec všecko, co ví a co může povědět. Bývala by mu zlíbala ruce – tomu hřmotnému a breptavému malíři, a všecko, co by jí řekl, hlubokým rydlem lásky vepsala by do své duše.

Ale nadarmo. „Hora“ se propadla – a patrně asi věděla proč a snad i dobře učinila. V Čechách nastalo dusno. Vzduch byl nedychatelný. K zadušení. Vtip, který s počátku oživoval vzezření lidí, mizel. Málokomu z Čechů bylo do smíchu. Na Příkopech se smáli lidé, pravda! Ale to nebyli Češi. Kameloti na rozích ulic řvali o průlomu u Gorlice. Gorlice poslala do Čech kata. Byl zatčen Kramář a Rašín. Byli zatčeni i básníci. Bylo zatýkáno vše, co se zlíbilo zatknout. Lidé v tramwajích mlčeli. Rozpačitě se díval druh na druha. Mnohdy se díval jeden kudrnatý člověk jízlivě, poťouchle a uštěpačně na celou mlčící a ponurou tramway, plnou vyhublých a zarmoucených lidí. Do lidských příbytků vstoupil smutek po mrtvých, pláč a stesk po bojujících, hoře a ponížení, hanba nad slabými a malověrnými – a vyzáblý, žlutý, mrazem se třesoucí přízrak Hladu. Po ulicích chodily pohřby a zástupy mrzáků. Z oken restaurací, hotelů a kaváren se dívala na Prahu cynická a v obžerství rozvalená Keťasina. A nebe bývalo těžké, olověné a země lepkavá jako jíl, surově držela člověka v nížinách a nutila ho k zoufalé honbě za připálenou kůrkou hanebného chleba.

Ale to vše bylo by bývalo možno snášet. Leč – co počít s mozkem, který chtěl prasknout hanbou, a se srdcem, jež zkomíralo steskem?

Tak přišel den, kdy byla rozhodnuta.

Vzpomněla si na různé věci, jimž se říká možnosti, okolnosti, příležitosti. Vzpomněla si i na lidi, o nichž se vždy domnívala, že ani snad nic neznamenají… Jak vše a každý znamená jednoho krásného dne mnoho, často i všecko.

I ten nejmenší. I ten nejzapomenutější!

Najednou nabyli na svrchované důležitosti všelijací příbuzní. Ten či onen truhlář nebo brusič skla, který se dávno v jejím dětství odstěhoval do Ameriky, kde se mu prý výtečně daří, úředníček na místodržitelství, strýc na magistrátě, kteří mají třeba i zázračnou moc, vyčarovat někde pas do ciziny, tetičky, které mají v punčochách peníze, s nimiž nyní nevědí, co počít, protože za ně nic nekoupí. V rájecké myslivně slíbili jí rozmanitá dobra nedozírné ceny. Pytel mouky, kopu vajec, máslo, jež lze převařit a uchovat, zvěřinu, slaninu a mnoho jiných podivuhodných věcí, jež by tetička marně hledala po Praze, ale jež by Marina nebo stará Jiračka mohla občas dovézti a proměniti pustý stůl pražského příbytku v Štědrý večer.

Byla rozhodnuta tedy v den, který přišel jako smilování. Byl to obyčejný den v měsíci červenci roku devatenáctistéhopatnáctého. Nespala celou noc. Promýšlela všecko, každou podrobnost. Přes fronty do Ruska nelze. To už věděla a bylo jí jasno. Ale ani přes Rumunsko nelze. Dnes už ani do Italie nelze. Ostatně – Italie není Rusko. Je pravda, že chce býti užitečna věci a že neběží jen do světa za člověkem, kterého miluje. Ale zdálo se jí, že její místo je tam. I kdyby se snad ani nesetkala s Jiřím Skálou.

A tehdy jí napadla myšlenka, která by jí připadala jindy nejvýš fantastickou. Děkuji ti, milá školo obecná, řekla si časně ráno, kdy už svítalo a vrabčáci, hladovější jistě než sama Praha, hlučně lomozili v okapech a na okenních římsách. Milá škola obecná znovu jí potvrdila, že země je kulatá, a že jedeš-li stále na západ, přijedeš jednoho dne na východ.

Amerika!

Pravda, mívala o ní vždy nevlídné představy. Slýchala: honba za dolarem. Chvatný, mechanický život, povrchní lid, hubatá demokracie, velká civilizace a malá kultura, panství hmoty. Boxeři, černoši, vymírající Indiáni, studenokrevní businessmani, žijící v mrakodrapech za hřmotu Remingtonek, podzemní i zvýšené dráhy, probíhající ve třetím poschodí před okny tvého pokoje, Sinclairovy jatky, Pacifická dráha… Ale nebyly všecky tyto hříchy vykoupeny Walt Whitmanem?

Smířila se s Amerikou.

Mohla by jeti přímo. Praha–Hamburg. Co na tom, že nějaký Tirpitz dělá ponorkovou vojnu – a v odvet za ni že Angličané blokují německé pobřeží a nedají německým lodím kursirovat po Atlantiku?

Ne, přece jen nelze. Mohlo by vše skončit hloupě. Nesmyslnou katastrofou – nebo stejně nesmyslným internováním někde v Anglii.

Mohla tedy do Švýcar a do Francie. Odtud možná do Španělska a pak do Ameriky, tehdy ještě neutrální a pouhé dobré obchodnice. Tam jsou dva strýci. Jeden v New Yorku, kde má prý truhlářskou továrničku, ne-li snad i továrnu, nebo do Chicaga, kde má druhý strýc obchod skleněnými skvosty, jež prodává Černochům, Indiánům a Mexičanům.

Konečně – mohla přímo z Francie. Snad tam najde přátele. Snad bude moci být užitečna „hnutí“, Čechoslovákům, dobrovolníkům. Slýchala v Akademické kavárně nebo v Zlaté huse jejich ohromném množství a o Denisovi, který je má všecky pod ochranným křídlem. Bože, jaká to byla tehdy veselá, fantastická čísla o mnohotisícové armádě, jež bojovala devátého května u Arrasu!

Mezi Francií a Amerikou lodi plují… Američané prchají prý z neutrální Unie do Kanady, hlásí se tam jako dobrovolníci a odtud na britských lodích plují do Francie. Snad jsou to jen Američané latinského a slovanského původu, ale to je zatím krásné od Ameriky. A možná, že obchodní lodi plují. Vracejí se do New Yorku lodi, které dovážejí pro Spojence objednané zboží. Což – plaviti se takovou lodí?

A připlouti do Ameriky a přihlásiti se bohatým strýcům? Snad jsou oba dnes – vlastenci?

Snad uvítají s radostí děvče, jež přináší zvěsti z domova, ze zámoří, ze Starého Světa a ze Staré Vlasti? Ještě asi před půldruhým rokem našla doma starý kalendář „Amerikán“, který její rodině poslal strýc Anthony E. Mrázek z New Yorku… Vzpomíná, že v něm listovala a že se bavila jeho svéráznou češtinou, která by tolik pobouřila Budeciusa!

Tato poslední úvaha zdála se jí ze všech nejjasnější.

Toho rána, ač nevyspalá, čile vstala, oblékla se a dala se na cestu Prahou.

Zosnovala do zásoby řadu různých plánů, různých důvodů cesty, pátrala v rodokmenech, ve vzpomínkách z dětství, v rodinných podáních a hovorech, úporně vzpomínala na různé poznámky o amerických příbuzných, dotazovala se ještě toho a onoho, shledávala známé nebo známé známých na policejním řiditelství. Konečně – vždyť je pouze neškodná, hloupě se tvářící slečinka, jejímu „ročníku“ nehrozí ani žádný odvod, nijaký „musterunk“ či „konstatýrunk“ – a jaké může konec konců vzbuzovat podezření slabé, trochu ošumělé děvče, jež vypadá jako sirotek, který jde do světa za příbuznými? Zde ubude aspoň jeden příděl, jeden darmo jed, lidský cár, který nemá v době vojny nijaké ceny? Čím může uškodit, co může zradit, jak může prospět nepříteli? Je to občanka rakousko-uherská, v zemích Dohody očekává ji jenom internování, hlad a rozmanité nesnáze. A propadne-li tam někde zkáze – také dobře, bude o jednoho Čecha méně.

Šla tedy na magistrát, poptati se na to, na ono, šla na místodržitelství, šla s nějakým lístečkem i na policii. A věc, ku podivu, se dařila. Šla i k tetičce s bohatou punčochou a vylíčila jí, co všecko by mohla pro ni učinit rájecká myslivna. Tetička dlouho přemýšlela a odpoledne se rozhodla. Co s penězi? Není-li co jísti a nemohou-li revmatické nohy běhat po celých Čechách či po Moravě za aprovisací? Po válce vrátí všecko i s úroky. Jde o půjčku.

A navečer, třebaže s bídou, přece jen se dostala na Severozápadním nádraží do vlaku, který pomalu a s velikými zpožděními, se šinul do Hradce Králové.

Lidé tu seděli, stáli či krčili se napěchováni, lístek byl bezmála zbytečný. Ale tito lidé, kdysi v míru tak hovorní za každé jízdy, mlčeli tupě a pochmurně se díval druh na druha, co kola vozů skřípavě zpívala nějakou rachotivou a tesklivou píseň.

Bylo tu dusno. Stála u pootevřeného okna a dychtivě lapala po večerním vzduchu. Ve Vysočanech stál na stanici transport ruských zajatců. Jak často vzpomínala potom na tento letní podvečer na předměstském nádraží! Veliká rzivá tlupa ruských vojáků v zelenavých furážkách, pod nimi podivné často fysiognomie, lidé z Východu, mongolské a kavkazské tváře mezi sty modrých, srdečných, nevinně hledících očí, zasazených podle tupých nosů a nad širokými, dobráckými ústy. Transport stál na vedlejší koleji, těsně u plotu, za nímž se tísnily zástupy otrhaných dětí z periferie, které volaly na Rusy, házely jim oskolky chleba, kousky cukru, usmolené bonbony a kytičky.

Také v Lysé, když vlak právě tam zastavil, kterýsi důstojník, snad Rusín či Polák, pořádal oddíl ruských zajatců a velel jim: Po četyre a četyre! A odváděl je do Milovic.

Slované! zajásala.

A cit, dosud nepoznaný, ji celou rozohnil a chtělo se jí plakat. Tušila za nimi daleko kdesi na východě bezhraničné carstvo ruské, kde snad v této chvíli jde těžký, krvavý boj a kde také v této uniformě, pušku v ruce, jde kupředu mladý dobrovolník s bíločervenou stužkou na čapce – Jiří Skála.

Vzpomněla, kterak se s ním před víc jak rokem setkala v tomto vlaku, tam někde blízko Chlumce. A viděla ho jasně před sebou – ale byl tehdy ještě jiný než tento důstojník, který nyní v hlubokém spánku leží před ní na nemocničním loži s proříznutou hrudí.

Bylo tehdy už hodně pozdě v noci, když vystoupila v Žamberku. Noc byla tichá, vlahá a výjimečně jasná, plná hvězd. Prošla němým, spícím městem, vystoupila na vrch za ním a zvolna, téměř s radostí a s rozkoší nad nádherou nočního světa, stoupala vzhůru, k zalesněným kopcům, za nimiž byl Klášterec. A pak, už znavena a zmalátnělá chůzí i tisícem snů, jež proletěly hlavou, ještě ztékala Jedlinu, když před tím tichounce kynula domku Jirákovu. Nahoře na Jedlině hučely větry, jež přicházely z blízkých pruských hranic, a hučela řeka, Divoká Orlice. Bylo zde svobodno a volno a celý svět, zdálo se jí, posílá sem mohutnou nějakou píseň. Snad píseň naněje. A snad i píseň vítězství.

Dala se potom dolů lesem. Vidí dodnes srnku, jež před ní stanula v měsíčním světle na zeleném průseku a zvědavě si ji prohlížela, až teprve těsně před ní hodila světlým zadečkem a zmizela v lesním podrostu. Jaké to bylo zjevení života a krásy! Stála ještě chvíli, dokud zcela nezanikl praskot větví a keříků a dokud hřmící řeka ji nezavolala k sobě. Sestupovala tedy nyní už rychleji vonícím letním mlázím do divokého údolí Orlice. Ani se jí nechtělo zacházeti si na dřevěný most nebo dokonce na most silnice, jež vede na Čihák, ale sestoupila přímo dolů naproti myslivně. Sňala boty a přebrodila se kouzelnou, třpytnou, červencovou vodou na druhý břeh a stanula před myslivnou.

Zaštěkal pes. Ale Vlasta slyšela něco jiného.

V jednom okně se svítilo. Odtud zazníval dětský pláč.

Tehdy se jí srdce nadobro zastavilo, přestalo bíti. Bála se, že padne do zrosené trávy. Zachytila se stromu, svezla se k jeho kořenům a tiše seděla chvíli bez pohnutí. Slyšela kdysi ve svém životě takový dětský pláč.

Hluboký žal a úzkost zalily její prsa. Nemohla vydechnouti. Všecko hoře, smutek a zdeptání minulosti, ještě ne tak dávné, proběhlo jejími čivami a zatemnilo celou duši.

Ale pes, který štěkal – a vždy zuřivěji, probudil ji z mrákot. Ah, pes César!

Uslyšela i ženský a mužský hlas.

Po chvíli ve dveřích se objevil s lampičkou v ruce vysoký, hranatý člověk, Skálův otec.

„Je tu někdo?“ slyšela jeho tvrdý, mužský hlas. V ruce – pušku.

„Jsem to já – Vlasta…“ zašeptala tenkrát, přibližujíc se pomalu a s bázní jako vždy, kdykoli stanula před tímto člověkem pronikavých a přísných očí.

„Vlasta? Slečna Vlasta – z Prahy? Pojďte dál, děvečko zlatá. A proč tak pozdě v noci?“

Chtěla se sklonit k jeho ruce. Ale odstrčil ji tehdy mrzutě a vtáhl ji dovnitř. Skálová sestra, Marina, konejšila děcko, jež se probudilo a chtělo pít. Právě je krmila a Vlasta seděla u ní a s úžasem se dívala na dítě. Věděla, že je to syn Jan. Bylo to dítě myslivce Březy. Dítě, jehož otec padl, jak nyní už ví, v bitvě u Zborova.

Viděla Marinu krásnou, kvetoucí a důvěřující v Prozřetelnost. Nikdy nezapomene na onen rozhovor tehdy v noci, když dítě, něžné, zdravé a usmívající se konečně usnulo a kdy se sešli v sednici. Starý, šedivý děda, myslivce Skály otec, vyhrabal se ze svých peřin, vstal, zapálil si fajfku a mlčky poslouchal.

Vyložila jim vše, co měla na srdci.

Poslouchali pozorně. Kývali hlavami.

„Bůh s tebou, děvče!“ řekl nakonec děda. Vlasta, už pozdě k ránu, kdy svítalo, usnula vedle Mariny na jejím loži. A vedle nich tiše, hlubokým zdravým spánkem, spalo dítě – kluk líbezný a ruměnný, syn bojovníka-legionáře, jak říkal nyní domov i svět Československým dobrovolníkům v Rusku, v Italii, ve Francii a snad na všech bojištích světa, kde bojovali Češi a Slováci.

Druhého dne, překrásného letního dne, pobyla ještě mezi nimi. Zdálo se jí, ba věděla, že je to nejluznější místo Čech, s nimiž se loučí a jimž říká na shledanou. Odpoledne, před odchodem k vlaku, zašla ještě do chaty starého Jiráka. I on jí řekl:

„Bůh s tebou, děvče!“

Byl mírný, důstojný a plný víry.

„Zvítězíme,“ zašeptal jí na odchodu. „Víš proč? Protože je – Bůh! A třebaže se k němu nemodlí nevěrné, rozběhlé a těkavé stádce, nezahubí Hospodin místa tohoto, protože se našlo aspoň deset spravedlivých. Buď sbohem a vrať se do země volné a požehnané!“

Pak přišla opět Praha. Zase dni pochůzek, formalit, nedůvěřivých otázek. Tato černožlutá říše přinutila ji ke lsti, k přetvářce a k hadí chytrosti.

Ale jednoho dne vše bylo v pořádku.

Prošla celou Prahou. Polaskala se s každým drahým a památným místem. Dlouho prodlévala na náměstí Staroměstském, až vstoupila – po prvé snad v životě – do Týnského chrámu. Nějaký kněz sloužil tichou mši u vedlejšího oltáře. Klučík ministrant polohlasně mu odpovídal do hrobového mlčení chrámu. Venku bylo oslňující jasno. Před pomníkem Husovým byla nesmírná záplava květů. Postála ještě chvíli před orlojem a s úžasem pozorovala pochod apoštolů. Ještě nikdy takto hluboce se jí nedotkly ty staré, tajemné hodiny.

Toho dne, o jedenácté hodině dopoledne, orchestr Národního divadla hrál Smetanovu symfonickou báseň „Má Vlast“. Tato dvě veliká slova hřměla se všech nároží mohutným červeným písmem s bílých plakátů. To je revoluce, řekla si.

Utíkala Melantrichovou uličkou a Železnými vraty přes Betlémské náměstí a kolem Policejního ředitelství do divadla, třesouc se hrůzou, že přijde pozdě. Stěží dostala lístek. Na druhou galerii. Divadlo bylo nabito lidmi, hlava na hlavě, ohromný člověčí chumáč, očarovaný a zmámený, který ji překvapil, div neomráčil.

Našla si skromňoučké místo na schodech mezi tísnícími se posluchači a usedla, když začaly už první takty „Vyšehradu“. Báseň jí pověděla o všem. O minulosti i o přítomnosti – i o budoucnosti. Z „Blaníku“ provždy pak utkvěl jí velikolepý pochod, v němž slyšela ozvěnu nesčíslných kroků velkého vojska, jež se blíží z východu, z jihu i ze západu k hranicím rodné země, vojsko – Osvoboditel.

Naslouchala s údivem, oči plné slz, zjihlá a rozechvěná – a žasla, když viděla vůkol tytéž oči, zvlhlé láskou, touhou a vzdorem. Co je to všecko? podivila se. Divadlo bylo jediné mocné žároviště. Kdyby do něho hodil někdo smolný kus dřeva, vzplanul by nesmírný, hrozivý požár, který by možná shltl svými plameny celou Monarchii.

Vypotácela se odtud na planoucí ulici, běžela s žasnoucím zrakem a s očima obrácenýma k Hradčanům po nábřeží, pak proběhla Karlův most a kolem zemského vojenského velitelství vystupovala vzhůru ke královskému hradu. Prošla tu každý kout, vnikla do kaple svatého Václava, proklečela chvíli u hrobu českých králů.

A pak pomalu po starých schodech zámeckých, nemohouc se dosytit obrazu, který se stkvěl dole, sestoupila na Klárově, spěchala k Rudolfinu, pak okolo Klementina zase na Staroměstské náměstí. A opět doběhla pod orloj, kdy zmizel poslední smutný apoštol a kdy kohout zazpíval.

Ano, je to můj čas, řekla si tenkrát. A kohout zpívá, probouzí nový den.

A druhého dne odjela. Bůh byl s ní, podle slov Jirákových. Přechod přes švýcarské hranice, smíšený germánsko-románský svět, Ženeva, památný Annemasse a trikolory Francie, nyní už jen cizokrajný letící film, ale především konec hrozné trýzni a masce, konec nečistým agentům ve Švýcařích, třebaže denně nové a nové nesnáze, nedůvěra, dlouhé, unavující výklady, titěrné formality, pak úskoky a léčky na její mládí, až konečně Paříž.

Paříž podivná, zádumčivá, ponořená v temnotu, navštěvovaná Zeppeliny a přeplněná ženami ve smutečních oděvech. Město beze světla! Heroická raça, úporně a ponuře se bijící na děsné frontě, ustavičné pluky vojáků, indičtí Gurkové, Anamité, Spahiové, Cizinecká legie – a konečně československá kolonie a několik zbylých dobrovolníků z roty „Nazdar!“ která téměř celá zůstala ležet v trojúhejníku, který tvoří vesnice Targett-Souchez a Carency nedaleko Arrasu, roztříleného Němci do základů.

Skrovné obědy v Passage Choisel, toulky ohromujícím městem Tuileriemi a Elysejskými poli, úniky rozjařeným důstojníkům a vojákům, tiché chvíle ve starých chrámech, úzkostné čtení novin a unavující, nic nezvěstující zprávy s bojišť.

Konečně dopis z New Yorku, odpověď na úpěnlivou prosbu o to, aby se mohla dostati do Ameriky. Dopis plný amerikánské bodrosti a českého nadšení. Dopis, který obsahoval i poukázku na americkou banku v Paříži a rady, jak si počínati na konsulátě i sliby, že bude i z Ameriky pomáháno. Ale mezi tím a potom čas, který se únavně a smutně vlekl přes neúspěchy Spojenců, přes zkázu Srbska až k hrůznému Verdunu.

Tehdy se dověděla i o Horovi. Pobyl krátký čas v Paříži a odjel zase, snad na Korfu, snad pod Soluň, možná, že i do Italie. Odvážný chlapík.

Jednoho dne ji na konsulátě americkém přijali velice vlídně, dali jí hromadu jakýchsi papírů a poslali ji do Bordeuax, aby tam v nejbližších dnech vsedla na menší americkou loď „Philadelphia“. Rozloučila se s Paříží v hlubokém pohnutí a stejně dojata odrazila potom od břehů Evropy, jež jí připadala nyní malou, nesmírně smutnou a truchlivě zakrvácenou proti velkému, rozměrnému, válkou nedotčenému světu, který se tajil v mlhách Atlantiku před ní. Plavba trvala řadu dní, neutěšených neboť moře bylo stále v pohybu a stále zastřeno těžkým a nepříjemným závojem par. Za to vydechla osvobozena z trampot mrákotného kymácení v New Yorku, kde ji po chvíli zkoumání a prohlížení objal menší, ramenatý, obrýlený chlapík, Anthony E. Mrázek. Provozovala zde potom věci, o nichž se jí doma nikdy nesnilo. Musela řečnit na schůzích krajanů, prodávat v bazarech, jezdit automobilem s podpisnými archy, chodit v národním kroji na slavnosti, tancovat na střeše Husova domu s evangelíky, tancovat s katolíky, tancoval se svobodomyslnými, tancovat s Čechy, tancovat se Slováky, později, když Amerika za obrovského jásotu vstoupila do války, pracovat družně se slovenskými Priadkami i s českými Včelkami. Strýc Anthony byl nadšen a ačkoli měl ženu, tři dcery už dorůstající a kluka, klacka, který sotva uměl dobře česky a který Vlastu naivně a trochu halamovsky trápil a obtěžoval, považoval příchod tohoto děvčete za zvláštní milost osudu, jemuž nemohl býti dosti vděčný. Ale neméně byl nadšen John Klapka z Chicaga, prodavač skleněných skvostů, třebaže jeho business stál nyní za války za houby. Ale rozhodl se financovat Vlastinu cestu do Sibiře.

Neboť v oné době to bylo, kdy náhle všechny noviny na prvních stranách přinášely ohromující zvěst: Sibiř v rukou československých trup! Českoslovenští boys ovládají velikou sibiřskou železnici! Ruský státní poklad v moci Čechoslováků! Čechoslováci a Američané – jediná demokracie světa! Panceřové vlaky – nová válka – systém Čechoslováků! Cvičení medvědi bojují po boku československých vojáků. Lstiví Japonci chtějí kořistit pro sebe z vítězství Čechoslováků! Žlutí v Sibiři! Amerika na pomoc Čechoslovákům! Uznání Amerikou Československé armády a Národní Rady! Vůdce Čechoslováků, T. G. Masaryk, manžel mistress Garrigue, Američanky, dlí v Chicagu!

Byla to záplava! Náhle jí, skromné, chudé dívce, putující po široširém světě za svým vojáčkem, zatočila se hlava nad touto světovou sensací československou. Amerika byla jí plna a rozuměla jí i vykládala ji svým americkým způsobem. A odtud byl jí pln jistě celý svět. A Amerika česká a slovenská v Chicagu a všude, kde žil tento podnikavý a nebojácný, obezřetný i pronikavý lid, mohla s rostoucí pýchou říci: To jsme také my – ti Čechoslováci. Vlasta našla zde, už také proto, že se jí zdálo, kterak je blízko k cíli, dokonce i dávno ztracený úsměv, třebaže to ještě daleko nebylo nějaké bujné veselí. Byla Čechoslovačkou a také jí náleželo všecko to podivuhodné a fantastické, co se dělo v Sibiři a o čem noviny někdy psaly věci zmatené, groteskní, do nebe volající nadsázky, humorné výmysly z českých dějin a čarodějné statistické cifry o Československu.

Tichý oceán, na nějž vstoupila už ve službách amerického Červeného kříže, byl kouzelný i v zimě, úplná protiva Atlantiku. John Klapka doprovázel ji až do San Franciska, ba až na loď. Byl to starší šedivý muž, bezdětný vdovec, který se těšil, že se s ní sejde v Československu. V Československu – jež bylo svobodno. Ku podivu však, 28. říjen, třebaže děvče hluboce dojal, nemohl ji odvolati k sobě. Jako by ho nebylo, dokud „boys“ jsou ještě na Sibiři. Vezla s sebou spousty dopisů známým, celé balíky novin a literatury.

Její soudružky, sestry ošetřovatelky, i lékaři a všecek personál na lodi vzhlížel k ní s hlubokým respektem. Bylať Čechoslovačka. Zažila neznámý jí dosud velkosvětský pocit: silné národní sebevědomí a silnou mezinárodní pýchu nad svým češstvím.

Plavba byla i tady zdlouhavá a děvče nemělo valného smyslu ani pro moře, ani pro veliký půvab Havajských ostrovů – čím více se loď blížila Sibiři.

A když je konečně přenesla přes obšírné vody Velikého oceánu, tu stála s očima plnýma slz na palubě a dívala se na Ruský ostrov a potom na pobřeží vladivostockého přístavu, nevzhledného, špinavého, hemžícího se urousanou tlupou vousatých ruských dělníků, mužíků z okolí, Číňanů s dlouhými copy, namnoze stočenými na holých lebkách do pagod, trčících kymácivě vzhůru, Korejců s prořidlými bradami, tlupou, hádající se, šťouchající se, rvoucí se chvílemi před zraky líného „milicioněra“.

Bylo to překvapení zvláštní a nečekané v nevlídném městě, roztahaném po kopcích a sopkách až k mysům, kde se prozrazovaly zbytky námořní pevnosti – a přece ji neschválila nijaká úzkost ani rozčarování. Nemohla se, pravda, zbavit jisté nepřekonatelné ošklivosti a smutku. Ošklivosti ze špíny, jíž bylo všude dosti, a smutku ze vzezření ruských lidí. Tak nějak tato skutečnost v roce devatenáctém byla mnohem tesklivější, než celá ruská literatura.

A pak přišlo dvacet Skálů a odjezd do Irkutska.

Potom přišel tento Skála – jediný, jediný na světě.

Tento Jiří Skála, který otevřel ústa jako malý chlapec, když konečně pochopil, že Vlasta Žarská není přízrak. Podal jí nedůvěřivě ruku, dlouho se na ni díval, dlouho a potom se sklonil k té ruce, políbil ji, odvrátil hlavu do polštáře a mlčel nehybně, dokud se konečně tiše nevzdálila. Nebude tedy o ničem mluvit. Ale myslet… Bože, snad může myslet… vzpomínat… doufat…

Raněný v této chvíli otevřel oči, podíval se na ni pohledem… nu, ruským pohledem, a opět je zamkl.

XIII.

Kathedrální náměstí v Irkutsku – velká, zdupaná, nedlážděná plocha s chrámem, jemuž se říkalo katedrální sobor s bohatými, členěnými věžemi, vížkami, kopulemi – začínalo se již před devátou hodinou dopolední plnit vojskem.

Československým vojskem!

Přicházely sem oddíly pěchoty, části prvního pluku Mistra Jana Husi a části třetího pluku Jana Žižky z Trocnova, dělostřelci, technická rota, oddíly štábu Čechovojsk, roty vojenského tábora „pre Slovákov“ z Glazkova, s vrcholu na levém břehu Angary, oddíly ze stanice Innokentěvské blízko Irkutska, slovem vše československé, co mělo zbraň v ruce –

Byl dvacátý pátý květen roku tisícího devítistého devatenáctého.

Květen slunný a rozradostněný, obloha bez mraku, půda suchá a prašná.

Vojsko se řadilo v mohutný, hustý obdélník. Byla zde i rota kapitána Skály. Vedl ji poručík Horáček. Byl tu také jízdní oddíl kapitána Kordy, vesele a „frajersky“ vzhlížející k světu. Byl tu i Budecius.

A mezi diváky, tísnícími se v ohromném vyrýsovaném špalíru, zdržovaném ruskými vojáky, byla na straně západní udivená a hluboce dojatá americká ošetřovatelka, Vlasta Zarská. Snad po prvé dnes opustila svoji nemocnici – musela viděti aspoň část vojska československého pohromadě. Naproti ní, daleko téměř k nedohlédnutí, na straně východní byli tři lidé, kteří rovněž zvědavě přihlíželi vojenské parádě československé. Člen Ústavodárného shromáždění Ivanov, madame Sorokinová a její dcera Zinaida Alexandrovna. A čelem proti frontě vojáků mezi tlupou zvědavých Irkuťanů v samém středu stál ruský mladík ve studentské čapce a s černým skřipcem na očích, které se dívaly pozorně, jako by sčítaly množství vojska, od pravého křídla k levému, co ústa hltala cigaretu za cigaretou.

Po desáté hodině přijel generál Syrový se štábem.

Ozval se hlas trubky, signál k pozoru. Podplukovník Kutlvašr vyšel mu vstříc s hlášením. Hudba zahrála pochod a generál obešel řady vojsk. Pozdravil se s nimi a vždy dostal hromovou odpověď, která se tolik líbívala Rusům: Zdar!

Ale generál také promluvil tentokráte k vojsku. Ivanov se Zinočkou a s maminkou i Boris Smirnov stěží lapali smysl jeho řeči. Ale sestra Vlasta Žárská slyšela i rozuměla dobře.

„Bratři, pozdravuji vás s dnešním svátkem prvního výročí našeho vystoupení proti zrádným spojencům maďarsko-německého násilí, proti bolševikům.

Je tomu právě rok, co odhodili jsme poslední rozpaky a vrhli se na ty, kdo zaprodávali svobodu ruského národa a chtěli zničiti i svobodu naši.

V nesčetných bojích na ohromných pláních Ruska a Sibiře krvácelo a vítězilo československé vojsko. Jestliže dnes s hrdostí vzpomínáme těžkých a slavných dnů právě uplynulého roku, s vnitřním uspokojením můžeme konstatovat, že hlavního úkolu, pro který vstupovali jsme do československého vojska, bylo docíleno: byla uznána neodvislost národa. Vždy věrně a čestně stáli jsme po boku spojenců, i v dobách, kdy vítězství se kolébalo, věrně a čestně zastali se nás spojenci při hájení naší věci.

Stejně věrně stáli jsme po boku bratrského národa ruského v dobách jeho největšího pokoření a krví československou skropili jsme základy obrození velikého Ruska.

Památka prošlých velikých a slavných dnů minulého roku nikdy nevymizí z našich srdcí; povede nás v budoucnosti, bude nám vůdčí hvězdou na cestě naší do svobodné vlasti, abychom tam s klidným svědomím a s hrdým čelem mohli předstoupit před soud našeho národa i vlády, abychom složili účty ze své činnosti.

Bratři, provolejme v tento den vládě Československé republiky v čele s jejím presidentem Masarykem třikrát Na zdar!“

Opravdu – třikráte „Zdar!“ proťalo vzduch Katedrálního náměstí.

Ivanov však řekl k sobě:

Slyšel jsem ruský národ. Ale buď jsem přeslechl nebo vůbec toho nebylo: ruská demokracie! Aspoň zmínka, zmínečka o ruské demokracii!

I zachmuřil se.

Zinaida Alexandrovna ovšem nijak se nesnažila rozluštit si, co ten generál s černou páskou na oku tam povídá. Vyhledala konečně očima kapitána Kordu, viděla, kterak Baján při řeči neklidně pohyboval kopyty, a řekla si vesele:

– U sta gromu! Tento týden budu mít svatbu s kapitánem Kordou!

Maminka se potila. To bylo vše. A v duchu si přála, aby už byl konec.

Jinak Boris Smirnov. Ten uvažoval tak: Před rokem byli Čechoslováci pod Penzou. To jest: pod Moskvou. Po roce jsou v Irkutsku. Po půl roce budou ve Vladivostoku. Ode dneška za rok budou v Praze. Mají právo na to, aby byli v Praze. Jsou odtud. Ale… Ale? Rusko vypije svůj kalich až do dna.

A ještě jinak dumala štíhlá a skromná dívka z Prahy.

Viděla konečně – po prvé – československé vojsko v této masse, v tomto přísném, po zuby ozbrojeném čtyřúhelníku, šedivé, bez okázalosti, jakoby ze země náhle vypučelé žluté, zrající žito, hotové k žatvě a – přece jen hrozné a bohatýrské. A čím skromnější, tím heroičtější. Zdálo se jí, že poznává v řadách vojáků známé tváře, jasné a důvěřivé obličeje z domova, odkudsi z Prahy, či z jižních nebo východních Čech, či z Moravy, kterou vždy milovala. A viděla je tedy nyní zde, hochy s výraznými tvářemi, vesměs oholenými, což byla jakási anglosibiřské moda mezi zdejšími Čechoslováky, s očima přímýma, žádostivýma pravdy a upřímnosti, třeba i někdy bezohledné.

Viděla nejen dnešní den, ale i všecko, co mu předcházelo. Mocnosti pekla se spikly proti těmto bojovníkům. Udavači z Příkopů ještě doma, v Praze, lajtnanti a hejtmani v rakouských zákopech nepřízeň a nepochopení carských důstojníků, mnohdy i podezřívání ze špionáže, nedůvěra hlavního stanu carské armády a větší ještě nedůvěra Stürmerova a Protopoposa, zlý zápas Petrohrad–Kyjev, pak revoluce, uvítaná československým nadšením, jež se odměňuje skepsí Gučkovovou, úklady Oberučovými v Kyjevě, naivní, internacionalistickou nechutí Kerenského vůči zápasu národnímu, již dovede přemoci jediný Zborov. A Zborov sám – s části mravní hrůza bratrovraždy, třicátý pátý plzeňský pluk! A po Zborovu hned hanebná zrada tamopolská, strašlivý ústup, kdy titěrná brigáda kryje pochod celé jedenácté armády ruské a před níž Brusilov se „nizko klaňajet“, hluboce, prý, sklání, pak dni na Ukrajině uprostřed zběsilé mužické revoluce, pálení zámků, šíleného ničení „buržuazního“, ale státního majetku, uprostřed obrovité deserce, jaké neviděl svět, uprostřed ukrajinismu, mezi prvním a čtvrtým Universalem a před příšernými branami Brest Litevsku. Ale potom prochází Ukrajinou Muravjev s bolševickými vojsky, jimž se tu opět říká Moskali, bombardování Kyjeva, útěk Centrální rady ukrajinské do Žitomiru a vstříc rakousko-německým vojskům, invase Leopolda Bavorského na Ukrajinu, hajdamáci, veliký pochod z Žitomiru k Bachmači a sám Bachmač! Německá past a československá pěst, Němci a jejích aeroplány nad stanicí Bachmač, pětidenní zoufalý boj! Ale pak přijde Kursk, ošemetnost Antonova-Ovsjejenka, dětinnost Maxova, vrcholící v Penze. Ti, kteří kdysi volali směrem ke čtyřem centrálněevropským monarchiím: Ať zhyne starý podlý svět!, mohou nyní v Penze po rozkaze Trockého volat: Ať zhyne nový podlý svět! Opět podlý – ne-li podlejší, než starý svět! A tyto nalíčené rudé mocnosti pekel, jež toužily po zničení tohoto vojska, ustupují v hrůze a v omráčení před čistotou, jež srší z očí bíločervených bojovníků. Marně se bojuje proti nim v Penze, u Zlatoústu, u Marijanovky, v Novonikolajevsku, marně se vzdoruje u Bezenčugu, Lipjag a Samary, v Čeljabinsku, v Tjumeni, v Irkutsku, žalostně prchají rudí čertíci z Ufy, z Jekatěrinburku, s Bajkalu, z Čity, z Nikolsk-Ussurijska, z Vladivostoku. Toto vojsko je nepřemožitelné. A není zničitelné ani tehdy, kdy vyvstávají hanebné stíny ruské slabosti – a žel i slabosti československé! Kazaň i Aksakovo! Ale jako by nebylo konce boji, oběti a utrpení. Je tu ještě tajga – a jsou tu ještě delegáti.

Vlastě Žarské nebylo dnes již nic neznámo ze života tohoto vojska. Prahnoucí duše ukládala pečlivě a s něhou všecko, co kde slyšela, od prvních dnů skromného, ale hrdinného účastenství tohoto vojska na osudu Ruska až do dneška.

Včera odpoledne zašla na smuteční slavnost na hřbitově glazkovském. Tam se odhaloval pomník bratřím, kteří před rokem byli zákeřně přepadeni a pobiti od bolševiků na irkutském nádraží. Glazkovský hřbitov, jak jí připadalo, je nejkrásnější hřbitov na světě. Není to hřbitov, je to březový les – a uprostřed je hrob Čechoslováků.

Stála tam včera vojska různí hodnostáři jeho tam mluvili.

Ale jí utkvěla nejsilněji slova Bohdana Pavlů:

„Tak jako slávou našich dějin byl pochod k Baltickému moři, tak chloubou našeho národa v budoucnosti bude naše veliká anabase z Ukrajiny přes uralské výšiny, sibiřské stepi, přes hory, lemující břehy Bajkalu až k vlnám východního moře. Na této dlouhé linii jako milníky týčí se pomníky nad mohylami padlých našich junáků jako němí, ale trvalí svědkové toho, jak věrně a čestně národ náš konal svou bratrskou povinnost, jak národ náš pomáhal bratrskému národu ruskému ve chvílích jeho největšího ponížení, jak ho neopustil ani tehdy, kdy národ ruský sám sebe opustil.“

Poslední slova zrovna zoufale utkvívala jí v duši.

Národ, který sám sebe opustil?

V té chvíli však zazněly fanfáry. Znala je. Byly to fanfáry z „Libuše“. Za těchto zvuků byli dekorováni českoslovenští vojáci. Ruskými georgievskými kříži, francouzskými Croix de guerre a anglickými řády a válečnými medailemi.

Velké slunce sibiřské svítilo na ně a Zinočka se radovala z kapitána Kordy, který sesedl s koně a rovněž si přišel do řady pro Croix de guerre. Šťouchala nezbedně do maminky i do seriosního Ivanova, kteří, jak se zdálo, nic nechápali. Maminka se těšila pouze na „ceremoniálnyj marš“, na defilírku. A strýc Ivanov snil o Samaře, o Komuču, o Volském Brušvitu, Klimuškinovi, Veděňapinu, ba i o Černovu.

Jak se rozléhaly tyto známé fanfáry po širé plošině a jak bily do zdí města, jehož nadutý Artěmjev neuznal za vhodné účastnit se slavnosti a poslal pouze plukovníka Syčeva!

I to bystře postřehl Boris Smirnov.

– Jak hanebné a žalostné, řekl si. Nebýt jich – těchto šedivých vojáků s bíločervenými stužkami na furážkách – v jaké zapomenuté vsi, skrytý někde u dobrosrdečného mužíka, seděl by dnes tento generál Artěmjev, třesa se strachem, aby ho tam neobjevili komisaři a nepřistavili ke zdi. Ah, proč ho neobjevili? Proč ho nepřistavili ke zdi a s ním snad tisíce jemu podobných? Lépe by jim bylo a ještě lépe by bylo Rusi. Neboť čím jsou jí dnes užiteční tito Artěmjevové, tito staří lidé, připadající dnes jako mechovité bytosti z dob jeskynního Ruska. A jejich stará pýcha a živá tajená úcta ke všemu německému, jejích pohrdání ruským a slovanským „hnojem“ vyrývá jako podzemní krtek stále se vršící hradbičku mezi ruským srdcem a Čechoslováky, z nichž mnozí mluví dnes už rozčarovaně, zklamaně, s nevolí a i s hněvem.

Bylo mu smutno při pohledu na armádu, jež se před rokem náhle zjevila nad Rusí jako archanděl Michael, jehož jedno křídlo se opíralo o Ural a druhé o Veliký oceán. I Boris Smirnov tehdy uvěřil v zázrak, podle něhož mělo toto malé vojsko, samojediné, s mečem plamenným spasit a ochránit celou Rus a rozhoupat zvony na zvonici Ivana Velikého v Moskvě ke slavnosti Vzkříšení.

Vojsko bojovalo. Bojovalo na Ussuri, na Bajkale, na kirgizských stepích, v baškirských krajích a v horách pod Jekatěrinburkem, v tatarkých hnízdech pod Ufou a pod Kazaní, na veliké řece Volze – všude byly hloučky Čechoslováků a všude se bily tyto hloučky s rudými pluky a divisemi. Vojáci bojovali, vojáci krváceli, vojáci umírali – a nikdo nevyplňoval prázných míst, jež vznikala v jejich řadách. Vojáci chránili trať, vojáci organisovali zázemí, zásobování, spravovali rozbité lokomotivy, mosty, spálené mlýnice, opuštěné a rezavějící stroje v továrnách, v dolech a v hutích. Vojáci organisovali jednotnou vládu, armádu, zajatecké tábory, pracovní družiny, rozváželi a rozdíleli chléb chudině, upravovali platy dělníkům, přiváželi z východu léky do nemocnic. Tito vojáci nemohli tak činit jen pro sebe, vždyť jejich vlast je na tisíceré míle daleko odtud, vždyť zde nemínili na věky zůstat – ale pro nás, pro nás to vše činili.

A kterak my, ruští lidé, jsme odpovídali na jejich velikou víru v nás?

Odpovídali jsme jim puči a politickým nerozumem, jako tupá hovada jsme z čistého a nového domova, jejž nám pomáhali stavět, vrtohlavě toužili do starého, shnilého a smrdutého chlévu režimu, proti němuž sena jaře roku sedmnáctého vzbouřila i velkoknížata a bezmála všichni generálové. Odpovídali jsme jim lenivostí a nečinností, pod ochranou jejich bodáků válelo se desetitisíce a celé armády důstojníků, opilých a bezstarostných, kteří ani v nejtěžších hodinách nehnuli prstem – ani pro záchranu své země, ale ani ne pro záchranu svých vypitých a vodkou vypálených chřtánů, které blbsky potom nastavili mstivým nožům bolševiků. Organisovali jsme také, pravda, ale stovky štábů bez vojska, kradli jsme jako za starého režimu státní majetek ze skladišť, přiváželi jsme místo chleba a mouky, jež plesnivěla v celých hromadách na manžurských stanicích přepychové předměty pro hanebné kuběny v Omsku, dráždili jsme dělnictvo a podnikali jsme vše možné, abychom je zahnali zpět do bolševismu, najali jsme ty nejničemnější a nejprodajnější žurnalisty pod sluncem a prohlásili jsme svatou válku každému zdravému rozumu, každému hlasu varování a výstrah, každé prosbě o spravedlnost, o pořádek a o prosté udržování zákona. Povolali jsme sice rytířského, ale nemocného člověka, aby nám vládl, muže, který rozumí státu asi jako beran lokomotivě. A beran lokomotivu spustil, a jedeme tedy, řítíme se prudkým tempem, bez brzdy a bez zastávek, bez oddechu, bez uhlí a bez olejů jako veliké pominuté zvíře kamsi do hrozné záhuby, plné hanby! Nikde už dnes není vidět záchrany, ledaže by toto vojsko bylo s to učiniti nový zázrak, zázrak nad zázraky, a zadržet svým tělem bláznivou lokomotivu, sjíždějící prudce s Uralu po sibiřské pláni dolů k vlnám japonského moře, k nohám, jež ji shltnou a pohrobí. Ale věří tomu dnes někdo? Někdo, kdo není v tomto blázinci dosud ještě blázen? Ah, Budecius se domnívá, že já jsem blázen, ne-li snad i bolševik! Nebohý Ivan Vjačeslavovič! Ale já nejsem blázen, já vidím, čeho snad nevidí ostatní, a líto mi je těchto bojovníků božích. Jsem k nim vlečen velikým ruským citem rodné lásky od prvního okamžiku, kdy jsem je tu spatřil, kterak s puškami na ramenou pochodovali do dobytého města, mužové čistých čel a nezakalených očí. Snad jednou i my budeme umět dívati se na svět tak zpříma, beze lsti a bez nedůvěry v jeho božský původ, jako tito Evropané, kteří jsou nám tak podobni i nepodobni. Dosud nevěříme, i když nízko bijeme čely o zemi ve svých ponurých chrámech, že svět je dílo boží, a jsme schváceni pýchou, horší jiště, než je pýcha artěmjevská, že jsme tu my, povolaní a vyvolení, abychom špatné dílo boží přeorganisovali, vylepšili a spasili. Ne pro tuto spasitelskou víru trpíme a musíme trpět, ale za divnou a svatokrádežnou pýchu, která se obléká sice v žíněné roucho, z něhož šustí měkká dobrota stejně jako bezhraničné ukrutenství, jemuž není rovno nikde na světě, ani u Kanibalů. Jsme dobří i zlí – jako děti prý – není to však pravda. Jsme více zlí než dobří, jako výrostci, kteří nadělají zlo, zapálí chatu, a pak pláčí a pláčí a prosí celý svět za odpuštění, jen aby nedostali zasloužené bití. A bez bití nemůžeme být – jako výrostci! Je nám potřebou a bez něho zvlčíme. Ah, že jsme také prý roztomilí? Jako výrostci, dovedeme si hrát a házíme ideami jako míči, dobře míříme druh druhu na hlavu, a podaří-li se nám ji rozbít, dáme se do pláče, utečeme anebo žalujeme sami na sebe a už nastavujeme zadek k bití. Takoví jsme – a proto budeme potrestáni, budeme dáni na leta do káznice, dokud trochu nezmoudříme, nedorosteme do rozumu a dokud si nepřestaneme hrát s míči.

Hudba spustila slavnostní pochod.

Boris Smirnov, Zinočka s maminkou a s Ivanovem, i Vlasta Žarská zdvihli hlavu. Před jejich očima defilovalo vojsko. Rota za rotou, důstojníci na koních, děla, jízda, vše ocelové a tvrdé, pod čímž duněla ruská půda a třásly se dřevěné i kamenné domky města Irkutska.

Vlasta by nejraději se byla přidružila k nim, vždyť je také z české země…

V davu, v němž stála, občas kdosi vzkřikl: „Ať žijí Čechoslováci!“

Ale blízko ní stáli dva hoši, nedbale rozkročení, měli také bíločervené stužky na čapkách, i vykládali si. Poslouchala je nyní, a poslouchala je stále pozorněji, i veliká úzkost jí vnikala všemi skulinami do duše.

„Takovými parádami nás chtějí oblafnout…“ řekl první.

„Ale neoblafnou…“odvětil suše druhý. „Kvartýr jim stejně nahneme…“

„Nahneme…“

„Není co oslavovat…“

„Ne… docela nic…“

„Však oni jím to doma vysvětlej… máme tam socialistickou vládu…“

„A poselství z vlasti jim to také vysvětlí… I to je socialistické…“

„Ta socialistická vláda je beztoho jen přechod k sovětům…“

„Toť se ví! I u nás budou sověty…“

Jací jsou tohle hoši, podivila se Vlasta. Ohlédla se za nimi ještě, když odcházeli. Byli jako dva blíženci, stejně asi vzrostlí, rubášky přepásané úzkými řemeny, ruce v kapsách. Kdo jsou? Delegáti?

A v duši jí opět vyvstalo Aksakovo, malá, ztracená stanička, jaké vídala i tu na Sibiři, a vše, co o ní slyšela. Tedy i tento nepřítel?

Věděla už, že je na světě také nějaký Muna, že byli českoslovenští komunisté v Penze, česká rudá garda, desertéři z československého vojska do rudé armády – a teď tedy i tito… Říkají si delegáti! Stojí zde, stranou, cigarety v ústech – a stojí čelem proti tamhle těm, kteří, pušky na ramenou, jdou nyní za svým starým, zvetšelým už praporem vojenským krokem válečnickým. Rozcházejí se konečně domů, zpívají, jejích tváře jsou veselé, ač ještě nedávno za stanici Tajšet hleděly do zuřivého boje s povstalci, kteří je za noci přepadli a pobili jim řadu skvostných kamarádů.

Kdysi se usmívala ironicky parádám rakouských vojáků. I jejich metálům.

Zde se nemohla ironicky usmívat. Najednou jí, také jí bylo jasno, že vojsku tohle vše náleží, jako mu náleží puška a bodák. Každému vojsku na světě. A pokud budou vojska, ať červená či bílá, zelená, modrá či žlutá, budou tyto pochody, prapory, odznaky a vyznamenání.

Šla tedy také s ostatním davem po chodníku, ba snažila se i vyrovnati krok do taktu hudby, provázené Ikurťany tak, jako provází vojenskou hudbu každý obyvatel města na celém světě, vykročí-li do ulic a vede-li vojsko, pochodující rázně a zvučně po resonanční dlažbě.

A tu kdosi ji docházel a vyrovnával svůj krok s ní.

Ohlédla se. Byl to Jan Budecius.

Trochu se zastyděla před ním za to, jak se vděčně vzdává československému vojsku. Ona, dívka, kterou by sotva býval kdy v Praze potkal s vojenskou kutálkou.

Ale byla dnes tak nějak osvěžena velikolepou podívanou, že mu podala ruku, upřímně přátelsky a šťastně se na něj usmála. Zapomněla na delegáty. Ostatně se zdálo, že celý československý Irkutsk dnes na ně zapomněl.

„Nechcete doprovodit se mnou pluk nahoru do kasáren?“ zeptal se jí tiše Budecius. „Neviděla jste ještě vojsko doma, v jeho světnicích, klubech, v jeho krásném divadle – neboť má i divadlo, a jaké, užasnete! – v jeho celém lidském prostředí, kde se s ním přiživují u rotných kotlů i opuštěné ruské děti, z nichž mnohé už umějí lépe česky než rusky, smečky věrných psů, tu a tam nějaký medvěd, celý ten velký československý tábor čili bratrstvo, jak se tu vážně říká, kde je už docela jiný vzduch než tady dole v artěmjevském Irkutsku? Pojďte! Chtěl bych, aby se vám to líbilo. A jak se daří Skálovi?“

„Lépe,“ řekla tiše, temníc, „snad bude moci za týden opustit nemocnici a jíti k pluku. Ovšem, jako rekonvalescent. Do tajgy ho nesmíte pouštět.“

„Bude se asi záhy nudit v Irkutsku,“ řekl Budecius, ale ihned se zarazil.

Děvče ještě více potemnělo.

„Asi…“ řeklo ještě tišeji.

„Bylo by od vás hezké,“ podotkl po chvíli Budecius, „kdybyste někdy vojákům pověděla něco o své cestě z Čech až do Sibiře. O svém životě v Americe a o tom, co jste tam viděla. Hleďte, mohla byste to tak, docela prostince, vypravovat.

Bez hlubokomyslných příprav i úprav. Zde jsme všichni tak nějak mobilisováni.“

„Musíte být zábavný,“ zmohla se Vlasta k rozhovoru, „když přednášíte k lidu, když mluvíte k massám – vy, právě vy.“

„Nejsem ten, za něhož mne máte…“ odtušil Budecius a sevřel ústa. Po chvíli však řekl veseleji:

„Denně děkuji Bohu, že nejsem ten, který jsem býval. A že jím už nikdy nebudu. Nemáte potuchy, jak je svět prostý i tam, kde se nám zdá na oko tak záhadný. Zde, v tomto vojsku, pronikáte jaksi mnohem bystřeji a volněji k největším tajemstvím života. A v této válce pronikáte ještě dále: i k tajemství smrti. V podstatě je to asi vše takové, jak jsme to už v dětství slýchali ve svých postýlkách od našich chův. Bůh zlé tresce, dobré odměňuje – i když se nám to zdá být někdy ilusí a opakem. Nesmíme se však dáti oklamat. Také ta pohádka o planoucí svíčce, kterou má každý člověk, je doslova pravdivá. I o andělích strážných i o slávě nebeské. Jen ve věčné peklo dosud nevěřím.“

Vlasta na něj pohlédla s podivem.

„Myslela jsem, když jsem vás tu uviděla, že vám je tu jaksi nevolno. Že to vůbec není pro vás. To vše, co zde vidím, vyžaduje tolik víry, vroucnosti, čirého obětování se… i čistoty, že…“

„Jste velmi upřímná, věru… bezohledně upřímná! Ale vy – máte na to právo, vím. A já… já si přece nesmím namlouvat, že se mi už podařilo vykoupiti se z hříchu a z hříchů, jež jsem spáchal nejen na svých bližních… i na svých nejbližších… ale i na sobě.“

Děvče dlouho neodpovídalo.

„Nejsem nic,“ řekl po chvíli Budecius, „věřte, nic než obyčejný řadový voják svého lidu. A to je – nesmírná věc! Větší dnes, než všecky moje někdejší úvahy a žvasty, než celá filosofie a špatná literatura, obojí nepravdivé, obojí pustý canc intelektuála – i když tomu někdo stejně pošetilý jako já jsem býval, říkal kdysi duchaplnost či pronikavost či já nevím co. A nedomnívejte se, že je to lehká a schůdná cesta k této prostotě a moudrosti. Mnohem obtížnější, než chtěl-li bych se státi z českého vojáka opět kavárenským či klubovním žvástalem. Tu by nebylo nic snažšího. Ale býti vojákem? A býti českým vojákem? Jaký úkol! A jaký úděl! Nemyslím ovšem vojáky takové, jako jdou ti dva před námi!“

Vlasta pohlédla kupředu. Byli to oni dva vojáci, jichž rozhovor slyšela na Katedrálním náměstí.

„Delegáti?“ šeptla.

„Říkají si tak. V kasárnách jsou teď odpoledne přednášky o významu dnešního výročí, tak stojí v Deníku. Tož jdou poslouchat a budou asi rezonovat. Znám je oba. Ten napravo je ze Skálovy roty. Není to zlý chlapec. Je to nešťastný chlapec. Neviděl jsem ho ještě nikdy se usmát. Neviděl jsem ho ještě nikdy zatvářit se spokojeně. Ani nad talířem polévky ne. Je to skromný hoch, vodku nepije, hltá jen cigarety, šachy, ani karty nehraje, stále jen čte. Má plné kapsy brožurek. A myslím, že i něco píše. Když se všichni radují, on se neraduje. Asi se nikdy v životě neradoval, a bojím se, že se nikdy radovat nebude. I kdyby se delegátům podařilo svrhnout zdejší vedení, udělat mír s bolševiky a snad se i nějak protlouci přes sovětské Rusko domů a přivést s sebou sověty a vše, co k tomu patří. Ten druhý je nebezpečnější. Ten i rád pije a hraje v karty, běhá za ženskými, schválně mluví, ač je to inteligentní hoch, podskaláčtinou, neboť to je řeč proletariátu.“

„Mohou uškodit vojsku?“ otázala se Vlasta ne bez úzkosti.

„Uškodit? Mohou. Také mu uškodí…“

„Ale zničit je? …“

„Zničit? Ne! Nemohou. Je nezničitelné!“ řekl pevně Budecius.

Děvče se zastavilo a pohlédlo na svého průvodce s úžasem a s velikou vděčností.

„Nezničitelné…“ šeptalo s pohnutím.

„Ano, nezničitelné,“ řekl voják. „Nenajde se síla na světě, jež by zničila československé vojsko!“

XIV.

V Bogojavlenském chrámu bylo množství zvědavých lidí. Neboť se tu odehrávalo něco nebývalého.

Sobor byl ozářen svícemi, na vyvýšeném místě, na „kruchtě“, čekal zástup zpěváků, pravoslavní kněží se samotným archijerejem, slavnostně oblečeni, byli připraveni. Rovněž před chrámem byly připraveny veliké zástupy žebráků staříků, babek, mužů-mrzáků a žen s dětmi, hladovými, vyhublými, s očima vpadlýma a s hůlkovitými ručkami.

Koberec šel až na ulici a „národ“ se zdvořile rozděloval ve špalír.

Takhle to maminka všecko uměla zařídit a připravit. Podařilo se jí najmout bezmála celý „Modern“, i sál pro tanec, zjednala hudebníky a pozvala kde koho. Nechťsi na to praskne celé jmění! Má jedinou dceru – co by pro ni neudělala? A dcerka beztak si v poslední době počíná, jako by byla na svatební cestě, jako by už byla paní. Je se svým kapitánem už tak daleko, že se oba podobají květnovým chroustům, jež nelze od sebe odtrhnout.

Byla to tedy svatba.

Svatba, na niž se těšil především kapitán Korda. Měl strach o Zinočku, míval úzkosti z ní, kdykoli přišla mezi lidi, i chtěl ji pevněji k sobě připoutat. Ostatně – nesnila-li sama Zinočka od prvního dne, kdy se spatřili, o svatbě? Netoužila-li celé dni po tom, aby byla kapitánovou ženou? A nenavykládal-li jí kapitán vše, co by tomu mohlo vadit, neřekl jí o všech obtížích a také o strastech, jež ji mohou očekávat? Nenahrozil-li se jí dosti Čechoslavií?

Vše jí přece řekl. I to, že je chůd. Že po návratu do „Čechoslavie“, nezůstane-li na vojně, bude muset sloužit někde na vsi – v nejlepším jako hospodářský správce, který se bude muset celé dni tlouci po polích, hádati se s šafáři, hulákati na dělníky a na hubaté ženské při obdělávání řepy, a dostávati za vše nějakou stovku korun měsíčně. Neboť co zbude z Miassu a z uralských „prijisků“, že všech těch dolů v Kyštymi a okolo Jekatěrinburku, ze jmění, jež je sice ohromné, ale jež se nedá sbaliti do sáčku a vozit s sebou po světě?

Co mu bylo nyní platno vypravování o slavném zlatě miasském, když toto zlato je ukryto hluboko v tamější zemi? V zemi, jež je zase v rukách bolševiků?

Co platna báje o tom, že nedaleko Miassu je slavný Carevo-Alexandrovský „prijisk“, na němž kdysi před sto lety pracoval a kutal i sám car Alexandr I.? Co platny báje o zlatě písečném i o zlatých vrstvách, dosud nevyčerpaných, jež všechny patří slavné rodině Sorokinské?

Ale Zinočka ucpala mu vždy ústa a prohlásila, že půjde s ním na konec světa, třeba bosa v mrazu a po sněhu, a nic na světě nemůže ji odvrátit od jejího úmyslu. Tak to řekla i mamočce. Mamočka se zhrozila, rovněž vykládala, vysvětlovala, varovala – nadarmo! Zinaida Alexandrovna je vzrostlé, dospělé děvče, a ví, co ví. Rozumí tomu všemu lépe než mamočka, člověk ze starých hloupých dob. Neboť co bude mít z toho, bude-li děvčátkem sebepůvabnějším? Ujedou Čechoslováci, ujede Korda – a měla by si snad vzít potom sovětského komisaře? A Korda? Může být ještě generálem! Mohou ho zvolit ještě třeba presidentem Československé republiky. Je nehloupý, odvážný, a nebojí se nikoho na světě.

Strýc Ivanov se tvářil celkem lhostejně. Ale ne nepříznivě. Měl jiné starosti. Ožil celý, přivedl se do pořádku, chodil na „sověščanija partijnych dějatělej“, schůze pracovníků strany, už zase oholený, čisťounký a značně sebevědomý. Irkutsk přece jen nebyl Omsk. Byl tu sice Artěmjev, který tolik „otravoval“ Čechoslováky svou zpupností, ale který kromě této zpupnosti bezmála ničím nevynikal, ani ne krutostí vůči eserům. Byl to starý, počestný muž prestiže, již chránil za vše na světě. Rusko mu bylo nesmírným hosudarstvem od moře k moři a Slované se mu měli pouze klaněti, tím spíše Čechoslováci, o nichž nikdo nic nevěděl před válkou.

Ale vedle Artěmjeva tu byl hospodin a občan Jakovlev. Byl to hospodin důstojný, vysoký, s dlouhou ryšavou bradou, a občan to byl – prý důvěryhodný. Důvěru v něj měli a veliké naděje v něj vkládali právě eseři. Neboť říkalo se, byl sám cosi jako eser. Občan Jakovlev byl administrativním správcem gubernie. Mezi „pokrokovými“ živly Irkutska chodila pověst o tom, že hraje občan Jakovlev promyšlenou roli. Je demokratem, při tom se chová loyálně k Omsku, ba i ke Kolčakovi. Ale není Kolčakovec. Čeká na svojí chvíli. Drží se při moci a při úřadě, aby zabránil jen ještě většímu zlu. Jestli by nebyl Jakovlev gubernátorem, byl by jistě nějaký kolčakovský hrdlořez. Při tom Jakovlev postupuje obezřetně. Je zadobře s Artěmjevem i s Čechoslováky. Vůbec není přítelem sporů. Je to muž promyšleného a účelného kompromisu. Vyženeme-li Kolčaka, uvažoval Ivanov, vyženeme-li je nebo utečou-li odtud Spojenci, hlavně Japonci, přeorientuje-li se i vedení, snad nové vedení Čechoslováků na naši stranu, pak nebude nic Jakovlevem zapomenuto. Pokud jde o Čechoslováky, pravda, chtějí domů. Ale pro všecko na světě nemohou a nesmějí teď domů. Je to jediná zatím opora eserů. Nelze jim to sice říkat, ale takováto svatba na příklad je věc v celku užitečná. Vytvářejí se tu svazby, jež se nedají tak lehko zpřetrhat. Jen více sňatků Čechoslováků s Ruskami. Aspoň se tu zdrží déle, pokud neuzraje dílo strany.

Kapitán Korda získal povolení k sňatku. Šlo to dosti těžce. Ale musel se naučit shánět příznivce. A musel přisahat, že tím vojsku nevzniknou nijaké potíže a že zejména jeho maličká žena s mamočkou a se vším „imuščestvom“ se nenastěhují Čechoslovákům do jejich vagonů. Rovněž eventuelní dopravu do vlasti, do „Čechoslavie“, obstará si nová rodina starého Kordy, jehož všichni kamarádi nepřestávají litovat, na své útraty.

Tak! To by tedy bylo v pořádku. Příznivci byli pozváni na svatbu a mnozí z nich, i přední a vynikající, slíbili přijít. Mamočka celý týden sháněla různá dobra pro buffet a v Jerusalimské ulici našla človíčka, který obstaral nápoje až do šampaňského. Vzala tento kříž na sebe, a ejhle, prošla noc i den, i mámočka rovněž přišla k názoru, že jinak nelze. Tudíž, je-li tomu tak, je nutno vystrojiti potom svatbu jak náleží a jak se sluší domu sorokinskému.

A Zinočka? Radovala se, že bude slavnost. Že bude hudba a šampaňské.

Nejraději by jela do soboru koňmo, na Bajkalu společně s Kordou a jeho Bajánem. Tak se asi jezdívalo k svatbám ve středověku. Tak jezdívali bojaři a bojarky. Ale mamočka ne a ne – a musela mít automobil. Kordo, vem kde vem, sežeň automobil! A více! automobilů pro hosty, skup všecky izvozčíky ve městě, obstarej vše, co se sluší na mužského v takových okolnostech. Květiny, příbory a vše další obstará máma, Matrena a i tvůj Rameš musí pomoci.

Ochotníci se ovšem našli. I pan Kódl tu zčista jasna byl, pomáhal na kuchyni, protože se proslechlo, že je potřebí českého kuchaře. Maminka se odhodlala dokonale uctít kapitána Kordu a předložit hostům i knedlíky.

Pan Kódl se cítil velice šťastným v tomto poslání. Žertoval s Matrenou, vyprávěl jí československou hantýrkou takové věci, že obstarožní služka chichtala se ještě v noci před svatbou ze spaní jako pomatená. A stále opakovala:

„Dacani… hehehe… dacani!“

A ráno dnešního dne začalo to znovu.

Konečně o desáté hodině vyjeli svatebčané k Bogojavlenskému chrámu.

Zinaida Alexandrovna Sorokinová byla nevěsta zcela podle předpisu. Rovněž mamočka se snažila vypadat co nejdůstojněji a také co nejdůležitěji.

Zato kapitán Korda byl i ve své snědé tváři trochu pobledlý a jaksi nesvůj. Je tedy po sloboděnce, milý Korduško, hučelo mu od rána v uších. A když za jitra dal si postavit svůj oddíl, v němž svatba náčelníkova vzbouzela veselost i odvážné vtipy, bylo mu teskno při pohledu na drsné a bujaré kštice jeho vojáků. Ježci stáli pěkně na koních v dlouhé řadě a usmívali se na něj šibalsky, pak nejveselejší z nich popojel k němu a spustil na něho veršovaný „vinš“, neumělý, ale mazaný a plný znamenitých vojáckých dvojsmyslů. V něm jeho eskadrona jezdců, jíž delegáti posměšně říkali „černá sotňa“ pro její věrnost „vládě“ a Kordovi, řekla dnes svému atamanovi, že ho má sice ráda, jistě aspoň tak, jako ta bohatá ruská báryšňa, ale že se bojí, aby ji Korda nepřestal milovat, má-li už také dnes ještě vedlejší lásku.

Korda však přisahal dnes věrnost nejdříve své „černé sotni“ – a teprve pak v Bogojavlenském chrámu také Zinaidě Alexandrovně.

Obřady byly dlouhé, nekonečné. Jen Rusové mohli tu trpělivě vydržet – Čechoslováci však se vždy potichu vytráceli, aspoň si zakouřit cigaretu venku před chrámem, a když se vrátili, viděli, že ještě není konec a že tak brzo nebude.

Dva nešťastníci, svatební kmotři, malý český podplukovník a veliký ruský kupec, který schválně přijel až z Jekatěrinburku a po cestě pomáhal si tím, že jede na svatbu československému jenerálovi, drželi nad hlavami ženicha a nevěsty veliké zlacené koruny po celou dobu nekonečného obřadu, až jejich ruce úplně zdřevěněly a ubožáci v duchu hořekovali nad tím, že neunesou při obědě ani rjumku vodky.

Ale blížila se přece jen, ač pomalu chvíle vysvobození i chvíle, kdy Zinaida Alexandrovna ztratila navždy slavné svoje jméno Sorokinová a kdy jí Bůh dal podivné a nezvyklé jméno českého žoldnéře: Korda! Kordová!

„Muž je povinován milovati svoji ženuúú…“ zahřměl uchvacující bas Archijerejův.

A ďáček na protějším podiu odpověděl mu basem přehlubokým:

„Premúdrosť!“

„A žena povinována jest poslušností svému muúúžíí…“

A ďáček zas:

„Premúdrosť!“

Zinočka se tomu sice trochu pousmála. Ale bylo už pozdě.

Archijerej přijal od nich souhlas „ano!“ a pěvci zapěli „Mnogaja ljeta…“

Bylo právě poledne.

Obřad byl skončen a zvony se rozezvučely.

Mamočka tehdy po prvé a naposledy políbila kapitána Kordu, pocelovala plačíc Zinočku, pak i kupce i podplukovníka horlivě objala a zlíbala a šustíc foulardem hnala před sebou ženicha i nevěstu z chrámu. Kupec Kolesnikov funěl a rozhazoval zdřevěnělou rukou kolem sebe, aniž se ohlížel na to, že ohrožuje veškero okolí.

Venku je přivítal dav velikým a slavnostním „ách“. Žebráci dostali svoje, malí kluci se ihned servali o celou závěj špinavých kolčakovských papírků, nastal chaos, špalír povolil a vše se tlačilo k muži a k ženě, kteří od této chvíle byli „svoji“.

Rameš a strážmistr Holúbek, Slovák, který držel rozvědčíky zpátky, protože sloužil kdysi u honvédských husarů, přijeli až před sobor na Bajkalu i na Bajanu. Koně byli ozdobeni kvítím a také Zinočce do klína vletěla ohromná kytice velkých sibiřských lesních konvalinek, které ti „kluci sakramencký“ sbírali včera celý den v tajze.

Kapitán Korda se trochu zastyděl před svými hochy.

A styděl se i potom, když kavalkáda, začínající se jejich vypůjčeným automobilem, se hnula kupředu a projížděla irkutskými ulicemi. Kdykoli se mihl někde na chodníku Čechoslovák, kapitán Korda stydlivě obrátil hlavu a připadal si při tom také tak trochu zbabělcem. Bylo to po prvé v jeho životě.

V hotelu „Modern“ byli však už shromážděni také ostatní svatebčané.

Korda se přímo hrozil toho všeho, co maminka tady napáchala. Bylo zde mnoho lidí, z nichž devadesát procent kapitán Korda vůbec neznal. Sotvaže vstoupili do vyzdobené jídelny, spustila hudba něco neobyčejně slavnostního. Shromáždění, vidouc kapitána a jeho nevěstu, zvolalo třikráte urá! a zatleskalo. Ke svému velikému úžasu viděl, že jsou tu i jeho známí. Kapitán Jiří Skála, rekonvalescent, se svou ošetřovatelkou, Budecius, který se tvářil převelice skromně, a jiní. Podivuhodné bylo, jak maminka znala už tábor československý.

I Budecius se divil. A nebylo mu volno mezi všemi těmi lidmi. Dostal pozvání, na irkutské poměry dokonce pěkně tištěné, a myslel si, že nemůže „starého Kordu“ zarmoutit a nepřijít na jeho svatbu, záleží-li už kapitánovi na tom, aby viděl i on, „komisař“, jak mu říkával, jeho manželské štěstí. Odříci v těchto dobách bratr dobrovolník bratru dobrovolníkovi účast na svatbě, to by byl bezmála důvod ke krevní mstě. Asi jako zúmyslně nejít kamarádovi na pohřeb. Jenže – co si tu počne se všemi těmito lidmi, dámami a pány? Ještě štěstí, že je tu i Skála a Vlasta Žarská. Aspoň s nimi bude moci něco promluvit.

Ale najednou se octl v chumlu vedle něj malý človíček, který se jemně dotkl jeho rukávu. Voják se ohlédl a ztrnul.

„Ano… ano, to jsem já! Agafurov,“ řekl s nekonečně líbezným úsměvem Tatařín. Vedle staříka pak stála Zia, mladistvá a překrásná. Byla skvěle oblečena, vedla si neobyčejně důstojně, zdrženlivě a skoro skromně a vojákovi se velmi zdvořile uklonila.

„Hehehe, divíte se?“ tázal se Agafurov, mžouraje očkama. „Jsem tady už týden, náš milý nocležníku. A támhle ta dáma – to je madame Agafurová, jekatěrinburská. Švekruše. A můj bratr Ali, škoda, že tu není, poznal byste podivuhodného Tatařína, je už napřed…“

„Kde napřed?“ divil se Budecius.

„Nu, kde? V Charbině. Ano, ano, v Charbině, milý. Strašil jste nás povstáním. Ale zapomněl jste říci, že Čechoslováci, sami Čechoslováci chrání trať. Tam – na západě, jsou divné dny a divná mračna na nebi. Váš pan Gajda, zdá se, má neshody s Kolčakem. Odejde-li s Uralu, padne Jekatěrinburk…“

Voják se zarazil, sevřel rty a zabodl své pronikavé oči do scvrklých a žlutých tváří pana Agafurova. Tedy takto že už to vypadá na Urale? Stařík postřehl jeho údiv i jeho smutek.

„Ah, milý, nejsem Rus a proto vidím jasně. Nepiji vodky. Ale znám Rusy. A vím, co bude…“ Maminka, paní Sorokinová, se přiblížila k nim. Podala ruku Budeciusovi, jakoby ho odjakživa znala, a plácla mocně pořádnou rukou letité dámy tenkého staříka po plecích:

„Nu, dobře, že jste přišli, vy Antikristi! To by tak bylo… aby rodina Agafurova chyběla na sorokinské svatbě. Známe se přece staletí, to jest ne já, ale my Sorokinové s Agafurovými. Leccos jsme přece podnikli spolu, pravda, a vždy úspěšně…“

„Jsem rád – i Zia je ráda, že také tuto svatbu podnikáme spolu, že při ní aspoň můžeme vám zvolat „Allah verdi“, Bůh s vámi.“

„Ale vy si s námi dnes také připijete, vy pokrytci!“ prohlásila mamočka. I jala se rozsazovati hosty. Byl to veliký kus práce, do níž hudba vytrvale hřímala stále ještě jakýsi marš. Asi svatební. Budecius při tom pochodil dosti dobře. Dostal se mezi Vlastu Žárskou a Ziu.

Také je představil navzájem a měl radost, že Zia nevychází z podivu nad první Češkou, již vidí v životě, a že Vlasta Žárská nevychází z podivu nad první Tatarkou, již vidí v životě. Nejpodivnější však bylo, že se obě děvčata sobě dosti podobala: pletí, očima, vlasy, vzrůstem i zdrženlivostí, která vojáka zejména překvapovala u Tatarky, vzpomněl-li na její hovornost v Ufaleji. No, uvidíme, co bude dále, až se zábava rozproudí.

Zábava však už proudila. Hned při první sklence vodky, jíž se měly zapíti zákusky, v hříšném množství rozložené po stole, zvolalo několik silných hlasů tak mohutně své „Hořko, hořko,“ že přehlušilo i hudbu.

„Co to znamená?“ zeptala se Vlasta Budeciusa.

„Co to znamená? Pohleďte!“ pokynul voják hlavou k nevěstě.

Milý kapitán Korda musel postavit svoji rjumočku a políbit Zinočku, svou zákonitou ženu.

„Proč se líbají?“ ptala se ještě Vlasta docela naivně.

„Vodka je prý hořká,“ vysvětloval voják, „volají přece hořko! hořko! Je tedy nutno osladit ji polibkem. Je to ruský svatební zvyk!“

„Rusové se pořád líbají…“ odtušilo děvce.

„Rusky také…“ dodal Budecius. „Dejte si však pozor, toto hořko! hořko! platí také pro mládence a družičky, kteří sedí za stolem svatebním…“

„Hm…“ usmála se Vlasta. „Tedy i vy si dejte pozor. Družička jako růžička sedí i vedle vás…“

„Vida,“ zasmál se Budecius a schválně obrátil do sebe rjumku vodky. „Tedy i o mne je postaráno! Šťastné Rusko!“

Zinaida Alexandrovna Korda, čili po česku paní Kordová, zazářila, očima jí prošlehla radost a zřejmě byla hotova k bujnému veselí. Provokovala své protějšky úsměvy, přiťukávala si s nimi na dálku, pokřikovala na strýce Ivanova, který se uklidil hezky daleko od středu stolu, a jakmile zjistila, že je tu také Jiří Skála, věnovala se oddaně koketerii. Vlasta ji pozorovala s jistou tísní, jež v ní chvílemi rostla až do nevolnosti.

Malá útloboká Zia co chvíli vzhlédla k svému sousedu. A její soused co chvíli vzhlédl k Vlastě Žarské.

„Víte-li, že jsem tomu velmi ráda, že vás vidím?“ šeptla mu v jednom okamžiku, kdy chtěl opět se obrátiti k Vlastě a něco jí snad říci. Obrátil se tedy k malé Tatarce a usmál se na ni srdečně a vesele:

„Proč?“

„Protože jsem na vás mnoho myslela, když jste tenkrát od nás odešel. Viděla jsem vás časně ráno, jak odcházíte na stanici. Byla to přece podivná noc, že?“

„Podivná? Proč? Nu – hezké to bylo. Hezké to bylo od vás, jak jste mne, toulavého vojáka, pěkně přijali. Řekl bych bezmála: pěkně po křesťansku!“

Děvče svraštilo brvy:

„Vadí vám, že jsme musulmani?“

„Ah, docela ne. Vadí vám, že jsem… ah, Bože, co jsem vlastně? Ah, ano, Čechoslovák?“

„Docela ne…“ odseklo rychle děvče. „Vadí mi, že nejste také musulman…“

„A kdybych jím byl?“

„Nevím, co by bylo. Něco by bylo jistě…“ řeklo děvče s odvahou, jež přivedla vojáka do hrozných rozpaků. Bál se nyní podívat se do zlatistých a vroucných očí a začal sestavovat na stole jakési obrazce z chlebových drobtů.

Ale děvče se nedalo.

„Bylo by něco… Byla bych vaší ženou…“

Skála, kterého vytrhl neklid Budeciusův ze zábavy se Zinoččinýma očima, slyšel slova dívčina a div nevyskočil ze svého sedadla údivem. A podotkl směrem k Budeciusovi s hořkostí a po česku:

„Nechť jiní bojují, ty, šťastné Československo, se zasnubuj!“

Budecius v této chvíli polkl spoustu slin. Ale přece našel konečně odvahu a podíval se tatarské dívce do očí. Hleděly mu důvěřivě a docela upřímně vstříc, s takovou pravdivostí, že ho až mrazilo. Patrně takto prostě a jaksi samozřejmě se zjednávají sňatky mezi musulmany…

„Děťátko,“ řekl tiše, nejtišeji, jak uměl, ale přece tak, aby slyšela, „proč vám napadlo se mnou takto žertovat? Není to od vás hezké. Tuším, že jsem vám nic zlého neudělal.“

„Udělal jste mi mnoho zlého… Musela jsem na vás myslet. A to bylo velmi zlé. A bolestné…“

„A jak bych se jmenoval, kdybych přestoupil na vaši víru…“ snažil se zoufalý Budecius převésti hovor na vtip. Ale děvče odpovědělo docela vážně:

„Achmed!“

„A kde bychom žili?“

„Máme příbuzné na Černém moři. Tam je Denikin. Máme příbuzné na Krymu. Tam je Wrangel. Ale mohli bychom také žíti v Cařihradě, v Paříži nebo v Londýně. Agafurové jsou chytří. Mohou žíti všude, kde se jim zlíbí. A jekatěrinburští Agafurové jsou bezdětní. Je to řídké u Tatarů, ale je tomu tak. Sotva mne milují méně, než můj otec.“

„Zia, proč ty tak hučíš do toho Čechoslováka!“ zvolala naproti sedící Zinočka na malé tatarské děvče, až se polekalo.

„Nehučím, Zinaido Alexandrovno,“ řekla dívka velmi vážně, „ale docela seriosně mu domlouvám.“

Stařík Tatařín se velmi zneklidnil a zašeptal Zii cosi tatarského. Děvce však zavrtělo hlavou.

Vtom se opět ozvalo mohutné a bohatýrské: Hořko! Hořko!

To kapitán Korda opět se pokoušel napíti. Ale blízko něho se sorganisovala pravděpodobně tlupa, která si řekla, že bude střežit každý jeho pohyb. A sotva vzal rjumku do ruky, zahřímalo to: Hořko! hořko!

Zinočka se rozesmála a ihned mu nastavila svoji tvář k polibku. Byla ruměnná, oči jí svítily a po každém polibku vypila i ona kalíšek vodky nebo cognacu.

Přinesli rybu a zelené víno. Rybu znamenitou, bajkalskou golomjanku, a víno francouzské.

„Hrozí nám obžerství,“ řekl česky přes stůl Budecius ke Kordovi. Ale Korda, ač mu nebylo nějak příliš veselo, odvětil junácky:

„Kdo se dal na vojnu, musí bojovat, u sta hromů!“

Zinaida Alexandrovna po něm opakovala:

„U sta gromu, gospoda, u sta gromu!“

Levé křídlo – už teď, při rybě! – začalo pomalounku prozpěvovat.

Mámočce to zřejmě lichotilo. Byla roztomilá, pobízela neustále, hněvala se na číšníky, že jsou líní jako Kirgizi – kdyby zde nebylo Agafurových, řekla by: Tataři! a vůbec byla ve svém živlu a vytvářela ovzduší plné srdečnosti, veselí a družnosti. I Vlasta, pozorujíc ji se zájmem, jakoby tomu všemu trochu podléhala, co ostatní všichni, zvyklí ruské vůni takovýchto hostin, třebaže jindy skromnějších, už dávno podlehli.

Oběd pokračoval v drůbeži, v pečeni, v zmrzlině a v dortech a ve všelijakých sladkých zázracích, v černé kávě, jež byla událostí v Irkutsku, a nakonec ranami šampaňského.

Po celou dobu zahřímávalo nad Zinaidou Alexandrovou „hořko! hořko!“ a po celou dobu vypravoval Budecius malé Tatarce různé hlouposti o Československu, jimž zbožně naslouchala. Po celou dobu Vlasta Žárská promluvila sotva deset slov s Jiřím Skálou.

Nyní kupec Kolesnikov povstal, pozdvihl číši šampaňského a začal:

„Mnohovážená paní nevěsto, chrabrý, slavný, v bojích zakalený pane ženichu, přátelé všichni milí zdáli i zblízka, bohatýrští Čechoslováci i vy věhlasní ruští lidé, vojíni, kupci, zlatokopové, průmyslníci, osoby duchovní, profesoři a doktoři, já, Petr Iljič Kolesnikov jakožto takový a co družba a svědek, maje na paměti… maje na paměti… jakož se sluší… a jako bývalo za stara, za dobrých dob bojarských a potom kupeckých, podle dávných zvykův a obyčejů, aby také byl dán příklad budoucím… a aby nikoho nezůstalo tajno, jelikož já – Petr Iljič a k tomu i Kolesnikov, tak říkaje… nu, urá! urá! urá!“ „Urá! Urá! Urá!“ zahučelo jídelnou.

„A nyní, miloučcí, k tanci,“ povelela maminka. „Aby nám všem pěkně vytrávilo.“

Kromě levého křídla, kde se všichni jeho obyvatelé drželi kolem krku a začali nyní ryčněji prozpěvovati, ostatní se zdvihli. Dva mladí chlapci – kozáčkové s červenými lampasy kozáckého vojska sibiřského, rozevřeli dveře do osvětleného sálu, kam zatím přešli kdesi zadem i hudebníci a ladili na podiu nástroje.

Posléze spustili polonézu. Kapitán Korda ji zahájil se svou ženou. Nic naplat, musil. Potom, vážně, kývaje hlavou, oblitou potem, vedl mohutný Kolesnikov s těžkou gracií mamočku. Pak se odvážilo do středu ještě několik dalších párů.

„Vy netančíte polonézu?“ obrátila se Zia k svému sousedovi.

„A vy, musulmani, smíte tančit?“ opáčil Budecius. „Dokonce s křesťany? S ďaury?“

„Co jsem já vám udělala, že jste dnes tak hloupý vůči mně? A tak zlý? V Ufaleji jste byl laskavější!“ řekla dívka uraženě a otočila hlavu.

– Je to pravda! pomyslil si Budecius – a svěsil hlavu.

Pak pozoroval, kterak do sálu vklouzl Rameš a netroufaje si vyrušovat svého velitele, stál trochu bezradně u dveří, rozhazuje rukama, jakoby sám mluvil pro sebe. Bylo na něm vidět, že má něco na srdci, co by rád sdělil kapitánovi. Snad se něco přihodilo, snad se něco spálilo v kuchyni…

Budecius se omluvil Zii, která pohodila sice hlavou, ale ihned se smutně za ním podívala, a přiblížil se k Ramešovi. Ten, vida ho, chytil ho za rukáv a šeptal mu zajíkavě:

„Poslouchej ty, bratře, musíš to říc‘ kapitánovi. Člověče, vzpoura! Mlč, počkej, až ti to povím. Teď ti k nám přiběhli dva kluci z nádraží. A všecko nám vypověděli. Tak ti přijel teď vlak z Innokentěvské na Irkutský „vogzál“, samej rudej prápor a kluci, co v něm byli, vintovky na ramenou a všichni zpívali „Pryč s tyrany a zrádci všemi, ať zhyne starej podlej svět.“ Přijeli ti docela réglrecht rovnou na stanici. Delegáti a prej asi tři roty jednoho pluku. To víš, naši kluci sou čimani, vlezli po chvilce k nim a co prej jako je. No, povídaj tam ti, deme bílit Irkutsk. Dem vybílit naše vedení, zrádný! Chystaj se obsadit štáb, finanční správu, vojenskou správu, Informačně-osvětový odbor a redakci Deníku. Vykládali, že to maj prej s klukma v plucích všecko smluveny, že nikdo nebude klást odpor, že prej chtěj vlastně revoluci nekrvavou, ale kdyby jako se někdo přece vzpouzel, že neradi sice, no ale zbraně musejí pak použít. Pan Kódl, jak to tady slyšel, se vším praštil a utíkal teď rovnou do pluku nahoru do kasáren. Kluci vyzkoumali, že snad jako dnes ještě nechtěj nic podnikat, asi pošlou svoje rozvědky, ale zejtra to už může bejt dost zlý. Tak já nevím… abys to řek‘ hned kapitánovi, je přeci komandantem jízdní štábní ochrany… a pak nám de taky vo koně, aby voni si nevzpomenuli brát nám koně! Kruci, koně já nikomu nedám, dyby to byl i můj rodnej bratr! A málokde sou takový fešácky koně, jako má náš oddíl. Tak di, a řekni mu to…“

Budecius vyslechl všecko a stín kolem jeho očí se ještě prohloubil.

Ale řekl klidně rozčilenému Ramešovi:

„Nedělej žádnou paniku, bratře Rameši. Běž před dům a připrav jeden z automobilů. Pojedeš sebou. Já zatím pohovořím s bratrem kapitánem. Za chvilku bude dole a pojedete na nádraží. Uvidíme!“

„Ty myslíš…“ odvážil se ještě Rameš, ale Budecius ho přerušil:

„Já myslím… ano! A ty běž! Neztrácej času. Kapitán hned přijde za tebou.“

Hudba právě začala valčík.

Kapitán Korda se rozběhl směrem k Vlastě a nedbaje jejího odporu, vtáhl ji do kola a roztočil. Když dotančili až k Budeciusovi, který stál blízko vchodu do sálu, zastavil je voják nenápadně a řekl kapitánovi:

„Bratře kapitáne, snažně tě prosím, běž hned dolů a jeď s Ramešem na nádraží. Rameš ti po cestě řekne, oč běží!“

Řekl to tak vážně a určitě, že Korda, zaváhav chvíli, pustil Vlastu, odevzdal ji Budeciusovi, a vyběhl ze sálu.

Nikdo toho nepozoroval a Budecius dotančil s Vlastou valčík.

Ta nevěřila svým očím. Budecius s ní tančí valčík!

„Stalo se něco?“ šeptla mu do očí.

„Nic!“ zahučel voják.

„Proč tedy musel kapitán odběhnout tak na rychlo? A co je to na nádraží?“

„Nic!“

„Snad přece něco?“

„Nic. Docela nic. Úplná hloupost!“

Děvče se nedůvěřivě podívalo na ústa svého tanečníka. Bylo tedy přece jen nutno něco říci. I řekl:

„Mají tam v jeho oddílu strach o koně. To se někdy stává. Musí na ně dohlédnout!“

Maminka tančila vydatně s Kolesnikovem, s československým podplukovníkem, se starými mladými, a podařilo se jí dostati aspoň do čtverylky i starého Agafurova, který byl Asiat příliš moudrý, než aby zkazil zábavu a protivil se zákonům pohostinství.

Polský vojenský atašé při štábu Čechovojsk se svojí krásnou ženou začali potom mazurku. Tančili ji téměř sami, ale celý sál nadšeně přihlížel a tleskal.

Pak přišel ještě na řadu „Pas de quatre“ a „Pas d‘Espagne“, tanečky, jež byly tehdy tolik oblíbeny. Francouzský důstojník, starší pán, který měl toho večera mimořádnou smůlu, protože se u oběda při rybě divoce zakuckal a dlouho nebyl k utišení, navrhl potom další quadrillu, jež musela být s nadšením přijata.

Jen Jiří Skála netančil. Necítil se ještě dobře. A necítil se vůbec dobře při této svatbě. Jindy by býval snad v ruské společnosti se docela a bez výhrad vzdal svodům tohoto čarodějného ovzduší.

Teď jen chvílemi se poohlédl, co dělá „americká ošetřovatelka“ a opět se opřel o stěnu či posadil se na sametové sedátko někde pod zrcadlem a přihlížel s očima úplně vzdálenýma mumraji, který ho sice ohlušoval, ale sotva asi těšil.

To musela konečně zpozorovat Zinaida Alexandrovna…

Za to Budecius byl veselejší. Od nějaké chvíle byl veselý až neúměrně své dosavadní letoře. A odvážil se i tance s malou, krásnou Tatarkou. Ukázalo se, že děvčátko tančí rozkošně a graciésně. Ohromný briliant, který nesla ve sponě na ňadrech, vrhal oheň přímo do tváří vojákových. Ale vojákovy tváře byly i tak rozežhaveny.

„Nemáte horečku?“ zeptala se ho v jednom okamžiku.

„Jaký nápad?“ pohněval se Budecius a podíval se na ni tak, až se zachvěla bázní.

„Promiňte mi tu otázku…“ vydechla dívka. „Máte horké ruce, oči vám svítí a tváře vám hoří.“

„To asi z vás,“ riskoval voják srdnatě. „Kdyby aspoň nebyla tak půvabná,“ pomyslel si. „Snad by to byla snažší travestie!“

Ale starý Agafurov stejně nespouštěl své dcery s očí. Točil je za ní, ať se děla kamkoli.

„A kde je Korda? Kde je ženich? Synek můj milý?“ ozvala se najednou maminka, pátrajíc po sále.

„Nebojte se o něj, madame, ten se jistě před svatební nocí neztratí…“ poznamenal kdosi. Maminku to uspokojilo. Tím více, že ani Zinočky v sále nebylo.

– Nu, mladí lidé, pomyslela si. Přejme jim.

A pustila se do nového tance. Tentokráte s francouzským důstojníkem, který věděl, co je jeho povinností. Bylť tu hostem přece.

Hudba hrála opravdu nad lidské síly. A vzduch v sále houstl, co vedle v jídelně u zbytků buffetu řádila „kompanija“. Sešlo se tu několik neporazitelných lidí, mezi nimi ryšavý esaul kazačího vojska, jemuž se podařilo rozbít už aspoň třetinu všeho skla, vyrovnaného na stole. Carstvoval tu neomezeně a jeho pánové mu nemohli vystačit. Ani ve zpěvu:

Bara – bara – baraban,
barabančík – baraban!

Kdosi ho vyzval, aby zatančil „kozáčka“.

„Tady ne, bratci!“ řekl mocným hlasem. „Proč tady? V přítmí, he? Tam, v sále. Všem na očích! Ať vidí, co umí esaul, hrozný Vaska.“

„Na sál! Na sál!“ zahřmělo sborem.

„Ale musíme slušně, pánové…“ poznamenal kdosi nepříliš zřízený.

„Slušně, slušně! Zajisté, že slušně. Kdopak z nás neslušně? …“ zareptali druzí.

Nastoupili tedy pochod do sálu. Esaula nesli na ramenou.

Mladík, který vyzýval k slušnosti, vstoupil doprostřed sálu, kde na štěstí byla právě přestávka. Zatleskal a ohlásil slavnostním tónem „kozáčka“, kterého zatančí hrozný esaul Vaška, to jest jeho vysokorodije, esaul sibiřského kazačího vojska, Vasilij Jemeljanov-Durov. Každý s tím souhlasil. Vše se hrnulo do zástupu, z něhož se vytvořil kruh. A v kruhu tančil hrozný esaul Vaska. Ač byl pořádně napitý, tančil jako kouzelník. Hudba mu hrála a poblikum mu přitleskávalo do taktu. Ale esaul tančil bez oddychu, vždy rychleji a bláznivěji, podobal se roztočenému dětskému „draku“, vířícímu při zemi.

Vlasta na něj zírala u vytržení a myslela si:

– Hle, Rusové. Ejhle, Rusko! Nejsou umořitelni…

Ale pak jí samotné se začala točit hlava z toho všeho.

Budecius stál na blízku.

„Pojďme na trochu svěžího vzduchu. Je tu k zadušení…“ řekla mu prostě.

„Snad bychom mohli jít se projít po ulici…“ pospíšil voják. Dívka se na něj podívala a zamračila se.

„Proč? Proč na ulici? Sami dva… Zde vedle je salonek, jsou tam, tuším, otevřena všecka okna a květiny tam jsou. Je tam příjemněji…“

A děvče si namířilo ke dveřím salonku, jež byly pootevřeny.

Budecius pospíšil za ním.

„Slyšte! Vlasto! Prosím vás na slovo…“

„Co je vám?“ podivila se dívka. A vstoupila na prah dveří. Stanula.

Budecius viděl pouze její záda. A ramena, jež náhle sebou cukla, i paže, jež se najednou rozechvěly a rozběhly se vzduchem, jakoby se chtěly něčeho zachytit.

Rázem byl u ní.

V pokoji u okna stála Zinaida Alexandrovna, hlavu odvrácenu a ruce sepjaté na prsou. Kapitán Jiří Skála dřevěně vzpřímen, jako v pozoru, díval se cizíma, vzdálenýma očima na svoji ošetřovatelku. Byl bledý jako sníh, rty se mu zachvívaly, ale nebyl schopen jediného slova.

„Americká ošetřovatelka“ po chvíli úděsného ticha posbírala všecky síly a řekla s námahou:

„Jste… ještě nemocen… kapitáne – –“

Jiří Skála neodpověděl. Zavrtěl pouze zvolna hlavou a lehce pohnul rukou.

Ticho, které nyní přišlo, bylo horší předešlého. Proto Budecius pokročil k němu:

„Snad bys měl si odpočinout ještě… Zde je hotový sabat čarodějnic. Jde o nervy!“

To řekl, ale hned cítil, že vlastně to mělo býti řečeno jinak. Prostěji, pravdivěji.

Ale tentokráte ho Jiří Skála už neuposlechl. Ani se nepohnul, solný sloup!

Tu se Vlasta Žarská tiše obrátila a vyšla zpět do sálu. Tam dosud tančil svého „kozáčka“ esaul, hrozný Vaska. A celý sál mu přitleskával do taktu.

Děvče prošlo sálem jakoby v hypnose. Nic nevidělo. Nic neslyšelo.

Vyšlo na chodbu, minulo šatnu, ani se nezastavilo, sestoupilo na ulici a dalo se nalevo. Kráčelo zvolna Bolšojn ulicí, hlavní třídou Irkutska, kolem divadla, k Alexandrovskému skveru, velikému parku na březích Angary. Park byl otevřený. Vešlo a pomalu, klidně, neohlížejíc se, šlo cestičkami až k pobřeží stříbřité, jiskřivé řeky, od níž vanul její věčný, posvátný chlad.

Zde ji Budecius dostihl a mírně ji uchopil pod paždí. Nebránila se. Chodili s počátku mlčky parkem, pak jí Budecius vypravoval burjatské báje o svatém jezeře Bajkalu a o jeho nevěrné dceři Angaře. Dívka poslouchala mlčky.

Prochodili tak celou noc. Jen Budecius chvílemi vzhlédl na druhý břeh, k nádraží.

XV.

Jan Budecius pomalu se vracel z kasáren do města.

Vida, mluvil k sobě, vyčítal se mi kdysi l’artpourl‘artismus. A zatím tady, daleko od domova, vidím s úžasem, kterak si zde český člověk vytváří podivuhodný jakýsi nový l’artpourl‘ artismus. L‘artpourl’artismus revoluce. Revoluci pro revoluci. Odboj pro odboj. Vzpouru pro vzpouru. Jedině proto, že tato slova tak podmanivě znějí nepokojné a pokrokových frází sobě žádající duši novodobého českého člověka. Jaký dovádivý pokrok! Bujný oř! Nejsme tedy občany republiky? Čert ví, co jsme vlastně. Jen když jsme revolučními občany. Dávno už bude u nás hluboký mír, sedlák bude vzdělávati půdu, dělník bude pracovati u svých stánků, živnostník a obchodník bude nabízeti svoje zboží, učitel bude učit aspoň třetí generaci po válce – a stále u nás budou někteří, a mnozí, kteří budou hlásat revoluci. Jaká touha a jaká věčná vášeň po svobodě absolutní! Absolutní, jako je absolutní líh. Ah, ale jako není absolutní, to jest stoprocentní, ani absolutní líh, tak také…

Nebylo mu veselo. Ale nebylo mu také do nijakého zoufalství. Šel volně, hlavu trochu svěšenu, i pokuřoval tabáček, který si koupil od amerického strýčka, z malé lulky, což vše svědčilo o nepoměrném blahu oproti minulým létům. Dnes už každý pluk měl svého amerického strýčka, mládenečka nebo vážnějšího mistera z YMCA, čili z „Jimky“, kteří se sice pokoušeli odbýt také nějaké ty bibličky, ale daleko spíše jim šel na odbyt jejich americký tabáček. Strýček Miller, dobrý pastor z New Yorku, slyše cosi o jejich husitském zanícení, inscenoval pro ně v Irkutsku zvláštní „husitské bohoslužby“. Ale ani tady, k svému velikému údivu, se nepotkal s úspěchem, jímž si byl téměř jist. Jedině duchařina se ještě tu a tam držela. Ale té se strýček Miller neodvážil a k ní se nesnížil. Byl přece jen reverendem.

Dnes ovšem byl den – tam nahoře, před frontou kasáren a před frontou pluku – který by byl učinil lépe, kdyby se byl raději nenarodil.

Ale nikoli, opravil se ihned Budecius, nikoli! Je dobře, že nastal tento den. Jeť přece jen o stupeň jasněji. Barometr vojska ukazoval včera či se tak jen zdálo? – na pošmurnou, nevlídnou pohodu. Dnes ráno ukazoval proměnlivo. Ale od oné chvíle tam nahoře vlas jeho se obrátil jaksi k jasnějšímu počasí.

Ne, toto moře je sice nevypočitatelné, ale přece jen důvěry hodné, řekl si po chvíli, sestupuje do ulic města. Stokráte už do něho bylo napliváno, ale ono se nezpění, usmál se s Havlíčkem. Jen ty husté, špinavé sliny plynou po jeho povrchu, toť pravda. Dělá mu to trochu ostudu, zajisté. Není to nijaká zvláštní krása… Ale ono se nezpění. Plivni si stokrát do toho moře, ono se nezpění!

Zapálil si vyhaslou lulku.

Kterak tam stáli všichni! Hudba, plukovní prapor, rota vedle roty! I plukovní psi tu pobíhali, čijíce událost pro všecky velmi významnou. Pro všecky příslušníky pluku…

A přece, věc sama nebyla nijak ohromující.

Před pluk, vyřazený v bezvadném pozoru, dostavili se tedy dnes ráno tři muži, jimž vláda Republiky vložila rozhodnutím Štefánikovým do rukou odpovědnost za osud vojska. Generál, velitel vojska, politický plnomocník a náčelník Vojenské Správy.

Podplukovník Kultvašr jako obvykle podal svoje hlášení.

Generál Syrový pak předstoupil před pluk a otázal se jasným a všude dobře slyšitelným hlasem, je-li v pluku někdo, kdo odpírá poslušnost vládě Československé Republiky a jejím plnomocným orgánům na Rusi, jakož i jejich nařízením?

Nastal okamžik ztrnulého ticha.

Posléze vystoupili tři vojáci.

Tři vojáci…

Opět ticho…

Nikdo už?

Nikdo.

Generál dal rozkaz, aby oni tři vojáci byli zadrženi a isolováni. Vyloučili se takto sami z armády československé.

A generál dal rozkaz další: Každý, kdo nemá v pluku co činit, kdo nemá v pořádku svoje dokumenty, budiž vyveden z ubikací pluku a rovněž isolován.

I to bylo potom splněno.

Vyvedeni byli delegáti.

Nastěhovali se před touto přehlídkou do pluku. S jejich stanoviska bylo to nejvýš nutné. Pluk se jim zdál málo revoluční. Našli pro tento pluk nejvýš opovržlivý přídomek: „vládní pluk“. Povídaly se mezi nimi o pluku hrozné, pluk ponižující historie: že prý je spolehlivý. Mnozí hoši v pluku nepřejí prý si druhého Aksakova. A vůbec prý rozvratu už je dosti. Beztak tu nedávno obcházeli kolčakovští důstojníci i Japonci, prohlíželi si ubikace, skladiště a hlavně, nastojte, stáje pluku, jakoby už konali přehlídku materialu, jehož se jim dostane po likvidaci pluku a snad po likvidaci celého československého vojska. Neboť čím jiným mohla by zde skončit nějaká vzpoura? Bolševici jsou daleko, utéci k nim nelze – a pak, kdo z nich by k nim utekl? Moře je daleko a lodi jsou v cizích rukách, i tam utéci nelze. Tak, kromě tří vojáků, rozumovali ti nejslabší v pluku. Většina pluku myslela na to, že bolševici, ovšem maďarští zatím, vtrhli do Československé republiky. Radiogramy hlásily, že doma vyklidili dokonce Košice. Tedy tak jsou už daleko? A my si tady hrajeme na revoluci. My si hrajeme na vzpoury. Na odbojníky, jakoby ještě žilo staré Rakousko. Což Syrový, Pavlů a ostatní – jsou Rakousko? Papouškujeme kdejakou ruskou frázi, jakých vydal zmatek ruské revoluce do tisíců! Říkáme si – vojáci Masarykovi… a Masaryk doma vede válku s bolševiky maďarskými, podporovanými bolševiky ruskými. Vede válku s Belou Kunem, přítelem Aloise Muny. Maďaři v Košicích! To je úžasné.

Je pravda, uvažovali jiní, rozkolísaní a popletení agitací, jež se mezi nimi v minulých dnech hleděla na trvalo zařídit, je pravda, že právě nyní bychom měli býti doma. Není-li valné chuti zde, kde nám splácejí nevděkem, bíti se proti bolševikům a pomáhati tak Kolčakovi, byť i nechtě, jistě bychom všichni dnes táhli na Budapešť! Jaképak Košice! Nikdy by toho nesmělo býti. Na Budapešť! A srovnali bychom toto hanebné hnízdo se zemí. Oddechla by si střední Evropa. My, Jihoslovani, Rumuni.

Ale proč tedy nás vláda ihned nepovolala domů? namítali s údivem první. Nikdo na světě by zde nemohl zadržet ani šedesát vojáků, kdyby vláda našeho státu nám poslala už koncem minulého roku do vladivostockého přístavu nějakých dvacet dobrých lodí. Mohli jsme býti už o Novém roce v Československu a Maďaři by dnes nebyli bývali v Košicích. Ale vláda lodí neposlala. Proč? Patrně věděla a ví, proč. Ostatně řekl to jasně Masaryk ve svém vzkazu k nám do Sibiře. Zůstaneme zde a posílíme tím posici státu na mírové konferenci, postupovati pak zde máme společně se Spojenci. Není toto jasné až příliš pro vojáka, který umí číst a psát? A není tu souvislosti? Mezi bojem proti bolševikům ruským proti bolševikům maďarským. Nepomáháme tím i Vlasti, vážíce zde bolševiky ruské, spojence Maďarů?

V pluku se tedy uvažovalo, až hlava praštěla.

O duši pluku se opět rval – ne ani tak Bílý s Černým, jako Rudý s Bíločerveným.

Úvahy docházely i do dětinnosti. Jakž jinak u těchto horoucích dětí československých?

Nejstrašnější představou byl obraz zkázy, který jim vystupoval před očima. Vojsko, propadlé rozvratu, bude nenáviděno všemi, všemi. Kolčakovcům nechybí už bezmála nic k této nenávisti. Japonská vojska jich ve svém sousedství prostě nestrpí. Angličané budou jimi opovrhovati a chválí každý ostrý krok proti nim. Francouzové se jim vyhnou zdvořilým, ale širokým obloukem. A bolševici? Povstalci, s nimiž dosud ještě na trati bojují, jež už tolikráte prohnali, jež věšeli po trati okolo Tajšetu a jimž spálili řadu vesnic, jejich základen a středisk? Ani jediná spojenecká loď se nenajde, aby rozvrácené vojsko, to jest včerejší vojsko a dnes tlupy buřičů, vzala na svoji palubu a dovezla tento prezent Evropě… Co bude? Nová anabase? Nová válka, válka bez konce, válka proti všem? Válka, v níž tentokráte nemajíce nikde opory a nikde pomoci, budou najisto všichni pobiti? Sen o slavném a čestném návratu do vlasti se obrátí v krvavý, děsivý košmar, z něhož hledí pouze trojí přežalostná tvář: zkáza, smrt a hanba…

A odtud se začalo rodit něco, čeho tu dosud nebylo. Už ne jen podezření vůči delegátům, ale i hněv.

Bratrovražda! nadhodil kdosi.

Ale bylo mu odpovědíno: Bratrovražda? My jí nechtěli a nechceme. My ji vyvolávat nebudeme. Ale začne-li někdo z nich, budiž. Pak teda i bratrovražda. Nevraždili jsme často i české a slovenské lidi, kteří na nás útočili v armádě rakouské na rozvědkách i u Zborova? Nevraždili jsme v Penze, u Lipjag, v Kazani a jinde desertéry, kteří sběhli od nás k bolševikům a bojovali proti nám v rudé armádě? Kdo jsou delegáti? A jaké mohou býti konečné důsledky jejich akce? Nepodobají se přespříliš Munovcům v Kyjevě, Štrombachovcům v Penze i těm zatím bezejmenným, kteří i tady na magistrále bojují v řadách povstalců proti nám? Čím se vlastně liší od nich? Vším, co podnikají, pracují pro ně. Hlásají našim oddílům na trati, aby nebojovali, aby se nebránili ani proti napadení. Čerta se starají o to, co bude s těmi pluky, jež jsou někde před Krasnojarskem, stanou-li se povstalci pány magistrály. Ďábla se starají o to, bude-li v našich rukách železnice, jediná čára, jež nás spojuje se světem a zaručuje nám i ústup i spásu, kdyby nastala katastrofa… Kdo může být takto neodpovědným? V době, kdy domov zápasí, a jak je vidět, těžce zápasí s maďarskými bolševiky, snad chtějí, abychom se smířili s bolševiky zdejšími. Kdo jsou to delegáti?

Jan Budecius, jemuž také napadla tato otázka, se zastavil. Zlořečená lulka a zlořečený tabák amerických křesťanských mladíků – opět vše vyhaslo.

Především je hanba, řekl si, škrtaje o botu špatnou sibiřskou sirkou, že muselo k tomu všemu dojíti. Hanba ta, spravedlivě řečeno, nepadá ovšem pouze na hlavy naše. Delegáti zajisté nebojovali ani u Penzy, ani u Kazaně. V Penze jich vůbec nebylo, tajili se zatím kdesi na dně vojenského našeho organismu. Dejme tomu, že někteří z nich i bojovali. Snad i u Kazaně. Ale tito lidé sotva se bili s nadšením. Nezbývalo jim nic jiného, přála-li si tak jejich „demokracie“, jak říkají armádě. V Čeljabinsku nikdo z nich se neodvážil zvednout ruku proti mínění veškeré „massy“. Je to jistě s podivem, známe-li některé z nich. Ale co by z nich bylo, kdyby byli ruku zdvihli? Nemohli by se nikdy státi mluvčími „lidu“. A jim se chtělo býti přece jen mluvčími „lidu“. Nemohou žít bez tribunských funkcí. Tribun jsem a tribun budu. A třeba na čas i bíločervenou fangli nosit budu. Všaktě přijde naše doba. Ale hanba za Kazaň spadá i na hlavy národa, jenž zradil sám sebe. Bohdan Pavlů říká mírněji: národ, který opustil sám sebe. A na hlavy spojenců, kteří, podle jejich vlastní these, měli přispěchat Čechoslovákům v Sibiři na pomoc. Dvě, tři divise, uvolněné z umlčené západní fronty, byly by zde snad rozhodly osud Ruska a daly světu opravdu mír. Ale političtí sobci na západě viděli najednou svět, ohraničený Rýnem, a víc nic. Ani do Berlína nechtěli si zapochodovat. A kantoři, kteří měli v malíku filosofii, historii i sociologii, si řekli: Na Rusko stačí ostrovy Princovy. Tam se dohodne Lenin s Denikinem a s Kolčakem. Zatím – chce-li Japonsko exploitovat Sibiř, proč by i Amerika neexploitovala? Anglie dá pozor na obojí.

Ale ani prestiž slavné République Française nesmí zde vzíti úhony. Ovšem, jestliže Velmoci, tedy Velmoci. Italie pošle batalion, chcete-li, tož mějte si dokonce dva bataliony – ve Vladivostoku. Co se nám tam může stát? A přece by byly stačily dvě tři divise, vržené pod Kazaň. Na pomoc několika stovkám vojáků, kteří vydrželi na svých hrudích nátisk nových armád Trockého… Vždyť tehdy už se evakuoval Nižnij Novgorod. Chvěla se Moskva! Vypukala povstání v ruských sovětských městech. Bouřil se Saratov na jihu a Jaroslavl na severu. Tak málo chybělo – a Rusko mohlo býti Ruskem. Ale což Evropa chtěla, aby Rusko bylo Evropou? „Grjaduščij chám“ Merežkovského měl obnoviti panství Džingizchána. Co nám po Rusku? Ať se stará samo o sebe. Nás se to netýče. V tomto smyslu jsme celkem docela podobni nejprimitivnějším ruským mužíkům: „Naša chata s kraju…“ Což znamená pro rozkošnou Evropu, že její chata v okamžiku požáru není právě na blízku, je kdesi na kraji… kam „to“ snad nedojde. Hanba tedy padne i na jiné hlavy. A především na jiné hlavy.

Budecius se ohlédl. Zdálo se mu, že ho kdosi dohání. Slyšel za sebou kroky prudké a přece trochu rozpačité a kolísající.

Ohlédl se a spatřil kapitána Jiřího Skálu.

Opravdu, dnes na něho ani nevzpomněl, když stál před jeho plukem. Neviděl ho od svatby kapitána Kordy se Zinaidou Alexandrovnou.

Zastavil se. A viděl, že kapitán je bledší a skleslejší než za nejhorších chvil svého ošetřování a léčení.

„Zdá se, jakobys prchal přede mnou,“ zachraptěl mladý důstojník.

„Neprchám před nikým a před ničím,“ děl voják.

„Mohu s tebou mluvit?“

„Můžeš, zajisté. Proč bys nemohl mluvit se mnou,“ podivil se Budecius. „Či se mne stydíš?“

Kapitán Skála zrudl kolem očí. Podal mu rozechvělou ruku. Budecius ji stiskl.

„Děkuji ti,“ zasípěl Skála.

Šli chvíli mlčky vedle sebe.

„Já… já…“ začal těžce jinoch. A podchytil svoji šavli, jako by se mu zdála příliš těžká v tomto okamžiku.

„Nu – co ty?“

„Já tam… já zde… nemohu být!“ vyrazil ze sebe Jiří Skála.

„Co? Nerozumím. Kde tam? Kde zde?“

Důstojník se chytil za hruď. Dýchalo se mu asi přetěžce.

„Pojďme pomalu,“ navrhl mu Budecius. „Bylo ti řečeno přece, že jsi dosud chorý.“

„Ano… bylo mi to řečeno. Ale já…“

„Nu?“

„Já tu nemohu být. Nemohu tu zůstat.“

„A kam chceš jít? Měl bys odjet s transportem invalidů do vlasti,“ řekl přísně Budecius.

„Nejsem invalida…“ ohradil se jinoch popuzeně.

„Co chceš tedy dělat?“

„Musím odtud.“

„Kam?“

„Za Kulíkovským. Za Vojcechovským…“

„Ke Kolčakovi?“

„Nejde o Kolčaka…“

„Jde?“

„Jde o Rusko. A jde o více. Snad jde o všecko…“

Budecius se zastavil, vzal ho za ruku a podíval se do jeho divných, nových očí.

„Mluvil jsi už vůbec s Vlastou od té doby, kdy jste se uviděli?“ zeptal se ho jasně a klidně. Rozhodl se, hovořiti s ním rovně.

„Málo. Tak málo, že mohu říci: nemluvil!“

„Proč?“

„Nevím, proč. Myslím, že jsem se bál…“

„Ty? Voják? Český Kulikovský?“

„Myslím dnes, že jsem se bál…“

„A nemáš jí co říci?“

„Bojím se, že by mi neporozuměla.“

„Tedy se mýlíš. Porozuměla by ti.“

„Neporozuměla. Ani ty mi, obávám se, neporozumíš…“

„Nevím. Ale myslím, že i tady se mýlíš!“ Skála chtěl vyprostiti svoji ruku. Ale marně. Budecius ji svíral železnou pěstí.

„Pojďme raději,“ řekl voják k důstojníkovi konečně.

Šli. Drahnou chvíli mlčeli. Ale Budecius cítil, že se musejí spolu domluviti.

„Ty chceš tedy sběhnouti od československého vojska?“

„Ne. Nechci sběhnouti. Chci býti pouze tam, kde by mělo být vojsko. Dnes rozhodněji ještě tomu chci než kdykoli předtím. Ostatně, vše je ve mně řešeno. A není už nikterak možno ustoupiti. Přišel jsem do Ruska, abych se bil za Čechy a za Slovanstvo. Budu se bíti za Slovanstvo a za Čechy. Co je na tom divného? Hříšného? Vy Češi opustíte vbrzku tuto zemi. Já jí nikdy neopustím.“

Budecius přitáhl jeho ruku blíže k sobě. Vedl si ho nyní pod paždí, jako si vedl nedávno jeho nevěstu.

„Neboj se…“ pokračoval tlumeně Jiří Skála. „Vše bude v pořádku. Víš-li, činil jsem už docela i jistá opatření… Propustí mne. Propustí každého, kdo by tu chtěl zůstat. Byly už takové případy. A snad i budou. Ty věci formální… to se dá vyřídit. Řekl jsem na příklad, že se tu chci po válce živit nějak, zařídit se tady. Snad tu bude potřebí lidí.“

„Máš strach z našeho voska? Není ti v něm dobře, viď? Zlobí tě rota? Viděls dnešní přehlídku? Je ti asi za těžko žít teď už s těmi lidmi, pravda-li? Či se hrozíš toho, že přijdou ještě horší věci? A co Vlasta?“

Otázka bodla a celé tělo se zachvělo.

„I Vlasta…“ odtušil kapitán zkormouceně. „Chceš se něčím vykoupit…“ zahučel Budecius. „Smýt hřích…“

„Snad i to,“ odpověděl důstojník a bylo mu lehčeji, že vše řekl už jeho druh.

„Mluvíme-li tedy takto bratrsky a zcela jasně,“ přerušil ho Budecius, „tedy mi řekni, co si myslíš o tom děvčeti?“

„Bojím se všeho svého myšlení o tom děvčeti,“ vyhrkl důstojník.

„Ty se bojíš? Ah, muži, vojáku!“ pokrčil rameny Budecius.

„Muž a voják… ale to nejsou bolševici, ani Maďaři, ani Němci. To je děvče, jež bylo a je mi nade vše drahé!“

„Nuže?“

„Ale já nemohu mu býti na očích. Chceš-li, nejsem ho hoden. Nevím, co je se mnou. Je to jako hypnosa. Nemohu a nemohu si pomoci. Snad je to nějaká těžká a zlá choroba. Ale musí to projít, jinak zahynu, zadusím se. Půjdu za Kulikovským, za Vojcechovským. Tam, u Kolčaka, je oddíl, krásný a čestný oddíl. Jsou to Kapelovci. Oddíl generála Kapela. Dělníci z votkinských a iževských závodů. Votkinci a Iževci jim říkají. To není nijaká Kolčakovština. Je tam, tuším, mezi nimi i Fortunatov, člen Ústavodárného shromáždění. Snad si vzpomínáš na to jméno ze Samary. Pamatuješ se, že jsme organisovali také československé pluky. Sokol Erben tam pomáhal. To nebyla zlá myšlenka. Čechoslováci odejdou ze Sibiře. Chápu to. Dnes tím víc to chápu. Nelze chtít na stvoření lidském věcí nadlidských. Ale ještě jsou někteří, kdo mají síly nadbytek. Kdo mohou rozdávati i druhým.“

Budecius se usmál a děl téměř vesele:

„Ty vypadáš věru tak, že bys mohl rozdávati druhým…“

Ale jinoch mávl jen rukou. Jeho oči planuly mocným ohněm a voják záhy poznal, že je marno s ním o cokoli se příti. Mlčel tedy. A Skála pokračoval:

„Odjedou-li odtud československé pluky, dovolí snad Čechoslováci potom, aby se tu bily za věc jejich i za věc Ruska pluky československo-ruské. Není to nic nového. Už tu byli před dvěma roky Kornilovci. I v Denikinově armádě jsou podobné oddíly. Což je to něco tak zvláštního? Či dokonce strašného? Mně nepřipadá nic přirozenějšího. Najednou jste se všichni tak zatvrdili… tak jistě zanevřeli na nešťastnou zemi, jedině snad proto, že neštěstí její je tak nesmírné? Věru, uhýbáme před každou velikosti. Velikého heroismu byli jsme, a věřím, jsme schopní. I veliké oběti jsme schopni. Veliké lásky jsme schopni. A jsme schopni vyjíti vstříc i velikému neštěstí a zápoliti s ním. Ale vždy, kdykoli vyrazíme do pole, abychom bojovali za věci veliké a slavné, vyskočí před náš šik několik moudrých a učených lidí a vzkřiknou: Stoj! Stůj, bratře Čechu, a reálně uvažuj. Reálně uvažuje – mezitím co zuří boj, dojdeš bezpečně k závěru, že nejsi schopen. Je to nad tvoje síly. Musíš se zatím vychovávat a převychovávat. Víš – drobná práce. To je to. To ti chybí. A tohle ostatní – to je planý idealismus. Na nic velikého zatím nestačíme. Kdy stačíme? Snad jednou. Ale reálně vzato, dnes ne. A tak je to stále: snad jednou. A ty, bratře Čechu, dnes uvažuj sám o sobě. Ale pomni, že k velkým věcem je třeba průpravy. Důkladné průpravy. Přímo školské průpravy.“

Jiří Skála mluvil se stoupající hořkostí. Budecius mu neodporoval. Nelze odporovati upřímně věřícímu.

Vzpomněl jen v této chvíli na Borise Smirnova a viděl zřetelně před sebou jeho bledou tvář s černým skřipcem na nose i s černou šňůrou, visící dolů po jeho kabátě. Tvář Borise Smirnova se tesklivě usmívala.

Skála se podivil, že se mu nedostává odpovědi. Ani odporu.

„Zařídím si svoje věci,“ děl nyní tiše, „rozloučím se s nimi… s hochy, a předám rotu Horáčkovi. Je to nejvýš čistý chlapec a nemohou si přáti lepšího velitele. Je nekonečně moudřejší, rozvážnější i klidnější než jsem já. A mají ho, myslím, i raději než mne. Ostatně jsem teď dlouho mezi nimi nebyl. Snad mi i trochu odvykli. Možná, že mně bude bolestněji při rozloučení než jim. A pak: všecko přebolí, zvláště zde v Rusku. Potom… Půjdu. Pojedu zase na západ. Dojedu na Ural. Přihlásím se generálu Kapelovi. I kdybych měl začít opět jako řadový voják. Snad bude na mne s počátku hledět s nedůvěrou, ale jest mojí věcí, aby mi nakonec uvěřil. Znám ho. Znám ho dobře z bojů na Volze. Je to voják a hrdina bez bázně i bez hany. Kdyby on byl vrchním velitelem celé sibiřské armády ruské, jistě by bylo vše jinak dopadalo. Ale i to může být. Dobrý voják se tu neztratí. A snad se tu neztratí ani čestný voják. Ale jestliže přese všecko mne Kapel nepřijme, půjdu k Vojcechovskému. Je to náš člověk. Je to skoro Čechoslovák. Je to jistě Slovan věřící a pravdivý. Ne vždy chovali jsme se k němu právě vděčně. Jistě mne neodmítne. Zná mne ostatně. Nemůže zavrhnouti bojovníka, který se chce bíti po jeho boku za věc společnou. A vy… vy zde… či vy, kteří už budete doma, nevzpomínejte na mne ve zlém…“

Hlas se mu chvěl při slovech posledních, ale neztratil celkem nic ze své rozhodnosti a tvrdošíjnosti.

„Vím, co máš na rtech,“ řekl teď, když se koso podíval na svého druha. „Myslíš, si asi, že bych měl přece jen jeti s vámi domů. Čeká mne tam otec, děd, sestra s dítětem, jež je sirotek po velikém hrdinovi a po drahém člověku a bratru. Naučil mne býti vojákem. A nosím dosud na svých prsou krvavý útržek jeho košile od Zborova. Dám ti jej a odevzdáš jej Marině. Ať ho chrání v naší rodině s pokolení na pokolení. Kde je psáno však, že i já se nevrátím domů někdy? Pak se sejdeme všichni. A bude…“

„Co bude?“ houkl Budecius zasmušile.

„Bude mír. Po celé zemi. I po zemi ruské…“ Přicházeli na Bolšuju ulici. Kráčeli kolem krámů Kytajců, Číňanů copatých a bizarních, minuli židovskou směnárnu, kde za výkladcem viděli americké dolary, čínské dolary a japonské yeny, zastavili se mechanicky před knihkupectvím a dívali se chvíli do výkladní skříně… Skála jistě neviděl nic svýma očima, prohloubenýma ještě v propadlých temných důlkách, ale Budecius náhle zvolal hlasem, který chtěl býti klidný, ale byl bezmála zoufalý:

„Hleďme! Tady mají monografii o Bakstovi. A stojí jen stočtyřicet rublů. Ale ani těch nemám…“

Jiří Skála se usmál jako dítě:

„Nekupuj si jí! Škoda peněz. To je lichvářství. Přivezu ti monografii o Bakstovi, novou, a ne antikvární, jako je tahle, rovnou z Moskvy. Tam toho všeho ještě bude hojnost, myslím. Tím si hlavu nelámej…“

Ale Budecius, zdálo se, přece jen si hlavu lámal. Možná, že ne Bakstem. Ale odhodlal se konečně i k tomu, co chtěl už před chvílí říci:

„Zinaida Alexandrovna?“

„Zinaida. Zinaida Alexandrovna… Ano, máš pravdu. Ty myslíš… na ten večer o její svatbě… Nevím… Totiž nevím ani dobře, co to bylo… jak to přišlo. Bylo to – Rusko! A ona – snad ve mně postihla tu… nu, chorobu, jak si asi ty myslíš. To, co mne vleče k Rusku a ke všemu ruskému. Snad nejsem tak špatný chlap, jak to vypadalo. Byly to nějaké podivné, smutné, hořcesladké mrákoty. Byla krásná a nevinná ve svých šatech svatebních. Ah, vím, že je to rozmarný, bílý hranostaj, jehož duši snad nikdy nepolapíš. Ale ani snad jeho kůže neulevíš. Snad bych se byl i vzpamatoval druhého dne. Ale jsou věci na světě, jež nemají být nikdy spatřeny. Jsou zakleté komory, kam nesmí nikdo vkročit – sice ho přepadne věčné hoře. Zrada? Těžko říci. Nezradil jsem… nikdy… ani na Karamzinu ne. Snad to byly nevěry a nesmírné touhy a vášně, vše, co probouzí Rusko. Proč Rusko, tato veliká, širá země, probouzí takovou touhu, takovou nesmírnou, unavující a vysilující touhu… touhu… Proč? Pověz mi!“

Budecius mlčel. Potom stiskl mu prudce ruku a odcházel rychle, aniž se ohlédl. Byl by viděl Jiřího Skálu udiveného, s očima široce otevřenýma, nechápavýma, jaké mají děti, když dospívají k rozumu.

XVI.

Je pátek, řekl si onoho dne Jan Budecius.

A jsou někteří čeští lidé, uvažoval dále, kteří si přejí, jak se zdá, aby to byl černý pátek.

Kdyby byl zbabělcem, sňal by pravděpodobně dnes bíločervenou stužku se své čapky. Neboť všecko v Irkutsku se posmívalo nyní bíločervené stužce. Posmívali se jí ruští důstojníci, činovníci, kupci, ale i dělníci, ba i mužíci, přijíždějící na trh. Posmívali se jí Židé, Číňané, Burjati. Smáli se do dlaní Japonci i Američané, ironicky a s povýšenou lhostejností se usmívali Angličané, jako by chtěli říci: Konečně – věděli jsme to! Inferiorní národ. Ostatně, co chcete? Jsou to také Slované. Smály se dnes docela i ruské ženy. A „děvočky“, jež se včera shlukovaly kolem kaváren a kinematografii, odmítaly zpupně všecky návrhy bratří Čechoslováků.

U budovy „Obščestvenného sobranija“ potkal paní Sorokinovou a paní Kordovou. Mamočku a Zinočku. Neviděl jich od svatby. Mamočka jen kypěla zdravím a veselím, Zinočka byla však přepadlá a celá nějaká skleslá a znavená. Poznaly ho ihned, svého svatebního hostě, i mamočka živě k němu pokročila.

„Slyšte,“ řekla k němu hlučně, „vy jste přece také nějaký komisař či co, řekněte přece, je to pravda, že je u nás revolucija?“

Budecius se usmál a zavrtěl hlavou.

„Ale, ale, vy zapíráte, stydíte se, a celé město o tom mluví. A k tomu jen si představte, každý mi říká, kam že jsem dala rozum a dcerku provdala za Čechoslováka? Víte, nikdo z našich ruských to najednou nemůže pochopit. To prý je dnes na Sibiři to nejméně jisté – Čechoslováci! Ale já si myslím: to by bylo! Jak já znám Čechoslováky, jsou to molodci. Tak tedy to není revoluce? Nu, to je dobře. Ale co je to tedy?“

„Hra…“ odtušil Budecius.

„Hra?“ namítla maminka. „Ó, nepovídejte! Divná hra. Potkaly jsme před chvílí oddíl – vypadali jako ruští, nebyli to však ruští, a přece nemohli to býti ani Čechoslováci, protože neměli bíločervených lentoček. Měli pouze nějaké rudé odznaky či kokardy. Zino, nevíš, co to bylo?“

Zina odpověděla jen lavou. Záporně. Její oči byly sklopeny před vojákem a neviděly patrně v této chvíli nic jiného, než scénu ze svatby, jíž musel i tento divný voják uvidět.

Ale mamočka repetila dále:

„Nu, něco takového. Doslova takto vypadali kdysi bolševici. Oddíl šel neuspořádaně, čistočistým revolučním pořádkem. Nikde důstojníka. Úplní továryši. A poněvadž vím, že by dnes v Irkutsku nemohl po jeho ulicích svobodně chodit oddíl bolševiků ruských, musel to být najisto oddíl bolševiků českých. Furažky měly posunuty v týlech – a jen spustit z pušek po buržujích a buržujkách! To je ono! Vzpoura!“

„Hra…“ začal opět Budecius. „Je to hra na revoluci. Nic víc. Ovšem, možno říci také: nic míň. Protože pušky v rukách mohou někdy i samy spustit. Myslím, že by to byli první delegáti, kteří by se toho lekli. Jinak, doufám, nemusíte se vy, madame, i vy, mnohovážená paní Kordová, ničeho obávat. Z toho mraku nesjede blesk, ani krveprolití, nejvýš nějaký mrzutý a zbytečný dešť, který udělá skvrnu na šatech.“

„Nonono…“ vzepřela se maminka. „Mluvíte příliš sebevědomě. Odkud tolik jistoty?“

„Tito lidé… ti s těmi červenými odznaky, jak jste ráčila upomenout,“ řekl Budecius, nepřestávaje se usmívat, „to není naše vojsko! A v tom to je! Naše vojsko je jinde. Je nahoře tam v kasárnách, kde má své cvičiště, své ubikace, své kluby a čítárny, své divadlo, své medvědy, své psy a své ruské děti. To vojsko je československým vojskem, a v celku nemá nijaké chuti, hrát si na něco jiného… Ostatně, hrají-li si někteří stále na revoluci, nedivte se jím vy, ženo ze země ruské. Stále to mají na očích, stále to slyší kolem sebe. Slabí lidé všecko papouškují a o ničem nemyslí. Jsme lidé a jsou mezí námi i slabí lidé vedle silných. Dokonce bych dopustil, a to odhodlaně i před vámi, před cizinkami, že jsou mezi námi i zlí lidé. Zlí lidé se zlými úmysly. Kromě toho jsou u nás lidé vyčerpaní. Vyčerpaní bojem o vaše Rusko. Unavení a mdlí. Někteří z nich mohou se dáti i přemluvit, přiznávám. Přemluvit třeba ke zlu, i když sami nejsou zlí. Vy Rusové stále jste žili v domnění, že Čechoslováci mají pouze meče, pušky s bodáky, kulomety a děla, jimiž bojují pro osvobození Ruska… Ale že patrně nemají nijaké duše. Možná, že i duše trýzněné a trýznivé, plné bouře. A jak by nenavštívila občas i bouře duši tohoto vojska, žije-li pod tímto nebem sibiřským? A mezi tímto lidem ruským?“

Mamočka se zadumala. Zvážněla. A Zinočka pobledla ještě více.

Myslela si: Ano, jest bouře i v duši lidí ruských.

Budecius jim podal ruce, poklonil se a dodal smířlivě:

„Nebojte se jen, dámy. Hra na revoluci je hezká, romantická věc. Naši lidé mají v sobě mnoho romantismu. Jinak bychom sotva byli tady, na Sibiři. Naše dějiny jsou dosti romantické. A někteří naši hoši jsou romantikové první řady, jak se u vás říká. Je v nás více romantičnosti, snivosti a touhy, než dramatičnosti. Proto se nebojte ran z pušek, jděte klidně domů, nedejte vychladnout svému boršči a spát můžete dnes v božím pokoji a míru. Horší by bylo, kdyby tutéž věc podnikali Rusové. Ale Čechoslováci…? Jděte jen s Pánem Bohem!“

„Dělá si z nás kašpary…“ obrátila se maminka k Zinočce. „Ale čert s ním, s komisařem! To oni vždycky tak začínají: nejdříve jen pokus či hra o revoluci, pak přijde vítězná revoluce nekrvavá, a pak přijde všecka hrůza. Nu – a co Korda? Nemůže se mu nic zlého přihodit?“

Byla to ovšem jen mamočka, jež pronesla tato slova. Zinočka se jen trochu pozachvěla.

„Korda!“ zvolal Budecius. „Co se může Kordovi zlého přihodit? Prodělal horší věci…“

„Pojďme!“ vzdychla Zinaida Alexandrovna. To bylo také jediné, co řekla při onom setkání. Budecius stál dlouho sám na chodníku a díval se za nimi. Maminka se důstojně valila kupředu a Zinočka posunula za svoji půvabnou hlavu pestrý japonský slunečníček, aby se v něm z celé třetiny skryla před očima, o nichž věděla, že ji vzadu jistě sledují.

Budecius se tedy obrátil a šel klidně po Bolšoj ulici. Postřehl dobře, kterak občas si ho chodci prohlížejí, jako by mu chtěli vniknout do mozku. Snad v něm vidí rozvědčíka vzbouřenců… snad v něm vidí rozvědčíka československého vedení, jemuž říkají delegáti „plnomocenská vláda“, kteréžto jméno má vsugerovat massám co možno nejhlubší nenávist…

A vzbouřenci?

Budecius zatoužil je vidět. Ba, byl jat dokonce takovou zvědavostí, jíž už dávno nepocítil. Ač měl i o věci svoje mínění, přece jen žil v něm chvílemi zase básník, který nerad pohrdne zkušenostmi a divadlem. Tento básník se nyní ozýval častěji. Tím častěji, čím se mu zdálo zřejmějším, že epopeja spěje k zakončení.

Šel tedy po Bolšoj ulici a doufal najíti vzbouřence.

A hle, potkal jiného člena rodiny sorokinské, hospodina Ivanova.

„Nu, jak stojí věci?“ zeptal se ho eser nikoli bez ironie.

„Věci nestojí,“ řekl mírně Budecius. „Věci jdou kupředu. Stát není zdrávo. Musí se něco dít. Věci se vyjasňují…“

„Vyjasňují?“ zachechtal se Ivanov.

„Ano, vyjasňují,“ řekl Budecius, zasalutoval a šel dále.

Přišel k velikému, nevalně vzhlednému domu. Před domem stál hlouček vojáků, rozmlouvajících česky. Někteří z nich měli čepice bez odznaků, i na rukávech odznaky hodností a čísla pluků už chyběla.

Byli to „ozbrojení občané“. Tak si uvědomil Budecius. Neboť to bylo slovo, jež si dali.

Slovo bolševické, řekl si dále voják. Slovo z komunistického slovníku. A tito všichni už podle svého vzhledu, nejsou nic jiného, než jakýsi průměrný, národní český odlitek z ruského bolševismu.

Bylo mu, pravda, trochu trapně při pohledu na tento odlitek. Byl nedokonalý a falešný po všech stránkách – a to především mu bylo trapné. Titěrný, směšný odlitek velikého, třeba hrozného díla.

Stáli tu, rokovali, hašteřili se – a podobali se v celku mládencům ze sousední vsi, kteří přišli vymlátit o posvícení hospodu a teď se před vraty radí, jak do toho.

U vrat, opřeni o veřeje, stáli dva ozbrojení vojáci. Budecius si jich povšiml a usoudil, že tu stojí na stráži už vlastně nové vojsko, vojsko revoluce.

Tedy přece? podivil se. Odhodlali se tedy.

Přivezli ze stanic západně od Irkutska věrný oddíl, cosi jako dvě či tři roty, který měl provésti revoluci. Měl obsaditi „vládní“ budovy československé, svrchnouti dosavadní vedení, nastoliti vedení nové, demokratičtější, méně militaristické, méně reakční – to jest revoluční…

Kolem uší Budeciusových lítala nyní tato slova neodbytně jako mouchy či komáři na lukách v parném létě. Reakce, kontrrevoluce, militarismus, kapitalismus, imperialismus, buržoasie, proletariát, demokracie, socialismus, vydědění, vykořisťovaní, exploitovaní – celý ten mohutný a mnohohlasý příval slov a slov, jak jej vrhla veliká ruská revoluce mezi nesmírné masy ruského mužictva a dělnictva, jež slabikovala tato povětšině cizí, mnohdy nevyslovitelná hesla jako lidový čaroděj, který vyvolává svoje „hurli murli“, aby zahnal temné síly a mocnosti pekelné.

K tomuto marxistickému slovníku pokusili se delegáti přece jen přidati také něco ze svého. Vzpomněli si na Tábority, na Sirotky, brojili proti „kompaktátům“, o něž s nimi vyjednávala do krajnosti mírná, shovívavá a trpělivá „plnomocenská vláda“.

Budecius rozuměl ovšem této mírnosti, shovívavosti a trpělivosti. Nebyl z těch, kteří by byli do krajnosti loyalní k svému vedení jen proto, že to bylo vedení československé. Líbilo se mu, že toto československé vedení se snaží býti také prozřetelné a spravedlivé. Slýchal důstojníky – a někdy huboval ostře i Korda! – že vedení je slabé vůči delegátům a že by se slušelo, aby s nimi vůbec nikdo nemluvil. Tak ovšem hovořili jen důstojníci, jichž oddíly nepodlehly agitaci. Jinde důstojníci navrhovali zase takové ústupky delegátům, že ani „slabé“ a „kompromisní“ vedení nemohlo jim vyhovět. A byli i lidé, kteří, ač vypadali docela jinak než delegáti, tak trochu počítali se svými osobními kandidaturami pro případ delegátských úspěchů. Tento nový budoucí politický plnomocník, nový náčelník vojenské správy a nový velitel vojska věděli sice dobře, že by nemohli dělat nic jiného než co dělá stará „plnomocenská vláda“, věděli dále, že by nemohli docela ničím ukojit hladovějící bolševické srdce delegátů, že by především bez souhlasu spojenců nemohli nic podniknout pro okamžitý návrat vojska do vlasti přes Vladivostok – ale přece dovolili, aby se jmény jejích bylo trochu agitováno a bylo trochu i působeno na mírnější lidi. Když nic jiného, uvažovali někteří, tedy aspoň vyměňte opotřebované osoby… už to by bylo zdvihlo prestiž delegátů, i kdyby při tom ve věci samé „vzbouřenci“ pranic nezískali. Ukázalo by se, že musí býti plněna vůle vojska, lépe řečeno demokracie, čili bezmála oficielně: československé ozbrojené svobodné demokracie toho času na Sibiři. Při tom kalkuloval delegát: což je možné, aby se v této demokracii našel pluk, oddíl, četa čí skupina mužů, kteří by riskovali nosit potupné jméno „vládní“ pluk či „vládní“ oddíl, kdyžtě je přece známo, že všichni jak tu jsme a ležíme byli jsme, jsme a budeme jen „revolučním“ vojskem? Tak Rusko pracovalo na duši těchto lidí, řekl si Budecius. Zasmušil se a děl k sobě, že bude nutno nyní více než kdy jindy dávati pozor na povahu člověka československého.

Tito dva ležérní vojáci s rozepiatými límci u svých „frenčů“, kteří tu stojí nyní a hlídají „bratry delegáty“, poněvadž jím bylo řečeno, že bratři delegáti vyjadřují vůli celého vojska a že až zvítězí, nebude bojů v tajze ani kde jinde a že se pojede do Vladivostoku, kam delegáti, kteří jsou nadáni tajemnou mocí, přičarují lodě, tito dva čeští strejdové s vintovkami v rukou, jimž hledí z očí jistá podšitost a nedůvěra společně s klidným dobráctvím, jež by nebylo konec konců odmítlo i „kus rozumného slova“, věru nejsou z těch, s nimiž lze vyhrávati nějakou těžkou vzpouru a chaos, ze kterého se jednou (až pak!) má zroditi hvězda – proti pořádku… nad nějž ostatně není, zvláště nevíš-li dobře, proč vlastně tolik hluku a povyku a co se vlastně děje, co se zlého komu stalo.

Stáli klidně, kouřili papirosky – to dnes směli i když stáli na stráži, neboť dnes byla revoluce a zítra jim to beztoho někdo „zatrhne“, ať už to bude oficír bíločervený nebo jen červený, protože žádná armáda na světě, ani ta nejčervenější, nesmí kouřit na stráži – i očekávali dobrosrdečně, jak to „vevnitř“ dopadne.

Tam se asi odehrávala hlavní scéna ze hry.

Budecius viděl nad hlavami obou ozbrojenců kruhovitý štít, zavěšený nade dveřmi onoho velikého domu. Štít zobrazoval znaky státu – Československé republiky. Byl zvětšeninou malého stříbrného či plechového odznaku, který přivezl na Sibiř generál Štefánik a který nosili někteří vojáci už na čapkách. Středem jeho byl starý znak Čech, po obou bocích jeho znaky Moravy a Slezska a nahoře místo staré svatováclavské koruny znak Slovenska. Byl zde pěkně proveden malířem-dobrovolníkem a nesl nápis, trochu dlouhý, ale důstojný:

Informačně Osvětový Odbor Ministerstva Vojenství.

Cizinec by si mohl ještě přibaviti:

„… Ministerstva vojenství Republiky Československé a jejího oddělení v Sibiři.“

Nu, není to docela nejšpatnější plán, uvažoval Budecius. Hned poznáš ruskou, hlavně bolševickou školu. Tisk! Nejdříve tisk! V domě je přece redakce a tiskárna Československého deníku a všech československých publikací. Racionalistická škola francouzská obsadila by nejdříve Banque de France, v zdejších poměrech Finanční správu československého vojska. Toto však je škola slovanská. Je-li Slovan odvozeno snad z toho, že znamená člověka slova milovného, pak je tu argument, o němž se říká „nezvratný“. Mají asi připraveno k tisku nějaké provolání. Mají asi připravenu i svoji novou, redakční garnituru. Jsou jistě už dohodnutí se sazárnou i s tiskárnou, vždyť tam pracuje „demokracie“ a nijací oficíři, proletariát, nikoli buržoasie. Vycházejí z přesvědčení, že tisk je moc nejsilnější, větší než finance nebo štáby vojska.

Vešel.

Vrata průjezdu vedla také do nádvoří, jež nebylo ničím jiným, než nevalně čistým činžovním dvorem, plným beden a různých jiných věcí, jimž se také říkává harampátí, jehož tu bylo dosti ještě z dob, kdy patřil dům cele ruským lidem.

Ale na tomto nevlídném celkem nádvoří tábořilo nyní vojsko.

Stála zde řada pušek, sestavených v kozly. Vojáci v hloučcích rokovali kolem nich. Občas někdo pozdvihl hlavu a díval se do oken vysokého domu. Tam „vevnitř“ se tedy rozhodovalo.

Budecius poznal, že tu nelze nic zvláštního poříditi. Vrátil se tedy na chodbu a stoupal vzhůru po schodech. Tu a tam viděl opět ozbrojence. Ale kdo z nich by zadržoval zbytečně bratra vojáka? Který je možná jejich stoupencem? To nebývalo přece mezi nimi zvykem.

A přece, když vystoupil do prvního poschodí, oslovil jej dobrosrdečně kdosi z nich:

„Kam deš, bratře?“

„Nahoru,“ řekl bratr. A neselhal ani.

Voják ho propustil. Ostatně tu i jiní lidé volně chodili „nahoru“, ale i dolů. I Rusové, kteří tu bydleli. Bylť I. O. O., to jest Informačně-Osvětový Odbor opravdovou svobodnou redakcí a nijakým nedobytným hradem. Propagačním, osvětovým a vzdělavacím ústavem. Hučelo to zde tiskárnou i prací expediční. Československé vojsko přestěhovalo sem z těplušek, stojících na nádraží, sazárnu, tiskárnu, expedicí a redakci „Deníčku“. Deníčku se někdy nadávalo, ale nejvíce se nadávalo, když z jakýchkoli příčin Deníček nevyšel, i kdyby to bylo třeba jen pondělí. Slováci museli míti v čas své „Slovenské hlasy“. Ale tiskl se tady i „Heimat“ pro československé Němce i „Magyar Honfitárs“ pro československé Maďary. A poněvadž někteří zanadávali na „Deníček“, že je „houpe“ a že to nejsou noviny, nýbrž „houpačky“, rozhodl se I. O. O., že bude tedy vydávati „Houpačky“, které budou „houpat“ skutečně a veřejně v podobě humoristické. Ale kulturní hlad vojska a kulturní ctižádost I. O. O. stoupaly a stoupaly, tisklo se tu tedy ještě mnoho jiných věcí, důležitých a užitečných. Odborný vojenský list „Československý Voják“, belletristický list „Besedy“, ilustrovaný „Válečný zpravodaj“, časopis pro vnitřní život vojska „Na stráž“, tiskly se zde knížky veršů i prosy, Masaryk a Machar, brožury české i ruské, určené propagaci, vojenské příručky, hygienické pokyny, příruční kalendáře. Byla tu lithografie, zinkografie, rytecká dílna, knihařská dílna, malířské oddělení. Náčelníku této velmoci, jímž byl klidný a svědomitý Moravan, doktor Josef Kudela, podřizovaly se ještě další mocnosti, jako byly dílny sochařské, jež pracovaly na pomnících československých po celé magistrále, divadelní oddělení, herci-kočovníci, pořádající představení pro bratry po celé magistrále, symfonický orkestr, hrající vojsku i ruské veřejnosti po celé magistrále, putovní knihovny, zásobující hladové čtenáře československé po celé magistrále. Ano, velmoc a – oddělení Československé republiky v Sibiři. Něco, nad čímž žasli Rusové a čemu v první chvíli nemohli v údivu uvěřit ani Američané. Hrad přepevný velikého ducha a nadšení, vybudovaný lidmi nejvýš oddanými, hlubokými a poctivými! Nuže, tedy nejprve zde zakotvit! „Hrad přepevný“ je hlídán pouze „Búry“. „Búrové“ byli staroši, kteří sloužili ve strážní rotě sibiřského ministerstva vojenství Republiky Československé. Starší poctivci, šedivci a tátové, méně ohební už vojáci, „landšturm“ vysoké výzvy, čili také „zemská bouře“, jak překládal „Landsturm“ pan Kódl. Dobrovolníci je přezvali na Búry, Boery. A opravdu, nejeden z nich se podobal vysloužilému burskému generálovi. Tedy trošce „Búrů“, kteří tu hlídali skladiště, asi teď naporučili, aby šli domů. Vzbouřenci sami uhlídají skladišť a dílen, jež od nynějška patří „sněmu československého vojska“, jemuž se také říká „Sněm československé revoluce“ na Sibiři.

Budecius stoupal výše.

Nebylo tu nijakého přepychu, ba ani pohodlí. Úzké chodby, všude stopy „administrace a expedice“, holá věcnost, střízlivost, opravdovost.

Vstoupil do hlavní redakční místnosti. Znali ho tu, jako znali bezmála každého inteligentního člověka z vojska.

Byl tu klid.

Překvapilo ho to. Někteří redaktoři se dívali oknem na dvůr, kde tábořilo vojsko „sněmu československé revoluce“. Patrně redaktoři nebyli dosud vyrozuměni o svém osudu.

Jaký bude jejich osud?

Nelámali si tím příliš hlavy. Bylo jim trapno i stydno. Ale bývaly horší věci na Sibiři. Hanba je také hrozná věc, pravda, někdy horší než smrt. Ale čí je tohle hanba?

„Co se děje ve městě?“ optali se ho.

„Ve městě… se vlastně nic neděje,“ odvětil Budecius. „Zde na dvoře vidíte rotu vojáků, pušky v kozlách. Před domem I. O. O. je hlouček jiných vojáků, snad delegátů. Hlouček, jaké bývají na ulicích Ruska v těchto dobách, nikdo si ho celkem nevšímá. Město něco tuší, snad i tu a tam nějaký Ivanov ví i více, než víme my, ale i tu je velmi mnoho různé nejistoty. Jaksi nikdo doopravdy nevěří, že by Čechoslováci mohli udělat nějakou vážnou revoluci ve svém organismu, i když by si toho leckdo přál, už jen proto, abychom měli ostudu. Nevím tedy zatím, co bude dále…“

„Dále?“ zasmušil se jeden z redaktorů. „Ostuda… Ostuda přece jen bude. Protože český člověk bez nějaké té domácí ostudičky by snad nemohl ani umřít. Ostuda! To bude dále…“

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Dosti skromně, neburácivě a slušně zaklepala ta ruka.

Jeden z redaktorů se trpce usmál.

„To budou tedy oni. Naši chlapci z I. O. O. klepou jinak. Svědomitěji, abychom je my, často pohřížení v práci, opravdu uslyšeli. Nuže… dále!“

Na jeho zvolání vstoupili do redakční místnosti tři lidé.

Jeden z nich, vysoký chlapík, „strážmistr“ jezdeckého pluku, opásaný řemenem s šavlí; s revolverem, po chvíli mlčení a strašných rozpaků, přistoupil a řekl chvějícím se hlasem:

„Jménem sněmu československého vojska na Rusi…“

Zarazil se. Vztáhl ruku a ukázal jakýsi list.

Malý, rusý člověk, trochu kadeřavý, pokročil také kupředu a jal se vykládati cosi o tom, že by bylo nejlépe, kdyby se vše odbylo hladce. Rozhodně, ale opravdu rozhodně – bez konfliktů a srážek. Samo sebou se rozumí – bez krveprolití. Všichni redaktoři zůstanou zatím na svých místech. I všechen personál. Poměry se upraví. Jde o to, aby byla prosazena vůle vojska.

V jeho slovech a ve vzezření ostatních delegátů byla více prosba než vzpoura.

Budecius žasl nad nimi. Do čeho jste to vlezli, chlapci? podivil se v duchu.

Zločin či hloupost? Či od obojího trochu? Tím hůře. Hloupost zločinná! A zločin hloupý… Tím hůře. Tito lidé chtěli vésti československé vojsko. Tedy i tuto zkoušku a tuto bídu musíš zmáhat, československé vojsko?

Ten malý ryšavý chlapec se jmenoval Abeles.

Budecius ho znal. A slýchal o něm.

Tak tedy Abeles…

Vedoucí redaktor Deníčku řekl mu klidně a jasným hlasem, že jeho náčelníkem je náčelník I. O. O. bratr doktor Kudela. A že poslouchá jen rozkazů svého náčelníka. Dokud od něho nedostane nějakých instrukcí, potud nemůže vůbec nic podniknout. O nějakém předání redakce vyslancům „sněmu československého vojska“ zajisté za těchto okolností nemůže býti řeči. Je příliš malým pánem zde a věc nutno projednati především s „načalstvem“. S kovářem, nikoli s kováříčky.

„Hm…“ řekl malý ryšavý.

Dveře se opět otevřely. Tentokráte bez zaklepání, prudce, jakoby sem někdo chtěl divoce vrazit.

Dva chlapíci se v nich objevili.

„Bratře kapitáne,“ hlásil silný, masitý a trochu počerněný muž, „bratře kapitáne, tak my ti voznamujem, že my sazeči, tiskaři, nakladači, skladníci a hlídači, knihaři a rytci a vůbec všechny dělníci, sme ještě nigdá, co sme v českym vojsku, nepracovali pod štykama a taky nigdá pracovat nebudem. My nejsme žádný trestanci, aby nás někdo hlídal, a taky žádnej teror na nás nepla. A tak to ti teda voznamuju menem všech zaměstnanců a říkám ti, že jak tam dole všechny sme, sekli sme prácí a deme pryč. A potom, třebaže nám říkáj, že sme ulejváci, tak já jim povídám…“

A to se obrátil k delegátům, nešťastným a bledým…

„Tak já jim povídám, že akorát sme vojáci a že posloucháme jen svýho náčelníka a to je bratr doktor Kudela.“

Zasalutoval rázně, teď čelem vzad! – a šel.

Jeho druh si pošinul čepici trochu do týla a šel za ním.

Redaktor se usmál vlídně na delegáty:

„To je demokracie… co? Či pochybujete? Vždyť by to měli být vlastně vaši lidé… aspoň podle vašeho názoru.“

„Hm…“

Bylo toho velmi málo, co delegace odpověděla k slovům redaktorovým.

Ale přece po chvíli se snažila – aspoň navázat rozhovor.

Bylo tu jinak trapně. Redaktoři mlčeli, tu a tam si některý z nich rovnal svoje věci, jakoby naznačoval, že se bude asi stěhovat. Tu a tam někdo prohodil slovo, „ano“, „ne“ k dotazům vyslanců „sněmu“ a hrozila by jistě smrtelná nuda, kdyby sem nebyl po chvíli vkročil sám dr. Kudela. Náčelník I. O. O.

Náčelník vstoupil vážně, zdvihl ruku ke štítku své „výdumky“ a aniž se ohlédl po delegátech, udělil kapitánovi, hlavnímu redaktoru Deníčku, stručný rozkaz. Bratr kapitán se uklonil, což znamenalo někdejší ruské „slušajus!“

Rozkaz náčelníkův byl opravdu stručný. Nikomu neodevzdávali nijakých klíčů od ničeho, nikomu nepředávati nijaké agendy. A vyčkati dalších instrukcí.

Náčelník opět zasalutoval a vzdálil se.

Hlavní redaktor se zase vlídně usmál na delegáty.

„Tak vidíte…“ podotkl téměř mile. „Nemohu nic dělat. I kdybych chtěl…“ usmál se zábavně, „tak nemohu! Musím poslouchat. Každý má své náčalstvo. Jako vy posloucháte „sněm“, tak já poslouchám náčelníka I. O. O. Vašeho sněmu poslechnout nemohu, poněvadž ho zakázal ministr vlády Československé republiky. Můj náčelník je zodpověděn vládě Československé republiky, já jsem zase zodpověděn svému náčelníkovi. A tak to je na světě. Ba jo… Na celém světě…“

Pokoušeli se ho přemluviti.

„Jsme přesvědčeni, bratře Holečku, že jsi skutečný demokrat,“ začal jeden z delegátů. „My víme, že vy tady v Deníku s vojskem cítíte…“

„To cítíme…“ podotkl druhý redaktor. „S vojskem jistě cítíme. A demokraty také teda jsme.“

„Hm… mhm…“ dostalo se mu odpovědi.

„A kde máš ten klíč?“ optali se po chvíli delegáti opět kapitána.

„Tady ve stole…“ řekl kapitán temně, zachmuřil se a otevřel zásuvku.

Delegáti nahlédli do zásuvky.

Skutečně! Klíč tam ležel. Vedle klíče ležel revolver.

„Hm…“ řekli delegáti.

Redaktor opět zavřel zásuvku.

„Tedy ho nevydáš?“

„Jen pod násilím…“ řekl redaktor ještě chmurněji.

„Řekli jsme přece, že nechceme žádného krveprolití…“

„Ani my nechceme krveprolití…“ děli redaktoři. „Proč však stojí dole vaše rota, po zuby ozbrojena? Hleďte…“

Ale redaktor, který přistoupil k oknu, náhle se překvapeně obrátil a řekl s jistým vzrušením:

„Ale ona tam už nestojí…“

„Jak to?“ podivil se jeden z delegátů.

„Nu, nestojí tam už… Je pryč… Dvůr je prázdný…“ potvrdil redaktor.

Všichni se svorně a bratrsky přihrnuli k oknu.

Opravdu! Roty tam už nebylo. Dvůr byl prázdný.

„Co je to?“ pohněval se jaksi dobromyslně jeden z delegátů.

„Pojďme se podívat…“ navrhl s jistým ulehčením druhý.

„Pojďme!“

Vyšli tedy.

Marně na ně redaktor čekal. Vyšli – a nikdy již se nevrátili.

„Tak! … A teď jsme úplně bez ochrany!“ povzdychl si jeden z redaktorů.

„Pošlete zase pro Búry!“ rozhodl kapitán.

I stalo se.

Načež uzamkl místnost; a vyšli nyní všichni na chodbu. Pak dolů, na dvůr a konečně před dům. Před domem stáli místo dvou odpoledních ozbrojenců nějací noví dva vojáci. Měli „jedničky“ na rukávech, ale byli beze zbraně.

Po Bolšoj ulici vzdaloval se ozbrojený oddíl. Šel směrem k nádraží. Mizel v klidu, tiše se houpaly vintovky na ramenou vojáků, jen jejich záda a trochu oblýskané kalhoty svítily ve světle sklánějícího se červnového slunce, jak vojáci zvolna pochodovali poněkud váhavým, kolébavým tempem.

Budecius si povšiml obou vojáků s jedničkami.

„Co tu děláte, bratři?“ řekl k nim s důvěrou.

„Hlídáme tady, než přijde oddíl ze strážní roty…“ řekli mu.

„Kdo vás poslal?“

„Pluk!“

„Velitel pluku?“

„Ne! Pluk!“

„Jak to?“

„Co, jak to? Pluk, povídáme ti přece. Hoši… naše kluci…“

„A kde jsou delegáti?“

„Poslali jsme je domů. Však vidíš, jak jejich vojsko jde domů…“ usmáli se oba vojáci.

„A jak jste to, bratři, provedli?“

„Jednoduše,“ řekli vojáci dobromyslně. „Řekli jsme si v pluku – my sami, kluci, nikdo nám nic neporoučel, že dalších akcí delegátů nemůžeme trpět. V zájmu vojska. Vždyť by nás byli přivedli do hrobu. Je to naše pevné rozhodnutí. A zejména od té chvíle, kdy byli naposledy mezi námi. Sotva vyvázlí se zdravou kůží. Kdyby se jich nebyl ujal plukovní lékař, byli by dostali bití jako žito. Znechutily se nám už ty jejich řeči. I celý ten rozvrat. Rozhodli jsme se tedy pro rázný konec. Když jsme zvěděli, že přece jen mají odvahu přijít s flintama až sem, řekli jsme v pluku, že je už konec všem těmto hloupostem. My dva, jak nás tu vidíš, sešli jsme jako delegace pluku z kasáren dolů do města a až sem. Předali jsme jim ultimatum pluku. Opustit ihned – nu, dali jsme jim přece jen malou lhůtu – Informačně-osvětový odbor, okamžitě zastavit veškerou agitaci a podřídit se vládě. Neučiní-li tak – celý pluk je připraven ihned je zlikvidovat, třeba i v boji. Osud vojska je nám dražší než osud jednotlivců, kteří hazardují s celkem. Tady se nedá nic jiného dělat.“

„A pluk by se s nimi… bil?“

„Ano! Když by vzdorovali, musel by se bít… Je to smutný… Ale muselo by to býti…“

„A delegáti? …“

„Delegáti chvíli rokovali. Ale ti tam na dvoře ani nečekali na lhůtu, rozebrali svoje vintovky, řekli: tak dem! a šli. Však vidíte už zmizeli. A támhle už jdou Búři.“

Búři se opravdu blížili.

„Tedy nijaké Lipany…“ poznamenal jeden z redaktorů.

„Nejsme ani Táboři, ani Pražané, ani Jednota panská! Sláva Bohu!“ šeptl druhý redaktor.

„Jsme něco úplně nového, svého. Sláva Bohu!“ podotkl Budecius. „Jsme nový věk.“

„A myslíte, bratři, že už je opravdu konec? Konec agitace? Konec rozvratu?“ optal se redaktor obou vojáků s jedničkami.

„Jsme o tom přesvědčení…“ řekli oba.

„Dobře. Váš pluk – snad. Ale ostatní pluky? …“

„Tak zavřete delegáty a uvidíte, co tomu řeknou ostatní pluky. Nesmíte tak hned věřit tomu, co o nich právě delegáti napovídali… Pryč s nimi z pluků a uvidíte, že po nich nikdo ani nevzdychne. Jinak ovšem pokoje nebude a může za nějaký čas nastati znovu komedie s nimi.“

Komedie… opakoval si Budecius pro sebe, když se rozloučil u dveří I. O. O. a kráčel sám po Rolšoj ulici směrem k Alexandrovskému skveru.

Komedie… a přece, kdyby byl někdo, ať už kdokoli, vystřelil? Dal první ránu? Tak málo chybělo! Nezvrátila by se tato komedie naráz v zločin? V zločin tím ničemnější, čím hloupější? A kdyby to byl jen jediný lidský život?

Co učiní teď delegáti? optal se po chvíli sama sebe. Nedovedli, jak vidno, jíti po cestě hrdinství. Najdou sice možná jednou apologety, kteří dokáží, že každé hrdinství je podfuk. Zbývala by jím jedině cesta k mučednictví. Ale bojím se, že jim trnový věnec nikdo nenabídne. Ani Bohdan Pavlů. Ani generál Syrový. Ani generál Janin. I ten už zná československé holoubky.

Snad předloží svoji při národu. Snad už dnes mají někoho, kdo nějak dopraví domů jejich memoranda. V nichž „jedině správně“ vylíčí zdejší situaci. Generál Štefánik je mrtev. A doma není nikoho, kdo by podal svědectví o tom, co se stalo se Štefánikovými rozkazy, jak byly vyplněny. Není nikoho, kdo by jasně a poctivě řekl: Česko slovenská armáda na Rusi byla od počátku Bratrstvem, v němž si rozuměli nejen vojáci, ale i lidé. Uchovala si toto bratrství i v dobách starého režimu ruského. Ruští důstojníci jimž se dnes už říká jen „černorotněnci“, viděli dobře, jak uvnitř svých rot a čet si žije vojsko československé. Že se všichni milují jako bratři, že se tu nebije „po ščečině“, po tváři, jako mezi Rusy, že tu voják se bratrsky a důvěrně obrací se vším k důstojníkovi jako k staršímu bratru nebo jako k tátovi. To nebylo jen to formální „bratře“ a „ty…“ I ti ruští důstojníci pociťovali, že tu je mnoho jiného, hlubokého a vřelého souhlasu mezi všemi. To bylo Bratrstvo. A pramenil onen vřelý souhlas z Tyrše. Sokolovny tak doma vychovávaly mladá pokolení. I ti, kdož nevkročili nikdy do sokolských tělocvičen, věděli dobře, že i je vychovával Sokol, třeba když jen pod svým praporem pochodoval někdy jejích vesnicí. V každé škole se učili tělocviku, a tělocvik byl zase Tyrš. Názvosloví, cviky, pořadová, prostná. Ale i ty, který si’s potom vzal černou kravatu Lassaláků nebo modrou košili Orlů ke svému šedokávovému kroji, jaký oblékl první Sokol, nejsi zase nic jiného v podstatě. Neboť i v karikatuře najdeš původní podobu svoji a každý ví, žes to ty. A hle, nešlo o nic, než o to, nésti statečně toto bratrství světem a válkou. Síla, jež nedá zahynout! Ruská revoluce zavedla v armádě komitéty. Kerenský a jeho eseři, vyskočivší z podzemí, celí rozesnění, snili o demokratické samosprávě i uvnitř armády. Vedle důstojníka, rozhodujž i v celé řadě věci vojáky zvolený komitét roty, komitét pluku, komitét divise, komitét armády, komitét fronty, a vedle Prozatímní vlády rozhodujž sovět dělnických, mužických a vojenských deputátů v Petrohradě. Dvojvládí, jež se denně od rána do večera pře o svoji pravomoc. Kerenskému říkali: Člověče, nedělej to, to je rozvrat. Kerenský říkal: Nikoli, to je kontrola, to je demokracie. Kerenský byl vyhnán ze země a utíkal odtud jako pes, ohlížeje se, aby po něm někdo nehodil polenem. Měli ovšem pravdu ti, kteří říkali: rozvrat. Přišel – a s ním odešla kontrola i demokracie. Přišla s ním diktatura. A Črezvyčajka. A rudá armáda, kde není ovšem dnes už nijakých komitétů. Ale vojsko československé nedovedlo si nic lepšího ponechat ze svého společenství s administrativou ruskou než tyto komitéty. Proto, že dva tři byly dobré, to jest hlavně tam, kde velitel pluku byl zároveň předsedou komitétu nebo i tam, kde jím byl rozumný a vzdělaný člověk, který pracoval v dohodě s velitelem pluku, říkají delegáti, že komitéty jsou nutností. Ale komitéty, vážená vládo Československé republiky, nikdy nebyly nutností a vojsko bylo nejsilnější a nejzdravější, když komitéty nefungovaly. V těžkých bojích minulého léta sotva kde opravdu fungovaly – a vojsko jen kvetlo mravně i fysicky. Ale upadalo, kdykoli ožívaly komitéty. Protože s nimi ožívaly spory, nekázeň a hádky s veliteli. Kde jaký bývalý zřízenec nemocenských pokladen se nastěhoval do komitétů, slavná vládo, kde jaký agitátor nebo špatný žurnalista, kde jaký rozený demagog, jichž tolik vydala naše země v posledním desetiletí před válkou, kdejaký nespokojenec, neurasthenik a fantasta. S nimi zápolilo a mezi nimi tonulo pár zodpovědných a rozumných lidí. Nejkrutější dar, jaký nám dala ruská revoluce, největší vojenský nesmysl všech věků, který na hanbu naši udržel se v armádě československé déle než tam, kde vznikl, v mateřské armádě Kerenského. Kromě u nás však už nikde jinde na světě! Nebyl ani v legiích francouzských ani v legiích italských a nesmí býti zajisté ani doma v armádě republiky. To raději nestavěti vůbec nijaké armády, slavná vládo, chceš-li jí dáti do kolébky hned tuto čarodějnou bylinku, po níž do roka a do dne pojde každé stvoření nejen lidské, ale i boží. Přišel mladý generál, ale měl víru ve staré zkušenosti, jež daly věky. Ne, tuhle věc nemůžeme přivézti sebou domů. Není to věc naše. Je to zboží cizí a je to věc, vyrostlá nikoli z rozumu, nýbrž ze zmatku. Je to pokrok tak důkladný, že nemá naprosto nic společného s realitou a tím méně s prostým a zdravým rozumem. Je už mimo jejich hranice. Pak tu ještě je sjezd. Sjezdy měly zajisté svůj raison a vykonaly mnoho dobrého. V Kyjevě byl velký sjezd v máji 1917. Sjezd krajanů, zajateckých táborů a vojáků. To byla politická representance části národa, soustředěné v Rusku, a jejím úkolem bylo učiniti pořádek ve vedení našich věcí národních na Rusi. Pořádek byl zjednán. Pak byl sjezd v Čelabinsku a v Omsku. Sjezd vojska. Podobný sjezdům kozáctva. Vojsko bylo odříznuto od světa, od svých vůdců v Národní Radě v Paříži, napadeno bolševiky, vedeno komisařem Národní rady pařížské Prokopem Maxou, plnomocníkem a velitelem vojska de facto, který se podrobil Trockému; vedeno Odbočkou národní rady, jež nakonec nebyla než poradním orgánem Maxovým, neboť Maxa měl svoje plné mocí přímo od centrálních vůdců. A Maxa byl zajat, polovina Odbočky byla buď v Moskvě nebo ve Vladivostoku, čas kvapil, bolševici zuřili. Čeljabinský předsjezd rozhodl přes hlavu Maxovu a přes příkazy o neutralitě pro boj s bolševiky. Nemohl ani jinak. Boj bolševiků proti nám byl u nich už dávno rozhodnut. Čekalo se, kdo první začne. Začali ovšem bolševici. A my jsme opanovali Sibiř. Vedla nás nová Odbočka, zvolená v Omsku vojskem. Pak přišel pád bulharský, pád Rakousko-Uherska a Německa, Turecka. Příměří a jednání o mír. Národní rada v Paříži se proměnila ve vládu, přestěhovala se do Prahy a rozšířila se o vládu pražskou. Vláda jmenovala svoje vyslance, plnomocníky a úředníky, velitele svých vojsk doma i za hranicemi. Štefánik přijel do Ruska a viděl, že zdejší československé vojsko má ducha poněkud svobodnějšího a samosprávnějšího než vojska západu. Kromě toho byly tu speciální věci administrativní, vojsko, finance, nejen tedy politika. Zrušil odbočku, když už nebylo ústředny. A zřídil kolegiální Sbor s kolektivní odpovědností.

Loyálně vyjmenoval za jeho členy vesměs muže, které zvolilo si samo vojsko na loňském omském sjezdu. Zrušil komitéty a zřídil osvětové kroužky. Jsme stát, řekl, a máme svoji centrální vládu v Praze. Vše, co se děje a bude díti za hranicemi, musí se od nynějška díti v souhlase s touto vládou. A protože tato vláda jest vládou spojeneckou a náš stát je členem Dohody, tady také v souhlase se Spojenci. Ale delegáti tak zvaného druhého sjezdu, který chystali přes změny, jež zatím nastaly, nepochopili, že jsme stát a že máme vládu. Pojmy „stát“, „vláda“ a „vojsko“ byly jim pojmy starého režimu. Zmátla je bolševická dialektika. Snažili se také využiti únavy a vyčerpanosti vojska po nekonečných bojích. Začali s agitací. Proti rozkazům Štefánikovým o zrušení komitétů. Začali o amerických dárcích, A ovšem i o reakci. Nedali si nic vysvětlit a nedali se ničím přesvědčit. Nejnemožnější fantasie a nejbujnější panika, „sluchy“ a „latriny“, podezřívání a osočování, nedůvěra všech ke všem, suspendování rozumu, zbabělství, poraženectví, všeobecná otrava frází a nakonec psychosa… Které vojsko na světě by to bylo vydrželo? Při tom hanebné sibiřské prostředí, rozpačitost a špatná politika Spojenců, hádky mezi Američany a Japonci. Které vojsko na světě by to bylo vydrželo? Zápas nejen na divokých a neurvalých frontách, ale i zápas s pekelnými mocnostmi, jež se nastěhovaly do samého nitra jeho! Až dnešní pátek, den hloupoti a zločinu. Nedokonaného, ale zamýšleného. Po tomto pátku mohly přijíti už jen rozvrat, zkáza a smrt. Smrt někde v strašných a nezbadaných tajgách. Smrt vojska, jež by bylo nyní svorně bito bolševiky i Kolčakovci, Japonci i Angličany, opuštěno a zavrženo všemi; vojska, jež by se pobíjelo i mezi sebou a jehož jediným koncem by bylo vyhlazení snad do posledního muže. Všecko pro nějaký „sněm československé revoluce“! Podobně jako kdysi pro nějakou theologickou klausuli, za níž urputně stáli Táboři, ale jež se nelíbila ostatním. Husitům. Ale dnešní pátek nedal Lipany. Rusko revoluční zlomilo zde na této slovanské půdě už polský oddíl generála Dowbór-Mušnickiego, rozvrátilo hnutí jihoslovanské, za noci pod milosrdenstvím tmy nasedali v Omsku Kanaďané, aby rychle byli odveženi na východ a odtud domů odešli pomalu i Francouzi, Japonci nestačí zde střídat svoje divise, Američané a Italové sedí ve Vladivostoku nablízku svých lodí. Vše v přírodě hnije a hyne, co nemá jádra. Ale jak je nadlidské zde, uchovati si jádro zdravé! Vzduch je nabit mikroby. Je to divoká cholera asiatica, která proniká duši, proniká všude. Zápasili jsme s ní na Ukrajině, byli jsme tam zelený ostrov v zuřivé bouři. Zápasili jsme s ní v Penze, v Kazani, na Urale, v Aksakovu, v Jekatěrinburku, v Omsku. Už loni nás přepadala mezi Bajkalem a Vladivostokem. V neustálých blescích zdejších nebes a v ohnivých viděních vlastních mozků, vyčerpaných ustavičným díváním se do krvavé mlhoviny ruské svítilo před našima očima v dálce kdesi slabé, ale jiskřivé světýlko vlastního našeho českého osudu, za nímž jsme šli. Dnešní pátek ukazuje, že za ním půjdeme věrně dál. Co tomu říkáš, československá vládo? Praho a Paříži? Ale především ty, národe? Ne tvoji agitátoři, kteří tě zavádějí, ale duchové, kteří tě vedou?

Slyšel‘s nyní vše. Prostě, tak jak to bylo. To, čemu se říká referát o situaci. Suď! Tvá celá budoucnost záleží na tom, dokážeš-li soudit spravedlivě!

Budecius seděl na lavičce Alexandrovského parku a díval se upřeně před sebe. Jeho oči se ztrnule bořily do obrovské sochy carovy. Hosudar Imperator Alexadr III. Ani revoluce nebyla s to pohnouti ohromným bronzovým kolosem, stojícím na břehu řeky Angary. Ale Budecius jí neviděl.

Neviděl jí právě tak, jako jeho soused, který rovněž tu dlouho již seděl v myšlenkách, oči ztrnule otevřeny do obrovské sochy carovy. Nevěděl ani jeden o druhém, a přece tu seděli blízko sebe, div se nedotýkajíce lokty.

Byli oba Čechoslováci. Byli oba asi stejné výšky. Ale jeden byl tmavý, druhý světlovlasý. Přes to si byli dosti podobni.

To že by měl býti konec? myslel si světlovlasý. Ještě je tu však domov! Ještě je tu lid. Massy. Demokracie světa. Proletariát, který musí soudit největší hanbu našeho národa, českou kontrarevoluci! To, že jsme se dali zneužít mezinárodním imperialismem v boji proti rudé revoluci, že jsme zabíjeli ruské mužíky a dělníky, že jsme byli nástrojem intervence, služkou buržoasie, ochraniteli najedených proti hladovým! Že jsme nepochopili velké slovanské poslání bolševismu při našem hejslovanění, to, že zde na východě vyvstala nová betlémská hvězda, rudá pěticípá hvězda sovětů, jež nese světlo do srdcí nejponíženějších a teplo ke krbům nejstudenějším. Jak je nevyzrálý ještě náš lid, jak je shnilé v něm dosud všecko z minulých dob poroby! Měli bychom státi v prvních řadách rudé armády jako její nejlepší garda, elitní vojsko světové chudiny, my, kteří se chlubíme svou revolucí patnáctého století, svým komunismem táboritským, a ne sníti o loužičce československé, kterou si zřídíme podle osvědčených vzorů buržoasních státečků. Dánsko či Holandsko, mléko, sýr, sklo, sukno, cukr… hlouposti! Ale avantgarda světové revoluce, světlonoši a heroldi, běžící klusem v prvních řadách, v čele všech ostatních. A za námi proletariát ruský, německý, polský, maďarský, italský, francouzský, španělský a anglický, proletariát Číny a Japanu, Koreje a Mandžurie, Indie, Australie, nesčetná vojska černá pod rudými prapory, Sinclairovi Američané, statní Mexičané a ohniví Brasiliáni a třikráte křížem krážem projíti celou zemi, zbořiti staré vykotlané hrady buržoasie a kapitálu, pustiti nečistou a zkaženou krev degenerujícímu lidstvu, vyvolali ze země nové svobodné a krásné pokolení, spojiti se v mohutný kruh, my lidé bílí, žlutí, černí, rudí, zatančiti vítězný tanec nad mrtvolou starého podlého světa, ale pak budovati svět nový, líbezný, svět spravedlnosti naprosté, svět svobody naprosté, svět rovnosti naprosté. Mluvte si mně o krásné pestré louce člověčenstva, když vidím, že někdo má úděl skromničké chudobky, jež se živí vodou, a někdo už se rodí jako růže, od mládí koupaná ve vůni a v rozkoši! Pestrá louka člověčenstva! Ale co tento rulík, co tento zemědým, co odénky, žijící a putující pod zemí jako havíři, co tenké a křehké stvoly česnekovitého šmele, zoufale se kymácejícího nad vodami, co bědná plazivá mochna, podobná lidem, sbírajícím hnůj do loktuší! Ano, svět budiž jedinou růžovou zahradou a není krásy, kde není volnosti, rovnosti a bratrství. Volnosti nebylo v našem vojsku, rovnosti nijaké, bratrstvo jen podezřelé. Všecko byl humbuk, vlastenecký, reakcionářský humbuk! I naše sláva i naše vítězství – humbuk nad humbuk! Ale je domov ještě, jsou massy, je lid. Tohle že by měl býti konec? Ne – dokud živ budu ne. Rozptylovat falešné pozlátko, rozptylovat legendu o nějakém heroismu, jehož nikdy nebylo, neboť vše bylo jen náhoda, šťastná náhoda a někdy shluk podivných okolností. Často jen instinkt vojáků, vojácké massy, neboť důstojníci nic neuměli, ničemu nerozuměli, naše vedení dělalo jen chyby, chybu na chybu. Levé živly byly tu umlčovány, hlas lidu potlačován a celé vojsko bylo kořistí dravých buržoasních jedinců, kteří tloustli z jeho krve a z jeho hlouposti. Bíločervený cár měl zakrývat všecko, ospravedlňovat všecko, omluvit a zkreslit všecko – hubit talent a genia lidu, ničit nejlepší jeho síly a odvádět ho skrze svoji staromodní a banální symboliku od skutečného poslání nového věku! Ty otřepané vlastenecké řeči, ty hloupé sokolské písničky, staré jako sešlé flašinety, ty barvotiskové kýče Hradčan a celý ten fundus instruktus jalového patriotismu, který nemá dnes na zemi nijakého smyslu! A pak ty šraňky a mezinárodní smlouvy, celníci, diplomati, generálové, národní hymny, vladaři, suveréni, presidenti – zatím co svět je předurčen pro veliký sovět dělnických a selských deputátů, v němž dnes předsedáš ty, zítra onen, pozítří já. Ano, práce nesmírná a vyčerpávající, ale radostná a plodná čeká ještě mne i mé kamarády, a bude to práce neustálá, vytrvalá, houževnatá a přísná, bezohledná a jdoucí přese všechno, protože starý podlý svět musí býti zničen. Země po celém svém okrsku je krásná, bohatá a plodonosná a stačí k výživě všeho lidstva. Jen spravedlivě a rovně rozdělit její dary! Omezit vysilující práci! Jen z ní se rodí nemoci. Pětihodinovou pracovní dobu! Ano, to jsou úkoly, pro něž nutno pracovati i v buržoasním státě, všude posilovati posice komunismu, vyváděti lid z bludů sociálpatriotismu, z poníženého služebničení buržoasii, z modlářství nacionalismu. Býti všude a dýchati do každého ohýnku, který může zadoutnati pod shnilými základy společnosti, jíti nesentimentálně a bez skrupulí kupředu a jen kupředu, nezůstávati ani na okamžik stát, neustrnouti ani na chvíli v nehybném konservatismu, stále čilý, revoluční, věčné stimulans postupujícího života, vozka s práskajícím bičem nad trojkou, jež letí kupředu, jen kupředu. A mstít se zrádcům, položit zákon krevní msty mezi sebe a ty především, kteří brzdí let našeho motoru, motoru prudkého a nezadržitelného. My nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd! A vyčítá-li nám někdo myšlenku o pozemském ráji – nuže, hlásíme se k ní hrdě a chceme ten ráj na zemi. Dosti jsme už měli a máme slibů o rájích na onom světě! Není onoho světa! Je tento krásný a mladý svět a mimo něj není nic krásnějšího. Nic. Ne a ne!

To „ne a ne“ vykřikl mladík nahlas, tak, až se ulekl vlastního hlasu.

A tu se probudil i Budecius.

Podívali se oba na sebe. Podivně a pronikavě.

Pak povstali a aniž kdo řekl slova, obrátili se jako na rozkaz zády k sobě a každý šel svým směrem jako dva duelanti v souboji.

Delegát Koňadra došel až k vysokému břehu nad Angarou. Díval se chvíli na řeku, jež svítila a šuměla…

Nu – ale pak se vymotal z parku a pomalu se blížil přes pontonový most k nádraží. Avšak před nádražím jeho krok ještě více umdléval.

Setmělo se zatím a jeho postava se snažila splynouti s tmou. Ohlížel se, a najednou stanul překvapen.

V dálce hořely na nebesích odlesky ohnivých plamenů.

Tentokráte skutečně se vznítily někde v dálce tajgy. Snad je zapálili i povstalci. Léto bylo suché, vnitrozemské, až vše praštělo; zdálo se, že vzduch praská žárem.

Koňadra se nemohl vynadívati na tento oheň a na jeho ruď. Přitiskl se k hromadě jakéhosi rumu, přivřel oči v rozkoši a díval se a snil.

Žhavé šlahouny ohnivého odrazu se vinuly po nebesích a podobaly se, jak se zdálo Koňadrovi, útlým plamenným pažím žhoucí děvy s pěticípou hvězdou na čele, jež vztahuje ruce po celém vesmíru a objímá celý svět.

Celý svět! opakoval si jinoch. A jeho duše se propadala v exaltaci.

Bylo mu sladko a toužebně a byl by snad zde usnul, kdyby si neřekl konečně střízlivěji, že je přece jen lépe spáti někde ve vagoně nebo alespoň nahoře na „Zvězdočce“ mezi kamarády, než zde na vysoké hromadě rumu a špíny.

Vykročil kupředu – ale ihned se zarazil. Klopýtl o cosi. A to cosi se náhle pohnulo, zavrčelo jako vyburcované zvíře, vyskočilo naráz na obě nohy a zadívalo se malýma, rozezlenýma očima do obličeje Čechoslovákova. Ale pak pokorně se uklonilo, zakývalo copatou hlavou, podobnou strašlivé modle. Byl to Číňan. Žebrák či tulák, kterých se v okolí nádraží povalovalo na desítky. Vypadal jako ďábel, který náhle vyskočil ze země. Ďábel lidské bídy a špíny.

Koňadra se zachvěl, odvrátil hlavu, odplivl si a šel rychle domů.

XVII.

V městě byl hluboký klid. Hluboký mír.

Ale hluboký nepokoj byl v duši kapitána Kordy. Hluboký neklid.

Třebaže jel v čele své jízdní čety městem na projížďku. Třebaže četa pěla svoje „Oružjom…“ Třebaže ukazoval celému Irkutsku opět vzorné Čechoslováky, opravdové a neporušitelné vojsko.

Jel v čele, ruku opřenu o bok, měkce svíraje koleny milovaného Bajána. V těchto dnech vzrůstala překotně jeho láska k tomuto zvířeti. Ani dobře nevěděl, proč to je, čím to je. Spěchával vždy ráno z domova, kterým byl nyní hotel „Modern“, do stáje, aby už co nejdříve se shledal se svým koníkem.

Bajan byl moudrý, bystrooký, trochu nervosní kůň. Svého jezdce, „vsadníka“, jak říkají Rusové, vítával vždy živým trhnutím hlavy, ucítil ho, když byl ještě před prahem, neklidně zastřihal ušima, zavolal ho svým řehtavým koňským voláním. A když se přiblížil, zdvihl k němu hlavu, malou něžnou a chvějivou tlamu přiblížil k jeho obličeji a položil se mu chřtánem na rameno.

„Panečku, to by si kluci libovali, kdyby tak dostali takovýhohle koňasa,“ řekl mu dnes ráno Rameš, když sedlal Bajana.

„Který kluci?“ zavrčel Korda.

„No… delegáti!“

„Kluci sakramencký!“ řekl Korda a ohnal se kolem hlavy, jako by odháněl mouchu.

„Ale koně bychom byli nedali nikomu, že jo, bratře kapitáne?“

„Toť se rozumí, u sta hromů! A ty nežvaň, a sedlej!“

„Raději bych je všecky byl zahnal do Angary…“

„Nu, nu, sedlej, starej, sedlej!“

Vyjeli dnes tedy, aby se ukázali zase světu.

Svět zdál se býti opět snesitelnějším. Třebaže slunce bylo téměř nesnesitelné, ulice byly plny prachu a plny odpoledního zmrtvění.

Jen tu a tam „čut ktos podňal zanavěsku“ jak znělo v jejich oblíbené písni. Jen tu a tam se v oknech za staženými záclonami objevila ženská tvář, nazdvihujíc bílou rukou cíp „zanavěsky“, aby se podívala, kdo to dusá po nevalné dlažbě velikého sibiřského města. Město však v celku podřimovalo pod bezoblačným nebem, jež mělo dnes ne už barvu azuru, ale barvu bledých modrých očí, barvu pomněnek.

Oddíl jel poklidně, krokem, koně vesele potřásali hlavami, šťastni, že jsou zase jednou venku.

Vojáci si vypravovali o všem možném. O událostech posledních dnů i o tom, že už brzo dostanou nové uniformy, jež se pro ně šijí někde v Tokiu či v Jokohamě.

„Musíme přijíti domů přece jako vojáci a jako fešáci. Pane, ti kluci z Francie nebo z Italie, to budou frajeři a kavalíři. Šedozelené sukno, šedomodré sukno. A až my přijedeme ve svých vydumkách a v olivových frenčích, to bude muset celá Praha oči vyvalovat. Prosím, látka až z Japonska! A poveze se přes několikerá moře a přes několikeré světadíly.“

Korda slyšel za sebou tyto rozhovory.

Tedy přece jen: domů!

Přepadla ho tesknota. Zavrtala se bolestivým nebozezem touhy i úzkosti do jeho srdce. V duši zuřil mu zmatený vír, úžasný nepokoj a smutek. Rusové tomu říkají „chandra“. Nebyl zuřivým pijákem, ale dnes by byl s někým nejraději seděl v temné nějaké díře, jaké se najdou v čínské čtvrti, a popíjel by něčeho strašlivého a opojného, co by jim donesl usměvavý, zdvořilý a úslužný Kytajec. Chandra!

Písnička mu stále bloudila mozkem.

„Liš para golubinkých glaz…“ „Jen pár modrojasných očí…“

Zná ten pár golubinkých glaz. Viděl je ještě dnes ráno, kdy se ospale rozevřely a svitly mu vstříc úzkou skulinou víček, unavených a znuděných. Pak se zase uzavřely a malá, nepokojná, smyslná ústka mu šeptla pouze: Pá!

Pá!

To byl nyní trvalý stav jejího citu, zdálo se Kordovi. Pá! Všecko v ní dávalo mu pá! Ale proč u sta hromů!

Když ji objal a stiskl k sobě ještě včera v noci, zavřela oči… Aby mu nemusela pohledět do zraků? Tak se opravdu zdálo. Tak to opravdu připadalo. Vzdávala se mu ochotně, pokorně a odevzdaně, ale… to nebylo to.

Nejsem zvíře, u sta hromů! zlobil se Korda, hladě pravou rukou lesklou, sametovou šíj Bajánovu. Nejsem zvíře a nežádám si jen… toho. Vzala mne přece kdysi něčím jiným za srdce. Čím? Čím – u čerta? Vším! Vším, co v ní je. A je v ní veliký půvab.

Ale…

Jaké ale? okřikl sám sebe. Už se v něm zase ozývá Čechoslovák? Ale jaké to bude, až ji přiveze domů? Ale jak se ona bude tvářit, až se octne v našem českém prostředí? Ale co tomu tam u nás doma řekne maminka?

Čechoslováci mají samé „ale“.

Vzpomněl si, co říkal kdysi v Čelabinsku generál Štefánik.

Víte, jaká je povaha československého člověka? ptal se kterési deputace generál. Představte si, že máte před sebou tři vojáky. Němec, Francouz, Čechoslovák. Předstoupí před ně jejich plukovník a dá jim rozkaz: Zatancuj! Rozkaz trochu podivný, pravda. Ale Němec ho vyplní okamžitě a bez odmluvy. Zatočí se několikrát jako mašina a odtančí mlčky a poctivě svůj úkol. Francouz – ten se trochu zarazí, ale pak se usměje, nasadí si pevněji baret, aby mu nespadl a zatančí vesele a s výskotem, Čechoslovák – ustrne, hledí chvíli překvapeně do očí plukovníkových a pak se prostě zeptá: Proč? Proč mám tančit?

To jsme my, u sta hromů! odplivl si kapitán Korda. Samé proč. A samé ale. V sobě však bych jich věru a v takovém množství nebyl hledal, povzdychl si.

A zase to v něm zazpívalo:

„Liš para golubinkych glaz…“

Vida je, golubinkije oči! řekl si. Zlobím se na ně, utíkám od nich, ale stále je vidím. Stále je vidím. A i ty oči mi unikají, ó, jistě, že mi unikají. Utíkají ode mne. Ale proč? Co jsem jim učinil zlého? Jsem chlap, drsný a hrubý, a pracky mám potřísněné lidskou krví. To je pravda. Ale jsem zlý chlap? Kdyby měli všichni muži, kteří si potřísnili v této válce krví ruce, býti zlými chlapi, zač by stál svět, u ďábla!

Celý život dosavadní zabýval jsem se těžkými a hrubými věcmi. Až do té chvíle, kdy jsem poznal malé, sladké městečko Miass. Dlouho jsem se mu bránil. Mám přece rozum, vždyť mi není osmnáct let. A snad by vše ani nebývalo tak divoké ve mně. Ale tajga! Ta tajga!

Vojáci za ním jedoucí hovořili teď už hlasitě, až to shledával neslušným. Ale mlčel. Nechť si hovoří. Kdyby on měl s kým si pohovořit, breptal by jako baba na trhu. Takto breptá jen se svým srdcem, v němž pohvizduje chandra.

Projeli už celou velkou tepnu města. Bolšuju ulici. Sjížděli k říčce, jež se jmenovala Ušakovka. Jakoby nesla svoje jméno na památku ruského důstojníka, který nedaleko odtud, na březích Bajkalu, padl v boji Čechoslováků s bolševiky.

Plukovník Ušakov! Podplukovník Kulikovský! Kapitán Choljavin! A jiní a jiní. Bojovali nejen pro svoji věc, ale i pro naši věc. Pro Rusko, ale pro záchranu československého vojska!

Korda se aspoň na chvíli při vzpomínce na ně zachránil sám před sebou. Viděl je jasně před očima. Všechny tři. Znal je příliš dobře. A miloval je tak, jako je vroucími srdci milovali jejich českoslovenští vojáci! Tedy Rusové! Bratři Zinaidy Alexandrovny. Nikdy, nikdy už neuvidí jejich tváří. Vážné, soustředěné a odhodlané tváře plukovníka Ušakova! Vedl oddíl odvážných rozvědčíků v bojích Gajdových o Bajkal. Byl přepaden bolševiky a zabit. A hůře, zohaven k nepoznání. Hrdina, který vyšel do boje jako náčelník štábu v dobách, kdy i písaři a kuchaři museli co chvíli zanechat své práce, chytit pušky a bíti se s neurvalým nepřítelem.

Malý Choljanin, tváře téměř dětské, přemilý ruský chlapec! Dělostřelec, bez něhož nebylo větších bojů na Volze. Prostinký a odvážný se svou baterií, vždy první na místě. Upřímný kamarád svých chlapců, často více mezi nimi, než někteří jejich čeští velitelé. Kdo by se byl mohl odvážit říci o něm tupě, že je to obyčejný carský důstojník, „černorotněnec“!

Kulikovský! Velitel jízdní baterie! Vášnivý a horký temperament. Smělec, jehož odvaha nemůže asi skončit ničím jiným, než smrtí! Ze svých lidí učinil především vojáky. A hle, jeho lidé nalezli v tom nejvyšší pýchu a nejvyšší štěstí v této době.

To jsou tedy bratři Zinaidy Alexandrovny. Dětští jako ona. Vznětliví jako ona. A nepředvídaní, jako ona.

Zesmutněl kapitán Korda. Připadalo mu, že je nějaký osud společný těmto ruským lidem. A zachvěl se, vzpomněl-li na Zinočku.

Přejeli po mostě přes řeku Ušakovku.

Projížděli nyní dělnickou čtvrtí, Slobodkou, nahoru proti proudu po břehu řeky. Minuli několik dřevěných dáč, skrývajících se v březových lesících. Nalevo zelenaly se věže jakéhosi monastýru. Tam mají své ubikace Búři. Za posledními zeleninářskými ohradami rozložila se před nimi lučina. Ale jeli dále. K severu. Kapitán slyšel, že tam je opět dřevěný most přes řeku, po němž lze přejeti, pak je nutno vystoupiti úvozem na náhorní planinu, široširou step, tuhou, travnatou a rovnou, na níž prý se překrásně možno cvičiti v jízdě. Nejen jednotlivému jezdci, ale třeba i celému armádnímu sboru jezdeckému. Tak to slyšel od ruských kavaleristů.

Ušakovka zurčela jim po pravici. Byla z polovice vyschlá. Veliké balvany trčely z jejího dna. Na druhém břehu zpět k městu se táhl park, hustý a úzký, patrně s jedinou cestou uprostřed, kam jezdíval prý generál Syrový na projížďku se svým pobočníkem. Jak lehko mohl kdokoli z hustého úkrytu po něm střelit! Sestřelit jeho pobočníka – zde, daleko od města, v pustých celkem místech! V kraji, kde se vede občanská vojna a kde povstalci mají všude plno svých přívrženců!

Vyjeli konečně na planinu. Jaká podivná, nesmírná šíře! Jen hory na severu u Vercholensku byly bohatě členěnou hranicí dalekého obzoru. Kouř z hořících tajg, za dne modrošedý, rozplýval se všemi směry po obloze a mizel, tratil se v dálkách.

Oddíl junácky najel v dlouhý jezdecký šik.

„Pohov!“ zavelel Korda.

Seskočil a po něm všichni ostatní jezdci. Poplácali přitom svoje koníky po šíjích a každý z nich už měl připravený kousek cukru, který si ráno „utrhli od huby“ při čaji. Neboť kterýpak Čech, i když býval jen alšovským dragounem, by svého koně nemiloval?

Utábořili se tedy nyní na zelené stepi. Bylo zde možno i koně volně pustit, však tito chlapíci neutečou, proč by utíkali od svých Čechoslováčků? Kde by jim dnes bylo lépe po širé Rusi?

Kapitán Korda se obíral také láskyplně se svým Bajanem. Hladil ho dnes vroucněji než kdy jindy. Prohlížel obezřetně jeho pružné, štíhlé nohy, není-li někde odřen či zraněn, laskal jeho svítivou, skvělou kůži a díval se do jeho lesklých, jako dvě blýskavé záhnědy hlubokých očí.

„Bajánečku můj,“ šeptal mu, aby ho vojáci neslyšeli, „my se neopustíme, viď? Sedím ve tvém sedle a vím, že jsem v bezpečí. Což to vím, když držím Zinočku v náručí? Nic nevím, a je mi jen smutno ze všeho. Ale ať se stane cokoli, u sta hromů! My dva se neopustíme.“

Jediné stvoření, jež si jde s člověkem pro smrt na bojiště! pomyslil si Korda. Nejvznešenější a nejtragičtější zvíře! A snad proto i nejkrásnější! Neboť co jsou proti němu zvířata ostatní? I nejchytřejší pes je pes. Je v něm nakonec trochu podlosi, i když je nejvěrnější a nejoddanější. Polidštil se už příliš. A kočka? I král zvířat – lev? Je to konec konců těžký huňáč, který ohlodává zkrvavělé kosti. Ale ani ty, kamzíku, ani ty, pyšný jelene, ani ty, zavalitá, strakatá zebro – nejste nic proti krásnému, urostlému, dobře stavěnému koni, který je živá socha!

„Ne, viď, my se neopustíme…“ zašeptal mu ještě.

Pak zavolal strážmistra Holúbka.

„Tu som, brat kapitán!“ hlásil se Slovák.

Kapitán Korda udílel nyní rozkazy:

„Tak vidíš, bratře strážmistře, támhle v tom křoví dáš nařezat pruty. Hodně prutů a pěkně vysokých. Několik otepí. Rozdělíš si oddíl pěkně na několik skupin, každá s poddůstojníkem. Kluky hezky do šiku. A teď – dávej pozor, sakra! zatkneš pěkně pruty do řady, aby byl každý aspoň na pět metrů od sebe – místa tu máte habaděj – a potom cval! Tasit a sekat! Každý v běhu musí rozmachem šavle setnout vršek prutu. To bude na pravý bok. Pak hned obrátit a zase cval zpátky. A stínat na levý bok. A hezky rázně! Šavle ať lítají, i kdyby měla při tom ruka uletět. Myslete si, že jste v nějaké seči. Ať si trochu rozhýbáte zlenivělá těla, vy kluci sakramencký! Čtrnáct dní jsme nic kloudného nedělali. Já vím, že někteří už ani šavle v rukou neudrží. Musíš je zas někdy ráno vytáhnout na pěší cvičení se šavlemi. Takhle vám dát bodce jako mají kozáci, těžké jako žerdě od praporů, to byste koukali. Tohle přece nic není. To je pro děti. Tak rozuměl?“

„Rozuměl, brat kapitán,“ řekl bývalý honvédský husar.

Vojáci se připravili podle rozkazu. A za chvíli se začalo cvičení.

Korda na svém Bajánu jezdil od skupiny ke skupině.

Chválil i hněval se a jeho „kluci sakramencky“ se tužili.

„To si musíš myslet, že jedeš takto Budapeští nebo Berlínem,“ podněcoval jednotlivce, kteří se mu dosti nezdáli. „To ti musí šavle v ruce lítat a tancovat, a ty se v sedle nesmíš ani hnout. Jako bys do něj zarostl. To víš, s koněm musíš být jedno tělo. To ti kobyla hned ucejtí! A zas, když cejtí, že ji neovládáš, tak tě shodí jako hrušku. Počkejte doma! Jak vás tam budou staří rakouští wachmajstři prohánět. Možná, že tam všichni půjdeme znovu na „lanč“. Mírový výcvik – to je něco jiného…“

Leckdo z „kluků“ něco poznamenal, a vždy to bylo veselé a vždy to kapitána dovedlo trochu povznést do nálady, do níž se dnes musel trochu nutit.

Pak se milý Korda pustil sám do prohánění svého Bajána. Step byla měkká a pružná při tom, až radost. Krasojízdu tu bylo možno provozovat. Čtverylku. Ale chybí mu protějšek. Zinočka a Bajkal. Možno si však myslet před sebou.

„Liš para golubinkych glaz…“ Proklatě!

Nedařilo se mu. Zapomínal i na Bajána pro „pár modrojasných oči“.

Sotva kde který blázen na světě je tak zamilován do vlastní ženy, jako starý Korda, kapitán Korda! řekl si v duchu a zastavil se. Bajan byl unaven a odfrkoval.

„Nu což… krásně je tu,“ šeptl sám k sobě. „Krásně! Krásně! A vůbec je krásné, být na světě a míti mladou, krásnou ženu. Či jak to zpívá Holúbek?

Já parobek z Kapušan
němam ženu, len som sam.
Ej, na čo mi je, na co, mladá žena,
ked já mám zo sebú dosť trapenia…

Nu, zo sebú mám také dost trapenia. Ani nevím proč. Já parobek…“

Pak se usnesl, že zpěněného Bajana bude nutno provésti krokem. Objel tedy klidně veliký čtverec, v němž cvičili jeho vojáci a zamířil k hájku na levém břehu Ušakovky. Kdo ví, snad tam potká generála. Pozve ho, aby se jel podívat na jeho oddíl. Musel by mu ho jistě pochválit.

Sestoupil opatrně s koněm křivolakým, nepříliš sjízdným úvozem dolů k říčce a dal se nalevo hustým loubím. Byla tu prostorná, dosti široká stinná cesta, hotová alej milenců. Ale i na milence bylo dnes příliš pařlivo.

Na protějším břehu v zeleni se svlékalo několik ruských děvčat. Koupaly se ovšem po rusku, docela nahé. Tak to vídal dokonce i ve velikých městech ruských, v Kyjevě na přiklad v řece Dněpru. Děvčata ho nepozorovala. Vrhla se do vody a stříkala na sebe, družka potápěla družku.

„To je nějakého výskání!“ řekl si. „Takhle naše chlapce támhle shora na vás pustit! Ti by vás oškubali, vy husy! Jsou beztoho vyhladovělí jako vlci. Však vy byste neutekly. Darmo člověka vyrušujete. Stejně mi nepomůžete.“

I jel dále a jen udělal kolem hlavy svůj známý pohyb, jakoby odháněl mouchy.

Houštiny, protože byly na břehu řeky a stále zavlažovány, byly svěží a voněly létem. Byly to olše a co chvíli před ním ustupoval nějaký smuteční motýl s bílým okrajem na křídlech.

„Ještě ty, potvoro!“ rozhněval se na něj kapitán a mávl po něm čepicí. Ale motýl poletoval stále před ním, stále před ním, co ho vždy víc a více zlobilo.

Málem by byl vrazil s Bajanem do někoho, kdo najednou z ohybu cesty vyvstal před ním. Zarazil rychle koně a překvapeně shlédl dolů.

Mohl poraziti dokonce dámu. Dívku v kroji amerických ošetřovatelek.

Byla to Vlasta Žárská.

„Dobré odpoledne, slečno… Promiňte… já…“ doufal se omluvit.

Děvče k němu zdvihlo oči. Byly to smutné oči.

„Vy to jste? …“

„Ano… já… já tu mám vojáky. Támhle nahoře. Hrají si tam trochu se šavlemi. A vy na procházku? Tady je pěkně, co?“

Zdálo se mu, že mluví náramně hloupě. Ale neuměl se ženami na potkání jinak mluvit. Vůbec, myslel, že se ženami neumí mnoho mluvit.

„Myslel jsem, že ani neopouštíte nemocnice,“ začal po chvíli, když viděl, že děvče mlčí. „Máte těžkou práci, co… a jak se daří vašemu… pacientovi?“

„Kapitán Skála…“ šeptlo děvče… „snad je už zdráv…“

„Snad?“

„Snad!“

Kapitán Korda se zarazil nyní nad vzezřením americké ošetřovatelky.

„Ale vám, doufám, není asi příliš dobře. Dejte si pozor na zdejší podnebí. Malarie, zvláště zde, v hustém houští u řeky, plné komárů, není zdrávo. Odkud vy jste, slečno?“

„Z Prahy…“

„Ah, odtud asi znáte Skálu,“ žvanil Korda neprozřetelně. Ale činil tak jen proto, aby něco povídal.

„Ano…“ odtušila dívka.

Kapitán Korda shledal, že by měl zdvořile sesednouti s koně a jíti kousek pěšky vedle té dámy. Obrátil Bajána, pohladil ho a řekl něžně:

„Co říkáte mému koni? Pravda, je to krásný kůň, co? Takových mnoho nenajdete, podívejte se jen na jeho tlamičku. To je docela dívčí tlamička. Kdybych se nebyl nedávno oženil, neměl bych ani jiné lásky i starosti nad tohoto koníka.“

Vlasta Žárská na něho pohlédla. Nu – ale jak!

„Vy mi snad nevěříte?“ usmál se Korda. „Největší starost mi oba dělají v tom, jak je dopravím domů. Konečně ženu dostaneš lehčeji domů, než Bajána. I když se bude trochu ošívat. Ale s koněm to bude horší, věřte mne. Nevím ani, bude-li mi dovoleno, vzíti ho sebou. Pojedeme přece loďmi. Sotva budeme převážet svých dvacet tisíc koní, jimiž náš zvěrolékař, doktor Lenfeld, zásobil armádu. Někdy mi nad tím srdce usedá.“

Chtěl nemluvné děvče trochu zabaviti. Dokonce učinil se svými rty něco, jako úsměv. Ale vycenil jen svoje silné a zdravé zuby.

„Kapitán Skála…“ zašeptalo pojednou děvče, „odjíždí dnes do Omska.“

„Ták?“ řekl Korda nedbale. „A co tam?“

„Vyžádal si dovolenou z naší armády. Jako kdysi Gajda a jeho družina. Jde do ruské armády. Mluvil mi cosi o Kulikovském. Pak o Kapelovi a Vojcechovském. Chce bojovati pro Rusku.“

„Co to povídáte?“ užasl Korda.

„Je to pravda!“ potvrdilo vážně a teskně děvče.

Kapitán se zastavil. Zamyslel se hluboce a jeho mohutná hruď se nadzdvihla pod těžkým vzdechem. Kapitán Skála že odchází do ruské armády? Ale což je to možné? Člověk sotva vyléčený? Člověk, který se konečně sejde se svým děvčetem, jež za ním jede kolem světa? Zbláznil se kapitán Skála.

„Kdy pravíte, že odjíždí? Dnes?“ zeptal se po chvíli, nemoha utajit hrozný neklid.

„Dnes. Teď odpoledne. Myslím, za hodinu, za dvě…!“

Kordovi jako když něco přeletí pres čelo.

„U sta hromů!“ řekl posléze.

Pak beze slova podal děvčeti ruku. Vsedl rychle do sedla. Baján dostal ostruhy, což se mu stávalo málo kdy. A v okamžiku zmizel. Ani se neohlédl. Byl by spatřil, kterak americká ošetřovatelka se šine kupředu co noha nohu mine, jako by byla stižena těžkou nemocí.

Hnal se kupředu. Úvoz, neúvoz.

Za chvíli byl nahoře u svých vojáků. Ti stále ještě pracovali zde se šavlemi a Holúbek je zdatně proháněl.

„Dost!“ zařval na ně kapitán už z dálky. „Pohov!“

Strážmistr přiharcoval k němu:

„Rozkaz, brat kapitán!“

„Hodinu odpočinek. Pak je přivedeš sám domů. Já jedu napřed,“ vychrlil ze sebe kapitán. Obrátil koně, bodl ho a odcválal tak rychle, až se za ním zakouřilo.

Mžikem sklouzl opět dolů do úvozu, namířil si k dřevěnnému mostu přes Ušakovku a letěl. Přeletěl most, až kladiny v něm poskakovaly a vše v něm zasténalo, a octl se na cestě. Byla to pro jezdce nejkrásnější a nejsjízdnější cesta do města. Terén tu byl plochý, kdežto na druhém břehu Ušakovky byl onen hustý parčík a potom ještě kopec a za ním čert ví jaká oklika do města.

Cválal a cválal.

Musí do města! Musí, musí, musí. Všecko ho žene. Všichni čerti a ďábli. Musí teď, hned vidět Zinočku. Proč? Proto!

Ví jen, že neuvidí-li jí ještě včas, že ji ztratí. U sta hromů, jak je to příšerně jasné! I s tváří té české dívky může vyčíst jen holou a hroznou jasnost. Ano, takový je Skála. Ale taková je i Zinočka.

Bajáne, měl bys míti křídla. Měl by ses proměnit v aeroplán. Špatně a těžce utíkáš, brachu! Ale tím jsem já, Korda, sám vinen. Zedřel jsem tě dnes. Ó, jestli nedojedu včas! Jestli nedojedu.

Zatracené sladké městečko Mias! Jsi mi po čertech hořké. Kupředu! Bajáne, chromáku jeden, kupředu! Kamaráde, neopouštěj mne!

Aha, hrome, tedy se ti špatně cválá! Písek a vyplavené kameny. Jó, chlapče, tady bys se mohl zkrvavit. Nabereme to tadyhle přes tu lučinu. Na monastýr! Odtud jde rovná ulice kolem věznice přímo do města. Přímo na Bolšuju ulici. Podívám se domů. A nebude-li doma, rovnou přes Kathedrální ploščaď na nádraží. Tohle je opravdu pro satanáše!

Utřel si rychle rukávem blůzy pot s čela.

Pak mávl rukou kupředu, jakoby ukazoval koni směr na monastýr, a prudce se rozjel do zelené lučiny.

Díval se jen kupředu. Kupředu!

Náhle kůň se pod ním celý zachvěl, zdvihl hlavu vysoko do výše, zaštkal a stanul.

„Co je to, u sta hromů!“ zaklel důstojník.

Ale Baján stál. Ani ostruha nepomohla.

„Hrom a peklo!“ zařval Korda. Ale rázem se utišil.

Pohlédl pod sebe a smrtelně zbledl. Chytil se oběma rukama za hlavu a div zuřivě nezaplakal. Srdce se mu rozbušilo a k hlavě mu vzletělo z celého těla nesmírné horko.

Kůň byl po kolena zabořen v bahně.

Pokoušel se obrátiti ho, vrhnouti ho zpět. Nadarmo. Čím více se vrtěl v jeho sedle, tím hlouběji se bořily nohy Bajánovy.

Zachvěl se hrůzou. Věděl jako dobrý jezdec, že propadne-li se kůň do bahniska tak, že v něm utopí kolena, nedostane se nijak odtud. Ohlédl se. Jaký blázen! Jak daleko zaletěl do močálu! Neboť byl to močál, teď už to věděl jasně. Tudy se rozlévá jarem řeka Ušakovka. Ah, ale on tu byl dnes po prvé! Po prvé… A chtěl si nadejíti lučinou na monastýr…

V hlavě mu hřmělo. Žíly bušily a vlasy měl splaveny potem.

Musí sestoupit! Musí sestoupit… Kůň je příliš těžký s ním… Boří se víc a více.

„Bajáne!“ vzkřikl zoufale. Rozhlédl se po kraji. Náhle mu připadl celý kraj příšerný. Před ním v dálce stála dlouhá a vysoká, skalistá stěna, jež se táhla od monastýru na sever. Všude bylo hrozné letní ticho odpolední. Ani živé duše. A byla-li by, nebyla by mu mohla pomoci.

Seskočil s koně do bažiny. Už jen tím seskokem se zabořil sám rovněž div ne po kolena. Zvíře obrátilo k němu hlavu a oči, plné úžasné úzkosti.

„Bajáne! Bajánečku!“ zahořekoval Korda. „Koníčku můj!“

Pokoušel se vytáhnouti mu aspoň přední nohy z bahna. Ale kam je postavíš? Všude totéž bahno. Bahno a bahno. Močál.

„To je děsné… to je děsné… Bože, to je děsné…“ šeptal zoufale.

Zvíře, cítíc ulehčení, když jezdec seskočil, začalo sebou zmítat. Chytrý a dobrý kůň vymýšlel vše možné. Položil se na břicho a hleděl vyprostiti přední nohy, vytáhnouti je vzhůru. Bílá pěna pokrývala celý jeho trup, lesknoucí se hedvábně v slunci. Ale čím více se opíral na břicho, tím více bořil se v močále zase jeho zadek. Baján stále a stále obracel hlavu po svém pánovi.

Korda zakřičel ze vší síly, co mu hrdlo stačilo:

„Pomoc! Pomoc!“

Viděl, že se sám boří, čím urputněji se snaží vyprostit svého koně. A cítil, že tam dole, v hlubinách ničemné zelené lučiny, je měkčeji a měkčeji. Na povrchu byla jen kůra a struska, jak ji vypražilo a vytužilo letní slunce.

Zahyne tu tedy? On, kapitán Korda, i se svým věrným koněm Bajánem?

Jaká smrt!

Ah, to je to jediné jisté, co očekává člověka v budoucnosti: smrt! A vše ostatní je nejisté… nejisté… Nebál se smrti. Ale tato smrt! Jaká smrt! A v této chvíli!

„Pomoc!“ zakřičel opět ze všech sil.

K vojákům nahoru na pláň je daleko. Sotva tam dojde jeho volání. Jinak nikde živé duše. Jedině snad děvčata, nahá, koupající se děvčata. Šplouchají se ve vodě a neslyší ho. I ty jsou daleko odtud. Město je tam – v dálce. Aspoň dvacet, třicet minut cesty jsou jeho první dači. A zelinářské zahrady. Uslyší tam lidský hlas?

„Ááá…“ zařval mohutně.

Nic. Byť i byl chvíli naslouchal. Nic a nic.

Věže monastýru vzrůstaly mu do oblohy. Bořil se.

A jeho kůň se zmítal zoufale, napřáhaje všecky síly, poslední síly. Těžké jeho tělo se vzadu nořilo bezpečně a bezpečněji dolů. Stál bezmála již kolmo, hruď mohutně vypiatu, aby mohl dýchat, oči vytřeštěné, kalné, plné hrozného zvířecího žalu a hoře.

Pomoz mi, Kordo, pomoz mi, Kordo, říkaly oči.

Korda už nevěděl, jak pomoci. Sám se propadal dolů a jeho kolena se už ponořovala do bahnisek. Odepjal šavli, překážela mu, a odhodil ji od sebe vztekle – i smutně.

Tedy takto! proletělo mu bleskem hlavou. Takto… Starý Kordo!

A náhle, když kůň se pojednou propadl o značný kus dolů a zasténal, až krev stydla, kapitán Korda zavrtěl prudce hlavou:

„Ne, ne, ne!“ pustil uzdu, pohladil Bajána. Z jeho očí tryskl proud tichých slz na nozdry zvířete.

Pak s nesmírnou námahou se otočil v husté kůře bahnitého povrchu půdy, opřel se bořícíma se rukama o zemi, zachycoval se různých kořenů a bylin, a brodil se namáhavě a úporně kupředu, k řece, k cestě. Lezl jako vodní zvíře, hledě se vysoukat ven na vzduch a vysvobodit své nohy, zalévaje se potem a klesaje hroznou únavou.

Jen ohlédnouti se bál… bál…

Konečně se dostal na mokvavou, ale tuhou trávu, shroutil se zde a ztratil vědomí – –

Našla ho nejdříve děvčata, jež se tu koupala a vracela se domů.

Byly to dělnické dívky ze Slobodky.

„Čechoslovák…“ řekly si. „A co se mu stalo?“

Viděly, kterak je zablácen. Znamenaly i cestu v trávě, kudy se vlekl.

„Chtěl asi přejíti močál! To jsou Čechoslováci! Všude se hrnou.“

Prohlížely ho, obracely mu hlavu, rozepialy bluzu.

„Je živ… Marfo, běž do Slobodky. Zavolej bratry svoje, tesaře.“

„Moji bratři nemilují dnes už Čechoslováků…“ poznamenala Marfa.

Ale najednou zazvonily podkovy. To byl Kordův oddíl, který se podle rozkazu vracel domů. Dívčiny povstaly a bázlivě ustoupily od ležícího těla důstojníkova.

Strážmistr Holúbek přicválal k nim. Chtěl zažertovat. Ale děvčata ukázala na důstojníka. Voják ihned seskočil a vrhl se k němu. Poznal ho okamžitě.

„Co je to?“ křičel na ženštiny. „Bolševici?“

„Ne, ne, ne…“ zanaříkaly dívky. „Je pouze v bezvědomí.“

„Tak vodu, báby okajány!“ zahřměl strážmistr. „Marš k řece. Tady máš kotlík. Bando mizerná!“

Ženské běžely o překot. Za okamžik přinesly vodu. Vojáci seskákali zatím s koní a křísili svého velitele. Za chvíli procitl. A za další chvíli mohl i povstati. Byl zdolán únavou.

Podíval se na ně s počátku nechápavě. Pak se probral k plnému vědomí. Trhl rukou a ukázal směrem k monastýru:

„Tam…“

„Co je tam, bratře kapitáne?“

„Baján!“

„Nic nevidíme…“

„V bahně. Utonul. Není ho…“

Rameš vyletěl, jako když ho střelí do hlavy. Přiskočil ke svému veliteli.

„Chtěl jsem si nadběhnout přes lučinu k monastýru. Močál. Já jsem vylezl, zachránil se… Ale Baján… se propadl. Baján!“

A důstojník zaplakal. Vojáci mlčeli zkrušení, omráčení.

„Koně! Koně! U sta hromů, půjčte mi koně!“ vzkřikl náhle Korda. Vyrval jednomu z vojáků koně, vsedl na něho a dal se v trysk. Rameš za ním.

Letěli divoce až na nádraží.

Korda zde zachytil poručíka Suchého. Ptal se ho po kapitánu Skálovi.

„Odejel asi před hodinou vlakem do Omska. S nějakou báryšňou…“

XVIII.

Hofírek, maje poslední čísla „Československého deníku“ rozložena na kolenou, dychtivě četl:

„Úřední věstník. Československému vojsku na Rusi.

Bratrem plnomocníkem Československé republiky Bohdanem Pavlů bylo mi předáno prohlášení bývalých delegátů sněmu československé revoluce, následující: „Podepsaní prohlašují, že přiznávají zákonnou platnost všech příkazů vlády Československé republiky i jejích orgánů. Je zabezpečeno, že veškerá přání, žádosti a stížnosti budou předloženy ke konečnému rozhodnutí vládě Československé republiky i také poselství Národního shromáždění. Irkutsk, dne 14. června 1919.“ Následuje 48 podpisů. Toto prohlášení podepsáno všemi přítomnými kromě jednoho. Tímto prohlášením považuji vnitřní spory za skončené. Vyzývám všechny bratry důstojníky a vojáky k svědomitému plnění povinností řádných vojáků Československé republiky. Irkutsk, 14. června 1919. Číslo 02798.

Velitel československého vojska:
Generál Syrový.“

„A je po ftákách!“ prohlásil pan Kódl.

„A je po rebelii,“ řekl Vojta Baroch. A dodal havlíčkovsky:

„U nosu máme rampouchy,

v rukách plácačky na mouchy,

to jsme rebelanti!“

Ale Hofírek se ohradil:

„Ty? Ty bys mohl krásně mlčet. A pokud se tejče těch much, já myslím, že tys měl mouchu na mozku. Pořád se ti něco nezdálo. Pořád jsi taky tak trochu delegátil a votravoval kluky. Já bejt tebou, zalezl bych nynčko, ani bych nedutal. Ty sis asi myslel: Co dyby to ti delegáti přece jen vyhráli? No, no, jen se nekruť. Taky ses už zkazil.“

Vojta Baroch nicméně ještě cosi povídal. Protestoval. Ale Hofírek nepovolil:

„Kdyby měla armáda samé takové kejvaly, jako seš ty, to bysme to, miláčku, dopracovali. Jo… Ale muší bejt jádro. Tady to máš. Tady ti to píše doktor Kudela, máš to černy na bílym.“

A Hofírek uhladil stranu „Deníčku“ opět na kolenou a četl ještě:

„Nerozvážné činy delegátů vzbudily v Irkutsku tak silný dojem, že spojenečtí představitelé se docela úředně začali zajímat o to, co se u nás děje, a že velení ruského vojska i některých spojeneckých částí dělala na každý případ opatření k ochraně bezpečnosti a pořádku. Na štěstí tato nebezpečná hra s ohněm likvidována velmi brzo a námi samými, našimi vlastními silami a prostředky. Zdravé jádro našeho vojska, ti rozumní a poctiví vojáci, kterým nade všecko je zájem národní, pod dojmem těžkých zpráv dovedli strhnout za sebou druhé bratry, takže dnes pozoruje se v částech našeho vojska velmi pěkný proces obrodný. Začal nejdříve a nejúspěšněji v prvním pluku, který také v rozhodnou chvíli klidně a úspěšně odrazil útok záchvatčíků. Ve starých armádách kádry tvoří důstojníci a poddůstojníci, u nás poctiví a rozumní bratři bez rozdílu hodnosti. Tento kádr našich částí musí nyní použíti přelomu v náladě, aby si zase získal pevné místo v důvěře vojáků. Nebudeme zde patrně již dlouho; všichni to cítíme a z našich zpráv ví o tom také vláda Československé republiky. A tu dobu, kterou zde ještě musíme zůstat, nesmíme svému jménu dělat ostudu, nesmíme svému národu škodit nerozvážnými kousky, nesmíme si vzájemně otravovat život nekonečným štvaním, musíme hledět v bratrské shodě čekat toho dne, kdy jako Noe ze své archy vyjdeme z této nevlídné a nevděčné země do drahých krajů naší svobodné otčiny.“

Hofírek dočtl. Při posledních slovech jeho hlas, trochu rozežraný ustavičným kouřením machorky, se nějak rozechvěl a slábl. Ale Hofírek byl tvrdý chlap a „voják vojanský“, jak si někdy říkal na rozdíl od „vojáků občanských“, a proto dočti statečně až do konce.

„Má recht… pft…“ poznamenal Liebermann, hledě přes hofírkovské rameno do listu.

„Docela recht!“

„Jen mu tam neukápni,“ hleděl se vtipem zachrániti Vojta Baroch.

„Tak se delegáti podřídili?“ podivil se starý Bobrujčan.

„Podřídili…“ odvětil Hofírek.

„Nešťastní, nepovážliví hoši,“ zabědoval Borujčan. „Bylo jim toho všeho zapotřebí? Bouřit a štvát řadu měsíců vojsko, stavět bratra proti bratru, zahrávat si s ozbrojeným povstáním, otrávit duše některých bratří až do dna, rozeštvat věrné kamarády a dělat před světem ostudu… takovou ostudu! A proč to všecko? Proto, že místo ruských komitétů budeme nyní mít osvětové kroužky, a že byl rozpuštěn sněm revoluce, který by nám stejně nepomohl domů, poněvadž nemá nijakých lodí, ledaže by ovšem se smluvil se Sověty, aby nás propustily bez vůle, souhlasu a snad i proti vůli naší vlády domů? Nic jiného by nebyl mohl dokázat, to přece ví i ten nejhloupější z nás. A Sověty by to jistě neučinily zadarmo, cožpak jich po ročních bojích neznáme? Dnes bojujeme ještě proti nim se Spojenci a s Rusy, zítra bychom byli snad vtaženi do boje proti dnešním našim Spojencům a bylo by nám bojovat po boku Sovětů… Ne-li bojovat proti všem, i proti rudým, i proti bílým. Jak tohle mohlo dopadnout? A jak potom nazvat počínání delegátů?“

„Cht… cht… to je dobře, že to máme za sebou,“ řekl vážně Liebermann, který pochopil situaci a celý se otřásl. „Nestálo to za nic. Ani za fajfku tabáku.“

I na Vojtu Barocha to mocně zapůsobilo. Tím spíše, že to tvrdil starý Bobrujčan, autorita, jíž nikdo v rotě nesměl podceňovati. Proto se Baroch vložil do věci i s jiné strany.

„A pak, bratři,“ řekl rychle, „copak se takhle dělá revoluce? Ti kluci to mají tady v mátušce Rossiji na denním pořádku, ale jako když jsou slepí. Ničemu praktickému se nenaučili. Jen ňákymu tomu kušnění. Tady Hofírek si myslí, že já jsem jejich člověk. Ale to se mejlí. Kdybych já byl jejich člověk, tak věřte mně, že by jím to muselo jít líp. Aspoň bych jim poradil, když už bych nešel s nimi do gefechtu. Řekl bych jim: Braši, takhle se to nedělá. Když se chcete zmocnit tisku na příklad, pak musíte mít připraveno všecko předem: prohlášení, výzvy, plakáty, musíte mít už pohromadě novou redakci „Deníčku“ a celé nové revoluční, jako už vaše, číslo Deníčku připraveno, jen sázet a tisknout. Ale nejen redakci, musíte mít pohromadě i někoho, kdo by hned skočil na administraci a především lidi, kteří by to hned sázeli a tiskli. Voni se tam tahali vo nějaký klíč, stáli bezradně a hloupě nad opuštěnými stroji a čekali jako ovce, až je odtamtud zase někdo vyžene. A nakonec byli rádi, že k tomu došlo. Nejlepší na tom pak je, že k tomu stačili dva kluci od našeho pluku. Dali si ruce do kapes, mrkli na ně, na delegáty – a ti už jeli. No, dělá se takhle revoluce? Šli do toho jako nahej do trní, vlezli tam a už zas koukali, aby raděj vypadli…“

„A co teď s nimi?“ mínil kdosi z houfu, který se tu nyní shromáždil a bedlivě poslouchal.

„Měli by být souzeni a potrestáni,“ rozhodl Hofírek. „Přece nejsou žádní milostpáni a platí pro ně stejně vojenské předpisy jako pro nás. Támhle při tarnopolském ústupu někteří naši kluci se zúčastnili, když ruští vojáci vydrancovali židovskou lékárnu. A plukovník Mamontov, ve kterém právě ti všelijací mluvkové a agitátoři viděli samotnej ideál demokracie, dal je pěkně schytat, držel nad nima husitský soud a na tom husitskym soudě rozhodl, že někteří dostanou sedmdesát pět, jiní padesát, ostatní pětadvacet ran na zadek. A také dostali. Nu, a stalo se něco? Rožpadla se k vůli tomu armáda? Nikdo si na to už ani nevzpomene. A ti, co to slízli, ani nedutají. Kdopak by se chlubil, že dostal pětadvacet? Tím méně ten, co dostal pětasedumdesát! A tihle? Ti se přec vloupali dokonce do našeho podniku! A mohli se nebo snad i chtěli se vloupat ještě do finanční správy, do štábu a Bůh ví, kam ještě.“

„No jo, tamto byla sprostá loupež, kdežto tohle je politika,“ řekl Baroch.

„I kuš!“ odsekl Hofírek. „Sám‘s tady před chvílí vykládal, jaká to byla blbá politika. Za blbou politiku by se mělo také dostávat pětadvacet. Zvlášť, když ohrožuje celé vojsko a když z ní nic dobryho nekouká pro nikoho z nás.“

„Byli by z nich nadarmo mučedníci,“ poznamenal někdo vzadu. „Zvláště, kdyby tak jim vyplácel někdo od štábu…“

„My sami jsme jim měli vyplatit!“ hněval se Hofírek.

Starý Bobrujčan shledal však, že vývody tyto nejsou správné:

„Víte, bratři, je lépe, že to šlo bez bití. Podřídili se a podepsali. To je moudřejší. Odvezou je prý někam na východ. Ať tam přemítají o tom, co provedli. To bude lepší. A kdyby se z nich jen deset umoudřilo, tak je to dobré. Aspoň mají zkušenosti. A ti zlí mezi nimi nejsou ani první – a bojím se, že ani ne poslední, kteří se objevili v našem vojsku. Jsme lidi a ne andělé. Kdybychom byli andělé, sotva bychom dokázali i ty pěkné věci, které jsme dokázali. Nu, a lidé jsme všelijací. Máme chvíle slávy, ale i chvíle slabosti. Pod Kazaní jsme byli pořádně zesláblí všichni. Zatím je na našem úctě mnohem více věcí dobrých než špatných. Opravdu, mnohem více. Jenže my máme v nátuře také mnohem více hovoru o věcech špatných v nás než o věcech dobrých. Kdopak z vás například četl v novinách našich ve vlasti o tom, že tam a tam někdo udělal něco dobrého? Ale když se porvali mládenci někde v nějaké Lhotě, byly toho plné noviny. A ve světě to je nejinak. Uvidíte, že zítra budou i noviny našich přátel psát o nás všelijak, a nevím, jestli při tom budou vzpomínat také na Zborov, Bachmač, Penzu, Bajkal, Ussuri, Samaru, Kazaň i na naše dnešní boje v tajgách. Na tom nic nezmění, dostanou-li delegáti pětadvacet či nedostanou. Nadělali trochu hanby, ale ta hanba stihne celé vojsko – a svět bude rád, že hrdinství Čechoslováků není jen tak bez poskvrny. Aspoň nám v Paříži nebude muset dát všecko, co by jinak dáti musel. Jen si přečtěte „Deníček“, co se tam dovídáme o Těšínsku. Až Spojenci zvědí o delegátech, nenazvou to jinak než bolševismus a nebudou už mít v nás takovou důvěru, jakou až dosud měli.

Ono to také nic jiného vlastně není, než bolševismus. Není také divu, aby jím někteří mládenci přece trochu nenačichli. Staročeské přísloví povídá: Okolo močidla chodě, nádchy neujdeš. A je tomu tak! Ale co ty roty, které se postavily za delegáty?“

Bobrujčan se obrátil a za sebou spatřil bezmála už celou rotu. Vojáci se tvářili vesměs vážně a zřejmě schvalovali mínění Bobrujčanova.

V celém pluku bylo nejhlubší přesvědčení, že by k „pětadvaceti“, třeba i krvavým „pětadvaceti“ se sáhlo určitě, kdyby se byli delgáti odhodlali užít zbraně. Tako však je lépe „sbalit“ je a odvézti někam na odpočinek.

„Ty roty, které se postavily za delegáty?“ odvětil Baroch. „Ty už odzbrojil táta Kroutil. Promluvil jim do duše a pak šel k prvnímu a vintovečku mu sebral. Kluk ani nemukal. A ostatní kluci také ani nemukali. Položili flinty sami. Pojedou za delegáty.

„Mohou si je dát, ty svoje delegáty, zafasovat do zlata!“ prohlásil pan Kódl. „A až budou mít hlad, mohou si k nim přijít kousek uloupnout, aby měli na žvanec. Ti to vyfikli. Kdyby si jen byli ti kluci něco začali! Byli by na maděru. To zas neznaj‘ náš regiment! Dacani!“

„No, kdyby si byli začali hrát s vintovkama, tak nevím, nevím…“ řekl Bobrujčan. „Ale vidíte, i tohohle nás Pámbu uchránil. Ještě štěstí i v tom neštěstí. Ale vždyť ti hoši to museli cítit v kříži, že to nikam nepovede a vésti nemůže. Snad se chtěli jen tak ukázat. Možná, že byli hypnotisováni těmi řečmi a že jim bylo toho napovídáno habaděj. Napovídáno a naslibováno. A možná, že někteří šli jen tak, i z legrace. Náš kluk je veliký filuta. Má rád psinu. Že by mohlo dojít do tuhého – tomu snad většina z nich nemohla přece uvěřit. Či si mysleli, že se jim hned všecko podřídí, už jen proto, aby nedošlo ke krveprolití? No, to se ovšem zmýlili. Vždyť naši kluci poslali v této vojně také hromádku nevěrných českých lidí na onen svět. Ti to umí a když je to nutno, nepřijdou ani v takových okolnostech do rozpaků. Nu tak teda delegáti i vzbouřené roty půjdou do pense. Budou se mít možná lépe, než my…“

„To mne taky žere,“ vzkřikl Hofírek. „Zase budou s nimi dělat cavyky a budou z jejich neřádstva dělat politiku. Samé ohledy na tyhle milostpány bratry…“

„Vidíte, holoto,“ vložil se do věci pan Kódl, „tady to máte; bratři sem, bratři tam. Já pořád říkám: Jakejpak bratr? Dnes veme flintu a de pěkně na kamarády do redakce „Deníčku“ – a zítra bude uraženej, když mu řeknu: Voni koni, voni sou ňákej bratr? Tomuhle říkaj bratrství? Voni kušno? Voni, kerej maj hubu plnou samýho povídání a dyž na ně přijdou dva kluci z našeho regimentu, tak berou roha, jen se za nim práší… A to si myslej, že sou zástupci lidu? Kerýho lidu, prosimich? Já na příklad nejsem lid? A co jsem, nejsem-li já lid? A kdo to je? Já aspoň nic vo tom nevím, že by právě voni byli ňákej můj zástupec. Já aspoň jsem nikdy žádnýho zástupce nepotřeboval. Ani v našem vojsku ne. A vždycky jsem si svoji věc, jen když byla trochu spravedlivá, taky prosadil, a bez zástupce. Mám hubu i srdce na pravým místě a nikdy nechci nic nemožnýho. Mám-li hlad, hlásím, že mám hlad. Mám-li žízeň, hlásím, že mám žízeň. Vidím-li někde nějakou nespravedlnost, jdu k raportu a hlásím, že jsem viděl nespravedlnost. A ještě nikdy mi žádný náš oficír neučinil příkoří. Ovšem, když vím, že jsem pan Kódl a bolše ničevó, nežádám, abych byl panem praporčíkem. A politika? Máme v Praze tátu Masaryka, starýho pána, a ten nás vede všecky. Byl tady Štefánik, chudák, zabil se, každý z nás ho litoval, slibovali jsme si, že neposkvrníme jeho památku, a vida, že chtěl, aby se v armádě míň kušnilo, tak ho nyní páni bratři delegáti div neproklejou jako největšího reakcionáře. To je jediná jejich politika: málo dělat, hodně kušnit. A na všecko nadávat. To prej chce taky lid. Kerej lid, povídám, kerej lid?“

Pan Kódl udeřil pěstí do stolu, jak byl pohněván. Povstal, zablýštěl sivýma očima a opřel se nyní svýma mohutnýma prackama o desku stolu. Jeho ohromná ramena se nazdvihla a téměř do poloviny zakryla jeho takto vystupující záda hlavu, olysalou a velikou, vyjadřující i zezadu lví sílu, tvrdošíjnost a charakternost.

Tak ho pozoroval už chvílí poručík Horáček.

Vmísil se mezi vojáky a naslouchal jejich rozhovoru. Jeho rota to byla, která první prohlásila, že „nesnese alotrií delegátů“, jak prohlásil mladý voják Hájek, nedávno sem přeložený od šestého pluku, protože měl ve vedlejší rotě bratra, Hanáka, ale od počátku věrného synka pluku. Hájek byl četař a právník, proneslo se o něm dokonce, že byl funkcionářem ve studentských organisacích. Delegáti na něj spoléhali. Hlavně Tlapák. Ale Hájek se na věc díval právnicky, nejen politicky. Shledal, že právnicky i politicky je „věc“ tato, „causa delegáti“, nesmyslem. A že by bylo nejlépe, „hodit ji pod stůl“, do koše. Neboť podle jeho mínění, politicky je škodlivá a může prospěti jen a jen bolševikům, právnicky pak – sněm, komitéty atd, – se „vůbec nedá držet“, neboť v dnešní národní situaci, a více, v dnešní legální situaci státní nemá nejmenšího podkladu. Buď existuje vláda a její orgánové, pak zde není místa pro „sněm československé revoluce“, protože revoluce, vnější a formální revoluce, byla fakticky zakonečna 28. říjnem, kterýmžto dnem nastoupilo období státního budování na místo revoluce. V pražském Národním Shromáždění, o jehož zasedání téměř denně přináší dosti podrobné zprávy „Deníček“, se může nyní jednati jen o to, aby výsledky revoluce byly pro národ, a zejména pro jeho pracující vrstvy, náležitě zužitkovány. Prohlásili jsme se pro demokracii, vykládal Hájek, tedy demokratickými způsoby musí nyní národ jako celek rozhodovati o těchto věcech. „Sněm československé revoluce“ je dnes právní nonseus, protože existuje sněm československého národa, revoluční Národní Shromáždění. Nejvýš by se mohlo jednat o sněm československého vojska na Rusi. Ale to jen tehdy, pakliže by československé vojsko na Rusi neuznalo pražské vlády a jejích zákonných opatření i orgánů, tedy také orgánů vlády na Rusi. To ani delegáti nijak nevyjádřili, neprohlásili. Sněm delegátů pak nelze uznati za právoplatný nejen z důvodů výše zmíněných, ale ani proto, že není úplný a že za ty delegáty, kteří původně byli na něj zvoleni a k sněmování odmítli se dostavit, nebyl buď nikdo další zvolen, nebo se prohlásili za jejich nástupce bratři, jichž volba je sporná. Z toho všeho plyne, že počínání delegátů není správné, sněm jako takový nemůže míti nijakého mandátu, aby mluvil jménem vojska, a tudíž je to podnik škodlivý. A to, co učinili delegáti v posledních dnech, nelze nazvati jinak, než alotria. Rota, v níž byl Hájek četařem, přijala jeho mínění, k němuž se ostatně dopracoval po dlouhém a úsilovném přemýšlení, za své, a konečně sama přišla k Horáčkovi s tím, že „alotrií delegátů nesnese“.

Horáček, sám právník, opravdu potvrdil jen vše, co tu bylo řečeno. Ostatně věděl od počátku, že jinak ani býti nemůže. Znal tyto lidi. Znal i jejich slabosti. A výklad Hájkův, suše a věcně konstruovaný, tajil jen vášeň, která pracovala v duši roty. Dějiny roty, i když se v ní vystřídali noví lidé jako doplňky po padlých a těžce raněných, z roty dnes vyřaděných, stvořily posléze rotě duši silnou, nekolísavou, upřímnou i přísnou k sobě.

Viděla i ona chvíle slávy i chvíle slabosti. Viděla ztráty svoje, odchod hrdinů – a znala i lidské, přelidské, co užíralo srdce, ať už to bylo srdce důstojníka Jiřího Skály nebo srdce vojáka Josefa Perného, ba i srdce těch nejmenších, srdce Andressovo nebo Liebermannovo. Znala i své Kohoutky, i své Tlapáky i vychytralé Barochy. Tvář její byla mnohotvárná, zajisté, ale měla svoji pravdu: pravdu smrti, již tu mohli nalézti všichni, kdož sem přišli, a již mohli nalézti proto, že sem přišli pro nějakou vyšší, tajemnou a přece jako hvězda jasnou věc, pro věc českou.

Nyní Horáček se tedy vmísil mezi ně, sám nedávno ještě prostý voják, vyšedší z nich, dnes týž jako oni, štejně s nimi oděný, jen na pravém rukávě označený třemi úzkými stříbrnými proužky jako jejich velitel.

Jako jejich velitel!

Neboť ode dneška je jejich právoplatným velitelem.

A to je také ona smutná věc, která ho přivedla mezi ně v této chvíli. Není smuten nad tím, že je velitelem této staré a slavné roty. Ne. Ale je smuten nad tím, že je patrně posledním jejím velitelem. Neboť rota ztrácela velitele za velitelem. Ruská země pohlcovala je a již nevydávala.

V kapse mačkal dopis Skálův.

Včera večer ho dostal. Četl jej mnohokráte a stále se k němu vracel. Ale dnes neměl a neměl odvahy rotu svolat a přečísti jej všem, byť byl adresován rotě. Kolikráte to chtěl učiniti za dnešního odpoledne, když byl s rotou na cvičišti! Nemohl. Chápal nyní, proč ani Skála nemohl. Byla to jedna ze slabostí Skálových, z mnoha slabostí, jež zatemňovaly nitro kapitánovo, jež jindy dovedlo býti tak tvrdé a tvrdošíjné.

Až teď – snad…

Jsou tu všichni pohromadě. Nikdo, kromě Tlapáka, vlastně nechybí. A Budecius ten dávno ví, lépe než všichni, co se děje s kapitánem Skálou.

Včera tedy odejel.

A jak odejel… Horáček ovšem ví všecko.

Ale je nutno, říci také aspoň něco rotě. To lze jediné teď, hned, na tomto místě. Před šikem nebylo by to ani vhodné. Znělo by vše příliš úředně. Než, takovouto věc nelze těmto lidem jen úředně ohlásit. Je nutno jim to sdělit a sdílet se s nimi o vše, co může vyvolat.

Poslouchal je chvíli ještě. Řeč šla stále o delegátech. Pan Kódl se zlobil, Hofírek se rozhorloval, Bobrujčan konejšil a Hájek vysvětloval, co Baroch zatím se pokoušel vytvořit situaci pro nějakou legraci a co Liebermann s kapičkou povážlivě pokyvoval hlavou. A co ostatní naslouchali, mísili se do řeči poznámkami, kašlali, smrkali, překládali nohu na nohu a balili si cigaretky.

Vzchopil se konečně.

„Bratři,“ řekl mírně a pokynul jim rukou, aby se utišili a zůstali sedět.

Vzhlédli k němu trochu překvapeně.

„Snad nás nešpehoval…“ šeptl Vojta Baroch. Ale i on se zastyděl za tuto myšlenku a shledal, že je to nemožné. Příliš dobře se všichni znali navzájem.

„Co je, bratře poručíku?“ ozvalo se.

„Mám vám něco důležitého sdělit,“ řekl Horáček. „Něco o veliteli roty…“

„O bratru kapitánu Skálovi… Jak se mu daří?“ optal se Bobrujčan.

„Nevím, jak se mu daří. Snad dobře. Snad méně dobře…“ začal Horáček opatrně. „Posílá vám psaní. Mám vám ho přečíst?“

„Chudák bratr kapitán…“ řekl kterýsi hlas. „Měli ho přece jen rádi, pomyslel si poručík. Jak ho asi budou soudit?“

„Přečtu vám tedy jeho dopis. Jsem rád, že tu jste pohromadě a že to není na cvičišti. Aspoň mi můžete říci, co si o tom myslíte.“

I četl:

„Bratři! Odcházím do ruské armády…“

Několik chlapců vyskočilo se svých míst a přiblížilo se k Horáčkovi. Všichni byli vzrušeni. Zašeptali.

Horáček počkal chvíli a potom pokračoval, když se ztišili:

„Vím, že se najdou někteří, kdo mi to budou míti za zlé. Snad promluví i o tom, že nepěkně opouštím rotu v těžkých dobách. Snad řeknou, že jdu za lepším. A snad řeknou dokonce něco o zradě. Ale to vše byla by jen křivda. Jdu za Kulikovským, za Vojcechovským. Namítnete, že to jsou Rusové a že je jejich právo, bíti se za svoji věc. Ale já shledávám věc Ruska také věcí naší svojí. Odcházím od vás, ne abych vás zradil, ale abych nezradil díla, jež jste vy začali a jež by mělo býti slavně dovršeno, už také proto, že je to vaše dílo. Vím a jsem o tom přesvědčen, že tu budou hovory o Kolčakovi. Ale mně nejde o Kolčaka. Dnes Kolčak, zítra jiný. Žádný z těchto vojáků nemůže býti horší, po mém soudu, než lidé z Črezvyčajky. Než moskevský sovět. Jsem přesvědčen, že vše závisí jen od armády. Jen armáda, bude-li naplněna duchem spravedlivého boje, dokáže obnovu Ruska, nijaký Kolčak. Nic nehledám u Kolčaka, nic od něho nechci. Přišel jsem do Ruska a zamiloval jsem si tuto zemi a tento národ na první pohled. Vím o jeho bědách i o jeho nemocech. A přece nemohu se ho štítit. I kdyby byl stižen malomocenstvím. Miluji je, zemljáčky, ať jsou, jací jsou. Chci se bíti za jejich zemi. Je to země slovanská. Proto i moje. Chci se bíti pro ni jako prostý bojovník. Nejedu nikam do štábu. Jedu na bojiště. Ke generálu Kapelovi. V jeho oddílu bojují Votkinci a Iževci. Ruští dělníci. Protibolševici. Dal jsem slib, že budu bojovat pro spásu Ruska. Mohu jej splnit dnes, aniž se zpronevěřím svému národu, svému vojsku, ba i své rotě. Náš československý boj je dobojován. Ale není dobojován náš boj slovanský. Slované, a Rusové zvláště, uměli bojovati, obětovati se také pro druhé. Říká se tomu altruismus a není slavnějšího altruismu nad altruismus ruský. Při tom se mluví o slovanském altruismu. Slované – nejsme také my Slované? Nemluvívali jsme o tom ze všech slovanských národů nejhlasitěji? Nejnadšeněji? Mluvili jsme o tom snad jenom proto, že jsme od Slovanstva mnoho čekali? A přestáváme o tom mluviti, když máme Slovanstvu také sami něco dávati? Obětovati? Slyšel jsem mnoho a mnoho skeptického vůkol sebe v poslední době. Čechové v posledních letech vůbec považují za lepší a vznešenější, mluviti skepticky. Vypadá to jako taková anglická vznešenost a moudrost. Ale já jsem viděl na vlastní oči, že zázraky nedělá skepse, ale víra. Ba i to sprosté slovo: nadšení! To přenáší hory. A proto i přes všecku skepsi věřím stále ještě, že naše věc v Sibiři není ztracena. Proto chci jít a bíti se pro ni. Protože to je i věcí ruskou. A protože věřím, že nebolševické Rusko bude i silou a oporou mé vlasti, beztak ve světě osamocené, mladé, málo známé, vydané nepřízni a neznalosti světa. Neboť na koho se chce opříti v nejbližší budoucnosti? S Polskem máme spor o Těšínsko. Jugoslavie je vyčerpána válkou a vnitřními starostmi. Francie nemá s námi hranic. Italie nás měla ráda za války, ale po válce nebude mít zájmu na sílení slovanských států. A my přece budeme jistě spojenci Jugoslavie. Anglii jsme svým vystoupením zachránili před invasí Němců nebo bolševiků do Asie, do Indie a do Číny. Až odtud odejdeme, ztratíme pro ni na ceně a nebudeme pro její zájem znamenat téměř nic. Jednoho dne budeme státi ve světě bezmála sami a sami. Němci půlkruhem kolem nás, Němci ve vlastní zemi. Pak Maďaři. A s Poláky se snad dohovoříme. Ale dohovoří se Poláci na jedné straně s Německem a na druhé straně se Sověty, jež jich nenávidí? Nedohovořili by se Poláci spíše s Ruskem, s demokratickým Ruskem, jež by jim ponechalo neodvislost, ale jež by s nimi, s námi, s Rumuny, s příštím Bulharskem a s Jugoslavií vytvořilo moc, jež by byla rovnováhou Evropy? Snad se mi vysmějete, bratři, že myslím na takovéhle věci – já, voják, velitel roty, malý kapitán, ztracený ve velké armádě. Ale vidíte, že na ně musím myslet, rozhodl-li jsem se, jíti do boje, o němž musím vědět, proč ho chci podstoupit. Ano, chci bojovati pro Rusko! Chtěl bych s armádami ruskými stanouti pod Moskvou a posléze zatknouti, třeba právě já a první, ruský národní prapor na cimbuří Kremlu. Ve všech osvobozených i starých státech světa vlaje dnes jejich národní prapor. Rusko má jen jeden Kreml, kde vlaje dnes vlajka podivná, neruská, zatknutá tam neruskými lidmi. Chtěli jsme po Rusku, aby bojovalo i pro nás, aby u nás mohla zavlát naše vlajka. Naše vlajka u nás vlaje – a je to také dílem ruským, nejen naším. Nechci nic víc, než pomoci, aby ruská vlajka vlála v Moskvě. Řeknete mi: blázne, všecko je hezké, ale když Rusové sami nedbají, zrazují sami sebe, jak mi jednou u hrobu drahého Švece řekl Budecius. Nedbají? Snad mnozí nedbají. Ale jsou, kdož dbají a kdož proto prolévají krev. S těmi chci jíti – s nikým jiným. A že musím jíti proti bolševismu, který se nazývá bolševismem ruským? To znamená, jíti i proti mnohým lidem ruským? Vy sami musíte jíti proti bolševismu – i když je to bolševismus český. Naši doma musí jíti proti bolševismu maďarskému. Celý svět musí jíti proti bolševismu. Jdu tedy proti bolševismu – a pokračuji jen v tom, co jsme začali. Nedělám nic nového, nepodnikám nic na vlastní pěst. Je to vaše pěst, jíž pozdviženou, nechali jste klesnout. Ale nevyčítám vám nic. Snad někteří cítíte jako já. Snad mnozí nemyslíte na nic jiného, než na domov. I tomu rozumím. Vykonali jste zde dílo, jež by nebylo svedlo nižádné vojsko na světě. Dostalo se vám nevděku. Vím to. Ale od koho? To že je ruský národ? Vyčtete mi, že jsem vás opustil. Ne – neopustil. Odešel jsem od své roty – ale odcházím na její frontu. Vy pojedete domů přes Vladivostok. Já se toužím vrátit domů přes Moskvu. A nevrátím-li se, v čem se budu lišiti od ostatních, kteří se nevrátili? Vaše věc zvítězila. Ale musí zvítěziti naše věc. Vaše, moje, i Ruska. Proto nemějte mi to ve zlé. Neutíkám do pohodlí, ani do blahobytu. Neutíkám od povinnosti boje a strádání. Nebojím se ničeho. Vy to přece sami víte nejlépe a nemusím vám o tom dlouho mluvit. Odevzdávám pouze rotu Horáčkovi. Buďte mu věrni a mějte ho rádi…“

Tady Horáček přerušil své čtení. Nemohl dobře dále.

Ale bylo ticho. Nikdo ani nedutal.

Seděli tu nyní všichni kolem něho, někteří i na zemi, jiní na pryčnách i na stole, hlavy svěšeny, a pozorně naslouchali.

Horáček tedy mohl dokončiti:

„Nehněvejte se na mne, že jsem nepřišel před vás, rozloučiti se s vámi přímo. Je mi třeba srdce odhodlaného a tvrdého. Přiznávám, že nevím, jak by mi bylo před vámi. Snad bych i zabědoval, že mám jíti od vás, od nichž mne vždy dovedla jen rozloučiti nějaká ta rána. Vaše cesta ukazuje vám k východu. Moje k západu. To znamená, že se můžeme sejíti v Praze. A něco mi říká, že se sejdeme. Proto ne sbohem, ale na shledanou!

Váš kapitán Skála, velitel roty.“

Dočetl.

Chvíli bylo ještě hluboké ticho. Ale Vojta Baroch ho dlouho nesnesl.

„Zabijou ho…“ šeptl posmutněle.

„Zklamou ho…“ řekl Hájek.

„A všecko nadarmo… všecko nadarmo…“ ozval se jiný hlas.

„Ale moloděc je!“ zabrumlal Hofírek.

„Tedy se na něj nehoršíte?“ podivil se Horáček.

„A kdo by se horšil? …“ vážně zahovořil starý Bobrujčan. „Byl vždy takový. Samý Rus a samá Ruska, samé Rusko. Chce zemřít mezi nimi.

Rusko – to je jeho Pán Bůh…“

„Škoda ho, kluka…“ dodal naposled pan Kódl.

XIX.

V té chvíli vlak, jedoucí na Omsk, zastavil se v malé stanici, aby nabral vody pro lokomotivu. Kansk Jenisejský!

Vozy byly přeplněny lidmi. Jací různí lidé! Spekulanti z východu, lidé generála Chorvata, atamana Semjonova, charbinští, vladivostočtí, šanghajští, pak Japonci, Číňané, Židé, Amerikáni, ale i malí spekulanti, „měšočníci“, kteří opět jako kdysi putují po trati se svými tlumoky, v nichž vezou mouku, rýži, uzeninu, aby to vše někde vyměnili za čaj, tabák, cukr a butylku vodky.

Dostal se Jiří Skála ztěží do vlaku a sotva se tam jakž takž ubytoval, když před jeho vozem stanula Zinaida Alexandrovna. Řekla mu prostě, že pojede s ním a jinak děj se vůle boží. Musel mnoho a dlouho vyjednávat se sousedy v nabitém kupé, než jí získal místečko. Přiběhla sama, bez zavazadel, bez škatul na klobouky i bez samovaru, s nímž obyčejně cestovali tehdy ruští lidé. Podobala se malé ruské studentce, která putuje někam do škol, skromné, chudobné.

Celou noc seděla tiše vedle něho, hlavu na jeho rameni. Spala? On nespal. Před Nižně Udinskem o půlnoci někdo střílel po jejich vlaku z tajgy. Patrně osamělé hlídky povstalců, které se neodvážily napadnouti celý vlak. Ve voze nastala panika a hrozilo umačkání.

„Sergěji Osipoviči,“ křičel ještě dlouho potom, když už vlak unikl z dostřelu, ostrý hlas obstarožní dámy. „Sergěji Osipoviči, spaste mne, bolševici! Bolševici!“

„A co řveš, huso hloupá,“ odpovídal jí bas, „cožpak už tě pečou, čtvrtí a krájejí? Huláká si ona, ženština, ještě ji uslyšet mohou.“

Ale pak nastalo ticho. A ticho bylo i pří ranním svítání, čarodějném a krásném, jež všichni zaspali mimo Jiřího Skálu.

Otevřel očí a díval se oknem ven. Léto! Čiré a horké léto sibiřské… Už z rána.

Obrátil se a podíval se na Zinočku. Seděla tu zkroucená, zmořená, rozmáznutou sazi po tváři až dolů na šíji, vlasy splihlé vedrem a potem. Nohy měla skrčeny pod sebou a spala takto sedíc nešikovně jako v klubku, oči pod chvějícími se, promodralými víčky, bledá, téměř žlutá, nehezká.

Kapitán se opět zahleděl do tajgy. Ano, tady to bylo, kde byl naposledy raněn. Nějaký český bolševik, pracující mezi povstalci! Tedy ten ho bodl. A zas tu byl Liebermann se svými legendárními nůžkami, aby ho zachránil. Co dělá Liebermann?

A co dělá Horáček? Hofírek, pan Kódl, starý Bobrujčan, celá stará a slavná rota! Co dělá Budecius?

Ale co dělá kapitán Korda? A maminka?

A co dělá Vlasta Žárská?

Zdvihl se, pokud mohl pro různé tlumoky, ležící na zemi u jeho nohou, a spustil ještě nížeji okenní tabuli.

„Oj, oj, průvan! Zavřete přece. Sergěji Osipoviči, ať zavřou to proklaté okno. Nastydnu, já nebohá žena. Nikdo nemá ohledu na dámu…“ štkal ostrý ženský hlas.

Ale bas mu odpověděl surově:

„I pojdi, bábo hloupá! Ty se nastydneš, a my se zadusíme. Která bestie to tady smrdí růžovým olejem?“

„Co značí: bestie?“ ozval se mladičký hlas dámy, jež připomínala Židovku. „Mohu já za to, že mi upadl flacon s růžovým olejem? Stál mne tři sta hloupých kolčakovských rublů.“

„Co značí hloupých? A kolčakovských? …“ ozval se přísně důstojník.

„Pardon!“ rychle pospíšila Židovka. „Chorvatovských přece. Koupila jsem to v Charbině!“

„Jak to, prosím, chorvatovských?“ zazněl baryton. „Chorvatovských, dobře! Ale hloupých?“

„Nu, ne, vážený pane. Zajisté že ne hloupých…“ ustupovala Židovka na celé čáře. „Chorvatovských – to právě neznačí hloupých. Naopak…“

„Nu, proto…“

Ale Zinočka spala i na vzdory těmto hlasům, jež se ospale ozývaly vedle chrápání ostatních nebo vedle neslušného, hlasného zívnutí probouzejících se.

Bylo poledne, když dostili stanice Tajšetu. Smutné, vypálené stanice, nedávno přepadené bolševiky. Zde všude stály oddíly československých vojsk.

I zde je tedy protibolševická fronta, povzdychl si Skála. Jen, že tu nyní stojí třetí pluk, pátý pluk, šestý pluk a jiné pluky než právě jeho. Vida, chtěl-li bojovat, mohl se dáti přeložit k jinému pluku. Konečně, fronta jako fronta, smrt jako smrt. A nepřítel je tady i tam na západě stejný.

Ale… Ale tito zde, Čechoslováci, odejdou. Snad už zítra, pozítří. A on chce přece zůstat. Zůstat do konce. Ano, v tom to je. A co teď asi dělá kapitán Korda?

Musel se pořádně hryznouti do rtů. Vůbec musel něco učiniti…

Až konečně teď, před Kanskem, když už vlak zpomalil jízdu a vjížděl do nádraží, probrala se Zinaida Alexandrovna, zívla a ukázala všecky své zuby, bílé a lesklé jako zuby malého dravce, kočky řekněme, spustila přeložené nožky na zemi a otevřela modrojasné oči.

„Ach, bože můj, jak jsem unavena! Čaje, čaje mi dejte, kapitáne! A jedla bych.“

„Já také,“ vzdychl Skála. Vyhrabal krabičku čokoládových pralinek, již koupil v krámku „amerického strýčka“ z YMCA včera v Irkutsku, a rozdělil se se Zinočkou.

„Jak dlouho ještě pojedeme? Čtyři dni? Hrozno pomyslet!“ zasténala Zinočka.

„Zajisté, čtyři dni. Rychleji za dnešních okolností zde vlaky nejezdí. A někdy nejezdí vůbec. Měli jsme štěstí ještě,“ řekl Skála opravdově.

„Štěstí! Štěstí? Což myslíte, že budeme mít nějaké štěstí? Ani jsem se s maminkou nerozloučila. S mámočkou mojí milovanou. Taková slavná mámočka! A ani jsem kapitána Kordu nepolíbila!“

„Nepolíbila?“ podivil se Skála.

„Nepolíbila, představte si! Takto se rozloučit! A se svým mužem!“

„Ale proč jste tedy přiběhla na nádraží?“ žasl Skála.

„A co já vím?“ odsekla Zinočka, vyplivla pralinku do dlaně a vyhodila oknem. „Půjčte mi kapesník. Vidíte, že jsem si umazala ruce o vaše ohavné pralinky. Kde jste koupil takovou mizernost?“

„Ale u Američanů,“ řekl Skála nevrle. „Tady máte kapesník. Není příliš čistý. Soldátský!“

„Nu, však vidím!“ hněvala se Zinočka, „A co v Kansku? Je tady buffet?“

„Má milá, kdyby tu byl buffet, dávno by ho Čechoslováci snědli nebo bolševici vyloupili. Kdoví, dostaneme-li tu vůbec horkou vodu na čaj. Časy jsou zlé, Zinaido Alexandrovno!“

„To já také vidím. Moje ubohá mámočka. Pojede asi za mnou. Kdy jede příští vlak do Omska?“

„Nevím. Za den, za dva, za tři, za čtyři…“

„Mlčte, ano? Nevěděla jsem, že jste takový zloduch,“ vybuchla Zinočka. „Chcete mne utrápit. Nadobro. Zničit. Už se vám to daří, ó, ano, nezapírejte!“

Skála se smutně usmál. Zahleděl se nyní do očí té ženy, jasných a bezelstných, o nichž nikdo nemohl říci, že by chtěly někomu ublížit. Dětské oči – víc nic!

Zinaida Alexandrovna, žena kapitána Kordy, zdvihla tyto podivuhodné oči k němu. A vyhledala nyní jeho ruku, tiskla jeho prsty a zašeptala:

„ Mám hlad, milý. U sta gromu!“

„U sta hromů!“ řekl pro sebe Skála. „Tož tedy tak! Nu, půjdu. Musím sehnati kus chleba pro ženu kapitána Kordy,“ dodal nahlas.

„Ovšem, milý. Sežeň, sežeň! A čaj přines! A možno-li, kousíček, takovýhle malý kousíček šunky. Jen tak, na jazyk.“

Vlak právě zabrzdil po dlouhém manevrování po kolejích mezi ostatními vlaky. A bylo jich tu množství nečekané. A všude opět podobní lidé, jako v tomto vlaku. Hlavně lidé z východu.

Kapitán Skála pobíhal po nádraží. Ale nikde nic. Za to potkával všude československé vojáky. Zdálo se mu, že jsou nějak změněni. Vypadali vojenštěji, někteří ho dokonce pozdravovali. Byl tím překvapen. A dodalo mu to odvahy.

Přistoupil k jednomu z nich a ptal se, kde možno koupit něco k jídlu.

„To jedeš, bratře kapitáne, do Omska?“ ptal se voják. „Tam je šestej…“

„Ano, do Omska…“ řekl Skála a styděl se.

„No, jestli bys chtěl,“ pokračoval voják, „pojď se mnou na naši kuchyni. Hoši ti tam něco dají. Měli jsme guláš. A chleba je, sláva Pánu Bohu, dost.“

„A mohl bych si vzít do vlaku?“ zeptal se Skála pokorně.

„No, to víš, bratře kapitáne… ty máš ve voze nějakou kost, viď? No, nezlob se, to já jen tak, my taky rádi. Copak je člověk ze dřeva, no né? Tak pojď!“

Skála šel poslušně za ním. Dostal do kotýlku vonnou masitou gulášovou kaši a notný kus chleba. Kuchyně strážní roty na nádraží vařila dobře. Jen jestli Zinočka nepohrdne, až zví, že je to oběd ze soldátského kotle? Pak bude muset vymýt kotlík a běžet ještě pro čaj. U sta hromů! tak to říkával Korda.

Zinočka nepohrdla, když jí přinesl oběd. Hltavě se dala do kaše a byla by úplně zapomněla na kapitána Skálu, kdyby nebyla zachytila jeho hladový pohled.

„Já hříšná!“ vzpamatovala se a rychle mu podala zbytky. „Šátek! Podejte mi šátek. Ubrousku beztak nemáte!“

„Nemám,“ mumlal Skála, polykaje kusy hověziny. Podal jí začokoláděný šátek. Utřela si jím opatrně ústa, usmála se a řekla:

„A teď čaj. Honem!“

Skála shltl vše, co zbylo na dně a spěchal opět ven. Celé kupé závistivě se dívalo po něm i po Zinaidě Alexandrovně.

„Tihle Čechoslováci…“ zabručel bas.

„Ano, tihle Čechoslováci!“ odsekla tím směrem Zinočka a odvrátila se pohrdlivě do okna.

Skála přinesl i čaj. Neměli, do čeho by jej rozdělili. Proto nejdříve pila žíznivá Zinočka svoji půlku kotlíku, zbytek vypil Skála.

„Jste velkolepý,“ řekla nakonec Zinaida Alexandrovna.

„A vy jste…“ začal Skála.

„Mlčet!“ poručila Zinočka. „Co vy můžete vědět, jaká jsem. A což já sama to vím? Hle, zde jsem. Taková, jak vypadám. A bolše ničevó.“

„Dítě!“ řekl pro sebe kapitán.

Dítě mu poručilo nyní, aby zůstal ve voze a hlídal místa. Neboť už před chvílí, když byl pro oběd, cpali se sem „pasažery“, velmi neurvale a rozhodně, a teprve, když prohlásila, že ta místa patří Čechoslovákům, ustoupili. Zde mají Čechoslováci stále dobrý zvuk. Je to na trati a trati nikdo jiný nebrání proti povstalcům.

Zinaida Alexandrovna vyskočila ruče z vozu. A netrvalo dlouho, vrátila se zase. Měla plné ruce.

„Tady jsou blízko ti vaši Amerikánci, co mají tu prašivou čokoládu. Koupila jsem mýdlo a různé věci toaletní, cigarety a kolínskou vodu. A víte, co mi přidali? Tady tu knížku. Písmo. Na ruském jazyku. Budete mi muset z toho čítat! Nemyslete si, vy Čechoslováku, že jsem bezbožnice!“

Skála s údivem viděl, kterak oživla, zruměnila a zkrásněla.

To je tedy ona. To je zase ona, šeptal sám uvnitř srdce svého, jihnul a žasl.

„Umyla jsem se na nádraží, abyste věděl, vy špinavý člověče,“ kázala dále. „Voda je tam studená a všichni se tam myjí. To je veselé! To je jako piknik, výlet do hor na celý den a noc a den, jak jsme je dělávali s mojí Němkou na Urale v minulých letech. Svět je krásný, kapitáne! Výskla bych si, opravdu!“

Ale velmi záhy zase zesmutněla.

„Co dělá moje nebohá mamočka? Co dělá můj muž, dobrý kapitán Korda, u sta gromu! Povězte mi přece, kapitáne, co dělají?“

„Nevím, Zinaido Alexandrovno…“

„Neví… Nic neví… I já nic nevím…“

Vlak zarachotil a zaskřípěl.

„Pojedeme, kapitáne…“

„Pojedeme!“

Vlak se hnul doopravdy. Skála vyhlédl z okna. Na nástupišti stál jeho československý voják, který ho uvedl ke kuchyni, smál se na něj vesele a mával rukou. Zinaida Alexandrovna se naklonila nad kapitána a vidouc vojáka, rozjařeně zamávala rovněž svýma oběma rukama, dokud vlak se nerozjel. A potom vytrhla Skálovi jeho teď už pestrý šátek, vyklonila se z okna a mávala opět šátkem, seč jí síly stačily.

„Roztomilý soldatík!“ usedla potom, oddychujíc a strkajíc štítivě šátek opět Skálovi za pás. Ten jej sňal a stydlivě vsunul do kapsy.

Jeli nyní na Krasnojarsk.

Opět lesnatým, stoupajícím však krajem, lemovaným na západě i na severu horami. Odpolední slunce zuřivě bilo jim do oken.

Cestující hleděli, aby opět něco pospali. Zinočka se přitiskla k němu:

„Kapitáne?“

„Co?“

„Víte-li, že jste mne ani dnes, ani včera ještě nepolíbil?“

Skála se zarděl, mlčel. Bylo mu, jako když mu žhavá kočka vskočí do obličeje.

Ale mlčel.

„Kapitáne,“ ozvalo se po chvíli.

„Co?“

„Vy máte tu knížku. Tu nábožnou. Myslíte, že nás Bůh potrestá?“

„Myslím, že ano,“ řekl přesvědčivě Jiří Skála.

„Ale opovažte se na mne nějak sáhnout! Vy!“

Kapitán Skála mlčel. Díval se do lesa. Viděl veverku, jak přeskakovala se stromu na strom.

„Kapitáne?“

„Co?“

„Až bude večer, uvidíme spousty světlušek. Teď je jejich čas. Spousty, pravím vám. A co myslíte, bude už brzo konec války? Konec všem válkám?“

„Nemyslím.“

„Vy jste krvežíznivec. Vy Češi jste všichni krvežíznivci. Ach, co dělá moje Němka? A moje stará Francouzinka z Čeljabinska? A můj strýc Ivanov? A moje nebohá mamočka? A můj milý muž, Korda, kapitán. A co dělá můj Bajkal? Ah, a co dělá Baján, slavný kapitánův Baján?“ Skála se roztrpčil:

„Proč jste to všecko opustila?“

Zinaida Alexandrovna mlčela. Zdvihla hlavu s jeho ramene a svěsila ji mezí svoje útlá ňádýrka.

Jeli tedy chvíli mlčky. Skála tomu byl rád. Slunce sláblo a obzor růžověl. Nad vrcholky hor jako nesmírná opálová, živá, měnící se plachta rozpínala se nebesa. Modravěla, fialověla, nachověla.

„Kapitáne?“

„Co?“

„Vystupme v Krasnojarsku. Jsem unavena. Zítra pojedeme dále.“

„Nelze. Nelze ztráceti času. Až v Omsku si odpočinete.“

„Ah, moje nebohá mamočka,“ zabědovala Zinaida Alexandrovna. „A můj milý muž, kapitán Korda. A Bajkal. A Baján…“

„Proč jste to všecko opustila? …“

„Pro tebe, ty hloupý – – kapitáne!“

XX.

Budecius užasl, když vstoupila do jeho oddělení ve vagoně na nádraží žena. Byla to Vlasta Žárská.

„Neviděla jsem vás kolik dní,“ řekla rozpačitým, chvějícím se hlasem. „Ale to konečně není, proč jdu za vámi. Nesu vám dopis…“

„Dopis? Mně? Od koho?“ podivil se voják.

„Od mladé, krásné dívky. Byla dnes dopoledne u nás v nemocnici. Ptala se po vás. A nenašla nic rozumnějšího, než odevzdati právě mně dopis pro vás. Je to – ovšem – růžový dopis.“ Budecius se zasmál.

„Řádíme tu na Sibiři my Čechoslováci, což? To je opravdové vojsko! Valdštýnův tábor. Ale vy žertujete zajisté.“

Dívka mu podala dopis. Opravdu, růžová obálka. Tak se to patří.

„Řádíte…“ zašeptala. „Pokud se pamatuji, řádíval jste i jinde. Doma na příklad…“

„Pokud se pamatujete…“ zasmušil se. „Kéž byste se nepamatovala!“

Roztrhl obálku a četl:

„Mnohovážený Ivane Vjačeslavoviči! Musím s Vámi mluvit. Ještě dnes. Musím. Přijďte dnes o šesté k večeru na daču Šujských za Slobodkou, blízko monostýru. Tam nyní žijeme. Budu Vás čekati u severních dvířek zahrady. Musíte přijíti. Důležité! Zia.“

„Tedy Zia… To je ta malá Tatarka,“ řekl pomalu Budecius.

„Ano, ta. Se zlatýma očima, jak jste sám o ní kdysi řekl i přede mnou. Mluvila chvíli se mnou o vás. Vyptávala se na vás, Představte si: mne se vyptávala ta děvuška na vás.“

Vlasta Žárská trochu pobledla.

„Co jste jí řekla?“ zeptal se Budecius chmurně a díval se děvčeti přímo do očí.

„Nic,“ odtušila Vlasta.

„Nic tedy. Nu… Je to snad dobře. Nemáte věru co říci o mně. Co dobrého. Děkuji vám. Ta dívka mne vyzývá na dostaveníčko. Mám tam jíti?“

„Jděte…“ usmála se podivně i smutně Vlasta.

Voják se odmlčel a znovu četl divné to psaníčko.

„Snad je to něco důležitého,“ poznamenala dívka po chvíli. „Měla jsem dojem, že běží o něco vážného. To děvče bylo vzrušeno. Možná, že má zprávy pro nás… pro nás Čechy. Připadala mi jako poselkyně nebo vyzvědačka, která vás chce varovat, zachránit či něco podobného. Jste jí asi velmi drahý…“

Budecius opětně k ní pozorně vzhlédl.

„Pojďme!“ řekl posléze.

Vyšli z vagonu. Probírali se mezi vozy, až se vymotali z nádraží na cestu k mostu.

„I já jsem dostala psaníčko,“ řekla po chvíli dívka truchlivě. „Od Jiřího Skály. Nikdy v životě nečetla jsem něco tak smutného. Odejel z Omska na frontu. Zanechal v Omsku tu… cizí ženu… Zinočku.“

Budecius se trochu podivil tomuto tónu. Cizí ženu… pravda, pravda. Paní Kordovou. Představoval si, kterak maminka, jež odjela za nimi, učinila asi vše, aby zachránila Zinaidu Alexandrovnu od „dalšího bláznění“. Kdo však zachrání kapitána Kordu od „dalšího bláznění“? Přihlásil se ovšem k bojům do tajgy. Nikdo ho nechce však pustit. A nejméně Rameš a jeho oddíl. Kapitán Korda se bouří. Nadává na „náčalstvo“ bezmála tak, jako nadávají delegáti. A pije.

„Nemyslíte, že bychom už měli odjeti odtud?“ zeptal se náhle Budecius.

Vlastu překvapil neobyčejně tento nápad. Celá ožila, obrátila se k němu a změkla na ráz. Byla to nyní upřímná česká dívenka a z jejích očí zahovořilo k němu náhle tolik srdečnosti, až se ulekl. Bál se, aby v ní nerozpoutal mnoho nadějí.

Proto dodal rychle:

„Rozhodně pojedeme domů. Snad zítra, snad pozítří. A co jiného nám zbývá?“

Viděl, že to řekl z nouze a že to řekl prostě a téměř bezmyšlenkovitě. Postřehla to.

„Ale nespěcháte…“ řekla tiše. „Jak jste se roztoulali, Čechoslováčkové! Jak se vám zalíbilo ve světě…“

„A vám se nelíbí ve světě?“

„Ne!“ řekla krátce a zrychlila krok vedle něho. Ani jí nestačil.

Přešli most a dali se po nábřeží.

„Je mi smutno ze světa,“ řekla za hodnou chvíli. „I z vašeho Ruska je mi smutno. Přiznávám se, nerozumím mu. Stejně, jako jsem nerozuměla Americe. Jsem tedy opravdu české děvče a moje místo je – tam!“

Ukázala jemně rukou k západu. Na západě však bylo viděti pouze vysoké hory a modrý letní obzor nad nimi.

„Doma u nás…“ zašeptala vzrušeně, „není těchto obzorů, jistě. Ale je tam bezpečí. Jsou tam viditelny cesty k spáse. Zde všecky cesty se rozbíhají, jsou široké a pohodlné, jaké mohou býti pouze cesty do pekla. A člověk tu ztrácí úctu k životu. Život je tu příliš groteskní a jakoby neměl za krejcar ceny. Jsou tu takové rozlohy země života, že marně tu hledáš pevný bod. Jen zvířata a Rusové mohou žíti bez pevného bodu.“

Řekla to tvrdě a pevně. Jakoby ho chtěla ranit. Domnívala se dnes už, že to opravdu musí ranit každého vojáka československé armády na Rusi.

Ale Budecius rozuměl této hořkosti. Šel nyní trochu sklesle vedle ní a nejraději by se byl proměnil ve psa, který by ji mlčky a pokorně sledoval v jejích stopách. Zjistil k ohromnému podivu v sobě, že tato dívka vzbouzí v něm něco jako strach. Kdykoli na ni pomyslel, byl vždy přeplněn velikým utrpením.

Došli až před dům americké nemocnice.

„Jsem zde doma!“ řekla s tichým úsměvem. „Sbohem! Dobrého pořízení!“

Podal jí ruku, zasalutoval a aniž řekl slova, odešel.

Šel nyní ovšem ke Slobodce a k monastýru. Ale musel na ni myslet po celou cestu. Nejhorší bylo, že musel na ni myslet.

A myslel na ni, viděl ji stále před sebou, od prvního okamžiku, kdy se s ní v životě sešel. Bylo to veliké utrpení.

Šel tedy v těchto myšlenkách, tu a tam vzhlédl k některému vojáku, který tudy bloudil, řekl mu „na zdar“ a nedivil se ani, nedostal-li odpovědi. Jindy by se ho zmocňovala ošklivost. Dnes mlčel. Šel na „dostaveníčko“ a vzpomněl pouze, může-li býti z toho nějaký užitek pro „ně“.

Pro ty „kluky sakramencký“ – jak říkával Korda.

Přešel most přes Ušakovku a octl se mezi prvními domky Slobodky. Slobodka měla správný název „Řemeslná Slobodka“. Tak se jmenovávaly v ruských městech dělnické čtvrti. Všude na rozích ulic byly houfce dětí. Hrály si, křičely, hulákaly. Měl v srdci vlnu lásky k těmto dětem. Děti nového Ruska! Co z vás bude za rok, za pět, za deset let? Jinak Slobodka mlčela. Byla mlčenlivá, až mráz šel po zádech. Kdo tu bydlí? Slýchal, že je to v poslední době hnízdo bolševiků. V poslední době… Neboť předtím Slobodka vítala vítěze Čechoslováky – osvoboditele. Tu a tam potkal člověka, obyvatele Slobodky. Vzhlédnuv roztržitě k němu, znamenal lentočku Čechoslováků na jeho čapce, odvrátil oči. Jako těžká ponurá brána do Slobodky bylo veliké, z červených cihel pořízené stavení – ťurma, vězení.

Vzpomněl na ponuré průvody katoržníků. Viděl už kdysi v Ufě takový průvod. Šel po ulici a v jeho uši zařinčel hlas řetězů. Ohlédl se a zřel zástup lidí, provázený četníky, lidí spoutaných a ukovaných v řetězech, které hovořily a zvučely, jak byly vlečeny muži zarostlých tváří, v nichž planuly někdy zlé, nesmiřitelné a zločinecké oči.

Zločinci! Vrahové, lupiči, zloději, podvodníci tak si říkal. Kde by jich nebylo? Znáš-li kraj, zemi, stát či národ, kde by jich nebylo? A vždy budou míti své apologety a opěvatele. Starý svět a jeho básníci vždy budou spíše opěvovati katoržníky, než policisty. Podivno! Morálně vzato – Budecius se cítil nevolně při tomto „morálně vzato“ – ale přece jen, morálně vzato, je tohle také groteskní.

Tedy ťurma! Viděl v Omsku ťurmu, v níž seděl Dostojevský a odkudž vyšly „Zápisky z mrtvého domu“. Hleďme, „Zápisky z mrtvého domu“ a „Běsové“! Měla pravdu Vlasta Žarská. „Život je tu příliš groteskní!“

Bál se nyní, aby si nemusel přiznati, že ho chvílemi zachvacuje i něco, co lze označiti jako nenávist. Nenávist k Rusku. Zmítal se mezi láskou, jež ho zaplavovala při pohledu na dělnické děti Slobodky, a nenávistí, jež ho přeplňovala při pohledu na irkutskou ťurmu. A jako obyčejně, a jako vždy v poslední době, zdvihl svoje oči k nebi a řekl si pokorně:

„Bože, pomoz mi! Bože, buď milostiv mně hříšnému!“

Byl rád, že se nenašel ve vojsku zatím nikdo, kdo by mu, takovému, rozuměl. Byl rád, že vojsko těchto „dětinností“ nepotřebuje dosud. Vojsko se buď rouhá nebo sedává tu a tam ve spiritistických kroužcích a vyvolává duchy, především ducha Jana Žižky z Trocnova, jehož se táže, co má dále počíti. Bratr Jan odpovídá. Tak – či onak. Budecius se častokráte přímo styděl za výroky „bratra Jana“.

Šel však nyní na dostaveníčko. Musel ovšem zde mysleti na Vlastu Žárskou. Musel na ni mysleti, protože i on byl už „Rusko“, i on byl už „Asie“. A připadalo mu, že „pevný bod“ jest jedině u ní, u Vlasty Žarské.

Tak se dotloukl až k dače Šujských. Podíval se na hodinky. Inu, bylo šest hodin! Přesný muž je Jan Budecius. Je to starý Budecius, který chodívá na dostaveníčka? Tak přesně? Až radost!

Obešel dřevěný plot dači a objevil skutečně na straně severní malá dvířka v plotu. Stanul zde a naslouchal. Kdyby byl obezřetně pohleděl skrze oplocení do zahrady dači, byl by viděl malé děvčátko, jež tu oddaně a pokorně sedělo, snad už celou hodinu, a čekalo na jeho příchod. Ale neviděl nic. Postál zde chvíli, opatrně se rozhlédl po okolí a chystal se zase odejíti.

Ale malé děvčátko ho ovšem uvidělo.

„Ivane Vjačeslavoviči,“ zaslechl šeptem před sebou.

Tedy je tomu tak, řekl si v duchu. Přistoupil k dvířkám, jež se otevřely, a vešel do zahrady. Zia ho doslova chňapla za obě ruce a vtáhla dovnitř.

„Tiše… tiše…“ zašeptala. „Nezlobíte se, že jsem vás sem vyzvala?“

Neodpověděl.

Ale k jeho ohromnému údivu a k stejně ohromnému údivu mladého děvčete ozval se za nimi oběma starý Agafurov:

„A proč jste raději hlavním vchodem, báťuško, nepřišli?“

Budecius ztrnul a chtěl se už obrátiti k odchodu. Ale nahmatal v kapse revolver. Byl to dobrý browning, který dostal v Kyjevě od krajana-Čecha před invasí německou počátkem osmnáctého roku. Rychle jej vytrhl a sevřel v ruce.

Tatařín vystoupil z křoví, mávl rukou a řekl tlumeně:

„Hlouposti! Je mi vítán. Nemohu přece za divočiny své dcerky. Každé děvče v jejích letech provozuje vrtáctví. A každé se domnívá, že její rodiče nemají času, aby se jí věnovali. Nu, to bychom byli špatní rodiče. I když jsem tu jen já sám.“

Budecius měl pocity nejvýš trapné. Ale Tatařín řekl smířlivě:

„Nebojte se, vojáku! Nemám před vámi hrůzy ani tajemství. Nejste Rus, abyste všecko vyžvanil. Moje švagrová, madame Agafurova z Jekatěrinburku, zastává názor, že nejbližší příbuznou větví Tatarů jsou Čechoslováci. Já toho tak docela nesdílím. Mám o tom své názory, a pohříchu, i své zkušenosti. Přes to my, Asiati, jsme poutáni k jistým lidem nějakou tajemnou důvěrou. Tu důvěru mám já k vám. Od té chvíle, kdy jste vstoupil na moje, na naše území – a já věřím, že jste vstoupil bez úmyslů nepřátelských – jste mým hostem. A to je vše. A ty, Zio, která bys zasloužila dostat napráskáno, snad bezděky jsi provedla dobrou věc. Kdoví, nejsi-li nástroj Allahův. Bůh miluje, jak víme, stvoření čistá – slyšíte, vojáku, stvoření čistá, dosud čistá, nevinná a důvěřivá, děti a panny, aby skrze ně projevil svoji velikou vůli.“

Zia se chvěla jako list osiky. Celá se zhroutila do keře jalovce a přitiskla ruce na oči.

„Vím dobře, co vám chtěla Zia říci,“ pokračoval Tatařín. „Má o vás strach. A nejen o vás, vojáku, ale o vás o všecky. To je, víte-li, Slobodka! Žijeme zde a víme, co se tu děje. Slobodka se míní jednoho dne vzbouřit. Vy víte, že s tím nemohu mít nic společného. Jsem kupec a jsem Tatařín. Není mi nic do ruských věcí. Nenávidím, chcete-li to tedy vědět. Všecko ruské. I bolševiky. Ale vy jste Čech. A jste-li už tady, bylo by rozumné, znáti vaše mínění. Že vám Zia bude psáti o tom jsem nepochyboval. Mohamedánská děvčata neznají bílé pýchy vůči mužům. Jdou jim vždy sama vstříc. Bojím se, čistá pravda při Proroku, toho, co k vám Zia cítí. Z toho přece, uznáte, nemůže nic vážného být. Ale myslím si, že jste sem poslán Osudem. Kismet, říkají tomu naši bratři Turci a Arabové. Snad ani vy sám nevíte, kdo vás k nám posílá. Ale já to tuším. A proto mi buďte vítán, i když ke mně přicházíte postranním vchodem. Ač ke mně můžete vždy přijíti hlavními vraty – a budou vám vždy otevřena. Zio, jdi napřed. Večeře je připravena nejen pro mé hosty, ale i pro tvého hosta.“

Budecius nikdy dosud neslyšel tak rozhodného tónu od malého, starého Agafurova. Ač nespustil prstu se spouště svého browningu, následoval dívku širokou jedlovou cestou směrem k vile. Agafurov, jak měl ve zvyku, sledoval za nimi. Uzavřel pevně za sebou dvířka plotu, rozhlédl se ještě po močálovité krajině a nikoho neviděv, šel spokojeně potom za svým hostem.

Dívka šla vpředu pokorně, zmateně a jakoby vedena cizí, silnou vůlí.

Došli k dřevěnému, jednopatrovému stavení. V prvním poschodí bylo vše jasně osvětleno, dole v přízemí blikalo jen v jedné světnici slabé světýlko. Budecius viděl, že dole před domem je několik podivných lidí ozbrojených puškami. Shledal, že jsou to Číňané.

„Do jídelny?“ optala se náhle dívka, obrátivši se dozadu, svého otce.

„Do jídelny, ovšem!“ řekl Tatařín.

Vstoupila tedy do dřevěné verandy a vystupovala nyní po vrzavých schodech vzhůru. Budecius šel teď už docela poklidně za ní.

V prvním poschodí vešli po zasklené terase do prostorné místnosti, jež byla plně osvětlena. Záclony byly ovšem staženy a svět venku nesměl vědět, co se tu děje.

Světnice byla jen skromně zařízena. Koberce, otomany a taburety kolem dokola, malé stolky s kuřáckým náčiním. Sedělo zde několik mužů. Ruský důstojník s adjutantskými šňůrami a se starými carskými řády na prsou. Podplukovník. Vedle něho mladší důstojník, poručík, modré jezdecké kalhoty a hnědý, frajerský frenč s vladimirským křížem na prsou. Na jeho pohonech bylo vyšito veliké zlaté písmeno „A“. Pak zde byl tlustý, důstojný Číňan, oblečený v černé hedvábí. A Burjat odkudsi pravděpodobně z okolí Bajkalu. Před sebou měli malé koflíčky a v nich k úžasu Budeciusovu černou kávu.

„Ano, to je černá káva!“ zasmál se Agafurov. Skutečná černá káva. Takové dnes nikde v Rusku nebo na Sibiři nenajdeš! Dělej, co dělej! Ale to je náš nápoj. Nápoj Allahův, třebas tito pánové nejsou všichni dítky Allahovy. Vzácnost v těchto krajích. Ale to bychom nesměli být Agafurové, abychom nevěděli a nenašli cestu k skutečné černé kávě turecké, jak vy jí říkáte. Musím vás ovšem představiti. Stačí, řeknu-li: Čechoslovák. To jest: náš Čechoslovák! A tito pánové? Podplukovník Badašev. Poručík Cholin. Vznešený Lin-Čang. A vzácný Šaman, Ligaj. Zio, dones kávy pánovi z československého vojska.

Zia, postrašená a pokorná, ihned odběhla, ihned přiběhla, a postavila před Budeciusem koflík kávy. Přisedla potom tiše a oddaně na brokátový taburet po pravici vojákově.

Podplukovník Badašev se zahleděl zvědavě a pátravě do očí nového příchozího.

‚„Možno mluvit, hospodine Agafurove?“

„Možno!“ řekl klidně Tatařín.

A Budecius cítil, že bude zabit, zpronevěří-li se jen jednou a řekne-li cokoli, co by neměl říci.

„Jsem emisař atamana Semjonova,“ řekl podplukovník. „Jsem Mongol. Jen polovina mé krve je ruská krev. Ani ataman není čistá ruská krev. Pravda-li, poručíku Choline?“

„Pravda!“ potvrdil poručík.

Agafurov se však vložil do věci. Zdálo se mu asi, že tu je mnoho obřadností. I řekl:

„Krátce, ataman Semjonov bude mongolským knížetem. Pod protektorátem císaře japonského zřízeno bude na východ od Bajkalu knížectví mongolské. Vy Evropané budete tomu rozumět. Když jsem byl na západě, slýchal jsem právě od vás: Amerika Američanům, Asie Asiatům, Afrika Afričanům. Rusové, čistokrevní Rusové, nejsou s to držeti Sibiř. Organisovati Sibiř. Bodejť by byli s to! Sibiř je Asie! Mohou ji organisovati jediné Asiati. Od Zlatoústu na východ se začíná Asie. Tam žijí Baškiři. Turko – Tataři. Sarti. Kalmykové. Kirgizi. Burjati. Mongolové a Mandžurové. Korejci. Číňané. Veliký žlutý lid. Veliký žlutý lid, který prostoupil i rasu ruskou. A zejména my, Tataři. Nastává hodina, kdy Sibiř, zmrzačená neschopností kolčakovských lidí, vstává sama a je také sama sebou. Sibiří předjermakovskou. Veliký ataman Semjonov, byť i ruský důstojník, jeví se dnes obroditelem žluté Sibiře. Kníže mongolský! A třeba on sám a třeba Mongolové nejsou lidé téže víry, jako starodávný rod Agafurů, říká starý Agafurov, že celý jeho rod bude věrný knížeti mongolskému. Nebude pronásledování ani mohamedánů, ani Šamanů, ani budhistů v Sibiři. Ani Baškirů, Sartů, Ťurko-Tatarů, Kirgizů, ani Burjatů, ani Mongolů. Je konec bílého carátu v Sibiři. Ať žije ataman Semjonov, kníže mongolský! Ale – proč vám to povídám, vojáku? Proč? Protože chceme od vás vědět, co učiní vaše vojsko, až bude prohlášeno knížectví mongolské? Odváží se vaše vojsko, chrabré vojsko, zajisté, podivuhodné vojsko, zajisté, odváží se toto rytířské vojsko, jež bojuje pro svoji národní svobodu, jíti s mečem v ruce proti knížectví mongolskému?“

Budecius neodpovídal.

Byl tak překvapen, že nemohl ze sebe vyrazit jediného slova.

„Chi!“ škytl Tatařín. „Hleďte pána! Evropana! Mají toho všeho plné huby. Svoboda národů! Sebeurčení – či tak nějak to říkají – sebeurčení národů! A je to pěkná chasa! Jen nevěřit těm, v jichž tepnách koluje čistá bílá krev! Vše je dobré – ale jen pro ně. Dovedou najíti nejkouzelnější slova! Dovedli nás ovládat v poslední věk právě těmi svými kouzelnými slovy. Jsou ovládáni Židy, mistry slova. Židy, kteří zradili Orient. A kteří z Orientu jdou ne na východ, ale na západ. Znám to. Znám i západ. Jsem Agafurov. Vám, plukovníku Badaševe, mohu říci, že jsem ani vašemu atamanu mnoho nevěřil. Jeť přece pravoslavný. Pravoslavným nelze věřit. Lžou ve snu. My Asiati buď mlčíme, buď se usmívám, buď mluvíme v poloslovech, ale nelžeme. Lež je zakázána stejně u nás, mohamedánů, jako u budhistů, šintoistů, konfuciánů, Šamanů. Ba i u Osťáků, Jakutů, Kamčadálů, Samojedů a Eskymáků! Ale bílí ji znají. Lež! Lžou, sotva ústa otevřou. Lžou i svým ženám, dětem, svým otcům; matkám svým, lžou i sami sobě. Lež! To je znak bílých. Znak pravoslavných křesťanů i všech jiných křesťanů. U nich se lež odpouští. Řekněte mi jedině žluté plemeno, u něhož se lež odpouští! Jediného Mongola mi jmenujte! A my všichni jsme plemeno mongolské. Všichni jsme vyšli odtud od jezera bajkalského. Záleží dnes na tom, jestli my Tataři jmenujeme jezero Bai-Kul nebo vy Mongolové říkáte mu Dalaj-Nor? Rusové sami nemohou jinak, než nazývati je Svjatoje morje, Svjaščenyj Bajkal. A není to nic jiného, než skromný a žalostný překlad z tatarštiny nebo z mongolštiny. Náš i váš byl Čingizchan. A všichni jsme šli na pohany pod jeho korouhvemi! Celá Rus byla naše, naše! A vyšli jsme odtud. Chceme-li i dnes vyjíti odtud, musíme býti o stokrát silnější, o kolik století byla nazad vržena síla naše a víra naše.“

Agafurov se vztyčil prudce, až se malá Zia celá zatřásla a shroutila se k nohám Budeciusovým.

Nebohý voják naslouchal a bylo mu, jako by staletí šla přes jeho šedivějící už hlavu. Věc mu nebyla ani příliš nová. Že ataman Semjonov chce býti knížetem mongolským, o tom už dokonce cosi slyšel. Agitace běžela z Čity na vše strany jako bubeník, který bouří a rozhlašuje do všech krajů slávu nového knížete. Tedy takto vyzrává Semjonov na ubohou, zjančenou Sibiř? Zahleděl se na podplukovníka Badaševa. Chtělo se mu vzkřiknouti: Jakýpak tys, čubší synu, Mongol, máš-li tato ruská vousiska a tuto tolstojovskou bradu, a jakýpak tys, čubčí synu, poručíku Choline Mongol, podobáš-li se tolik Míťovi Karatnazovu? Ale hleďme, Mongolii sobě vydumali! Tedy už ne ani Rusko, ba ani ne Sovětskou Rus! Mongolii! Ve jménu Čingízchánově půjdou tedy dnes na Moskvu? A kdo jiný, než ataman Semjonov? Ale…

České ale! Sibiř Sibirjakům! I ataman je Mongol. Který Rus na východ od Moskvy není tak trochu Mongol?

Jenže Agafurov neměl smyslu pro dlouhá přemítání svých hostí. Udeřil tedy znovu na Budeciuse. Neboť Budecius byl tu zajatcem a musel vypovídat.

„Tak co vy, Čechoslováci?“ zasmál se Tatařín.

„My,“ řekl konečně Budecius, „my odjíždíme do vlasti. Do naší vlasti. Je to malá země ve střední Evropě. Vy nás nudíte už. Věru, jen to mongolské knížectví může z vás zbýti!“

„Ne, miláčku…“ odmítl ho Agafurov. „Co značí – odjíždíme? Kam můžete odjeti? Vy nejste země ve střední Evropě. Myslíme si, že ta vaše země ve střední Evropě není vlastně nic proti vám. Vy jste vojsko, které putuje po světě. A bojuje. Umí bojovat. Umí bojovat, třebaže bojuje někdy příliš jemně a bojuje nad či pod naše poměry. Ale vy neodjedete. Vy se dáte do služeb atamanových. Vaši filosofové říkají, že „od východu světlo“. Žvaní vaši filosofové, toť jisto, ale vojáci mohou to dokázat. Vojáci mohou dokázat všecko. I to, o čem filosofové žvaní. Vy se dáte do služeb atamanových. A ty půjdeš s námi. I on je, pánové, filosof, sám se mi prozradil v Ufaleji. Píše prý. Či aspoň psával. Budeš tedy psát a mluvit a bouřit všude, kam přijdeš. Asii Asiatům to je přece tvé evropské slovo, a proto také Sibiř Sibiřjakům. Ne jermakovským, ale předjermakovským, Sartům a Tatarům, Kirgizům a Baškirům, Burjatům a Mongolům. Nám, rozumíš, nám všem! A když se nenašel nikdo jiný, než ataman Semjonov, kdo podchytil tuto myšlenku, tedy ať žije ataman Semjonov!“

„Ať žije ataman!“ zvolal podplukovník Badašev.

„Ať žije ataman Semjonov!“ vzkřikl mladík, poručík Cholin.

Jedině vznešený Lin-Čang a vzácný Šaman Ligaj seděli nepohnutě a kouřili tiše a klidně ze svých úzkých, stéblovitých dýmek.

Malá Zia se chvěla a měla ve svých zlatistých, topasových očí slzy. Třásla se před hrozným hněvem svého malého, dnes tak zlého a pohyblivého otce. Agafurov byl jako opilý, úplně zmožený krutou vášní.

Budecius ho viděl a řekl si ironicky: „Tatarština táhne znovu na Svatou Rus!“

V té chvíli vznešený Lin-Čang a vzácný Šaman Ligaj se dívali upjatě ke dveřím, vedoucím na terasu. I Budecius se obrátil tím směrem.

Ve dveřích stál tiše, jako přimražen, mladík v černém skřipci, s černou šňůrou, splývající po zelenavém kabátě s knoflíky, studenta ruské university. Stál téměř ztrnule, jen v obou rukách držel svíravě dva těžké ruční granáty.

Budecius ho zajisté poznal. Byl to Boris Smirnov.

Agafurov vyskočil a cosi prohodil, zaláteřil. Ale mladík jen zdvihl svoji pravou ruku, jíž chtěl asi naznačit, že okamžitě hodí granát doprostřed světnice a že je pravděpodobně lhostejno, vyletí-li i s nimi všemi do povětří. Byl to Rus.

„Pánové,“ šeptl mladík sotva slyšitelně, „promiňte, že vás vyrušuji. I vy promiňte, plukovníku a poručíku. Je ve mně totiž neodolatelné pokušení považovati vás dosud za ruské lidi. Vy – Mongolové! Máte v mnohém pravdu, pánové. Soudím totiž, že – po tom, co jsem tu od vás slyšel, i náš praotec Adam byl Mongol. Ale konec konců je jisto, že to byl Asiat. Já však přicházím k vám jako ruský člověk. To není ani Kolčak, ani Semjonov, ani Lenin, ba ani ne Kerenský. U všech se veřejně pochybuje o jejich rusství. Já – já jsem Smirnov. Takový všelijaký – obyčejný ruský Smirnov. A Boris. Boris Smirnov tedy. Mám tu čest se vám představiti. A mám tu čest, vyhoditi vás do povětří, zachce-li se mi totiž. Ovšem, kterému Rusovi nezachtělo by se vyhoditi něco do povětří? Třeba i celý svět? Ale – může-li také býti v světě milosrdenství větší, než je milosrdenství ruské? Proto jsem se nad vámi v této těžké chvíli, pánové, zadumal. Především jsem dospěl ke zkušenosti, že se dvěma bombami v ruce můžeš projíti bezpečně celý svět. Opravdu! Dvě bomby v ruce, jedna v levé, druhá v pravé. A nebáti se vyletět s bratry-člověky do povětří. Skutečně, projdeš celý svět. Je to pro mne zkušenost přímo ohromná. Poslouchám vás kromě toho už aspoň půl hodiny. I to je zkušenost! Venku se zatím setmělo a člověk přeleze plot, aniž ho kdo vidí. Člověk přijde až před vaše vrata, aniž ho kdo vidí. I dobrý strážce, třeba je to Asiat, potřebuje odpočinku. Zvláště věří-li, že dnes už další hosté nepřijdou. Ale může ve shromáždění Asiatů chybět dobrý Rus? Což i on není Asiat? Nebo aspoň Euroasiat? Tedy jsem zde i já, Boris Smirnov, Rus. I já patřím mezi vás.“

Mladík zakašlal, odmlčel se. Ale stejně mlčeli nyní všichni přítomní.

„Kdybyste věděli,“ začal po chvíli mladík zase, „jak prostá příčina mne přivádí do vašeho domu, vzácný pane Agafurove. Vím, je to stará dača Šujských. Za bolševiků utekli někam až do Šanghaje. Pak to zde obsadil jakýsi Žid Levin. Přijal pravoslaví, i to vím. Vy jste, hospodine Agafurove, najal od něho daču na tři měsíce. To je dobrý a téměř správný rozpočet. Tak dlouho ještě asi potrvá zmatek. Pak i vy odjedete za Šujskými do Šanghaje. Dříve však nutno zkusiti to, s čím se dá, třeba i s mongolským knížectvím. Ataman na to půjde. Ataman jde na všecko. Jen když zůstane atamanem.“

Podplukovník Badašev vyskočil:

„Varuji vás!“

„I já vás varují!“ řekl mírně Smirnov a pozdvihl bombu.

Podplukovník opět usedl a složil ruce do klínu.

„Pánové, chci vám něco říci o té prosté příčině. Hleďte, nedaleko odtud je lučina, močál. Nevím, co mi to napadlo, jíti dnes tudy podle Ušakovky na procházku. A nevím také, proč mi napadlo, vzíti s sebou tyto dvě bomby. Říkají, že okolí je tu nejisté, nebezpečné. Bolševici jsou tu prý po celé Slobodce. Nemám rád bolševiků. Proto ty bomby. Jdu tedy na procházku po pobřeží a raduji se z toho, jak krásný je letos u nás v Sibiři měsíc červenec. Či není krásný, pánové?“

A student se zasmál a opět mírně pozdvihl ruku s bombou.

„Nu což… je krásný…“ řekl poručík Cholin rozpačitě.

„Nu, tak vidíte! Je krásný. Zajisté, že je krásný. Ale není krásné, uvidíte-li v bařině do půl těla zabořeného vojáka, který úpí a naříká, jako by kohosi hledal v tom hanebném bahně sibiřském.“

Student se odmlčel. Za to Budecius povstal, obrátil se k němu a chtěl cosi říci. Ale student ho přerušil mávnutím ruky a vedl dále svou:

„V tom hanebném bahně sibiřském, ano. Vidím člověka, nebohého, z nejnešťastnějších, jaké jsem v životě viděl. Namáhám se k němu, bořím se také do bahna, volám, ptám se, koho tam hledá. Zvíře, odpovídá mi. Koně! Bajána! Bajánečka mého. Utonul mi tady před nedávnem, povídá. Jediný můj druh. Hm, řekl jsem si, a hrabal jsem se k němu. Blázen. Šílenec. Jaký div v této zemi! Šílenec… I říkám mu, aby toho nechal. Kůň sem, kůň tam. I lidé zahynuli v hanebném bahně sibiřském. A nikdo už je odtud nevyprostí. Ani ataman. Mluvím do něj. I bořím se. Ale mluvte se šílencem. Ten šílenec, zdá se, ztratil vše, co může ztratiti muž. Ztratil pole bitvy, ztratil víru ve svůj meč, ztratil ženu, již miloval, ztratil i věrného druha, jakým dovede býti člověku jedině zvíře. Ale jsem křesťan, páni Asiaté. I řekl jsem si: Učiň vše, ať ho zachráníš. Nalhal jsem mu – víte, to je ta křesťanská síla lži, nalhal jsem mu, že není ztraceno nic, že se mu i jeho žena vrátí a vše že se mu vrátí, neboť pozemská lež, i ta naše ruská lež, je pravdou, vede-li ke spáse duše. Podal jsem mu tedy tu svoji prolhanou ruku – a nyní leží dole, u vrat vašeho domu, polomrtvý a je vaším dalším hostem, chcete-li ho přijmouti –“

Mlčeli nyní všicci.

Agafurov sáhl na svoji čapku, nazdvihl ji trochu a poškrabal se po lysině. Oba důstojníci Semjonovovi vstali, podávali Tatařínovi ruku a loučili se.

„Přijdeme jindy,“ řekl Badašev.

Vznešený Lin-Čang a vzácný Šaman Ligaj však zůstali sedět, ani sebou nepohnuli. Sosali svoje dýmky, už chvíli vyhaslé.

Agafurov pokročil nyní nebojácně k Smirnovu. I Zia se zdvihla a přispěchala za ním.

„To je Čechoslovák!“ řekla bázlivě.

„To je Čechoslovák. Kapitán Korda –“ řekl Smirnov. A vsunul svoje ruční granáty do kapes.

Agafurov vyběhl ven. Bylo slyšeti jeho hlas teplou nocí.

Nějací lidé po chvíli vynesli nahoru zbláceného člověka, bledého, zarostlého, sešlého v tváři, a položili jej na pohovku.

„Zia,“ poručil Agafurov, „víno! Rychle, sem! Madeira! Naše dobré víno pro hosty. Pro daury, pravda, ale pospěš si! A vy vojáku, pokuste se třít mu skráně kolínskou vodou!“ obrátil se k Budeciusovi.

Vznešený Lin-Čang přistoupil nyní ke kapitánovi:

„Vyčerpaná… ničevó… mnoho trpět… Srdnatá kapitán,“ řekl pohnutě a třel jeho ruku ve svých dlaních. Když Korda otevřel oči, děl k němu Číňan tiše: „Ctíti srdnatá kapitán. Všecky lidi ctíti.“

„Všechny jsme je poruštili. A poruštíme,“ šeptl Smirnov.

Kapitán Korda se prohnul, zvrátil se na pravý bok a vzdechl:

„Kde to jsem?“

„Mezi lidmi, kapitán,“ děl mírně vznesený Lin-Čang.

XXI.

Bylo to ohromné prostranství, jež se k severovýchodu zdvihalo a tvořilo zemitou hnědou čáru mezí tmavou půdou a světlým obzorem. Připadalo tak nesmírné, že by mohlo pojmouti všecko vojsko světa.

Bylo to obrovské cvičiště někdejšího dvanáctého Zabajkalského pluku ruského. Nekonečná step, táhnoucí se od samotných kasáren kamsi do daleka a do široka. Tmavá od zdupané, zaschlé trávy, štědrý kus země, o jaký v Sibiři nebývá nouze.

Budecius sem přivedl Vlastu Žárskou.

Dívka mu byla za to vděčna. Čím více vnitřní osamělost ji zdolávala, tím více se přibližovala celému vojsku. A Budeciusa nyní potřebovala jako mluvčího a vykladače.

Nikdy před tím jí nenapadlo, že by duše jejího národa mohla býti tajemstvím.

Od té chvíle však, kdy žila nyní na Sibiři mezi československými vojáky, bylo jí její češství, dotud zběžně cítěné a nehluboko promýšlené, živým zdrojem těžkého přemítání, úzkostí i slavných nadějí. Ale i tajemstvím.

Vše, co viděla v dnech posledních, nechť už to byly věci, dotýkající se celého vojska nebo přímo jejího srdce, vystupovalo chvílemi před ní v přízračném, modravém nebo červenavém osvětlení, jež jí zhusta ani nedovolovalo, aby shlédla skutečnou tvář událostí. I vzpourečka delegátů, jíž se dnes tak mnozí posmívali s ukrutnou ironií, jevila se jí něčím podivuhodným, byť i těžkým a smutným. Co někteří viděli v ní jen neumělé napodobení ruských vzpour, vyvolané neobyčejně povrchní, jalovou a nevzdělanou agitací neodpovědných a lehkomyslných mládenců, zatouživších po trochu moci a uplatnění se. Vlasta v ní tušila věčný nepokoj českého a slovanského srdce, který sice vede k anarchii, ale kdo ví, nesměřuje-li původně k Bohu? I když se vyjadřuje naivně v řeči radikalistické okresní žurnalistiky, i když neví dosti dobře, oč že vlastně usiluje. O svobodu, říkají ti hoši. Ano, o svobodu. Ale i ona pociťuje bystře v této zemi a zejména v této zemi sibiřské, že jsou slova, jež se „jednoduše“ vyřknou, ale jichž obsah není jednoduchý. O svobodu – odkud, až kam?

Měla své osobní hoře. Ale tragická situace vojska, jež muselo den ze dne odráželi útok za útokem a den ze dne procházeti úskalími smrti tělesné i duchovní, učila ji odříkání se i vlastní bolesti. Také jí přišla doba, kdy je nutno učiti se především statečnosti a tvrdosti.

Vlasta Žárská, která přišla do Sibiře, hnána palčivou touhou po teplém mileneckém srdci, našla tu jen přetěžký chlad v duši člověka, jehož milovala, citový zmatek a nesmírnou vzdálenost.

Snažila se přemýšlet o něm spravedlivě a nalézti někde tady v této zemi, omluvu pro něj. Nejprostší omluvu, jíž se však zároveň hrozila, nacházela ovšem hlavně sama v sobě.

Nemiluje mne už, říkávala si. Snad mne ani nemiloval. Odešel – mladý hoch, jemuž svět dosud nepoložil nijaké velké otázky – do války a do Ruska. V jeho životě před tím nebylo událostí, patrně ani já jsem nebyla pro něj událostí, přišla jsem téměř soudobě s válkou do jeho blízkosti. A sotva jsme se sblížili… Ale válka a s ní hned Rusko – to bylo silnější než já, a snad i silnější než touha po vlasti.

Válka v něm, uvažovala často, vyvolala nějako rytířské, trouverské a dobrodružné představy. Snad tomu chtěla i vlast, aby v něm našla svého vojína, smělého, opovrhujícího smrtí, útočného, jehož příklad měl strhovati dobré vlastence, ale slabé vojáky. Skála je jistě dušička tak vyspělá, aby si podložil tyto rytířské pudy v sobě také nějakou vyšší vírou a ideou. Tedy Rusko a Slovanstvo. A dnes zvláště, když se leckde říká že náš úkol československý je vyplněn. Dvacátý osmý říjen! A vlast sama? Je mladým dosud mu kromě mládí nic ze života neskytla. Nepotřebuje dosud, aby po ní zatoužil. Aby aspoň zatoužil po údolí Divoké Orlice a po zelených stráních a černavých hvozdech Klášterce či Jedliny nebo Čiháku. Snad jednou zatouží. Co však naproti tomu skytlo mu Rusko! Zdá se, že je toho míra vrchovatá. A zdá se, jakoby Jiří Skála ji mínil završiti ještě i smrtí na ruské půdě.

Duše jeho, těžce navštívená ustavičnou nějakou touhou, jež směřovala k Rusku, byla v základech asi stejně rozbolavěna, jako duše většiny ostatního vojska, navštívená nyní nesmírnou a ustavičnou touhou po domově. Ráda by zde dělala nějak milosrdnou sestru, kdyby jen věděla, jak. Zvykla ranám těla a zvykala teď už také na jiné rány.

Dříve však je nutno poznati nemocného. A poznati i nemoc.

Proto nyní prosívala Budeciusa, aby ji brával někdy sebou mezi vojáky.

Bála se ho dosud, toť jisto, ale zároveň se ji stýskalo, nepřišel-li řadu dní a nepohovořil-li s ní o všem možném. Nejčastěji ovšem o vojsku. Navykla jeho výkladu, byl jí bodem jistoty a bezpečnosti. A nevycházela často ani z údivu nad tím, jak ten člověk, který jí kdysi tolik ublížil, dnes je jí tolik užitečný.

Ale minulost proti přítomnosti? Svět, jak je vidět, není tak veliký, jak jsme v mládí o něm snili. Na Sibiři se sejdeš i s Jiřím Skálou, i s Janem Budeciusem – bylo asi napsáno ve hvězdách. A válka rozehrála jistě nejfantastičtější možnosti osudové režie.

Proto také dnes stojí zde, na tomto ohromném cvičišti, ona i Jan Budecius.

A před nimi řadí se nepřetržitě pochodující kolony vojska. Československého vojska. Vyrůstá tu z tisíců živých těl čtverhran o železných stěnách. Pěchota, dělostřelectvo, jízda, vše v plné zbroji. Celá první divise armády československé v Sibiři sešla se dnes, ve středu dne 27. srpna, k této slavnosti.

Ke slavnému uvítání poselstva z vlasti.

Poselstva dlouho ždaného, netrpělivě očekávaného.

Poselstvo, jež přijíždělo s obavami a jež už doma slyšelo o tomto vojsku řeči „neslýchané“: mravní rozvrat, nejhorší nemoce, zvlčilost a rozbojnictví, přibližovalo se asi s obavami k Irkutsku, k hlavnímu centru vojska a k sídlu jeho ústředních úřadů.

O poselství ve vojsku se mluvilo tak a tak. Měl prý původně přijeti Klofáč. Pak se mluvilo o Macharovi a zprávu o něm přinesl i tisk. Bylo to ovšem prohlášeno za obvykle „houpání“, když došla zpráva, že poselství vede Krejčí, člen Národního Shromáždění. Ale jaký Krejčí? V parlamentě jsou dva Krejčí. Konečně se stalo známým, že je to F. V. Krejčí. Spisovatel. A sociální demokrat. Zaradovali se tedy živlové socialističtí. Radikálům ovšem připadal málo radikální. Báli se „sociál-patriota“. Ostatně členové poselstva měli, prý, tvořiti obrazec poslední domácí politické situace, jíž se říkalo „rudozelená koalice“.

Vůči poselstvu měla celé téměř vojsko na jazyku jedinou otázku:

Vezete lodi?

Žel, poselstvo nevezlo lodi. Přivezlo jen totéž co bylo slýcháno i zde: slib, že lodi budou.

Lodi b u d o u!? rozpačitě si slabikovali ve Vladivostoku, v Charbině, v Čitě. A snad dnes i v Irkutsku. A zítra si budou slabikovati v Krasnojarsku, v Tomsku a v Omsku.

Vtip vojska začal opět pracovati. „Delegace z vlasti“ oznívala chvílemi v pohovorce, že „‘de legrace z vlasti“ sem k nám do Sibiře. Ozvaly se i hlasy hořkosti směrem k vlasti.

„Poslali sem honem a narychlo někoho, aby se neřeklo. Jinak se o nás asi pramálo zajímají. Chystají se prý k volbám do řádného, ústavního Národního Shromáždění. Mají tedy jiné starosti! Jsme jim příliš daleko – a zápas o moc, volby a stranická soutěž – to vše je jim příliš blízko.“ Ale vojáci první divise dnes měli aspoň ctižádost, ukázati delegaci z vlasti, „co jsou zač“. Co je to československá armáda na Sibiři! Co je to první divise!

Nechť delegace vidí konečně vojsko. Až dosud viděla jen menší posádky a strážní oddíly od Vladivostoku až sem. Zde se začínají bojové pluky, a proto je nutno, ukázati jí, jak vypadají takové bojové pluky. Uvidí ještě naše pluky druhé a třetí divise. Uvidí i nejdále vysazený pluk, šestý pluk v Omsku. Nechť tedy uvítání prvními pluky je takové, aby delegace viděla, jak asi vojsko celé vypadá!

A někteří přidávali pro sebe:

Jsme opravdu vojsko? Nebo jsme to, čím nás chtěli míti delegáti? Vlast poslala poselstvo k československé armádě na Sibiři. Ke svému vojsku, vzdálenému desetitisíce kilometrů, ale ke svému vojsku. Nechť tedy vlast očima svého poselstva uvidí svoje vojsko.

A Vlasta uviděla nyní čtverhran, kterak ztrnul v nehybných svých zdech. Kolony nastoupily na svá místa, vše se uklidnilo.

Bylo deset hodin dopoledne.

A tu přijelo do středu vojska poselstvo z vlasti. Několik mužů, vesměs občansky oděných. Přivítal je generál Syrový. A za zvuku slavnostního pochodu provedl je řadami jednotlivých oddílů, aby se pozdravili s prapory starých pluků a zahleděli se do tváří mužů, kteří stáli pod nimi. Byly to vesměs tváře zvláštní, přímé a tvrdé, ale také smutné. Očí, jež viděly mnoho krve.

Lidé, přišedší z vlasti, těžko mohli tlumit pohnutí.

Po přehlídce se poselstvo i s generálem Syrovým vrátilo do středu shromážděného vojska. Generál Syrový je oslovil. F. V. Krejčí mu odpověděl. A na konci své řeči připjal na prsa generálova československý válečný kříž.

Hudba zahrála hymnu.

Vlasta v této chvíli, kdy do úplného ticha srpnového dopoledne zněly zvuky hymny, viděla náhle domov před sebou jasně, zřetelně, a viděla jej v rájecké myslivně, po lesních stezkách, v dlouhých, táhlých průsecích mohutných hvozdů, a viděla jej i s výšiny žamberské silnice, políčka horská a osamělé skupiny stromů, níže pak shluky bříz a trpělivé aleje jeřábů, jež v této době u nás doma snad už červenají, pak vesnici dole v údolí při řece roztáhlou, rozčleněnou v uzle domků, s kostelíkem kdesi na volnějším místě; ale potom přišel kraj a jeho žírné rozlohy, vesničky v zeleni, štěpnice a třešňovky, jabloňové sady, dlouhé bílé rovinaté silnice a nade vším tetelivý vzduch pozdního léta; a městečka, města, komíny, domy, řeky, mosty – až i Karlův most, řeku – Vltavu a vše, co je na jejím levém i pravém břehu.

Nikdy netušila, že jí zde v Irkutsku, v předalekém světadíle, několik mil od hranic Číny, bude dojímati tolik hymnická otázka po jejím domově, po domově všech těchto chlapíků, kteří léta ho neviděli a vítají dnes ty, kteří se ho dotýkali svými prsty ještě před několika nedělemi. Chápala, že vojsko by rádo vidělo v poselství něco mimolidského, snad i samu tajemnou duši domova, jež rozpjala křídla a přikryla jimi v této chvíli Sibiř i Československo, Irkutsk i Prahu. Kdyby nebyl stál vedle ní právě Budecius, musela by se zachytiti za ruku československého vojáka, tu tvrdou haluz z pevného, bezpečného stromu. Neboť dnes, při pohledu na toto vojsko, byla přímo sveřepě přepadena vírou v ně, vírou v neporušitelného ducha, který proniká velikým jeho srdcem.

Neboť nechť si je cokoli ve světě rudého, či modrého, bílého či zeleného, ba i černého, toto vojsko nakonec má v míhání barev a v mlhovinách, visících nad těžkými a kalnými proudy lidského myšlení, jediné světlo nesmírné před svýma očima: Vlast.

A před těmi, kteří sem přišli nyní, aby aspoň přinesli její pozdrav, rozevřelo se teď obrovité divadlo síly, mužnosti a slávy vojenského poslání člověkova.

Jakoby dějiny, po jichž veškerých stránkách přede vším kráčí vojsko, zahučely teď nad celým krajem odvěkými fanfarami.

Divise procházela před poselstvem slavnostním pochodem.

V plné zbroji, bodáky vztyčeny, ocelová vlna se hnala za vlnou, rota za rotou, za nimi kulometné oddíly, kulomety na povozkách i na klusajících soumarech, vše čisté, vzorné, vyrovnané v úžasné kolektivní kázni, jež ukázala, co je v ní krásy! Za nimi plukovní malá děla, „Maklenky“, rachotící o půdu svým železným poklusem – a tak prošel pluk za plukem, celé tři staré a slavné pluky pěchoty, jež vytvořily Zborov. Za každým plukem oddíl jezdců – rozvědčíků, krásní lidé na krásných koních.

Ale po chvíli z oblak prachu před tribunou, odkudž poselstvo sledovalo defilé, jako zjevení se vynořilo v dravém cvalu dělostřelectvo, první pluk lehkých polních děl a za ním první těžký division. Děla vyrovnána i koně vyrovnáni v přesných čarách a ve skvělém vzezření.

To nebyl obraz, to bylo vidění.

Lidé z vlasti mohli jen žasnout, neboť jako ze země vyvalilo se před nimi náhle toto vojsko, plné slávy, první mužové rasy. Snad pochopili, že skrze toto vidění a skrze toto vojsko stojí dnes před jeho šiky jako lidé z Československa.

Osvoboditelé! šeptla si dívka. A na dně jejího srdce rozšířila se tichá, ale žhoucí touha, aby mohla jednou dáti život dítěti, synovi, který by jim byl podoben. Zachvěla se úžasem nad tímto poznáním a veliký stesk jí sevřel hrdlo. V očích jí stály slzy a byla by se skácela k hnědé, zdupané zemi, kdyby jí nebyl uchopil její druh za paže a nepodchytil jí. Stál mlčky dosud podle ní, ale jeho oči jakoby věděly všecko, co se v ní děje.

Vojska první divise zatím jako když zmizí ze scény.

Oddíly její, jež prošly nebo proletěly cvalem před tribunou, shromáždily se teď za protější strání. Jedině na hřebenu té stráně jakoby na obzoru stála nyní první řada částí celé divise, dlouhá, černá cara a zeď, tajíc za sebou celou ohromnou masu ostatních vojáků, svažující se kamsi do údolí za jejími zády.

Byla to železná fronta, která na jediný povel náhle se dala vpřed, podobná nesmírné vlně, jež v mohutném pochodu jako ocelová lavina se bystře přibližovala k tribuně, hrozíc ji sraziti, smésti, rozdupati svou neodolatelnou silou.

Ale zase na jediný povel se tato masa ozbrojenců, kulometů, děl a koní zastavila naráz, blízko tribuny, k níž se obrátily nyní tisíceré zraky vojáků, sražených v živém, temnícím se obdélníku o ohromné ploše.

Tribuna zřela sem vyjeveně a překvapeně.

A tu velitel této divise, plukovník Voženílek se obrátil ke svému veliteli s prosbou, aby poselství přijalo její projev. Pak se obrátil k vojsku a daleko slyšitelným hlasem sibiřského vojáka přečetl tato slova:

„Presidentu Československé republiky!

U příležitosti uvítání poselstva z vlasti I. střelecká divise posílá národnímu vůdci presidentu Masarykovi pozdrav, vyslovuje úctu, lásku a vděčnost a slibuje být nadále pevnou základnou vojska – ochrankyní republiky.“

Hudba opět zahrála „Kde domov můj“.

A tu i pod tlustými skly vůdce poselstva byla mlha a vlhko.

Budecius vzhlédl v této chvíli k němu. A vlna důvěry z něho tryskla a pochopil rázem, že tento muž vojska nezradí, nezavede. Mluvila z jeho skromného postoje a dojatého čela neobyčejná, pravdivá upřímnost. A vážnost i čestnost je dána Prozřetelností lidem hlubokým a rovným.

Plukovník Voženílek dostal od generála Syrového rozkaz k odchodu.

Nastal pohyb, šum, rozchod. Lidé se rozpovídali, ale zajíkavě s počátku, až po chvíli, kdy mizela rota za rotou, baterie za baterií se cvičiště, nebylo dosti slov pro chválu a pro údiv.

„Zázrak!“ říkali Američané. „Miracle! Wonder!“

A rota za rotou pěla:

„Doneseme svorně k cíli prapor svůj…“

Vlasta zapomněla na všecko. Zapomněla i na to, že její ruka dosud vězí pod paží Budeciusovou. Šeptla jen:

„Český národ neskoná!“

„Neskoná…“ pravil polohlasně Jan Budecius.

DÍL TŘETÍ

XXII.

Budecius byl mezi těmi, kdož se také přišli na nádraží rozloučit.

Den byl šedý a teskný. Počátek října měsíce.

Z Angary vystupoval krutý chlad. Zde není podzimu. Ohlašuje se přímo nová sibiřská zima.

A pluk se zatím „nakládal“ do vlaku, jehož lokomotiva byla obrácena čelem k východu.

„Tak co tomu říkáš, starej?“ ozval se za ním Hofírek, který rozjařené dovolil si dnes plácnout „učenýho“ na rameno.

„Šťastnou cestu!“ zašeptal Budecius.

„Nu, šťastnou cestu a žádnej dešť,“ prohodil Hofírek. „A ty koukej mazat za námi, ať dem po Václaváku komplet. Při tom by vlastně neměl žádnej scházet…“

„Neměl,“ řekl Budecius tiše. „Ale mnohý bude scházet.“

„Bude,“ zasmušil se i Hofírek. „No… vojna…“

Ale ihned mávl rukou a řekl trochu zasněně:

„Víš, původně jsem si myslel, že se takhle nahrneme všichni na českou hranici někde u Bohumína anebo přestoupíme Karpaty, jako kdysi naši kluci z Družiny na Slovensku, a pak že se to bude valit domů. A muzika na bílejch valaších pojede před námi a bude vytrubovat, třeba „Kdož jste boží bojovníci“ nebo něco podobnýho. A tak to pude až do Prahy. A to sem si dycky myslel, že se před Prahou nahrnou naše tři divise a potom najednou že vpadneme do města od Vysočan nebo od Strašnic, pluk za plukem, kanon za kanonem, eskadrona za eskadronou, a nad náma naše aeroplány. No – a pak se pude po tom Václaváku.“

„Tak to asi nebude,“ odtušil Budecius.

„No jo… už asi ne!“ řekl Hofírek. „Ale… přeci jen si po Václaváku vyšlápneme… To nám už nesmí nikdo zkazit!“

„Snad ani nepoznáte… nepoznáme toho Václaváku…“řekl Budecius.

„A proč by ne? Ty si ňákej zarmoucenej…“

Hofírek mu podal ruku a štrachal se za ostatními. Ale pak se přece jen obrátil ještě, vzal vojáka za knoflík kabátu a povídal rozhodným tónem:

„To ti říkám, koukej mazat za námi! Tady to už stojí bratru za houby! Ale přeju ti všeho dobrýho. Já budu – mlč! – já budu asi taky brečet ve Vladivostoku. Proto nebrečím teď. Ale ve Vladivostoku, sakra, to jistě na mne přijde. Dyť sem taky Slovan. I já, Hofírek! A co chceš? Vlast je vlast! Mušíme tam všicci!“

Rozkymácel důkladně Budeciusovu pravici, pak učinil trochu ze žertu, trochu z rozpaků, předepsaný vojenský obrat a šel. Budecius už jen mohl zjistit, že Hofírek jako vždy ani dnes neleštil svých zablácených botek, ale přes to zdatně vykračoval za ostatními.

„Ostatní“ opravdu nastupovali do svých vagonů. Poznával je, druha za druhem, lidi, chlapíky, muže, kteří mu vrostli do srdce. Jejich místo bylo v něm místem přepevným a nikdy nezrušitelným.

Den byl melancholický a celý Irkutsk byl v něm také melancholický. A celý svět byl melancholický.

V očích těchto vojáků seděla tklivost. Jásat se nikomu nechtělo.

A přece jedou domů, děl si Budecius. Domů!

Vážně se tu pracovalo. „Nagruzka“, říkají tomu poruštěle. Nakládání.

A tu také Liebermann stanul vedle něho.

Mluvil nějak podivně vřele a zajíkavě:

„Tak… cht… počkáme na tě ve… Vladivostoku!“

„Snad,“ děl Budecius.

„No jo, počkáme,“ opáčil Liebermann s kapičkou u nosu. „Počkáme, počkáme… cht.“

Budecius se zadíval do jeho tváří. Byly jako obyčejně neholené, žlutavé, a dívaly se z nich na něho bledé, trochu slabomyslné oči, modré jako čekanky, a velmi pokorné.

„Pozdravuj Most, Liebermanne,“ řekl k němu Budecius.

„No jo… cht… to budu,“ šeptl Liebermann. „Však my se ale sejdeme ve Vladivostoku. Tam se sejdeme, pít!“

„A nůžky máš sebou?“

„To mám… Bez nůžek nic. I doma budou zapotřebí. To jako… dejme tomu, přestřihnout něco. No, nesměj se mi dnes, učenej pane. Třeba i tu pupeční šňůru.“

„Jakou?“ podivil se Budecius.

„Cht… jakou… Abys nevěděl! Když se dítě narodí, musí se odstřihnout od mámy. Od staré mámy. I když se oba milujou… cht! To jako ty novy časy vod těch starej.“

„Ale jak to?“ žasl „učenej“.

„No, jako… dejme tomu… stará máma byla dobrácká a všecko, ále… ále kluk je přeci jen něco novýho. Kluk je zdatnej, náramnej, silák a chlap, a máma byla někdy jako neduživec. Sotva kluka po dlouhým čekání… cht… na svět přivedla. A teď kluk musí podporovat mámu jako… Bude, chudák, asi utahaná. To sou ty všelijaký zastaralý nemoce.“

„Cti otce svého i matku svou!“ řekl Budecius.

„No jo… ale nůžky vezu sebou!“ odvětil mírně Liebermann.

Rozloučili se.

Na můstku mezi dvěma vagony stál Vojta Baroch a zpíval:

„Krásný vzhled
je na ten boží svět!
Ty bajkalské hory,
bolševiků sbory,
rozkošné roviny,
spálené dědiny!
Vzdálená jsi, vlasti má!
Do bot! Sibiř! Provolá
každej, vlasti, kdo tě v lásce má!“

A s tím se vlak pohnul. Byl to tedy první transport pravidelného vojska, který nastoupil cestu k domovu. Před ním odjely už lodi s invalidy. Byly zde zprávy o jejich triumfální jízdě světem.

Budeciusovi zněly dnes v duši. Věděl, jak je svět zdvořilý a je dnes uznalý zvláště k vojákům. Ale přece… přece mu oznívaly v sluchu věty, které pronesl president Wilson sedmnáctého července k tisíci československých invalidů, který za zuřivého deště defiloval před ním ve Washingtoně, před sloupovím Bílého domu:

„Příští generace s povděkem připomínati si budou ten dobrý vliv, jejž vám bylo popřáno vykonávati na velkou část obyvatelstva světa a přiřkne vám to místo, jež tak chrabře jste si vydobyli. Snad nikde dosud nebylo zaznamenáno činu skvělejšího nad ústup vašich vojsk, bojujících proti armádě německé a rakouské, územím, jehož obyvatelstvo stavělo se nepřátelsky proti pochodu vašich vojsk tisíce mil přes obrovské dálky Sibiře, těch vojsk, jichž vůdčí myšlenkou po celou dobu bylo udržet pořádek a organisaci.“

Nu, je to řeč státníkova a snad nemá ani daleko k žurnalistickému žargonu, řekl si Budecius. Ale je to hlas světa a nezáleží na tom, jak, ale co. Teď, po invalidech, odjížděj naše pluky. Mužové, kteří mohou ještě nésti zbraň. Pochopí také národ, z něhož vzešli, kdo jsou a co učinili?

Snad jednou to pochopí, odpověděl po chvíli k vlastní otázce.

Vlak se zatím vyprostil z nádraží a jeho poslední vozy mizely na východě.

Zítra odjedou další transporty pluku. A pozítří další – a další. A pojede druhý, třetí, čtvrtý, pátý – až dvanáctý pěší či střelecký pluk, odjede úderný batalion, odjedou dva jezdecké pluky, odjede dělostřelectvo a technické roty, odjedou letci, posádka „Orlíku“ a jiných obrněnců, odjede I. O. O., štáby, plnomocníci… vše. Co tu zůstane po nich?

Snad legenda o bohatýrech, snad prokletí!

Podivný osud!

Říká se tomu – anabase.

Ah, anabase! Xenofontovi Řekové se probíjeli neznámou a nepřátelskou zemí. Tato země je neznáma? A je nepřátelská?

Kdož to ví?

Mnozí ji považují přímo za „rodnou zemi“. Neboť „rodná země“ je jedna jediná od Šumavy k břehům Velikého oceánu. Jaká širá, obrovitá „rodná země!“

Mají pravdu? Mají pravdu! Nemají pravdu? Nemají pravdu!

Asie a Evropa. Ale mezi nimi – Rusko!

A Čechoslováci… Čechoslováci! Evropa? Rusko? – –

Budecius se obrátil na podpatcích. Věru, proč tu ještě civí?

Den je kalný a smutný – jako každý den rozluky. I když je venku jasno, bývá v srdci žal. „Hluboký v srdci žal“.

Jak se asi daří mládenečkovi, Jiřímu Skálovi? vzpomněl si nyní. Nemá o něm zpráv. Zmizel. S ním zmizela Zinočka. Za nimi zmizela maminka. Jen strýc Ivanov nezmizel. Potkával ho nyní občas a někdy se s ním zastavil a pohovořil.

Také strýc Ivanov se však chystal do Vladivostoku. Mluvil o tom aspoň pokaždé, kdy se uviděli. Tam prý se nyní přenáší těžisko „partijnoj raboty“. Okolo generála Gajdy se budeme nyní soustřeďovat, říkal. Zapomněl dokonce i na „sněm československé revoluce“. I na své někdejší přátele mezi delegáty.

Vladivostok! Vladivostok – to je to pravé slovo do pranice, řekl by Hofírek, kdyby tomu mohl rozuměti, usoudil nyní Budecius. Tedy přece jen nějaká pranice! Bůh jim buď milostiv!

Budecius, sotva vyšel na ulici před nádražní budovou, vrazil do kapitána Kordy.

Chytil dychtivě jeho ruku. Dlouho už ho neviděl.

„Loučil se’s, viď?“ začal Korda. „Brečel’s, viď? Ti kluci sakramencky! Už si jedou! A nám, co nám tu zbude, u sta hromů?“

Kapitán vypadal trochu sešle a zanedbaně. Ale vzal vojáka pod paží a vlekl ho do města.

„Človíčku,“ povídal, „já ti mám legrační zprávy. Tady se ti chystá nějaká mela. Rusáci nadávají na Omsk. Někde v písmě svatém, myslím nu, nesměj se mi – stojí prý psáno, že zboříš dnes chrám tento a ve třech dnech jej zase postavíš. A totéž si říkají o generálu Kasatkinovi. Ten starý korupčník a lichvář a zloděj a ruský intendant byl usvědčen já nevím z jakých zločinů. Vozil všecko možné do Omska, jen ne to, co měl. A jednou, bác! Zavřeli ho, soudili a říkalo se, že ho odsoudili k smrti. A najednou, bác! Za tři dni ho Kolčak jmenoval velitelem vojsk omského vojenského okruhu…“

„Za tři dny snad ne,“ namítl Budecius.

„Ale to je fuk, člověče,“ zahovořil nezvykle horlivě Korda. „To je, víš, symbolismus, jak vy to říkáte. Tak nějak to bylo. A zdejší Rusáci ti z toho mají náramnou švandu. Víš ty co?“

„Co?“

„Pojď, člověče, se mnou. Beztoho jsi chtěl jít do biografu. Nech toho, kamaráde. Z toho nic nekouká. To jsou staré oběhané filmy, kterých už nikdo nemůže potřebovat. Já jsem si ti teď namluvil takovouhle ruskou bábu…“

A Korda učinil objemné gesto.

„Bába – lusk! Je tlustá, veliká jako ta bajkalská hora tady někde nablízku. Jak jí říkají? Ty to nevíš? Počkej… Chamar… Chamarda… Chamardaban! To ale je ti baba! Je červenolící a já jí říkám „Krasnaja armija“. Baba je tak trochu po mně vzteklá. Ničevó! Ale povídám ti, baba jako Chamarda-ban! Ohromná!“

„Ty jsi zas už chlastal,“ řekl Budecius.

„Chlastal, nechlastal, co je ti do toho, u sta hromů! Snad nemyslíš, že ti tady v Sibiři budu pít cukrovou vodu? Já ti říkám, kamaráde, že’s to jakživ nežral. Tak víš, co je to za ženskou? Ohromná bába! Tam u ní je ti společnost – a to bych prosil! – fajnová, vybraná společnost. Kromě mne samej inteligent. A jaké názory! Od krajních pravých…“

„Do krajních levých?“ zeptal se Budecius bez posměchu. Ale kapitán Korda to neuznal.

„Do – abych tak řekl, demokratických,“ podotkl s podivnou vážností. A pokračoval:

„Jo, u sta hromů, chodívá tam taky někdy ten tvůj Tatar. Ale ten je ňákej smutnej. Tihle lidé tady z toho světadílu bývají občas hrozně smutní. Ale to je ti chasa! To musíš vidět! No tak vykroč, u sta hromů! Pojď!“

Budecius šel.

Korda si ho vedl silnou a tvrdou rukou. Jakoby se bál, že by mu mohl uklouznout do některé vedlejší uličky a v ní zmizet.

Dovlekl ho do ulice, jejíž jméno bylo „Kotělnikovskaja ulica“.

„Tak, tady je to,“ pravil odhodlaně. „Tady bydlí Krasnaja armija. Krásná armáda. Červená armáda. Rudá armija. Bába jako lusk! Lusk velký, pořádně nabobtnalý, důkladných rozměrů! Ani oko nevidělo! Však uvidíš!“

Vtáhl ho před vrata jednoho z přízemních dřevěných domů.

Okenice byly uzavřeny, okna zabedněna, ale uvnitř jistě živo.

Zazvonil.

Po chvíli zarachotil klíč v zámku a otevřel kdosi.

Korda ho poznal i ve tmě v průjezdě.

„To je hospodin Košmarov a to je hospodin Budecius,“ představoval ve tmě a hleděl spojiti ruce obou mužů, dosud sobě neznámých.

Košmarov! pěkné jméno! pomyslel si Budecius.

Za okamžik vešli do místnosti, osvětlené, osídlené hloučkem lidí. V čele stolu seděla nesporně Krasnaja armija. Velká mohutná ženštma, opravdu nápadně červenolící, modrooká, čistý ruský typ. Snad kozačka.

Ale Budecius po chvíli, když se seznámil, usadil a rozkoukal, pojal k ní příchylnost. Hrome, to bylo Rusko!

Tato silná a živá matka, sama ruská příroda, odzbrojovala každého. Lusk to zajisté nebyl, spíše řepa nebo tykev, ale sídlila ve všech jejích rysech krásná neslýchaná dobrotivost, chytrost, naturální smyslnost a pravdivost. Ruská pravda, řekl k sobě voják. Za okamžik, když ji, jak se aspoň domníval dostatečně prohlédl.

Její jméno zapomněl. Zde se jí opravdu říkalo jen Krasnaja armija.

„Nu, vítejte, což…“ řekla jaře. „Kapitán se napil a přivedl kamaráda. Což…“

Hospodin Košmarov uctivě postoupil své místo vedle Krásné armády kapitánu Kordovi.

„Nedomnívej se, tovaryši komisaři,“ obrátil se kapitán k Budeciusovi, „že tu snad nejsou geniální lidi. Kromě naší hostitelky – ať žije! – je tu hospodin Košmarov. A víš ty vůbec, kdo je to Košmarov? Nevíš… Tak já ti povídám, že to je Beethoven. Co čumíš?“

Budecius opravdu čuměl.

„To je Beethoven a šlus! Hudební skladatel. Ten ti, člověče, sepsal operu…“

„Operetu,“ podotkl Košmarov.

„To je fuk! Teda operetu! Ohromnou ti operetu či operu. Jmenuje se to… Jak se to jmenuje, Maestro?“

Maestro se trochu nadzvihl na své židli a děl: „Na sopkách Manžurie!“

„Na sopkách Manžurie, opravdu,“ vskočil Korda. „Může býti něco sugestivnějšího? Na sopkách Manžurie! A nejsme všichni na sopkách Manžurie? Na sopkách? Zahrejte něco z toho, Arkadiji Petroviči!“

Arkadij Petrovič odmítl – trochu nerad sice – rukou. Ale odmítl.

„Dobrá!“ řekl uraženě. „Pohrdl. Ale nevadí. Tady, tvůj protějšek, komisaři, je herec. Já myslím, že je z Chudožestvenného těatru. Ilja Vladimirovič Bezuchov. Slyšel jsi někdy recitovat Hamleta? Neslyšel. Jeho „byť – ili něbyť, vot v čom vopros“ nebo tak nějak je to parusky. Člověče, komisaři – ohromný!“

Ilja Bezuchov se zarděl.

Ale pak povstal, pozdvihl rumku s červenou tekutinou a zarecitoval:

„Piť – ili něpiť, vot, v čom vopros!“ A zastavil se. Ovšem jen proto, aby rázem do sebe obrátil likér. Byl to pravý ukrajinský „spotykač“ – „Potácející se,“ višňovka, velmi oblíbená i tady na Sibiři.

„Nalévejte si, pánové!“ radila upřímně Krásna armáda.

„Nebude!“ vzdychl hospodin Košmarov.

„Proč?“ odvážil se pozeptati Budecius.

„Proč?“ opáčil skladatel. „Protože sopky mohou začít pracovat co nevidět.“

„Ah, tak!“ poznamenal Budecius.

Herec postihl tuto poznámku. Snad jen proto povstal, opět povsnesl svůj kalíšek a zvolal:

„Ať žije naše krásná hostitelka, Krasnaja armija!“

„Ať žije!“ vzkřikl skladatel.

Krasnaja armija se zdvořile a potěšeně uklonila na všecky strany. Měla výstřih, který se při této příležitosti hleděl uplatnit. Ale proměnila se nyní v Pompadourku a děla:

„A co Gins?“

„Jaký Gins. Neznáme nijakého Ginse!“ ohradil se Korda. „Jsme tu my – a to snad stačí?“

„Gins, pánové,“ stála na svém hostitelka. „Ministr Kolčakova dvora. Gins.“

„Není dosud zavřen?“ zeptal se skladatel.

„Není dosud zavřen. Právě proto…“ začala hostitelka.

Budeciusovi nebylo tu dobře. Mluví se tu o Omsku.

Vzpomněl na Omsk. Na „Akvarium“, na kavárnu blízko přístavu. „Atamanskaja“ se jmenovala. Na lidi v ní. Na hudbu a na primáše. Ne, nebylo mu dobře. I tu baryšňu tehdejší uzřel náhle před sebou, jakoby vystoupila z černého kalíšku Spotykače.

Ale Korda snad uhodl, jak mu je. Nalil mu novou „rjumku“, i sobě nalil, zdvihl do výše pěkně až k ústům a zvohl:

„Ať žije Krasnaja armija! Ať žije skladatel! Ať žije herec! Ať žije Rus! Svatá Rus! Urá! Chamardaban!“

Povstali všichni a provolali „urá“!

Když usedli, začala zase hostitelka politicky:

„Kolčak jel prý na frontu. Kolčak prý se vrátil s fronty. A Grišina Almazova prý opravdu zabili. Zabíjejí nám je, holoubky, zabíjejí! Co si počneme?“

„Jsou ještě Čechoslováci, bratři milí, přátelé!“ poznamenal herec.

„Jsou! Ještě….“ řekla Krásná armáda s úsměškem.

„Vologodský prý je už získal,“ děl vážně herec, „půjdou prý na pomoc zase. Protože, dámo a pánové, co zmůže takový Ivanov-Rinov, Semjonov, Kraslnikov, Aněnkov, Volkov, Kasatkin, i náš milý Artěmjev nebo jeho Syčev, nebo dokonce junácký Kalmykov? Támhle v Minusinsku máme štábskapitána Ščetinkina a praporčíka Kravčenka, pak je tady také Karandašvili, rudí vojevůdci, povstalci, páni tajg. A řekněte, prosím, nejsou to také molodci? Také hrdlořezové? Až se všichni spojí, to bude, kapitáne, naše svatá Rus!“

„Neposlouchejte ho,“ rozhodla hostitelka, „on se dnes vyznamenal. Sám vypil dvě lahve Spotykače, ďáblův syn. Jmenuje se Bezuchov, představte si, a tvrdí mi tady, že je synem Ukrajiny. A co jsem já? Můj otec byl kolonista. Ko–lo–ni–sta. Kdo z vás ví, co to znamená? Dostal kus půdy v Sibiři, tady u Irkutska. Samý močál!“

„Močál!“ zaštkal najednou Korda.

„Močál, močál!“ potvrdila hostitelka. „A byl to rolník. Kozák. Rozuměl půdě. I co? Začal pásti koně!“

„Koně!“ zaštkal opět Korda a vyskočil.

„Co je vám, kapitáne?“ podivil se skladatel. „Počkejte… počkejte!“ bránil se trochu Korda a odháněl svým známým posunkem mouchy s čela. „To mi nepovídejte… A víte co, zahrajte mi tu melodaj, tu jak se to říká, lajtmotiv z vaší opery…“

„Operety!“ dodal skromně skladatel.

„U sta hromů!“ rozlítil se kapitán. „Ale čert vás vezmi všecky – mimo krásnou armádu ovšem – Hrejte! Hrejte, povídám vám. Tady máte klavír!“

„Rozladěný!“ podotkla hostitelka.

„To je jedno! Všecko je rozladěné. Jen hrejte! Počkejte, jak to zpíváte? Aha:

Na sopkách Manžurie
vesele ruský národ žije,
žije, žije.
Číňan ten víno nepije
na sopkách Manžurie.
Ale Rus všecko vypije
na sopkách Manžurie.
Až láva se horká vylije
z těch sopek Manžurie,
Rus všecko, všecko vypije
jeho je Manžurie.
A láva a oheň zalije
z těch sopek Manžurie
široké stepy Rossije,
mátušky svaté Rossije!
Ať žije Manžurie!“

„Charašo!“ vzkřikl skladatel nadšeně. „Ejhle, moje obecenstvo!“

„Močál! Močál“ vzdychla Krasnaja armija.

„A koně! Koně!“ vyskočil opět kapitán Korda. „Naplevať na všecko, u sta hromů!“ zahřměl najednou. „Pryč! Pryč! Nebo vás tu rozsekám!

Holoto! Rozsekám vás na kusy! Nikdo vás už neslepí. Hordo! Tatarská hordo!“

Nastalo ticho. Všichni byli překvapeni. Omráčeni.

„A vy si myslíte, vy Tataři, vy hordo, že já vám nevidím až do střev?“ zuřil dále kapitán Korda. „Já vám dám jednou Ginse a podruhé Kasatkina! A celý Omsk! Pěkně jste to tady všecko zkurvili! Ale vy máte jen jediné heslo: Čím hůře, tím lépe! A močál! Já vám dám močál! Ale jste sakramentský močál. Kdo se tady mezi vámi ještě neutopil! Korda! Starý Korda! A co Bajan! Bajaneček? Ani jeden z vás neměl ty oči, jaké měl Baján. Zvíře! Jo, ale jaké zvíře!“

Korda už mluvil jen česky. Byl brunátný, rozcuchaný jako lev, oči mu sršely a podlévaly se krví, pěstí tloukl do stolu.

„A vy? Vy nejste zvířata, třebaže myslíte na zvěrstva. Vy jste močál! Hniloba a řídká bahnitá půda. Však oni vás sežerou, ti… chlapci támhle, ze sopek Manžurie. Támhle!“

Mávl rukou ke dveřím, kde už chvíli tiše stál a vše pozoroval malý, hubený človíček s černýma, neklidnýma očkama. Byl to Tatařín Agafurov. Přišel na obvyklou návštěvu nějak dvorem, jak míval ve zvyku. Usmíval se tiše, ba přitakal k posledním slovům kapitánovým a probíral se klidně řiďounkými vousisky.

„Aha! Tady je to!“ dotvrdil na konec Korda! „A je to! A ty, komisaři, pojď. Půjdeme domů. Nepůjdeme domů, pojedeme domů. Čert nás se ber! Kdo se tady vyzná? Já? Ty? Oni? Pojď, baťuško. Pospěš!“

Budecius podběhl k němu, podchytil ho; a aniž se rozloučili, vyšli na mrtvou, chladnou ulici, kterou se hnal vítr.

Šli mlčky. Kapitán Korda si cosi pobručoval. Zpíval si potichu.

Když procházeli kolem amerikánského špitálu, zdvihl Budecius oči k oknům, k jediným oknům v oné frontě ulice, kde se ještě svítilo. Korda umlkl a šli tedy mlčky zmrtvělým městem.

XXIII.

Dívala se teskně, jak padá sníh.

Mohutná, nafialovělá šedivina prolehla celý kraj. V ulicích viselo po celý den pološero, jež večer zrůžovělo ve světle lamp.

Nemocnice amerikánská se chystala k evakuaci. Tedy i ona, Vlasta Žárská, odjede nyní na východ. A co potom? Návrat do vlasti? Jaký návrat!

Čtla noviny v těchto dnech. „Československý deník“, americké či anglické noviny, vycházející v Šanghaji, v Pekinu nebo v Japonsku, mohla už také čísti i noviny ruské.

Všecky tyto listy mluvily o jediném: Chaos.

Chaos a rozvrat!

Chaos v myšlení tohoto asijského světa. A rozvrat všeho, co viděla vůkol.

Od května postupující rozvrat sibiřské armády Kolčakovy. Opuštění Uralu, ústup do nitra Sibiře a nyní tedy i pád Omska.

Slabým ženským rozumem nemohla ovšem sledovati etapy tohoto rozvratu. Tušila jen, že vše se hroutí a hroutí. Na západě znovu se objevila rudá záplava sovětská. A blížila se východu.

Ale vojsko československé se evakuovalo. Snad aspoň ono bude zachráněno mezi všemi, kdož tu byli odsouzeni ke zkáze. Již generál Štefánik mluvil o této zkáze.

A teď, kdy venku padá sníh, sněží i bílá, přízračná úzkost v jejím srdci.

To tedy nalezla zde, v Sibiři. Za tím putovala kolem světa.

Úzkost… A bylo jí, že žije v soumraku světa. Ani jediné hvězdy nevidět na nebesích, ani jediného, třeba i bludného světýlka.

Sibiř se zatemňovala před jejíma očima a temnota houstla.

Jednoho dne… jednoho dne posadí ji její americké družky do vlaku svého Červeného kříže a odvezou ji opět odtud. Nemá tu již nic k pohledávání. Odvezou ji – kam?

Na lůžkách odpočívají nyní více Rusové, než Čechoslováci.

Bijí se mezi sebou a občas přivážejí ze západu i z tajg „bílé i rudé Rusy“.

Říkala si často, že kdyby byla prošla všemi frontami této války, nemohla jistě nikde nalézti takovou nezměrnou lidskou bídu, jako zde, v zemi slovanské. Který Bůh chtěl to vyznamenati toto plémě takovým úžasným utrpením?

Včera v noci ji probudili. Že prý jí volá její známý Čechoslovák.

Byl to Budecius.

Před domem stál izvozčík. A přinesli před ní mladou ženu, raněnou do plic výstřelem. Pak tu byl jiný Čechoslovák, pak jakýsi Rus v černém skřipci na očích a dítě. Člověk v černém skřipci na očích držel dítě v náručí. A vypravoval.

Je to jeho sestra. Lydie Semjonovna. Žena československého dobrovolce. Při evakuaci z Omska byl jejich vlak přepaden povstalci. Nastala střelba. Povstalci byli odraženi. Ale jejich těžká olověná kule uvázla v prsou mladé ruské maminky.

Budecius prosil za ni. Nechť ji přijmou aspoň na několik hodin do nemocnice. Neboť jinak může i zahynout.

I druhý Čechoslovák prosil.

Zařídila to tedy. Ještě v noci američtí lékaři ošetřovali ránu. A snad i zachránili mladou ruskou maminku.

Ah, pro jaký asi život ji zachránili? A pro jakou budoucnost bude žít její dítě. Dítě, jež zatím usnulo na rukou ruského studenta.

Budecius jí potom vypravoval o kadetu Mackovi. Lydie Semjonovna byla jeho žena. A to dítě bylo jeho dítě. I o Borisu Smirnovu jí vypravoval.

Seděli dlouho do noci v jejím pokoji.

A poznala této noci, že ji opustil strach, který v ní vzbouzel tento člověk ještě tak nedávno.

V soumraku světa vše se odpouští. A snad na vše zlé se zapomíná. Podivuhodné je, že Budecius dovede zapomenouti dnes i na kadeta Macka.

Kadet Macek – dnes už poručík správní služby, jemuž v Omsku před několika týdny říkali dokonce „hospodin inženýr“! A přece stál zkroušeně včera večer v průjezdu nemocnice a prosil. Prosil za svoji ženu. A přišel nejdříve včerejšího večera k Budeciusovi a prosil.

Dnes vzpomíná tedy Vlasta Žárská tohoto pamětihodného včerejška.

A přece je jí teskno. Nesmírná je ta tesknota. Tím nesmírnější, čím vytrvaleji sněží venku a čím víc a více se svět propadá v temnotu. Svět, který se podobá nyní pochmurnému údolí Josafat a který je snad blízek poslednímu soudu.

Celý den je dnes takto šedivo. Projde tedy ještě několik podobných šedivých dní. A potom projde podobně šedivý zbytek života.

Jak je tady smutno!

Může-li býti v této chvílí smutnějšího místa na celém světě nad tuto truchlivou, sněhovou mlhou zavalenou ulici? A tam někde na západě – a Bůh ví, snad i na východě, se bijí. Třesk pušek. A krev.

Ale nepřivykla-li i sama už krvi? Viděl kdo více krve? I z těch mužů, kteří tu často zkomírali, než ona? Neztvrdla i ona?

A přece… přece je smutno. Dnes smutněji, než kdy jindy. Nejsmutněji snad v celém jejím životě. Bývalo-li jí smutno ze sebe samotné, dnes je jí smutno z celého světa.

Slabý klepot se ozval na jejích dveřích.

Vzhlédla překvapeně, když se otevřely a stanula v nich malá tatarská dívka, již znala. Zia Agafurová.

Děvče se zardělo a rozpačitě se dívalo na Vlastu.

„Vstupte!“ řekla ošetřovatelka.

Zia vešla do pokojíku, uklonila se a usedla zdvořile na židli u stolu.

Mlčeli chvíli obě.

„Mohu vám něčím posloužiti?“ otázala se Vlasta.

Malá Tatarka rozepiala svůj kožíšek a namáhavě vydechla:

„Odjíždím…“

„Kam?“

„Nevím. Můj otec mne kamsi odvleče. Snad do Charbinu. Snad ještě dále…“

Děvče mluvilo přesmutným hlasem.

„Snad tam bude lépe, než zde,“ podotkla mírně Vlasta.

„Nikde nebude lépe,“ vybuchlo děvče.

A opět chvíli mlčely obě.

„Možná, že mám něco vyřídit…“ ozvala se za okamžik ošetřovatelka. „Snad dopis…“

„Ne…“ zavrtěla hlavičkou Tatarka. „Promiňte… Nevím ani vlastně, proč jsem přišla. Promiňte… promiňte… Dovolíte mí, abych tu směla chvíli posedět? Venku je tak ošklivo.“

„Ráda vás vidím. Sklenici čaje?“ nabídla ošetřovatelka.

„Ah, ano, prosím vás. Sklenici čaje,“ ožila trochu malá návštěvnice.

„Tedy i pan Agafurov opouští Irkutsk,“ děla Vlasta, připravujíc čaj. S počátku si nevěděla s děvčetem rady. Teď byla ráda, že tu je. Jak je to dobře, že tu je. Že tu někdo je. V nejtěžší a nejsmutnější chvíli jejího života. Jaký dobrý osud ji vlastně posílá?

Děvče sňalo kožíšek. Jeho snědá pleť se rozehřála. A kouzelné, zlatisté oči zasvítily ohněm.

„Jste tolik dobrá, sestro!“ řeklo.

Vlasta Žárská se usmála. Pomyslela si mlčky, že by snad dovedla být i zlou, kdyby jen osud jí dal příležitost. Takto věru se nepamatuje na nijaké svoje hříchy. A to je skoro nudné. Ba i trochu smutné. V soumraku bytí, který nastává, jak věřila dnes po celý den.

„Mám pouze tyto suchary a tyto konfektky,“ řekla s omluvou, kladouc před svého hostě stakan čaje. „I my likvidujeme. Amerika se bouří nad tím, že tu její boys hynou. Mnoho jich tu, pravda, nezahynulo, ale také Amerika má dost veškerého válčení. Pojedeme tedy i my záhy odtud. Do Vladivostoku a potom po Velikém oceánu se budeme plavit do své – Ameriky…“

Vlasta se zamlčela. Ano, tak to asi dopadne.

A budeme nadále sloužit v hospitálech. Máme maturitu a můžeme snad i studovat ještě. Nutno nějak žít a nežebrat, ani u příbuzných. V Americe můžeme studovat medicinu. Třeba zubařinu. Tak to říkají doktoři. Nějak bude!

„Amerika je vaše vlast?“ zeptala se Zia přidušeným hlasem.

„Ne. Čechy jsou moje vlast. Československo…“ řekla Vlasta nostalgicky.

„Tedy jako – jeho!“ poznamenala dívka pro sebe. Ale Vlasta slyšela dobře. Leč neřekla nic. Jen divný pocit tísně jí proběhl.

„A u vás ovšem není musulmanů?“ řekla dívka po chvíli. „Nu, ovšem, vždyť to vím sama přece. Odtud je k vám zajisté hrozně daleko, což? Střední Evropa, střední Evropa… Hm, to je daleko! Opravdu!“

„Máte touhu, podívati se někdy do Československa? To by nebylo nic nemožného. Celé Rusko jezdilo dříve do – Karlsbadu, na příklad. My tomu říkáme Karlovy Vary,“ děla ošetřovatelka.

Tatarka se zamyslila. Potom truchlivě zakroutila hlavou.

„Tam se chodí léčit tlustí Rusové, kupci,“ řekla naivně. „Ale podívejte se jen na mého otce, na starého Agafurova! Ten nikdy nepojede do Karlsbadu. Ledaže…“ a dívka se zarazila.

„Nu?“

„Ledaže by mne provdal za nějakého tlustého Tatařína.“

A Zia velmi se zarmoutila.

Vlasta pohleděla na ni. Chvíli si hleděly do očí.

„Vy ho milujete, toho vojáka… Čechoslováka!“ řekla po chvíli ošetřovatelka.

„Ano,“ odvětila prostě Zia. „Chtěla bych být jeho ženou.“

Vlasta užasla nad takovou upřímností. Ale hleděla se vzpamatovat.

„Vy jste mu to i přímo řekla!“

„Ano,“ děla Tatarka. „O Zinoččině svatbě. Seděl tehdy mezi mnou a vámi. Nezdá se vám to býti podivné?“

„Proč?“ divila se trochu uměle ošetřovatelka.

„Proto!“ odřekla Zia a pohodila trucovitě hlavou.

„Zítra tedy odjíždíte…“ začala po chvíli zase Vlasta. „Chtěla byste ho vidět?“

„Viděla jsem ho. Byla jsem na nádraží. Neviděl mne. Nemohla jsem s ním mluvit. Ostatně, na co? O čem? On asi ví všecko, co může o mně muž vědět. Ví, že ho miluji. Ale on mne nemiluje. Nikoho nemiluje. Pamatujte si to!“

„Proč bych si to měla pamatovat?“ podivila se hořce Vlasta. Usmála se.

„Nesmějte se! Nesmějte se! Vy se nesmějte…“ pravila malá dívka přísně.

Až se Vlasta ulekla tohoto hlasu.

„Myslíte, že nezaslouží velkého milování?“ otázala se pojednou Tatarka. „Ó, vy ho jistě znáte. Dobře znáte. Tuším, že ho dobře znáte. Tuším, že se dobře znáte. Proto jsem k vám přišla. Nevím, co bych vám řekla. V mém srdci je veliký žal. Co vy víte o mém srdci? Jsem Tatarka. Malá hloupá dívenka. A zítra mne můj otec posadí do expressu mezi rozmanité spekulanty, kteří houfně nyní prchají k východu, jako když je požár v divadle nebo na burse; a odveze mne. Nastane mi noc, z níž se snad už neproberu. Ale vy mu jednoho dne můžete říci nebo napsati, že je na světě malá Tatarka, Zia Agafurová. Stačí jeho povel. Opustím vše a budu jej následovati. Svět je veliký, ale svět je i malinký. A Agafurové jsou známi ve světě. Každá slušná světová obchodní kancelář mu poví, kde jsou té doby Agafurové. Přijdu pak na jeho povel.“

„A provdá-li vás přece váš otec?“

„I potom přijdu na jeho povel. Stále jej budu vidět před sebou. Za jitra, když se budu probouzet, po celý den zimní i letní, veselý či smutný, za večera, když budu usínat. A za nocí ve snách. Je mojí věcí, abych ho viděla i ve snách.“

„A proč jej tolik milujete?“

„Nepřemýšlím o tom. To jen vy, Evropané, se tážete vždy „proč“. Viděla jsem jej u nás v Ufaleji po prvé. Naslouchala jsem mu. Nevím dnes už, co mi povídal. Když odejel, litovala jsem, že odejel. Myslela jsem na něj. Říkala jsem si, že bych jej chtěla stále vídat. A když jsem o svatbě seděla po jeho boku, řekla jsem mu, že bych chtěla být jeho ženou. Nu – toť vše.“

„Toť vše!“ řekla polohlasně Vlasta.

„Mám obavy…“ zašeptala ještě dívenka.

„Jaké?“

„Slýchám hovořit otce. Mluvívá s všelijakými lidmi. Můj otec je velmi moudrý. A velmi chytrý. Neznám chytřejšího člověka. Ani moudřejšího. Mám obavy. Bude ještě mnoho krve prolito. A třebaže on nikoho nemiluje, neměl by ještě zemříti. Lépe by mu bývalo bylo, kdyby byl odjel se svým plukem. Zde v Irkutsku bude ještě mnoho krve prolito.“

„Neměl by zemříti…“ odtušila Vlasta.

„Zajisté,“ oživila se dívenka a přisedla těsně k ošetřovatelce. Dotýkala se jí koleny a konečně pohladila jemně i její ruku. Její topasové oči byly plny tichých, nehybných slz.

Vlasta Žárská ustrnula. Ale nepohnula sebou, aby jí nevyrušila, neranila. Setrvaly takto dlouho v úplném mlčení. Jen samovar mluvil do něho. Venku se smrákalo a tesklivý den se končil.

Posléze Zia tiše povstala.

„Půjdu. Musím. Můj otec mne jistě už očekává, nehledá-li mne. Nehoršíte se na mne, že jsem vás vyrušila? Ale musela jsem zajíti k vám Ke komu jinému? Zítra už odjedu. Snad ho nikdy, nikdy neuvidím. A snad ani vás už nikdy neuvidím. Nevím, co bude se mnou. Nevím nic. Nikdo nic neví. Takový je teď svět. Přežalostný!“

Oblékala si tiše, nedbale kožíšek, drahocenný kožich z popelky.

„Bude mi smutno. Jen já vím, jak mi bude smutno. Zítra bude vlak klouzat po kolejích a zpívat hořkou píseň. Pojedeme do Čity – snad. Do Charbinu – snad. A snad dále do Číny. A snad dále, do Indie. Možná, že do Egypta. Do Cařihradu. A odtud na Krym. A jednoho dne – jednoho dne se snad vrátíme do Jekatěrinburku. Do Ufaleje v klínu hor uralských. Jednoho dne ale den bude jako den, každý o dvacetičtyřech dlouhých hodinách, prázdných a mrtvých. Můj otec Agafurov vždy chtěl míti raději syna než dceru. Není to nic krásného u mohamedánů, nemíti syna. A kdyby měl deset dcer, dal by je všecky ihned za jediného syna. Ale Bůh nedopřál. Dal mu mne. I má mne. Líto je mi mého otce. Je to moudrý a chytrý muž. A bohatý muž. Sama nevím, jak veliké je jeho bohatství. Vím jen, že je veliké. Ale já jsem chudá. Nemám nic. Nic.“

Zapínala si rukavičky. Byla přepůvabná, štíhlá, graciesní, a smutek, který z ní sršel truchlivými jiskrami žele a tesknoty, zjemnil na ní, křehké a útloboké, ještě vše; vypadala jako malá, smutná loutka a její oči se opravdu podobaly zlatistým kamenům, jaké možno dostati v jejím kraji.

Vlasta na ni hleděla s pohnutím. Nyní trochu rozuměla magii, nechtěné, jiskřivé a strhující magii dívek tohoto světadílu. A věděla také, proč za nimi jdou Čechoslováci. A proč ony jdou za Čechoslováky.

„Myslím si,“ řekla ještě Zia, „že vy, sestro, mohla byste mnoho učinit pro mne…“

„Jí?“ zatruchlela Vlasta.

„Vy! Mohla byste mu poveleti, aby ihned odjel za svým plukem. Aby odjel do Vladivostoku. Všude na světě je bezpečněji. A vy byste mu mohla poveleti.“

Vlasta pochopila. Děvče se strachuje o něho. Snad tu budou opět nějaké bouře. Boje a krveprolití. Může býti dobře zpravena. Tito lidé vědí více, vědí všechno, než ostatní. Asiatský a žlutý svět je dorozuměn. Má právo, neříci mu to?

A nestrachovati se o něho? – Zachvěla se trochu, s tíživou bolestí pohlédla na děvče a opět se zachvěla.

Malá Tatarka to však viděla. I řekla tiše:

„Já vím… Já mnoho vím…“

Vlasta se poděsila, vstala a nejraději by jí zakryla ústa svýma dlaněma.

„Mýlíte se,“ řekla namáhavě. „Je příliš mnoho mlhy vůkol nás a v celém tomto kraji. Je nutno míti se na pozoru, aby si člověk nespletl cestu, směr a cíl. Aby nezabloudil. Už jsem jednou v životě těžce zabloudila. Nemám chuti ani sil, zablouditi znovu, ani v lese sebe více čarodějném. Učiním, oč jste mne prosila. Myslím, že budu míti možnost, říci – jemu, že je na světě malá, rozkošná a sladká dívka, něžná dívka a vroucná a prostá a oddaná k smrti, která čeká na jeho povel. A poprosím jej, aby ji zavolal. Znala jsem ho v dřívějších letech. Tehdy by ji zajisté zavolal. Nevím, co by s ní učinil potom. Ale snad by jí stačilo i to. Co učiní dnes, nevím. Připadá mi… ano, připadá mi, že je to nový člověk. Docela nový člověk! Jakoby válka a vše, co prožil a promyslel, propůjčilo zcela novou látku, z níž je stkána jeho duše. Ó, teď už ho neznám. Bála jsem se ho, pravda. Obyčejnou lidskou bázní. A snad trochu i ženskou bázní. Od včerejška se ho nebojím. Ale spolu cítím, jako bych něco ztrácela ze svých vztahů k němu. I když to byla nenávist, bylo to skorem více, než nyní. Stojí teď přede mnou jako člověk. A více: jako československý voják. Toto slovo, milá Zio, není v této chvíli nic menšího, než veliký mythus. Nejen národa mého, ale i všeho člověčenství. Všichni tu zhynuli, uprostřed této země, plné krve, mrazu i ohně. Všichni odtud už utekli. Oni – vojáci, neutíkají. Odcházejí, pravda, muž za mužem, s mečem v ruce, ustupujíce zvolna a se ctí s pole, jež bylo zrazeno na všech stranách kolem nich. Bojovali proti peklu. Nemohli nebojovati, byli-li mužové. Jen baba se mohla dívat poťouchle kolem sebe a utéci potom s každého místa nebezpečenství. Vím, co vás strhuje při něm, jako vím, co mne strhuje při pohledu na celé toto vojsko. To je, co my ženy milujeme. Ducha mužnosti a ducha spravedlnosti. Tito zde na Sibiři byli a jsou rytíři. Proto je milujeme. Řeknu mu, Zio, všecko, svolíte-li. Už se ho nebojím. A je mi teskno z toho, že se ho nebojím…“

„Vím… vím…“ řekla zajíkavě malá tatarská dívka. „My tušíme mnoho, my jsme obdařeni tušením, my Asiaté,“ šeptala trochu horečně. „Podíváme se na lidi – a víme. Duše lidí mluví k nám přímo, protože nemáme lstivé kultury, jako Evropějci. Buď řekneme pravdu, nebo mlčíme moudře, abychom nezraňovali. Ale my ženy asijské, z nichž většina žije mimo lidi a má čas věnovati se své duši, jsme vypěstěné už a znalé tajemství, o nichž vám se často ani nesnilo. Musíte mnoho, vy evropské ženy, vynakládati na to, aby váš půvab nestačil jen vašemu muži, ale aby s ním byl spokojený celý svět. Já, třebaže jsem musela chodit do evropské školy a dokonce do ruské školy, jsem Tatarka a nemohu jí nezůstat. Mohamedánské ženy, které sedí v závojích za mřížovými okny obydlí svých mužů či otců, neznají světských dní, ale znají lidskou duši, protože stále a stále zkoumají duši svoji v těžkých dnech svého zajetí. A to se i rodí. I tady na Rusi byl mezi musulmany do nedávna přísný řád. Ale i když teď se vše uvolnilo, nepřestáváme býti Tatarkami. Máme tatarský pohled do srdce lidí, a to je pohled prudký, pronikající a vše uhadující. Proto vám pravím, sestro, neopouštějte mého vojáka. Neopouštějte svého vojáka. I když on nikoho nemiluje. I když vy milujete krásného a mladého a nešťastného kapitána. A nezapomeňte mu říci: Povelíš, a přijde, jak bude moci nejrychleji, malá Zia Agafurová, a bude ti sloužit do smrti.“

Tatarské děvče podalo Vlastě ruku, dlouho jí drželo ve svých dlaních, pak ji zdvihlo a přitisklo si ji na čelo po východním zvyku. Uklonilo se a opustilo pokoj.

Vlasta osaměla.

Najednou bylo jí hůře a hůře – v této samotě, jíž přece tolik byla přivykla. Její opuštěnost náhle vyvstala před ní, jako ponurý host, nevítaný a trudnomyslný, přicházející v režném rubáši. Pohlédla oknem. Venku bylo vše zasněženo, všude bílo, ale i neveselo, těžko, hořko.

Chtělo se jí dlouze, vytrvale a léčivě plakat. Ale vše v ní zatuhlo a jen se vzchopila nyní, chodila po pokoji a lomila rukama.

Ó, kdyby tak někdo mohl odejmouti od ní tento přehořký kalich!

Neboť co je? Je ruina, rozkotaná, rozdupaná osudem, zrazená vším, co lze životu dáti ženě. A přece je mláda! Můj Bože, je mláda!

A je opuštěna. Osamocena. Jako by někdo zarazil do bahniska mladý zelený proutek a chtěl nyní tvrdošíjně, aby proutek zapustil kořeny, rostl, sílil, zkvétal. Jak je to vše trpké a jak je toho všeho příliš mnoho. Příliš mnoho pro ni – která je tak mláda!

A tu jí připadlo, že stárne. Že zestárla o desítky let.

Přistoupila k malému zrcadlu, postavenému na stolku u jejího lože, a zahleděla se na sebe. Zestárla?

Položila opět zrcadlo a zase procházela světnicí, lomíc rukama. Nevěděla teď už, co jí je. Ah, něco jí je. Bolí jí všecko. Ruce, nohy, prsa, hlava. A ta malá kouzelnice tatarská snad ji uhranula. Bože, co jí to jen všecko napovídala!

Zastavila se. Zdálo se jí, že venku na chodbě je slyšet kroky. Někdo jde k ní. Jistě jde někdo k ní. Upravila se rychle, shrnula rozcuchané vlasy pod plachetku a dívala se chvíli napjatě ke dveřím.

To by mohl býti Jan Budecius.

Stála nyní jako sloup uprostřed světnice. Nic. Nijaké kroky. Nikdo neotevřel. Kde je dnes konec Janu Budeciusovi? Nic. Docela nic.

Usedla na postel.

Ale opravdu někdo zaklepal teď na dveře. Dveře se po chvíli otevřely. Vešel mladý felčar, Američan.

„Sestro, nemocná, ta mladá raněná Ruska vás volá k sobě. Nerozumíme jí. Pojďte!“

Zdvihla se a šla. Vstoupila za okamžik do sálu, kde leželo několik nemocných. Lydie Semjonovna ji jala za ruku. Prosila ji, aby zůstala u ní. Zůstala. Proseděla mlčky celou noc.

XXIV.

„Moře! Moře!“ vzkřikl Vojta Baroch, dívaje se z okna mírně jedoucího vlaku.

„Co to žvaní?“ pohněval se Hofírek a napřímil se na své pryčně.

„Otevřte dveře vozu,“ zakřikli ostatní obyvatelé těplušky. „Takhle nic nevidíme. Vždyť je mlha. Vojta si nás zase navaluje. Ale tentokráte trestu neujde. Obelže-li nás, dostane hobla a basta fidli!“

Dveře byly rázem rozevřeny.

„Co chcete, chlapi!“ bručel Hofírek. „Vždyť tu máme léto! To by bylo smutný, aby u moře bylo smutno. Dost smutno bylo, když jsme jeli Altajským pohořím. Pamatujete se na tu legraci, jaká byla na stanici Bajkal. Tadyhle Vojta Baroch slezl s vozu a na nábřeží se shlížel ve vodě jezera bajkalského. Kdo z vás si všiml, že když se dívá někdo do jezera bajkalského, vidí svatozář kolem své hlavy. Opravdu! Docela krásný, blýskavý, zlatý kruh kolem hlavy. A když tam stojí vedle sebe dva chlapi a dívají se, to vám je, kluci, švanda! Koukneš na svoji hlavu, vidíš svatozář. A koukneš do vody, vidíš hlavu svého kamaráda, který stojí vedle tebe, ale kolem jeho hlavy svatozář nevidíš. Ale chlap ji vidí a ubezpečuje tě, že on má kolem hlavy svatozář, ale ty prej máš houbec. A tak jsme se bavili s Barochem na Bajkalu. Jsem moc zvědavej, bude-li nám taky Tichý oceán ukazovat nějakou svatozář!“

Hofírek byl v dobré náladě. Po cestě se smířil s Barochem a Baroch za odměnu a šťasten nad tím, že odzbrojil trochu svého úhlavního nepřítele v rotě, rád pro všecko doběhl. Vyplynulo mu z toho, že se musel starat o celou těplušku. Byla to čtrnáctidenní, dosti krušná práce. Ale Baroch věděl, že je tím povinován spáse své duše. Duše, na niž rota už pomalu šila prokletí.

„A kde máte to moře, bratři?“ vychýlil se pátravě starý Bobrujčan.

„Tam! Tam!“

„Kde, tam? Nic nevidím,“ mrzoutěl stařík.

„Nu, vidíš přece tyto páry! Tuto mlhu. Jo, hošku, máš podzim a je ráno. Nemysli, že to je jako v létě. Snad bys nechtěl, aby tě tady vítaly mořské panny a zpívaly ti ňáky smyslny písně. Na příklad: Sláva vám, sláva vám, vy ste ňáci kabrňáci, sláva vám! To se nám může stát jenom teď už ve snu. Za ňákej tejden sme doma, a tam se budeš muset, hošku, ohánět, abys nechcíp‘ hlady. Jó, tady’s měl vždycky v poledne i večír navařenej rotnej kotel, nadával‘s Šimůnkovi, jen se ti vod huby kouřilo, dostal‘s prachy na dlaň – ale počkej doma! Až ti mutr řekne: Alojz, dej prachy na voběd. A kluk až ti přijde, abys mu koupil písanku. A linkovanou k tomu, člověče! To se budeš ošívat a pak budeš hudrovat a vrčet: Jó, to když já sem byl na Sibiři! Jó, hošku, to dyž jsme my byli na Sibiři! Ale tady tohle to už není Sibiř. To je brána do světa. Tady můžeš cejtit velikou louž a za ňákej čásek si na ni sednem v kocábce a holt se budem štrachat kolem zeměkoule do draze milované vlasti. Vy, kluci, vy budete cabit jako báby, zaplacené na pohřbu, až ta kocábka odrazí od břehů Ruska. A budete rok, dva doma a zas budete cabit. Počkejte jen, počkejte!“

Hofírek měl dar elokvencije. Stoupala u něho tato vloha, čím volněji jel nyní vlak a čím více se vyjasňoval kraj před ním.

Opravdu, moře, moře!

„Jo, to je jiny kafe,“ pokračoval Hofírek. „Ale to když jsme jeli potom od Bajkalu tunelama a potom krajinou k Čitě, cákriš, to bylo svinstvo, co? A za Čitou Mandžurie, tam se mazali mezi sebou mandaríni a čínští generálové, a v Charbině zas jako když přijedeš najednou někam do Afriky. Povídám vám, kluci, my se vyfláknem na celý svět! Co mne se týče, chtěl bych takhle jezdit třeba ještě dva tři roky. Ale, to se ví, bomby a vintovku sebou. A všude hlásat slávu jména Čechoslovák! Co se zubíš, ty advokáte?“

Zubil se Hájek, právník. Poslouchal shovívavě Hofírka a drbal se ve svých trochu již sporých vlasech. Ale jen se zubil. Do odpovědi mu nebylo.

„No tak vidíš! Ty se asi těšíš, jak tam doma budeš s nás dřít kůži. Jak budeš mít naši klientelu. Legionářskou, víš! To nám tak tam doma prej říkají. Jsme legionáři. Ani nás nedovedou kloudně po česku pojmenovat. To ze samé lásky. A ze samého vlastenectví. Jsme bratři. Jsme Čechoslováci. Jsme dobrovolníci ve světové vojně. Ale co jich napadá, aby nám třeba říkali Bratrstvo Československých Dobrovolníků nebo tak nějak podobně! Né, jsme legionáři. Já ani nevím, co to je. Poslouchej, ty pravaři, ti Řekové, co tenkrát taky přišli k tomu moři a co se taky tak dlouho tloutkli po světě, to byli také legionáři?“

Právník se bavil a proto uznal Hofírka za hodného odpovědi.

„Jim se tak neříkalo. To byli bojovníci!“

„A my jsme vosk?“ zařičel Hofírek. „Ty jsi ale machr. Vzpomeň si na Kódla, který chudák zůstal v Irkutsku při štábu, poněvadž nechtěl opustit svýho bárina. Ten vám právníkům dycky říkal: Kdo je Jé ú dr., víš, JUDr., ten to má napsáno už v začátečních písmenech tohoto titulu. Jé ú dr., čili já umím dřít. A měl pravdu. Jenže vy jste to, kteří nikdy neřeknete poctivou pravdu. Ten by ti, hošku, vynadal dacanů a jiných drbanů, kdyby tady byl. Jó, to jsou kluci z křemene. A sakra, my jedeme už do města!“

Opravdu, vlak se šinul po pobřeží a nyní už bylo vidět – domy města, nového, dotud jim neznámého města Vladivostoku.

Hovor utichal a všichni se dívali zvědavě ven.

Ah, zajisté, moře! Teď už nikdo nepochyboval. Něco jako horečka se jich zmocňovalo. Veliká zelená louž‘ spojovala je nyní se světem. Tedy je ještě svět někde, opravdový svět, a snad v tom světě není válek, atamanštiny, Kolčakovštiny, divoké zvůle a bratrovraždy. A snad ani vraždy. Aspoň ne té každodenní a bezmála zákonité vraždy, na niž navyklo jejich oko.

Slavný starý pluk se svým slavným starým praporem stanul tedy nyní na březích Velikého oceánu.

Břehy byly oživeny spoustou rybářských loděk, všude plno Číňanů, Korejců, zastavil se tu někdy aristokrat východu, Japonec v tmavém kimono, začasté ve velikých, kostěných okulárech, jež přivážela Amerika, vážný, zvědavý, zdrženlivý a neobyčejně klidný v přesném a promyšleném pozorování.

Tak je přijal Vladivostok. Za nějaký čas se ubytovali na Podnoží, malé osadě na pobřeží Ruského Ostrova, zemitého to pahýlu, vyčnívajícího z moře při vjezdu do zálivu vladivostockého.

Město bylo plno Američanů, Japonců, Angličanů, Italů, Francouzů a Číňanů. Celá čínská čtvrť se tu najde. Brlohy, kde je veselo. Kde se kouří opium a kde lze dostat děvčata všech pozemských barev. Je tu kopcovitá čtvrť, jež se považuje za nejveselejší. Čechoslováci ji pojmenovali „Karpaty“. A japonské kurvičky, jimiž se město v oné době přímo zarojilo, naučily se vděčně říkati „bobečku“.

Vojáci pluku však záhy pocítili, co je to býti Čechoslovákem. Pouhým Čechoslovákem. Město bylo zachváceno mumrajem kursu. Dolary a yeny, čínské dolary – a ubohé, hynoucí ruble, žalostné cáry papíru, jichž nikdo nechtěl. Kavárny na Světlanské ulici byly nabity a u malých stolků šel horečný směnný obchod, Čechoslováci, přišedši ze Sibiře, přímo z tajg, překročivše mnohá tratoliště krve, dívali se s úžasem na tento bacchanal peněz. Byly tu především celá hejna Židů, „istinnoruských lidí“, jak si říkali zde v satrapii kolčakovského generála Rozanova, pak shluky Japonců, o nichž se zdálo, že dovedou mluvit a dorozumívat se prostě očima a pohybem víček, byli tu Annamité, Indové s kapsami plnými rupií, záhadně a nevysvětlitelně se usmívající Číňané, mazaní a bodří – napohled! – businessmani američtí, tu a tam vytáhlý Angličan, který šel hlavně po hedvábí, zvláště byl-li to kostnatý a nohatý Skot, Filipinci i Jihoameričané, a ovšem i Rusové, měkcí, dobrosrdeční, náladoví spekulanti, jichž obchody bývaly sice nepromýšlené a hazardní, jako hry v karty, ale jimž proto snad štěstí přálo: buď vydělávati miliony – nebo mizeti někde v sopkách s prostřelenými hlavami, či vrhati se se skal mysů do moře.

Ale byli i drobní lidé, malí čínští penězoměnci, u nichž Čechoslováci měnili zhusta svoje skrovné rublíky.

„Měňalo, měňalo!“ volali na ně jejich vypražené, hubené masky. „Kapitána, měňalo! Kapitána, kapitána!“

Každý Čechoslovák byl tehdy „kapitána“, což dělalo dobře Vojtovi Barochovi, který s nimi zapřádal mazané rozhovory a snažil se „vzíti je u huby“, jak se jen dalo.

„Já ne mašinka, kapitána,“ bránil se „měňalo“, což značilo, že není „mošenník“, podvodník. V úctě byly carské peníze, museli býti však „novinké“, čisté a nepotrhané. „Měňalo“ dlouho prohlížel každou bankovku, a našel-li na ni skvrnku, vrátil ji se smutným obličejem a povzdychl.

„Něchaloša děnka!“ Nedobrý peníz prý.

„Já ti dám „něchaloša“! Charaša! Ty kluku pomerančovej!“ hrdlil se rotný básník a švec. Ale Číňané bývali neústupní, tvrdošíjní a musel bys ho leda zabít, aby ti snad na věčnosti dal za pravdu.

Právník Hájek chodíval po ulicích Vladivostoku a rozjímal o podstatě světa. Dospíval k smutným závěrům při pohledu do oken kaváren, kde seděli všemožní vojáci, všemožné prostitutky a i prostituti, všemožní penězoměnci. To je tedy základ společnosti, uvažoval zarmouceně. A tam několik tisíc verst odtud, zuří krvavý boj červených s bílými, jakoby opravdu šlo o nový svět. Odstraní červené vojáky, prostitutky a penězoměnce! Pryč s vojnou! Ale zřídíme rudou armádu! Pryč s penězi! Ale zřídíme sovětskou banku a budeme tisknout červonce. Pryč s prostitucí! Ať žije volná láska! Ať žijí sovětské rozvody! Ať žije svobodný pud pohlavní!

Přijdou-li sem, do Vladivostoku – a Rozanov a celý kolčakovský režim dělá vše možné, aby přišli, a co nejdříve – co učiní s touto nevěstčí armádou? Porubou všecko, Kalmykovce, Semjonovce, Kolčakovce, penězoměnce i děvky aby už nikdy nevyvstali jejich učedníci z lůna tohoto města, této země, tohoto světa?

Pryč odtud! říkal si a s ním po chvíli i ostatní.

Město vydechovalo jedovatý plyn neřesti. Buď bude nutno mu přivykat a nemíti skrupulí, nebo rychle pryč odtud! Kdesi ve střední Evropě je malá země, ale – doufejme, čistá země. Či aspoň lze ji snáze vyčistiti. Zde to je jáma smrdutá a lidé se tu podobají nečistému hmyzu, který rád sídlí blízko výkalů.

Ah, malá země ve střední Evropě! Blízkost moře činila také ji bližší. Jak nás příjme? A je to vůbec pravda, že už – přijdeme domů? Je to vůbec pravda, že opouštíme Rusko? Že opouštíme bojiště, válku, tajgy, bolševiky i Semjonovce? Je to pravda, že by byl mír, že by byl někde nějaký mír? Že utichá či už utichl rachot kulometů a dunivé rány z děl, střelba a výbuchy ručních granátů, že nekrouží nad hlavami zákeřně plující aeroplány, shazující bomby, že se neplíží zelený dusivý kouř otravných plynů před zákopy plnými lidí a plnými vší?

Nechce se věřit… Oko i sluch příliš navykly už obrazu i hlasu války.

Ale není-li toto město zde obrazem míru?

Jaký život tu kypí, jaký život! Ale je tohle ten toužený mír? Ti hrdlořezové, nevěstky a penězoměnci? Ten Rozanov, spojený s Japonci, kteří tu jistě nejsou pro jeho krásné ruské oči! Ten mladistvý Kalmykov, ataman přímořského kraje, řádí od Ussuri až do Vladivostoku a řeže na potkání každého, kdo se mu prostě „nezdá“! A ten zchytralý Chorvát, držitel železnice, generál, který shání na věno svým krásným, plavovlasým dcerám? Četným dcerám, o něž se mohou ucházeti cizinci i vznešení, i bohatí! A zástupy marodérů, kontrabantníků, lichvářů, dodavatelů a překupníků, bursovních sensálů – vedle kuplířů, kuřáků opia, milovníků čínských nevěstinců s nedospělými děvčaty i chlapci, pederastů, hráčů a ruletářů, vedle špionů všech barev a zrádců všeho, vedle souchotinářů a syfilitiků!

Totoť jest tedy brána do světa!

Není-li podoba její hrůznější nad děs tajgy, kterou se potulují medvědi, vlci, rysové, divoké kočky, šakalové a bolševici?

Ah, malá země ve střední Evropě! Jaká je tvoje podoba dnes?

Po roce! Po roce svobody, samostatnosti.

Neboť pluk oslavil 28. října s československou posádkou vladivostockou první výročí Státu. Nebe se rozradovalo v onen den, jakoby chtělo vyznamenati Čechoslováky před chamratí, jež naplňovala den ze dne město. Nešťastné město, kdysi tak krásné, úpravné, rozložené na hnědých kopcích nad mořem, objaté subtropickou zelení, dnes však sešlé, zanedbané, špinavé po těle i po duši! A po krk utopené nyní v hanbě, jíž tě zavalili neřestníci všeho světa. Aspoň tento den tedy se někdo ve tvých zdech raduje čistou radostí, plnou víry a nadějí v dobrý, spravedlivý a čistotný domov.

Co na tom, že 28. říjnu předcházel 25. říjen, výročí Aksakova. I toho je nutno vzpomenouti. Ale právě Aksakovo a všecka Aksakova měla by býti překonána 28. říjnem. Po tom, co prožilo vojsko v červnu, je tento 28. říjen opět dalším překonáním Aksakova.

Vojáci vzpomínali nejen toho. Vzpomínali všeho. A kladli si těžké otázky, na něž odpovědi byly ještě těžší. Ale nade vším v zářivém slunci podzimním rozrazil se dech vlahý a sladký, jímž zavanula k nim nesmírná ruská země.

„Což bys mohla pochybovat o tom, nevěřit, že jsme tě milovali?“ ptali se Čechové a Slováci. „A nechť jsi, jaká jsi – tebe milujeme. Neboť věříme v tvé příští. Milujeme nesmírný tvůj lid, jako sebe samé jej milujeme. Neboť víme, že mocnosti hříchu, jež se rvou o duši tvoji, ustoupí na konec všemu, co je v tobě svatého a velikého. Dala’s nám pocítit na tvých bezhraničných pláních sílu kmenové pospolitosti, víme o ní, pronikla nás už jednou provždy a nikdy na tě nezapomeneme.“

„Budete, kluci, cabít,“ říkával opět nyní Hofírek s každým dnem, který ukrajoval čas, jenž letěl nad nimi a přibližoval jim okamžik rozluky.

Melancholie se jich opravdu zmocňovala.

A rostla s tím, co přicházelo jako zprávy ze západu. Zprávy stále ponuřejší a zvěstující závěr sibiřského dramatu.

„Do bot, Sibiř!“ tvrdíval sice Vojta Baroch, který už nyní přemýšlel rád o tom, co začne, až se vrátí do vlasti.

Delegace přivezla mnoho zpráv z domova. Mnoho novin i knih docházelo. I Hašlerovy písničky. Došla také pošta a mnohý dobrovolník po dlouhé přestávce slyšel najednou hlas rodného hnízda. Ty všecky starosti a drobnosti domácího krbu a místa, v němž se kdysi před válkou žilo, oralo, selo, mlátilo, řemeslničilo, obchodovalo, učilo, úřadovalo. Kdo je nyní starostou, která strana to vyhrála při obecních volbách, co provedl policajt Bezdíček, co dělají hasiči, jak hraje nyní ochotnický spolek „Klicpera“… A chodí-li už Frantík do školy, co je s jalovicí, jsou-li podezděny žlaby ve chlévě, kolík měla svině čuňat. A co dělá továrna, chodí-li holky Křížovic ještě do přádelny…

Domov tedy nepřestával ťukat na jejich srdce a zaměstnávat jejich, dnes už u mnohých prošedivělé hlavy, starostmi a i tíživými někdy představami.

Ano, připadal jim také odtud malým a úzkým jejich domov. Ale srdce, duše i tělo, vše bylo unaveno a vyčerpáno až k smrti. A jediné místo na světě, kde budou moci spočinouti na čas v klidu, je tam, za mnoha moři a světadíly, doma. Přijdou a v kamnech se zatopí, rozžehne se petrolejovka, máma uvaří kafe, nalámeš si do něj chutného chleba selského, doma v peci pečeného, nejchutnějšího chleba na světě, a budeš fakanům, už dorůstajícím, vypravovat o dalekých zemích, jimiž jsi prošel A nejen jim, ale i tobě po chvíli se bude zdáti vše nevěrojatným, příliš ohromným, dějem z bájí a pověstí, povídáním slepého mládence. A přece každý může říci jen to, co sám viděl se svého úseku, na němž stál, a i to málo je obrovité, ač to není téměř nic proti tomu, co by byly mohly viděti oči celku. Nebudou jim věřit sousedé a závist, rozpaky a nepřízeň, jež se kolem nich rozestře, dokud budou živi, pokusí se uštipovat kus po kuse z každé velikosti a krásy, jež tu vyvstala ne k oslavě jejich, ale k oslavě celého rodu a vší země.

Ale hodina bije za hodinou, roty likvidují svůj majetek, chlapci nakupují, co se jim zdá užitečným, nakupují ovšem i rozmanité hlouposti a nicotnosti, připravují ve svých kasárnách na Ruském Ostrově zavazadla, balíky, píší ještě dopisy kamarádům do ostatních pluků, tesknících na magistrále. A přijímají od nich listy pro domov, vzkazy, pozdravy.

Starý Bobrujčan chodívá někdy v podvečer po břehu moře a usilovně přemítá a přemítá. Od moře vane teď každým novým dnem studenější a studenější vítr, v dálce se válejí mlhy a lodi, jež z nich vyplouvají, podobají se zjevení.

Bobrujčan se snaží moudře a spořádaně srovnati ve své olysalé lebce vše, co tu prožili. A přichází i on k závěru, že nic z toho nebylo nadarmo. I když na každý den bylo jim projíti novými a novými vichřicemi, jež je někdy div nevyvrátily z kořenů. A český vesničan musí vidět před svýma prostýma očima veliký, mohutný šik, podobný tomu, který se vynořil na obzoru tenkráte v srpnu, tam na velkém cvičišti za Irkutskem, když přijela delegace z vlasti. Šik železný a strašný, spoutaný v sobě nezlomitelnou silou. A tento šik, československé vojsko, prošlo nyní celou Rusí, nerozrušeno, nezničeno, šik nepodkopaný, tvrdý, jejž nerozkotaly ani nepřetržité boje na frontách, ani bouře revolucí, ani jedy lučavek, zákeřně vstřikovaných do jeho těla. Když všichni poklesali, když všichni se dali zmásti, svésti nebo podplatiti, stálo tu toto vojsko s ohromnou svojí věrou v národ svůj a v jeho velikou věc, jež nesmí býti zrazena tentokráte, byla-li už tolikrát zrazena v minulosti.

Ale i starý Liebermann dumal o svém domově.

Snad přijde zase do Mostu, snad bude opět robotit v dolech, snad tam bude i hůře, než mu bývalo zde, snad také nebude více uchráněn před smrtí, než tady.

Ale bude mu dobře u srdce. Půjde v neděli do hospody, vypije pivo, pokouří a snad ani mluvit nebude. Co by měl mluvit? A nač?

Bude vzpomínat. Pomalu v jeho těžkopádné hlavě ožívati bude příběh za příběhem. Rakouská vojna, páni lajtnanti a dědci hejtmani, „laufšrity a nýdry“, pak útěk k Rusům, rozvědčíci, bitvy, zemláčkové, umírající kamarádi, revoluce, ústupy, převraty, bolševici, dobytí měst a krajů, magistrála, tajgy, Kolčakovci a Semjonovci – a i toto moře, jemuž se právem říká „móře“ pro jeho nedohlednost, o níž by se dalo věřit, že nemá konce a že je to zase jen nějaký podfuk, který nikam nevede. Ale on, Liebermann, byl vždy člověk věřící, a ač byl dělník, neměl rád buntů, podezřívavosti, jízlivosti. Věřil, že vše dobře dopadne a viděl kolem sebe daleko méně zla, než ostatní. Jeho bleďounké, trochu slabomyslné oči, dobrotivě, byť někdy s výhradou, hledící do světa, nedaly se zmásti nijakou mlhou.

„Však to dobře dopadne!“ říkával tvrdošíjně a jeho dětská, důvěřivá duše dovedla býti také duší hrdinskou, když přišla chvíle. Zabíjel, musel zabíti, a zabíjel zle, ale nezachvěl se v srdci, jež bylo i při tom chlapecky nedotčené; musel zabíti – právě, že musel. Kdyby nebyl zabil, zhynul by někdo mu drahý nebo on sám. Smrt vždy se představila, ale „kapička“ ji dovedla hodit na hlavu nepřátelům, a pokud mohl, bránil před ní ze vší své zdatné hornické síly vlastní tábor.

Chodívali občas i pospolu, Bobrujčan i Liebermann.

Vlny se pěnily u jejich důkladných bot a moře se pokoušelo leccos jim napovídat. Ale oba „starci“ ho nedbali a povídali si. O minulém i o budoucím.

Jednoho dne zaslechli rány z děla.

„Co je to?“ ptal se poplašeně Bobrujčan.

„Pft…“ řekl Liebermann rozvážně, „to asi bude zase nějaká rebelije.“

„Hoši říkali něco, pravda…“ rozpomněl se Bobrujčan.

„Mohli by si všichni už dát pokoj, cht…“ děl zasmušile Kapička.

Naslouchali pozorně a v tichu hodnou chvíli. Rány z děl sem doléhaly s tupou pravidelností. Zněly v tomto tichu nyní příšerně, jako houkání nějaké starodávné obludy, jíž nelze zahubiti. Výšiny Egeršeldu předávaly je patrně ozvěnou dále, vladivostockým sopkám, odkudž se neslo jejich echo nad moře a dolétalo na ostrov.

Poručík Horáček večer vypravoval v rotě o povstání.

Bylo to smutné povstání a skončilo smutně.

Naposledy ještě chtěl český člověk zasáhnouti k záchraně hroutivšího se Ruska.

Generál Gajda – – –

„Ale povstání je potlačeno Rozanovci, za nímž stáli Japonci“ dokončil Horáček „Zbyteční mrtví a ranění na dovršenou již hekatombu. Každý mohl vědět, jak to skončí. Zde jsou dnes páni Japonci, a Semjonov i Rozanov jsou jejich pokorní sluhové. Trochu pozdě se generál Gajda rozpomněl na demokracii. Ale slušnější Sibiř přece jen hleděla k němu s důvěrou. Snad, snad se to podaří tomuto vojevůdci, jenž platil za zázračného vojevůdce, který nebyl dosud poražen. Neměl se dát porazit gererál Gajda. Neměl začíti boje, o němž mohl tušit, že v něm bude poražen.“

Vojáci ovšem hodnotili velmi různě tento krvavý závěrečný bengál sibiřské tragedie. Což, kdyby byl zvítězil? Podařilo by se znovu dobýti Sibiře? A obnovili ji znovu pod snesitelnějším režimem? Jaký by to byl režim? Kam až by došel v Sibiři? Mohl by nelikvidovati Kalmykova, Semjonova a druhé atamany? Šlo by to bez krve? Nestal by se tím i spojencem bolševiků, kteří také touží likvidovati Rozanova, Kolčaka, Semjonova a Kalmykova?

Mnohým se hlava točila z těchto otázek. Odpovědi však zněly vesměs na „pozdě! pozdě!“ Především nemělo být vůbec Kolčaka. A měl to snad býti Gajda první, který neměl dopustiti Kolčaka. Od té chvíle, kdy vstoupil tento nešťastný námořník na stolec Vrchního Vladaře, začal se pád Ruska. Admirál nedovedl dáti protibolševickému Rusku nijaké živé a útočné myšlenky. Nedovedl býti Napoleonem. Začal si na něj hrát – a to ještě příliš brzo, než by bylo mohlo uzráti jeho dílo. Neměl za sebou nijaký Toulon. Nijaké tažení do Italie. Nijaké nadšení a zbožňování armády, jež ho ani neznala. Přijel z Vladivostoku a několik opilých kozáků ihned ho vysadilo na diktátorský prestol. To všecko viděl generál Gajda i musel také vidět zrůdnost této cesty, byl-li jenom dobrým generálem. Uviděl ji, pravda. Ale bylo již značně pozdě. Vlak s nervosním, bezradným, cholerickým strojvůdcem již se hnal nejprudší rychlostí s kopce bez jakýchkoli brzd. A u strojvůdce co chvílí propukalo nad to zuřivé šílenství, smíšené s ďábelskou pýchou. Teď bude moci Rozanov klidně dobíjet skonávající Sibiř, na niž hledí mezinárodní vladivostocké publikum už jen jako na krám, kde lze ještě něco vydrancovat. Jednoho dne přijdou i bolševici a stáhnou ještě kůži, neboť i ta se dá zpeněžit.

„Zvrtali naše dílo náležitě,“ řekl Hájek.

„Však i my jsme vinni,“ ozval se tentokráte Hofírek do vážného rozhovoru. „Neměli jsme nic pouštět ze svých rukou. Neměli jsme dopustit nijakých ruských vlád, ani ministerstev. Měli jsme jim všem, Samarcům i Omičům i ostatním říci rozhodně: Záleží-li nám na povalení bolševismu, kušte huby, nehádejte se, počkejte až v Moskvě. Tam svoláme Ústavodárné shromáždění. Zatím budete pěkně poslouchat nás a pracovat. Já bych zřídil asi čtyři komitéty při našem vedení, kam bych zavolal nejlepší a nejspolehlivější ruské lidi, kteří něčemu rozumějí a řekl bych jim: Ty budeš pracovat na organisaci armády a budeš hledět každého, kdo jen trochu je zdravý a zdatný, poslati na frontu, aby bojoval po našem boku. Mohly to býti zatím bataliony, ale opravdické bataliony aspoň po tisíci lidech, a ne divise o tisíci oficírech a osmi stech lidí. Druhému bych řekl: Ty budeš organisovat zásobování armády i obyvatelstva. Třetí by se staral o železnici a o pořádek na ní. Čtvrtý by se staral o finance. A na všechno by dohlíželi naši kluci, aby to klapalo, aby nikdo nekradl a se neulejval. Pořádek by musel být až radost, a kdo by jej porušil, dostal by řezu nebo by byl poslán do pekel. Až bychom s tím byli hotovi, až bychom stanuli v Moskvě a byl by pokoj po celé Rusi, pak by se teprve dalo mluvit o tom, jak si mají vládnout. A to bych je ještě nějaký čas hlídal, aby neprovedli v horečce nějakou volovinu. Bolševiky i monarchisty bych prohlásil za nepřítele národa a postavil bych je mimo zákon. Jako to dělají oni s tak zvanými demokraty. Jo, to by se muselo vládnout a nežvanit. Z Ruska bych udělal spojené státy ruské a donutil bych ostatní Slovany, aby se s námi spojili ve spojené státy slovanské. A svět by byl náš. Byl by v něm pořádek, pokoj a mír.“

Hofírek udeřil na stůl. Hoši se usmívali při jeho slovech, ale Hájek řekl vážně: „Vidíte, to musel přijít náš Hofírek, aby našel tohle zrno. Jenže, milý Hofírku, i pro tebe už je dnes pozdě. Co ty bys… Jsi ty ale dobyvatel. A kruťas! A ty myslíš, že by nás Rusové byli poslouchali?“

„Toť se ví. Sám jsem to kolikrát od nich slyšel. I od prostých vojáků. Od zemláků. Měli k nám důvěru. Raději bychom, prý, poslouchali vás, než našich. Ostatně nás už považovali za své. A já sám jsem se někdy již cítil Rusem. Hovořili jsme jejich řečí, nosili jsme jejich kroj, stříleli jsme jejich patronami. A milovali jsme se s jejich bábami a měli jsme s nimi děti. Nebyli jsme ani Němci, ani Japonci. Věřili v náš smysl pro právo a pro spravedlnost a kolikráte se přesvědčili, že to s nimi dobře myslíme. Vždyť na Urale nás prosili jejich velitelé, když chtěli zdvihnout ducha svých vojsk, abychom aspoň se objevili někde za nimi, v týlu, třeba i bez boje, jen aby se mohlo říci: Čechoslováci stojí za námi, Čechové jsou tu – co se nám může stát? Proto molodci, ku předu! A dokud naši tam byli, dobře bylo. Vzata Perm a šlo se ku předu. Však vy to víte. My jsme Sibiře dobyli, my jsme měli vystupovat jako dobyvatelé a bez nás se nemělo nic stát. Spojencům jsme mohli vysvětlit, co a jak, a snad by nás pochopili. Byli jsme jediní, kteří byli silni. Ale to vyžadovalo také, abychom i sami mezi sebou měli pořádek. Žádné kušnění a žádné delegáty, kteří všecko kazili a vše hleděli otrávit. A dnes, prosím, mohli jsme už mašírovat k českým hranicím a ne tady čekat poníženě na loď, až se jí uráčí a odveze nás domů.“

„Podruhé to budeme dělat lépe…“ řekl Bobrujčan.

„A podle Hofírkova receptu,“ poznamenal Hájek.

„Toť se rozumí!“ vyhrkl Hofírek. „Víš, von každej ten inteligent než něco udělá, tak dlouho uvažuje a rozvažuje, kouká a pochybuje, až mu věc zasmrádne pod rukou. Podruhé to opravdu budeme dělat lépe.“

Horáček jim naslouchal s ohromným, stoupajícím zájmem.

Viděl, jak tito lidé ještě dnes myslí na Rusko, jemuž po chvíli dají s bohem a možná na věčnou neshledanou. Nechť jejich dílo je jakékoli a nechť kdokoliv na něm se dopustil hříchu a zrady, je to dílo veliké lásky, jíž sotva bylo rovno na světě mezi národy. Sotva kdo bratr bratra tak miloval a život svůj pro něj položil, jako vojsko československé milovalo národ ruský a prolilo krev svoji pro něj.

„Miles Christianus!“ děl k sobě polohlasem, až se všichni po něm ohlédli. „Vojín, který nebojuje jen pro sebe, ale pro blížního svého, Rusové sami tomu učili. Bojovali pro Bulhary a pro Srby. Nechť si tito hoši o sobě říkají, že jsou neznabozi, nechť se nemodlí a nechodí do kostelů, nechť si nemilují „flandáků“, nechť se třeba i rouhají rouháním nevinných úst, o němž nic neví jejích srdce: mají duši křesťanskou a neradi vidí bezpráví a hřích. Za sto let bude sláva jejich větší než dnes či zítra. Svět v nich pozná a uctí ty nebojácné, kteří první měli odvahu zdvihnout pěst proti největšímu podvodu dějin. Nepřáli si krveprolití, ale v boji, který jim byl vnucen, nebojovali jen za sebe. Zachránivše sebe, mohli se starat jen o sebe, mohli se zmocnit lodí ve zdejších přístavech nebo mohli odtáhnout na území Číny a čekat, co s nimi bude dále. Ale volal je ruský národ, a tu vrátili se z východu znovu na západ a pomáhali. Sami vzali Samaru, sami drželi Kazaň, kde se válely desetitisíce ruských bojovníků v nečinnosti, sami kryli ústup s Volhy, majíce před sebou hrozného nepřítele a za sebou hrozný zmatek. Rok bez oddychu a směny v neurvalých bojích stáli hrudí proti rudé moci, která v posledním roce války přispěla na pomoc Němcům, když už umdlévali, dala jim chleba z Ukrajiny, uvolnila jejich válečné síly, vázané dosud na východní hranici jejich a otevřela jim volnou cestu do Asie. Rok zápasili s rudým ohněm, který se valil na východ a hleděl odtud zažehnouti celý svět. A zachránili ten svět před požárem a před zmatkem, před krví a před morem dalších válek, před vojnou všech proti všem. A zůstali silni a zůstali svoji. Není jejich vinou, že už dnes národ, který tolik milovali, a často i více než sebe, neuzrál v utrpení k životu. Tupě, zmořen bílou, hříchem, malomocenstvím a zoufalou nedrou, se dívá dnes ten lid na jejich odjezd a sotva kdo vyřkne svoje spasibo. Několik sveřepých a hanebných žoldnéřů, úplatných a zvířecky sobeckých, ať už jsou to bílí Semjonovové nebo rudí Kravčenkové, hltají jako vlci jeho krev, krve, která se vylévá ze všech jeho cév a žil. Ale přijde čas, kdy tento lid řekne: Prošli Čechoslováci naší zemí. Byli jediní, kteří nás milovali.“

Starý Bobrujčan ukončil jejich rozhovory.

„Půjdeme spat, bratři,“ děl mírně a shovívavě. „Noc je už venku a vítr bije do oken. Nu, dali na naši počest poslední salvy dnes na Zlatém rohu ve Vladivostoku. Jak se jmenují, bratře poručíku, ty lodě, které jsou ohlášeny a které nás mají odvézti?“

„Jonan-Maru a Traz-os-Montes. Loď japonská a loď portugalská!“

„Člověk aby si polámal na tom svůj starý český jazyk,“ podotkl kdosi. „Ale snad to přece doma nezapomenu.“

„A jak dlouho pojedeme?“

„Dlouho, bratři. Aspoň dva měsíce. Veliký oceán, Indický oceán, Arabské moře, Rudé moře, Středozemní moře, Jaderské moře. Terst a Praha.“

„Přijedeme tedy v zimě do Prahy?“

„V zimě. V únoru.“

„To bude sníh nebo plískanice nebo bláto. Špatně se nám bude mašírovat.“

„Ale budeme doma,“ řekl někdo teskně vzadu. „Doma budeme, bratří. Dětí nás budou čekat. A ženy. A mámy naše. A holky. Jistě, každý z nás má doma aspoň holku.“

„Škoda, že nejede s námi kapitán Skála. I ostatní. Budou nám chybět. Každý bude chybět. Naše hroby tady budou rozmetány a snad ani ten pes, který žral na naší kuchyni, po nás neštěkne.“

„Ah, což ten pes!“ řekl Bobrujčan. „Třeba i štěkne. Ale možná, že ani náš vlastní národ za nějaký čas na nás ani nevzpomene. Ale záleží na tom něco, bratří? Jako Češi učinili jsme vše, aby Čechy byly svobodny. Aby bylo svobodno Československo. A jako Slovani učinili jsme vše, co jsme mohli učinit pro Rusko. I pro Slovanstvo. Nejsme baby, aby se o nás muselo mluvit denně po celé vesnici. A mužům to stačí. Však naší malí kluci, synové i vnuci, rozpomenou se po čase na nás. A hlavně na naše dílo. A to nám přece musí stačit. Nechte hovoru, hoši, a pojďme spat,“

Šli.

Devátého prosince toho roku vstoupili na palubu lodi „Jonan-Maru“.

Dul již mrazivý vítr, zima se ukrutnicky ohlašovala. A s ní se ohlašovaly katastrofy na magistrále. 22. listopadu padlo do rukou bolševiků i město Novo-Nikolajevsk, kde minulého roku vznikla první sibiřská vláda. A s ní první politická cholerina Sibiře.

Loď „Jonan-Maru“ se tedy rozloučila. Slavnostně a za zvuků hudby.

Její šrouby zahučely, komín mocně vydechl, vše v ní zarachotilo a zasténalo při odtržení od ruské země.

Ale také vše zasténalo na palubě. Ne nahlas, ale v komůrkách srdcí. Sta a sta očí hledělo vlhce a vyjeveně na vzdalující se nábřeží, na zástup lidí, mávajících čepicemi a šátky, na domy a domky, běžící vzhůru po vladivostockých kopcích, na mlžné vrcholky sopek, za nimiž se tajila Sibiř…

Loď plynula zálivem, proplouvala úžinou mezi Egeršeldem a Čurkino, kde bylo vidět betonové pokličky pevnůstek a dolových krytů, až vplula do průlivu, jemuž Rusové říkají Východní Bosporus. Ruský Ostrov, kasárna na Podnoží – to byly poslední ruce Ruska, jež se po nich ještě vztahovaly.

„Jonan-Maru“ je pominula a vplula do vod širého oceánu.

„Jedeme…“ děl tichounce Hájek k Bobrujčanovi, který si clonil oči, aby viděl ještě aspoň stín mizející země.

„Jedeme…“ řekl Hofírek k Vojtovi Barochovi. Ale ten neodpověděl.

„Měl bys snad něco zadeklamovat, zazpívat…“ poznamenal Hofírek.

Vojta Baroch však jen si narovnal čapku – vydumku, neboť vítr se stával zuřivějším a drzejším,

„Vidíš něco?“ zeptal se po chvíli Hájek Bobrujčana.

„Stín, stín… a už to mizí. Mlhu vidím.“

„To je ta ruská mlha, víš…“ usmál se teskně student.

Také Liebermann stál na palubě. Čepici držel nábožně v obou rukách, hlavu měl vztyčenu a v jeho bleděmodrých očích se pramenily slzy, jež pomalu stékaly po žlutavých, zhublých tvářích.

XXV.

To už nebylo město. To byl vřící kotel.

Navřel i za hrůzného mrazu onoho roku. Onoho dalšího roku, v němž ještě nechtělo býti konce chaosu, krvi a utrpení. Roku tisícíhodevítistého dvacátého, tyto mechanické síly přizvukovaly, seč byly, rozvratu, který přímo chytil město do svého lassa a zvolna a jistě je škrtil.

Voják posléze vyskočil z lůžka, zaklel, což znamenalo, že i jemu už je hořko i stydno ze všeho, vklouzl do pláště, narazil si huňatou papáchu a vyrazil ven.

Lokomotivy vychrlovaly těžký, ohnivý dým do zimní, lednaté noci. Také výtopny vydechovaly jiskřivý oheň a ohně plály i podél trati a po svazích, běžících k Angaře. To byly ohně vojsk a běženců, kteří tu tábořili, lámali a pálili plot nádražní ohrady, aby zahřáli namrzlé údy. V šedé, mlhavé, mrazivou vatou ledovějících par prostouplé tmě připomenulo irkutské nádraží peklo.

Aspoň Budeciusovi je připomínalo. I byl zarmoucen a srdce mu křehlo, snad ani ne mrazem, ale hrůzou z lidského bytí.

Proč tedy vylezl z teplého vozu na mráz, který spaloval uši a tváře, a který by spálil i duši, kdyby mohl? Těžko říci. Tak těžko, jak těžko se dnes převalují slova v ústech a myšlenky v mozku.

Těžko je žíti! děl sám k sobě. Centnýřem je tu život, a síly, jež ho mají unésti, měly by býti nadlidské.

Klopýtal mezi kolejemi, vrážel do různých lidí, klnoucích a pospíchajících někam k ohni nebo do teplého, třeba smrdutého vozu. Kolejnice byly nebezpečně hladké, obroušené a vyhlazené mrazem a běda noze, která na ně vstoupila.

„Zde, na druhé koleji, stál ten vlak,“ řekl si nahlas. Ale ani ti, kteří spěchali mimo, ho neslyšeli.

Jaký vlak? byli by se snad otázali.

„Vlak amerického červeného kříže,“ odpověděl do tmy.

Tak i bylo. Jednoho dne i vlak amerického červeného kříže opustil Irkutsk. Vše opouští Irkutsk. Angara se podobá krasavici, již Bůh potrestal za její hříchy. Ztrnula a zledověla. Břehy za noci praskaly a někdy se ozvaly rány, připomínající rány z děla. Svět opravdu jen připomínal vojnu. I hlasové jeho. „Svět byl v sobě samá vojna.“

Ale ovšem, vlak amerického červeného kříže odjel na východ. I mnoho jiných vlaků odjelo na východ. I vlak I. O. O, odjel na východ. Ale některým československým kališníkům přikázal osud i generál Syrový, aby vypili kalich svůj až do dna.

„Zde to bylo…“ řekl si opět voják Jan Budecius.

Slušný, úpravný vlak. Na jaký jsou uvyklí Amerikánci.

„V jejích očích zasvítila slza,“ děl k sobě Budecius. „Dobře tak! Nechť plakala. Snad jsem jí nikdy neviděl plakat. Podivná ženská…“

Stála opravdu u okna, a nehledíc na zimu, spustila sklo a mávala mu rukou. A když vlak se hnul, i šátečkem zamávala. Podivná ženská…

A vlak se hnul a jel směrem východním, a ztrácel se a zmizel… Zmizel!

„Zde to bylo!“ řekl opět Budecius. A byl by se málem shroutil na to místo.

„Byla to ona, která mluvila o soumraku,“ připomněl si po chvíli, když se byl trochu vzpamatoval. Dnes už to nebyl soumrak, nýbrž tma. A rudé ohně v ní. Jak planuly! Peklo! Kus pekla poslal Bůh na zemi – a věru, Veliký Režisér, nemohl ho umístiti lépe. Učte se, režiséři!

„Byla oblečena v šat sestry amerického červeného kříže,“ řekl si opět. „Jak už Američané to dovedou: sestra, která by také mohla tančit jejích tance. Zůstane v Americe? Vrátí se domů? Co by bylo přijatelnější pro ni? Zahynout v Sibiři? Tolik lidí tu zahynulo…“

Vypravovala mu před odjezdem o malé Zii, dceři Tatařína Agafurova. Nebohá i neblahá malá Zia! I ona zmizela na východě. Vše směřuje k východu. A tolik se nedávno ještě směřovalo k západu! Ať žije západ! Ať žije východ! Jaký mumraj! Bože, buď milostiv nám hříšným!

Malá Zia, teď, na sklonku velikého putování, se přihlásila se svou láskou… Jaké bědné srdce si vyhledala pro svoji lásku, je-li to láska… Také malá Zia je Rusko. Malá Zia je Sibiř – a její otec Agafurov říká, předjermakovská Sibiř. Hle, každý tu má svůj mohutný sen! Snad i malá Zia. A jistě i malý Agafurov. Snad i Boris Smirnov má svůj mohutný sen. Je to asi nejhrůznější sen ruského člověka! Neujdeš ukřižování, říká si patrně Boris Smirnov. Ale přijde i den zmrtvýchvstání, chtělo by se říci Budeciusovi. Jaká tvrdošíjná víra! Kdo má, kdo může míti pravdu? Jak jsou vratké nejen lidské představy a vidění, ale lidské „jasnovidectví“. Kdo ví… Kdyby nebylo Rusku zapotřebí bolševismu, nebylo by ho – hle, k jakému determinismu, byť i trochu náboženskému, dospěl i tento „učenej pán“. Shoduje se bezmála s bláznem, jemuž jest jméno Boris Smirnov.

Obraz studentův vyvstal před ním. Dlouhý plášť studentské uniformy. Furažka s odznáčkem. Bílá, skoro vápenitá tvář, na očích černý „cvikr“. Slovanský čert – nebo duše Ruska? Ani bolševik, ani bělogvardějec – tyto dva německé přízraky! Ale ani eser, a dokonce ne kadět… tyto dva přízraky „jevropejské“ vzdělanosti. Boris Smirnov! Rus…

Co chce ještě ten mladík? Má všeho do sytosti! Strádání, utrpení, hanby, prokletí, mučednictví – a začasté i mučednictví pro mučednictví! Co chce míti ruštějšího? Při tom ten jeho dojemný strach, ta jeho tklivá úzkost o osud Čechoslováků! Což Čechoslováci nepatří sem? Nedokázali by sem patřit? Strádání, utrpení, hanba, prokletí, mučednictví – není také to osud Čechoslováků? Ale Rusové jsou tvrdošíjnější. Neprotiv se zlu, ruský člověče. A nastav druhou tvář. Čechoslováci toho nedovedou. Protiví se zlu, seč stačí jejich síly, vždy a všude. A ani jim nenapadá, aby nastavovali jednu i druhou tvář. Podivný lid! Tedy západníci?

Budecius nechtěl přitakati k této otázce. Nechtěl přitakati však ani k opačné otázce. Jaký národní osud! Býti Slovany – a nesměti jimi být. Býti Evropany – a nemoci jimi být! Země středu! Národ středu! Ohnisko křižovatek! Kde nesmí být vášní a tudíž také snad ani genia! Vyhýbkáři světa! Jaký osud!

Kterýsi člen delegace z vlasti řekl nedávno nahlas, že to mohl slyšeti i Budecius, prostý voják „československé armády na Rusi“, že ví a že věří pro svoji osobu, že Rusko slovanské spasit by mohl jen nějaký nový car! A proč prý my, Čechoslováci, měli bychom právě při tom býti nápomocni? Stihlo by nás prokletí světové demokracie! Tedy prokletí světové demokracie a spása Ruska!

Leč – kde je ten car? V minusinském újezdu minulého roku věřili sedláci, kteří se bouřili proti Kolčakovu režimu, že mezi nimi v skrytu žije nový ruský car, car Míša. Nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil, ale všichni věřili, že jest mezi nimi. Proto se také hněvali, řekl-li jim někdo, že jsou bolševici. Ah, jaká to byla pěkná povstání v újezdu Minusinském!

Dnes Budecius, ač má trochu horečku, věří s nimi, že snad někde, dosud nepoznán, žije mezi nimi ruský car Míša, Michael, Archanděl Michael! A právě mezi sedláky! A právě mezi sibiřskými sedláky. Protože od východu přijde Spasitel. A snad ze Sibiře. Neboť čím déle zde prodlévá, tím jasnějším se mu jeví, že Bůh si oblíbil tuto zemi. Zdaž vyznamenal před všemi zeměmi světa některou zemí větším utrpením a větší mírou svých zkoušek nad Sibiř? Co se mluví o mučednictví Belgie a severní Francie! O mučednictví Polsky? O tom se bude mnoho psáti, protože tam všude jsou lidé, kteří mohou psáti o zřícených městech a spálených rolích, o krajích s oholeným stromovím, kde nezazpívá pták. Ale o Sibiři? Kde nešla vojska proti vojskům pod svými prapory, ale kde šel bratr proti bratru, syn proti otci, dcera proti matce – a kde šli donedávna rudí proti bílým a dnes jdou růžoví proti rudým a snad zítra rudí proti černým? Jak tě vyznamenal Bůh, ó, země sibiřská! Zdaž z tebe nevzejde vojvoda? Car Míša?

Víra minusinských sedláků – to je Rus! Co jsou proti ní „ispolkomy“ a „revkovny“ sovětů, celá ta racionalistická a německá a „jevropejská boltovňa“, již jako dravčí sémě se pokoušejí zašíti do ruské země marxističtí dialektikové, kteří tři čtvrti života prožili někde ve Švýcarsku nad německými knížkami a brožurkami?

Ty, širá mužická Rusi se svým carem Míšou, zdaliž ty nejsi veliký selský Betlehem, z něhož se zrodí kníže? Jen knížata, zrození z Ducha, vyvoleni jsou říditi národy země. A přicházejí už na svět jako knížata a nijaké volby ani číslo jejich a nijaké hlasování a komitéty a konstituanty nebudou s to zlomiti sílu, jež jim byla dána od Prozřetelnosti.

I vy, minusinští sedláci, dojdete jednoho dne naplnění svého mohutného snu. Ani Mordvin Vladimír Iljič Uljanov-Nikolaj Lenin a jeho štáb židovských pseudonymů, ani potomci Nikolaje Alexandroviče romanovsko-hessensko-gottorpsko-dánského! Mrtva je bojarská Rus a mrtva bude zítra leninská Rus, vyšlehlá jako oheň továrního komínu z několika závodů Ruska… Ale na věky živa bude, jakož věky byla živa, nesmírná Rus mužická, Rus od moří k mořím, kde kosmatý slovanský oráč zdělával půdu a dobýval chleba, aby bylo živo veškeré lidské pokolení.

A říše tvoje bude bez konce. Obrovské, nesmírné imperium, zabírající zprvu pětinu, potom třetinu světa. Neboť i Čína a Indie se připojí k tobě, beztak jsi, Slovane, vzešel z obou kdysi, a tvůj bude svět! Vy, sedláci minusinští, smíšení namnoze s krví burjatskou i tatarskou, ženivší se s Kalmyčkami a s Kirgizkami, vydáte snad právě vy knížete, velikého cara Evropy i Asie, který by měl spravovati východní polokouli světa!

Horečka, jež se zmocňovala Budeciusa s počátku, když vyšel na mráz, polevila nyní a ohlásila se zimnice. Ale to už byl na pravém břehu Angary a jako potulný pes bloudil nyní irkutskými ulicemi. A byly to ulice liduprázdné, neboť v této době vlády „revkomu“ nikomu se na ulice nechtělo, ale také ne hlídkám a vojskům „revkomu.“

Neboť ani „revkom“, revoluční komitét, který převzal řízení města od Politického centra, kterážto eserská vláda, trvající asi sedmnácte dni, převzala opět řízení města od zbytků kolčakovského režimu – tedy ani tento „revkom“ necítil se tu ještě plně doma. Jediné, nač bylo lze spoléhati, to bylo sovětské pravidelné vojsko, ohlašující se kdesi snad blízko, na západě. A jediné, co tu ještě bylo respektováno jako „mocenský činitel“, bylo vojsko československé, před nímž každý více méně zdvořile uhnul a o němž i při bolševických meetingách, jež se tu nyní rozplemenily naráz, netroufali si ani nejzuřivější mluvil nějak neuctivě, protože na ně bylo voláno z dělnické poslouchající masy „ostoróžno, opatrně, tovaryši!“

Budecius myslel nyní i na tuto věc. Ano, ještě je tu síla. Ale tato síla se dnes vynakládá především na to, aby byla zajištěna evakuace vojska. Evakuace! Toť slovo, jež zbylo ze všeho! Evakuace!

Ale domníváte se, velkomožní páni, žvanil sám pro sebe Budecius v tichu, šouraje se podél domů po Kathedrálním náměstí jako opilec, že to lehká věc – taková evakuace? Co je lehká věc v Sibiři? Smrt! Ano, páni velkomožní, smrt je nejlehčí věc v Sibiři. Ale – žít? A – evakuace?

Všichni evakuují. Ale kdo chrání tělem svým evakuaci všech? Čechoslováci… Chrání i evakuaci Japonců, kteří by sem mohli hodit vojska bezpočtu, kdyby chtěli – a kdyby se nebáli. Ale nechtějí – snad se i bojí! I oni se bojí. A i oni musí vděčit Čechoslovákům, že jejich zadní voj chrání malé Japušky – před čím? Snad i před zkázou. Deklamují sice dodnes ještě cosi o Kolčakovi. Když padla jeho moc a vláda, musely převzít ochranu jeho osoby zase Čechoslováci. A když se utvořila vláda Politického středu, která převzala Kolčaka, neřekli Japonci ani slova o tom, že by mohli Kolčaka pod svou ochranou odvézti do Japonska. Neřekli to ani Američané, Angličané, Francouzi, Italové.

Všecko tu sesvinštělo, řekl si Budecius a vstoupil na Bolšuju ulici. Byla zanešena sněhem. I musel se bráti úzkou, vyšlapanou pěšinkou v závěji po chodníku. Nebesa odrazem uličních světel růžověla a zdála se býti nebesy usmířenými obětí krve.

Tu teprve pocítil, jak mráz a noc, vždy mrazivější než den sebestudenější, pronikají mu k tělu. Jak je smutno v sibiřském městě o půlnoci za čtyřicetistupňového mrazu! Psa, ba ani bělogvardějce bys dnes nevyhnal do té „Siberije“. Neboť časy se mění. Před měsícem bys řekl: ani krasnoarmějce! Jen Čechoslovák tu bloudí. Je vyhnán? Je vyhnán! Bouří… Bouří vlastního srdce. Bouří vlastního mozku. U sta hromů!

A nyní si vzpomněl na kapitána Kordu. Na kapitána Kordu, u sta hromů!

Zahnout – nezahnout do Kotělnikovské ulice? Nezahnout, zajisté. Hanba!

Zahnout! Neboť jinak zmrzneš, Jene Budeciuse. Jaké ošklivé jméno: Jan! Co je to? Honza! České honzovství! Všichni čeští vrtáci byli Janové! Nadarmo neříkají bráškové: Budeš z toho Jan! Či Janek!

Zatím tedy Jan Korda. Kotělnikovská ulice. A vedle něho Jan Budecius.

Vyvrávoral se až k známému domu. Okenice byly pečlivě uzavřeny. Ale i do mrazivé ulice zaléhal známý zpěv:

„Na sopkách Manžurije…“

Kterak by si mohli odepříti! Kterak by netriumfovala Krasnaja armija!

Přitiskl se, zmrzlý a ztuhlý, k oknům. Škvírami pronikalo světlo. Bylo možno i zachytit stín člověkův, jak se mihl úzkým světelným pruhem.

„Na sopkách Manžurije…“I klavír se ozýval. Ještě je hudba! Ještě je zpěv! Není tedy tak zle. Co na tom, kdo se tu vlastně raduje… Má je poděsit? Poděsí je! Zatloukl na okenice. Zatloukl ze vší poslední síly. Kdyby toho nebyl učinil, klesl by zajisté do sněhu a zamrzl by.

Ozvalo se – ticho. Ale potom se otevřela domovní vrata. V nich se objevil voják, prostovlasý, trochu už podroušený, který přistoupil k Budeciusovi, nadzvihl jeho hlavu a děl dobrácky a česky:

„Ále, ále, továryši komisaři! Takovou smrt jste ráčil sobě zvolit? Nu, pravda, sibiřskou. Sibiřskou smrtičku! Mnozí zahynuli! Mnozí zvolili takto zemříti. Nu, ale vy račte k nám, račte… Dáme vám horkého vína. Uvaříme grogu. A rjumočka Spotykače ihned zahřeje. Jen se račte trochu namáhat, vaše vysokoprevoschoditělstvo! Votre excellence!“

„Tedy zas!“ řekl si Budecius a jaksi rázem se probral ze svých mátoh. „Už zas je tedy Korda na mol opilý! A mezi těmito temnými lidmi! Co ho sem vleče?“

Vztýčil se a následoval kapitána.

Byla to táž místnost, jako předešle. Krasnaja armija, skladatel a herec.

Když vstoupil, přisedl skladatel ke klavíru a spustil. Píseň, jíž chtěl uctít Čechoslováka. Píseň, již znali na Sibiři z dob, kdy tudy procházeli nechaničtí harfeníci, žebrochtivci. „Má roztomilá Baruško…“

Ku podivu, Krasnaja armija ji také znala a zapěla altem, ne-li basem, její první verš a pokračovala potom na „lalala“.

„Jsi mezi svými, tovaryši-komisaři,“ děl dobrosrdečně Korda. „Neboj se nás, milý hochu. Nekoušeme, leda jen v okamžicích nejstrašnějšího rozvášnění, nedřeme kůži s těla, leda jen rozkáže-li zdejší revkom. Máme to teď časy, kamaráde! Nebývalé! Moje žena, madame Jenaida Alexandrovna Korda, mrkala by, tak říkajíc, na drát!“

„Pa rusky, pa rusky!“ naporučila hostitelka. „Ni čerta nerozumím!“

Skladatel operety „Na sopkách Manžurije“, hospodin Košmarov, se zachechtal: „Jak slušné, madame! Ni čerta! Našinec v těchto dobách přivykl jadrnějšímu vyjadřování. Ni čerta – he, he…“

„Ha-ha,“ opáčil herec.

„Dejte mu glívajn,“ rozhodl Korda. „Nevíte, u sta hromů, co je to glívajn. Glíh – vejn! Čisto ruské! Asi jako gals – tuch. Nebo kamer – ger! Nu tak, bude to?“

„Nu, nu, nu!“ ohradila se Krasnaja armija. „Poroučí si on tady! Jak dlouho tu ještě chcete, hospoda Čechoslováci, poroučet? Ale poněvadž on je milounký, on, Korda, dostane jeho přítel glívajn. Lízo! Lízo, čertovo děvče!“

Ve dveřích se objevilo skutečně čertovo děvče. Tuponosé, pihovaté, s očima nesmírně od sebe rozestavenýma.

„Vezmi červené víno a hezky do varu ohřej pánovi!“ povelela hostitelka.

Budecius mohl odmítnouti. Je nebezpečné takové víno. Neodmítl.

„Vsjo ravnó?“ otázal se pouze sama sebe. „Ne zcela…“ zněla odpověď.

Bylo to docela ve stilu posledních dní. Vždy se v něm kdosi otázal a vždy mu kdosi jiný odpovídal. Kde byl při tom Budecius? Byl mezi těma dvěma? Byl nad nimi? Či byl někde daleko – mimo ně? Eh, vsjo ravnó, aspoň teď, aspoň v této mdlé, utrmácené chvíli. A trmácení, nic víc, je všecko, co tu prožívá už od smrti plukovníka Ševce. Tak je to. Toť ono!

„Tedy Kolčáčka, molodce našeho, milánka, brunetka, krasavička, na soud vydali, povídá se…“ zahovořila krásná armáda.

„Vydali, vydali,“ řekl jakoby smutně herec. A dodal patheticky: „I ty, Brute…“

Ale Korda se pohněval, vstal, udeřil pěstí do stolu a vzkřikl:

„Krev jeho na vás a na vaše syny…“ Skladatel se však nedal odstrašit a zapěl:

„Tedy krev… krev jeho… na nás… i na naše syny… Tak bývalo, jest a bude. Na nás… a na naše syny. Právě tak i krev Nikolaje Romanova… Právě tak i krev ostatních všech, kteří sedí na sopkách.“

A rozepěl se vysokým, třeštivým hlasem:

„Na sopkách Manžurije… halí… haló.“

Kapitán Korda nicméně nesouhlasil. Tím spíše nyní, kdy byl na mol opilý.

„Vy svině, vy nevíte, co mluvíte,“ zachroptěl. „Neboť, co vy víte? Vy si myslíte, že já nevím, jací jste vy agenti revkomu? Kdyby nebylo támhle krásných kozáckých očí té madamy, což bych já, Ivan Ivánič Korda seděl tu mezi vámi? Ale krásné kozácké oči madamy nemohly by nic změnit na tom, že starý Korda je předně kontrarevolucionář, za druhé reakcionář, za třetí bělogvardějec, za čtvrté černosotněnec, za páté buržuj, za šesté kapitalista, nic se nesmějte, hovada, za sedmé imperialista, za osmé monarchista, za deváté militarista, za desáté…“

Všichni se opravdu smáli. Tak málo mu věřili. Ale Korda vedl svoji:

„… za desáté upír! Da! Upír, velevážení. Da! Mám tu čest, píti krev. Krev, krvičku, teplou, člověčí krvičku. Sosám ji, jak říkají vaši továryši – jevreji. Já sosám člověčí krvičku. Proč ji sosám? Protože jsem sám řekl, co jsem. Kontrarevolucionář, reakcionář, bělogvardějec, černosotněnec, buržuj – ti zvláště rádi sosají – kapitalista, imperialista, monarchista a upír, u sta hromů!“

A kapitán se vztýčil, jeho bledé tváře zohnivěly naráz, praštil se vší síly do stolu – do čeho jiného tu mohl praštit, ač by tak rád? – a zapěl odkudsi sprostředka starou carskou hymnu:

„… carstvuj na strach vragam, car pravoslavnyj…“

Všichni vyskočili v naprosté hrůze. Ba i – Jan Budecius.

„Uslyší… uslyší nás…“ zaječela Krásná armáda.

Ale Korda tu stál hrozný, silný a bezmála „děržavný“. Ozval se:

„Kdo, mátuško? Kdo nás uslyší? Já, Korda, kapitán československého vojska na Rusi a v Sibiři, který ztratil Zinočku a Bajána, pravím a řku: Mám v kapse bomb pět, revolver jeden, funguje jak Marconi, pěstě dvě – a všecko mi je jedno! Zabiju každého – a ani bratra neznám, u sta hromů! Čí je Sibiř? Naše!“

A obrátil se k Budeciusovi a zařval na něj česky:

„A čí je tohle krvavý posvícení? – Naše! Mazat! Řezat!“

Byl by vychvátil granát z kapsy, kdyby byl Budecius neprocitl a neskočil k němu.

„Kamaráde… kamaráde“ – zaúpěl Korda, „div se mi. Prosím tě div se mi! Buď tak laskav! A což – nebylo by to pro nás pro všecky nejlepší? Nejvýhodnější? Nejkrásnější? Co tahle hovadina? Kdo z vás mi poví, kde je naše fronta? Kdo z vás mi poví, kde je Zinaida Alexandrovna, moje žena? Kdo z vás mi poví, kde je Baján? Bajáneček?“

A rozvzteklil se nyní tím více, čím pevněji Budecius držel jeho ruku:

„A co bych zapíral, u čerta? Střílel jsem. Toť se rozumí, že jsem střílel. Když byly tady v Irkutsku nedávno boje, mazal jsem do toho! Jako Hofírek, o kterém jsi mi nedávno vypravoval. Mazal jsem na levo i na pravo. Stejné svinstvo! A teď mne máte! Můžete mne předat revkomu!“

Sklesl na židli, utřel si pot s čela a napil se mocným douškem vína.

„Odstřeloval jsem vám ty molodce…“ chtěl vypravovat potom ještě… Ale Krasnaja armija povstala a děla velebně:

„Kapitáne, umlkněte. Umlkněte, kapitáne. U sta gromu! Kdo vás bude poslouchat. Vždyť to není pravda, co povídáte. A i kdyby to bylo pravda… Konečně, snad je to pravda! Ale kapitáne, co nám je do toho? Nám? Junkeři a eseři… My jsme jiný lid…“

Korda se zachechtal a skočil jí do řeči:

„Já vím! Vy jste Krasnaja armija.“

„Zajisté, miloučký, co jiného?“ děla hostitelka. „A vy jste myslel? …“

Korda i Budecius trochu pobledli. Vzhlédli k té ženě. Opravdu, rudá armáda. Seděla tu brunátná, měla kromě toho i červenou blůzu. Rudá armáda!

„Chi…“ zasmála se. „Dnes přece není potřebí se skrývat! Či co, pánové? Přišla i naše chvilka! I na naší ulici bude dnes či zítra svátek, jak řekl Lenin! Bolševická? Snad ani ne. Snad ne stoprocentní. Kozačka. Ale – co dělat, pánové? Čechoslováci se e-va-ku-u-jí. Tedy Japonci? Či Amerikánci? Či kdo? musela bych si pěkně po rusku zanadávat… Job… Ale stydím se, jakožto ženština. Ať žije Smirnov, předseda sibiřského revkomu. Irkutského, našeho revkomu.“

„Smirnov?“ užasl Budecius.

„Smirnov!“ potvrdil herec, „Smirnov,“ potvrdil skladatel.

„Boris Smirnov?“ tázal se opět Budecius. „Boris Neboris – ale Smirnov. Co je nám po křestním jméně?“ opáčil skladatel. „Nejsme křesťané. Jsme bolševici!“

„Ah – tak vy tak?“ zařval kapitán Korda. A jedním pohybem strhl Budeciusa, který seděl těsně vedle něho, nazad ke dveřím a zdvihl granát.

Všichni zaječeli hrůzou. Ale kapitán, stoje ve dveřích, spustil ruku, zasmál se a řekl:

„Ruští lidé, občané a továryši, proč? Nač? Nejsme-li všichni křesťané? Mohl bys vás všecky na ráz poslati k čertu, ale nač? Proto, že ráčíte být bolševici? Naplevať! Hleďte, stačí mi ta hrůza, hrůzička, která šlehla z vašich očí. Kapitán Korda je kapitán, pravda! Ale kapitán československého vojska. Vy čerta víte, co to znamená! To znamená, vy bando, že něco velikého prošlo vaší zemí. O, kdyby mi tolik nebylo líto vašich zatracených slovanských očí! Nu, klaňte se jen tomu svýmu olověnnýmu teleti, bolševismu. Mohl bych právem říci: Co mi do vás? A je mi do vás, vy čubčí synové i děvušky! Je mi do vás. U sta hromů! Vy nikdy ovšem nepochopíte, co je mi do vás! Nehýbejte se u čerta! Nikdo ať sebou ani nepohne! Nebo… Vše je mi lhostejno. Když já a tady můj přítel, proč by ne vy? Holoto! Ale dám vám milost. Vy jste si mysleli, bůh ví co získáte ode mně? Proč bych i já si neměl myslet totéž? Bývali jsme opilí všicci vespolek. Ale to, co víte vy, já vím už dávno také. A to, co vím já, víte i vy dávno také. Řekl-li jsem vám, že Čechoslováci odejdou odtud se zbraní v ruce a že rozšavlují každého, kdo se jim postaví do cesty, řekl jsem jen veřejné tajemství, jež je zřejmo každému, kdo potká Čechoslováka na Irkutské ulici. A – tak to je! Nepřejte si nás! Jedeme domů – ale sáhnete-li na nás ještě dnes, rozbijeme vás na prášek! Ah, Bože můj, kdo ví, snad budu jednou tam u nás doma litovat, že jsem vás tu všecky, jak tady stojíte, nevyhodil do povětří, ale proč jste Rusové, u sta hromů? Takoví ruští Rusové, že se s nimi málokdy člověk potká? Já vám však řeknu, vy holoto, vaše tajemství. Vy – vy jste ještě před měsícem nebyli bolševiky – ha? Nezapírejte! Nebyli! Ale u vás to stoupá jako barometr! Hned jsi bolševik, hned jsi černosotněnec! Je to umění, rozumět vám! Vy se bolševisujete a odbolševisujete, jak vám na mysl vstoupí a jak Bůh dá. Jen židé dovedou být čistými a pravěrnými bolševiky. Najednou – přijde čas, odbolševisuje osud Rus – a vy nebudete stačit utíkat od bolševismu. Tady Krásné armiji jsme říkali ze žertu s počátku Krasnaja armija, a hle, dnes je z ní Rudá armáda – jaká radost! Na vše dojde! Na zbolševisování, i na odbolševisování! Není-liž pravda?“

Při této otázce, tak někdy oblíbené u něho, zdvihl opět granát. Ale usmál se, postoupil doprostřed světnice, podal všem ruku a přál dobré noci.

„Stejně vás, Čechoslováky…“ šeptla Krasnaja armija.

„Nenávidíme…“ dodal Budecius.

„Ne…“ zachroptěla hostitelka… „Ne… ne… ne nenávidíme… ne…“

„Buďte s Bohem!“ řekl Budecius, vida, že Korda odchází.

„Sbohem!“ řekl skladatel.

„Do svidanija“, řekl herec, zsinalý, hledící ztřeštěně za Kordou, jakoby chtěl říci: Ejhle, tragéd! Ale Korda ani na to nevypadal Vypadal jako obyčejný československý voják!

Korda i Budecius vyšli na ulici.

„Člověče,“ řekl přísně Korda „nejsem opilý. Jsem směšně střízliv. Jsem trapně střízliv. Projdeme se… Hleď, věděl jsem dobře, jací to jsou chlapíci. Ale nevíš, co mne k nim lákalo a volalo. To ti je hrozný! Voni jsou, mizerové, taky Rusové! Ty, poslyš, podívej se, kolik je hodin?“ Budecius se podíval. Bylo pět hodin.

„To ti je divná hodina, člověče!“ řekl zvolna Korda. „Já ti mám pocit, jako když mi mravenci lezou po zádech. Jen si to představ v tom mrazu. Víš co, projdeme se trochu. Rázně! Vojensky! „Spějme dál!“ Maršem! Slavnostní pochod ulicemi Irkutska!“

Šli tedy „slavnostním pochodem“.

Když přešli Ušakovku, viděli najednou hlouček vojáků, hašteřících se a hlučících. Vlekli kohosi přes most, hulákali, nadávali.

Korda opět vyňal svoje ruční granáty.

„Tady je nějaká mela,“ řekl prostě a pospíšil k hloučku.

Vojáci tloukli pažbami svých ručnic jakéhosi chlapíka, který jim zuřivě nadával a dal se jen těžce vléci ku předu. Korda na ně vzkřikl:

„Haló, stát! Na můj rozkaz, stát! Nebo hodím bombu!“ Věru, vydatné bomby! Korda v poslední době pracoval výhradně v bombách.

Vojáci se ovšem ulekli, zastavili se a čekali, až divný „komandant“ k nim přiběhne.

Přiběhl i Budecius. Bylo to blízko furmy irkutské.

„Co je? Co je?“ zeptal se Korda.

„Kontrarevoluce,“ děl jeden z vojáků! A zacloumal chlapíkem, celým ubláceným a znaveným, kterého třímali ve svém středu.

Korda vskočil mezi ně. Chytil chlapíka za rameno, zdvihl a podíval se mu do obličeje. Pak jej, zkřehlého a utýraného, přivlékl k Budeciusovi a řekl:

„Podívej se…“

„To je pan Kódl,“ děl Budecius překvapeně. A řekl to česky.

Na to pan Kódl, jako když dostane injekci, vyskočil, postavil se na obě tlapy, jak nejlépe uměl a zasalutoval:

„Tu sem! Voni ty drbáni mně chtěli voddělat…“

„A proč?“ ptal se Budecius.

„Já nevím…“ řekl provinile pan Kódl. „Já jsem jim asi trochu nadával. To už začalo v biografu… Na Bolšoj… Já jsem jim řek, že se jim na ten jejich revkom vy… nu vytentočkuju… vykašlu, na příklad. A voni, rošťouni, hned do mně. No tak sem se tedy pomodlil – a voni prej, povídaj, ke zdi. Ke zdi ťurmy! No co, dyž ke zdi, tak ke zdi. Beztoho jsem celej život prodělal vode zdi ke zdi. S čím zacházíš, s tím scházíš. A to maj jen proto, že jsem šel za bárinem. Moh‘ sem jet s regimentem, beztoho je už doma. Moh‘ sem dnes už vévodit v Kadlíně. No, vědí, duše ve mně byla takováhle – jako makový zrnko. Chlapi, jen se na ně kouknou, byli by mně sichr voddělali! Takový sou Slovani! Zatracený Slovani!“

Budecius vyprostil pana Kódla. Vojáci „revkomu“ sice protestovali, ale opatrně. „Ostorážno“, bylo heslo, týkající se tehdy Čechoslováků. „Opatrně! …“

Najednou však na nádvoří ťurmy, jejíž červená cihlová zeď stála právě před nimi, se ozvala salva. A druhá. A třetí.

„Co je to?“ zeptal se přísně Korda. Všichni mlčeli. Posléze vystoupil jeden z rudých vojáků, podíval se Kordovi přímo do tváří a odsekl vztekle:

„Kolčak!“

„Cože?“ vzkřikl překvapeně Korda.

„Kolčak!“ odvětil ostře voják. „Vím to. Podle nařízení revolučního komitétu měl být dnes ráno o páté hodině zastřelen. I stalo se…“

„Jste vy ale vocilkáři,“ děl Korda zticha po česku, vzal s jedné strany Budeciusa, s druhé pana Kódla a prudce odcházel s toho místa.

XXVI.

Kapitána Kordy se zmocnil veliký neklid.

Třebaže se v oněch dobách rozhodně nedoporučovalo, aby kdokoli z Čechoslováků se vzdaloval od svých stanovišť, ubikací a ešelonů, přece jen kapitán Korda přikázal Ramešovi, aby mu sedlal koně. Bajkala!

„Chceš někam jet?“ tázal se voják starostlivě. „Zmrzneš, bratře kapitáne. Ty i kůň. Dnes ráno bylo 33° mrazu.“

„A to něco je?“ zahučel Korda. „Znám 43° mrazu. Neptám se tě kolik je stupňů! Říkal jsem ti, abys sedlal! Bajkala…“

„No, však právě Bajkala,“ vzdoroval voják. „To je zvíře choulostivý. Takový fajnový zvíře! To není do takové Siberije. Máme tam sibiřské koníky, chlupaté, který na zimu dostávají tady kožich rovnou od přírody a který něco snesou. Ale Bajkal? Ten je jako panenka. Nastydne se a pojde nám. Já sem si dycky myslel, že si ho vezmeš, bratře kapitáne, do vlasti, To by byl přeci pěknej kousek. Dobrá paráda! Takováhle frajeřinka!“

A Rameš učinil gesto, jímž zpravidla vojáci-Čechoslováci snažili se určit míru oné „frajeřinky“. Vypadalo, jako bys chtěl podtrhnout důležitou a závěrečnou větu na nějakém významném projevu.

Ale Korda odmítl také gestem, před nímž Rameš obyčejně umlkal. Ale dnes se nemínil dáti jen tak. Od té doby, kdy kapitán Korda pohřbil v močálu ušakovském Bajána, všemi milovaného, rozhodl se Rameš, že bude kapitána hlídat. A poslední dny se rozhodnutí jeho jen utvrzovalo.

„Kluci sakramencký“ v oddílu Kordově začínali reptat. Jednak se jim chtělo domů, jinak hubovali na kapitána, že se „zlejvá“.

„Jen když se neulejvá,“ bránil ho Rameš. „Co byste vy na něm ještě chtěli? Byl v posledních dobách kolikráte na kraji smrti. Když štáb potřebuje někoho někam vyslat, jde Korda. Kapitán vjede třeba do samotnýho chumáče zdejších bolšánů a máte vidět, jakej maj respekt. V jedné ruce browning, v druhé granát – a de to!“

Ale nyní, když slyšel, že kapitán chce jet někam za město, nastražil sluchy a odhodlal se vzdorovat:

„Celý kraj je zachvácen povstáním. Kolčak a ministerský předseda Pepeljajev jsou popraveni. Všude se střílí a každý střílí. Bijou se, mažou se navzájem, Bělogvardějci, rudé gardy, eseři, národní revoluční armáda, junkeři, instruktorské roty, povstalci z tajgy, kteří přilezli až sem, Karandašvillovci, mezi všemi pak agenti Semjonova, i v čínské čtvrti se střílí a loupí. A našinci? Prohlásili neutralitu – ale občas někde za rohem stejně dostávají bití. Sám jsi tak tak vyprostil pana Kódla, však nám to vypravoval. A ty bys teď chtěl jezdit někam na výlety? Do kraje? Do tajgy? Nemáš-li ty zdravý rozum, bratře kapitáne, musí ho mít tedy Rameš. Jináč to nepude.“

„Co?“ zaštěkl kapitán. „Tak ty tak? A vy kluci sakramencky tam u vás – tak vy tak? Že se dám přeložit k jezdeckému pluku? Půjdu do zadního voje, tam je ještě nějaká práce. Řekli nám sice: konec války! nastala pouhá evakuace! ale to víš, věř tady někomu. Půjdu já ke třetí divisi třeba, a třeba až ke Zmekovi, k majorovi, který velí ariergardu. Já vás naučím, vy kluci sakramencky. A vy si tu služte pod nějakým stolečkářem. Tam mají ještě pravidelnou sovětskou armádu na krku a taky nesmějí ztrácet hlavu. Jsme jediné vojsko v Sibiři, které vypadá jako vojsko. A jsme jediné vojsko na světě, které dnes ještě stojí ve zbrani a je hotovo k boji. Přeci se, k sakru, nevzdáme, nesložíme zbraně, i kdyby na světě bylo tisíc neutralit! Zbraně složíme až doma – a ani to není jisté. A když já, jako velitel jízdní rozvědky, který má o všem vědět, se chci trochu podívat do terénu, tak ty, kluku sakramencká, začneš mi tu něco kušnit o tom, že někde někdo střílí? Hybaj – sedlej Bajkala, potřebuji rychlého koně, však mu to udělá dobře, vždyť by zdřevěněl – a za chvilku ať stojíš s koněm tady, u sta hromů!“

Rameš se polekal – ale přece jen se ještě vzchopil k otázce:

„A kam pojedeš, bratře kapitáne? Kdyby se jako někdo ptal…“

„Do Innokenťjevské!“

Rameš se zhrozil.

„Tam jsou Kappelovci!“ řekl vážně. „A chystají se prý k útoku na Irkutsk. Zase bude mela. To bude zas krve. A snad už jde boj mezi revkomem a jejich hlídkami. Tam zrovna – právě do té řezanky chceš lézt, bratře kapitáne?“

„Ano! A teď marš! Bajkala!“

Rameš spustil ramena a šel.

Kapitán Korda vyhledal starou, černou burku kavkazskou, narazil si vysokou, kozí srstí pošitou papachu a netrpělivě přešlapával na vytuhlém sněhu.

Kapellovci! opakoval si několikráte.

Již vojáci z první divise uměli tak pěkně vyprávěti o hrdinském generálu Kappelovi, s kterým v prvních dobách bojů na Volze často společně bojovali proti rudým. To byly dnes už legendární doby, heroický věk! Kappelovci – nesmiřitelní a nejlepší vojáci Ruska! Nejlepší vojáci a nejčestnější lidé Ruska, truchlivě si znovu připomínal Korda. Vše zklamalo, vše se dalo koupit, zaprodat, vše zradilo – Kappelovci nezradili. V celé té hrůzné válce občanské, jež tolik a ukrutnicky odkryla ruskou bídu, Kappelovci, skromní, tiší, rekovští a tvrdí jako Ural, z něhož vesměs vzešli, vydrželi do konce. Směšní, žalostní diktátoři přišli po hašteřivé, vzájemně se požírající demokracii samarsko-sibiřské, krvaví atamani, kteří si rozdělili zázemí a drancovali je, aniž poslali jediného svého hrdlořeza na frontu hájenou po osm měsíců Čechoslováky bez vystřídání a do poslední chvíle Kappelovci, spekulanti mezi ministry, jež vedl sám ministr zásobování Zefirov, a zloději mezi intendanty, jež vedl sám generál Kasatkin, rabovali ze všech sil zásoby, určené pro frontu, kde mrzli a hladověli nakonec už jen Kappelovci, dobrovolníci z Povolží a z Uralu, dělníci z Iževského a Votkinského závodu, opovrhující z duše hanebnou a opilecky potácivou vládou Vrchního Vladaře, prý Diktátora; ale nesmiřitelní vůči bolševikům, jimž vzdorovali od počátku. Dělníci a sedláci, studenti a kozáci, mládež z Jekatěrinburku, v jejichž divisi přes všecky zákeřnosti kolčakovštiny vůči Čechoslovákům, byl neustále vybraný pluk „imeni Čechoslovakóv“, jichž bratrství nemohli z bojů na Volze zapomenout, ten drobný a roznícený lid Ruska vzdoroval do posledních okamžiků – a když všichni začali zbaběle utíkat, a hůře, rozbíhat se na všecky strany, Kappelovci ještě úžeji přimkli k sobě. A nyní se probíjejí – jediní, kteří zbyli ze sibiřské armády ruské, pěšky po zamrzlé Sibiři, neprostupnými tajgami, po vlčích stepích, zledovělými řečišti řek, vysazeni z trati a hozeni na nekonečné silníce, vezouce sebou rodiny, ženy a dětí, i svoje raněné, nemocné tyfem, ba i svoje mrtvé. Nyní jsou v Innokentijevské…

Ale jest ještě něco… Jest jedna možnost. Možnost i pro kapitána Kordu, jemuž se kolikráte už teď zazdálo, že pro něho není už nijakých možností.

Zinočka!

Hlídalť přece všecky vlaky, které odvážely běžence z Omska, z Tomska, z Krasnojarska a vůbec ze západu. Nic. Nikde nic. Sotva mu mohl některý z nich proklouznouti irkutským nádražím. Odstěhoval se ze své zničené domácnosti v hotelu „Modern“ opět mezi „vozové hradby“, opět na „vogzál“, stal se zase žoldnéřem z ženicha a ze slastného manžela. Projely už stovky vlaků, nejpodivnějších a nejsmutnějších. Byl to zuřivý příval zubožení a ztroskotání, který se nyní řadu dní a neděl valil Irkutskem. Muži, ženy, starci a děti, zedraní, zmrzlí, zkormoucení a němí, zbitě a pokorně hledící jako napěchovaná dobytčata z vysokých a sporých okének těplušek, lidé, dusící se ve vlastní nečistotě a ve výparech propocených šatů i zavšivených těl – vše se hnalo nesmyslně na východ. Neboť i když polovina jich zahyne cestou, ujdou přece jen hrůzám ještě větším: Črezvyčajce! Přízrak Črezvyčajky se hnal od západu za nimi. I představovali si ho jako vzteklici, rozlícenou a rozběsněnou, s planoucíma očima a se švihající nagajkou v ruce, ne jako spravedlnost, ale jako rozvzteklenou nevěstku, vyběhnuvší z domu hanby polonahou v rudém plášti a prohánějící teď pokojnou měšťanskou ulici a její obyvatele. Črezvyčajka!

Neutíká-li také maminka se Zinočkou před Črezvyčajkou? Přece snad nezůstaly někde v Sovdepii? Snad jedou na saních, neunikly-li mu přece jen některým vlakem, s vojsky kappelovskými. Snad by mohl býti nyní Zinočce nějak užitečný… I mamince…

Neboť – Zinaida Alexandrovna, provdaná Kordová, jest přece jeho žena! A po zákonu – měl by se o ni starat. Je to vlastně i Čechoslovačka nyní. Paní Kordová… Zní to, pravda, trochu groteskně. A i směšně – uvážíme-li, co se stalo!

Ale co se stalo? Co se vlastně stalo, u sta hromů! Houby! Houby se stalo. Nu – ublížila mu, toť jisto. Dala mu takovou ránu do hlavy, až se mu z toho dodnes hlava točí. A takovou ránu do srdce… Utekla mu dokonce, mrcha. Měl ji po svatbě, když začala střečkovat, pořádně zmlátit, jistě by byla neutekla. Ale starý Korda? Jihl před ní, všecko v něm se jí poddávalo. Jediný pohled „golubinkych glaz“ odzbrojoval naprosto, nadobro. Byla k němu do poslední chvíle milá. Byť i cítil, tušil, větřil, že mu uniká. A přece se vracela zas k němu – čím více se cítila provinilou, tím byla potom něžnější a líbeznější. Ach, ďasi vědí, co mu tím chtěla nahradit, ta hanebnice! Ta cizoložnice!

Ale byla jeho ženou. Jest jeho ženou. Náleží jemu. Před Bohem a před lidmi – u sta hromů! Až doma řekne, že se v Rusku oženil, zeptají se ho všichni: A co jsi udělal se svou ženou, ty darebáku? Kam’s ji zašantročil? Jak se‘s jí zbavil? Komus ji hodil na krk? Kam’s ji vyhnal?

Ach, je to jeho žena! Je to malá sladká Zinočka. Oči modré, vlasy zlaté, útlé ruce a útlá ňadra, něco bílého, vonného, mrštného v drsných prackách jeho. Něco teplého a lichotného, co se vždy oddaně a smyslně shroutilo v jeho ohromné náruči. Co jej obdivovalo, laskalo a rozežíhalo, jako rozpálený bílý meč, přiložený na jeho prsa.

Musel zamhouřiti oči a pevně stisknout ústa, aby se vzpamatoval.

Když oči otevřel, nestál před ním jeden kůň, nýbrž dva. Oba osedlaní.

Rameš ve svém skořicovém kožichu, jaký nosívali českoslovenští kavaleristé, nohy v plstěných pimách, hlavu po oči pohříženu ve vysoké papáše z králičí kůže. A přes záda karabinu, pás ověnčený granáty.

Korda se zasmál. Ale dal se i dojmouti. Plácl vojáka na rameno. Rána se odrazila od tlustého kožichu, od důkladné šuby, ale voják se nepohnul a díval se opatrnýma očima na velitele.

„Chlape, vždyť jedeme jen do Innokentijevské,“ zvolal kapitán, „To je nějakých pět, šest verst odtud. Tam dojedu sám. A bez pim. Zbytečně překážejí. Přikryju si kolena burkou. Nezmrznou. Za půl, nejvýš za hodinu jsem tam. A hned zas jedu zpět. Chci se jen okouknout. Chci jen zvědět, co míní Kappelovci dělat. Musíme to přece vědět, ne? Je to moje povinnost. A ty najednou se přihrneš a pověsíš se mi na paty i se svými pimami. Mám se já ještě o tebe starat?“

„A kdo se bude o tebe starat, bratře kapitáne?“ optal se Rameš. „Proč by se taky jednou neměl starat voják o svýho oficíra? Víš přeci, že v našem oddílu to dycky vypadalo tak, že sme se všichni starali o každýho z nás. A ty nejsi z nás? My nejsme a jaktěživi jsme nebyli delegátama, aby nám náš komandýr nebyl taky tak trošku bráchou. A co se mne tejče, tak já mám taky povinnost: bejt s tebou. A zvlášť, když je počasí nestálé, jak se ukazuje.“

Kapitán Korda poplácal rozpačitě Bajkala. Zvíře neposedně hrabalo kopyty ve sněhu, nohy se mu třásly, nozdry se chvěly a vyrážely mocné proudy horkého dechu. Vyskočil tedy jezdec do sedla. Ale – druhý jezdec jako když ho mrskne někdo bičíkem, vsedl také na ráz na svého menšího, huňatého koníka.

Co mohl kapitán Korda dělat? Ohlédl se po něm, usmál se a oba se dali v běh. Bylo již odpoledne, soumračné, tmavěfialové, únorové. Potkávali oddíly revolučních vojsk. Byly to neuspořádané tlupy, před nimiž se chvěla duše celého města, tolik zkoušeného.

A nyní bylo jí se chvíti také před Kappelovci, objevivšími se náhle před městem, v němž po Politickém středu, jehož panství se neslavně shroutilo za nějakých čtrnáct dní – nebohý Ivanovi pomyslil si Korda, kam asi utekl? – vládlo dnes cosi jako sovět, co se nazývalo revkom. Čechoslováci, kteří teď už, podle rozkazu své vlády, byli jen „ve stavu evakuace“, prohlásili tedy neutralitu. Jejich ešelony odjížděly vytrvale na východ, do Vladivostoku, kam pro ně přijížděly spojenecké lodí. Snad první jejich transporty kromě invalidů a nemocných, kteří odjeli už před tím, jsou na půdě jejich vlasti, snad už první pluk prošel slavnostně Prahou.

Praha – a Irkutsk!

A Innokentijevskaja…

Kapitán Korda znal tu staničku. I selo, ves s mohutným monastýrem a se šesti chrámy kolem, se zvonicemi, se zázračným hrobem svatého Innokentija, prvního divotvorce Sibiře. Jezdíval sem někdy v létě, bývaly tu sklady, nemocnice, na blízku „Vojenský gorodok“, arsenálčík se zásobami střeliva. Mniši tu rádi vídali Čechoslováčky, rádi jim vyprávěli o slavném klášteře, o bohatém klášteře, i o „čudotvorci“ někdejším biskupu irkutském.

Není to ani dost dlouho, kdy chodili ještě svatí po zemi, myslíval si Korda, kdykoli sem zabloudil a kdykoli slyšel, že svatý Innokentij, Innocenc po česku, zemřel teprve v roce 1731. Byl Malorus, Ukrajinec, jako tak mnoho Sibirců původem, Joann Kulčický se zval, a pocházel z černigovské gubernie, kterou prošli Čechoslováci. Neboť kterou gubernií Ruska neprošli? Dnes ovšem Korda, který se nyní na vše rozpomínal, nejede do Innokentijevské, aby se poklonil zázračným „moščám“ světcovým, uloženým v stříbrné rakvi Tichvinské cerkve při monastýru. Pro něco jiného si jede Korda – a svatý Inocenc nechť je mu nápomocen!

Klusali trpělivě zimním, zšeřelým krajem. Z mrazné mlhy co chvíli vystoupily před nimi první řady jedlí nebo sosen, obtěžkaných sněhovou spoustou. Za městem už je chtěly zadržet nějaké hlídky revkomu. Ale rozmyslely si to. „Ostoróžno“ s Čechoslováky.

Ale přece se zeptaly, kam jedou.

„Do pekla!“ zahučel kapitán a bodl koně.

„Budou za námi střílet…“ poznamenal Rameš.

„I nebudou. Rozmyslí si to,“ odtušil Korda. Rozmysleli si to.

Tak se oba jezdci po vytrvalé jízdě přiblížili selu. Jeli nyní širokým traktem, vyznačeným i ve vysokém sněhu plotem, oddělujícím silnici od polností. Za okamžik před očima vyvstal massiv klášterního zdiva.

Všude planuly ohně. Jejich odraz co chvíli zažehl rudými barvami velikou zvonici, stojící v popředí, i baňaté kupole chrámových věží, vyplývajících z mlhy uprostřed ohromného dvora monastýru, obehnaného vysokou, bílou a dnes přízračnou zdí.

I zde je zastavily hlídky. Kapellovci.

Mezi dvojím Ruskem – jsme nyní my, Čechoslováci. Neutralita… pomyslel si kapitán Korda, kdysi strašný velitel „konných“ rozvědčíků.

„Čechoslováci!“ řekl Rameš a ukázal na bílo-červenou lentočku na své čapce.

Ale hlídce to nestačilo. Bíločervenou lentočku si může dnes připnout každý. Kapellovci však nejsou banda, nýbrž řádně organisované vojsko. Předložit listiny!

Kapitán Korda sáhl do útrob svého kožichu a ukázal hlídce papír, z nějž jí muselo být jasno, že je to sám kdysi strašný velitel „konných“ rozvědčíků.

„Kam? Za jakým účelem, brat kapitán?“ ozval se hlas nějakého mladého poddůstojníka, nahlížejícího do listin.

„Do vašeho štábu. Pro informace,“ řekl Korda.

„Pomůžete nám? … Pomůžete nám, bratři Čechoslováci?“ řekl mladík hlasem jistě úpějícím. „Bojovali jsme s vámi na Volze, u Simbirska, pod Kazaní, pod Ufou, na řece Běle. Milovali jsme vás… Nemůžeme za to, co zkazili omští lidé. Ani Rus za to nemůže. Zradil nás už kde kdo, nejvíce vlastní lidé. Víme, jakého hříchu se dopustili na vás a na vašem díle. Víme, že máte právo pohrdati třemi čtvrtinami Ruska. Ale nezatracujte Ruska, byť jen pro deset spravedlivých. A v armádě generála Kappela najdete těch deset spravedlivých. Najdete i více.“

Byl to zřejmě nějaký student, dobrovolník. Hlas jeho se chvěl hrozným hořem a třásl se úzkostí z toho, co Čechoslovák odpoví.

Ale Korda mlčel. Ztrnul vpravdě hrůzou i žalem. I Rameš by se byl nejraději rozvzlykal. V té chvíli mlčení, tak smutného, přistoupil k nim důstojník, který, zdá se, vyslechl slova vojákova.

„Hospodin kapitán si přeje s někým mluvit?“ děl zachmuřeně a odměřeně.

„Ano,“ šeptl Korda. „S někým ze štábu generála Kappela.“

„Není generála Kappela…“ řekl ruský důstojník temně. „Je mrtev. Neseme však jeho jméno a neseme i jeho mrtvolu sebou. Vede nás generál Vojcechovský, kdysi váš důstojník. Štáb je v monastýru. Nezdržujme hospodina kapitána. Měl byste vědět, šikovateli, že Čechoslováci prohlásili neutralitu.“

Důstojník zasalutoval a vpustil kapitána Kordu i Rameše do vsi.

Oba Čechoslováci byli nesmírně stísněni. I Ramešovi bylo trochu úzko a trochu stydno. Co však dělat? Jedou domů a zde zůstávají pouze zbytky. Vrhnouti znovu tyto zbytky utrmácených vojsk do boje – dnes už jasno, že beznadějného? Ale v obou pracovalo ještě něco, co jim našeptávalo: Nechť i beznadějného! Nechť i beznadějného. Ale povinného… Povinného…

Viděli nyní do života Kapellovců. Malá osada nemohla ovšem pojmouti všeho jejich vojska. Ani monastýr sebevětší. Rozhodli se tedy po většině, že budou přenocovati u ohňů venku, na prostranných ulicích a na náměstí před monastýrem. Byly tu vozy, sáně, koně, oboz kdysi II. armády sibiřské. Ranění, nemocní tyfem, ženy, děti. A přece hovoru málo, ponurý, těžký klid ve všem. Seděli, ba i leželi kolem ohňů, zabalení v chatrných, proděravělých pláštích, proti nimž byl kožich Ramešův poměščickou parádou. Rameš to cítil a nejraději by ho byl svlékl a daroval někomu, kdyby to byl majetek jeho a ne intendantstva, kde přísně vládli Petrš a Vavroch.

Voják stál nyní před monastýrem, kam zašel jeho velitel. Držel za otěže Bajkala, stále nepokojného, zneklidněného, a pozoroval svoje okolí. Několik Kappelovců, prostých vojáků, se k němu přiblížilo. Dal se s nimi rád a zvědavě do řeči.

Kam že táhnou?

Kam… Na východ.

A zastaví se někde?

Ah, zastaví-li se… Snad. Snad budou pobiti do té doby. Málo-li co… Mnoho už jich pohynulo. Bojovali na Volze, pod Uralem, pod Ufou, ustupovali potom až k Omsku. K hanebnému Omsku. Ale Votkinci, ani Iževci se nevzdají bolševikům. Na deset tisíc dělníků obou závodů se kdysi vzbouřilo proti vládě komisarů. To bylo ještě před vystoupením Čechoslováků. Byli jako ostrov v bolševickém moři a sovětská vláda jich nemohla zmoci. Právě proto, že to byli dělníci. Poznali tyranii komisařů a směšnost všelikých voleb do závodního sovětu, který kdykoli se trochu znelíbil, byl rozehnán rudou armádou. I to sovětování je podvod. V Moskvě sedí prostě rudý car a zemi spravují jeho rudí gubernátoři a pristavové. Znenáviděli bolševiky na smrt. A když se kraje zmocnili Čechoslováci, Votkinci a Iževci vytvořili „rabočuju diviziju“, dělnickou divisi, která si přisahala, že bude bojovati proti bolševikům do konce, nechť se děje co děje. Pod Permí bojovali i pod generálem Gajdou. Pak se stali součástí II. armády. Ani Kolčak a jeho divoké dílo rozvratu a úmyslného kazisvětství a ničení toho, co tu bylo vybojováno, nedovedlo jich odraditi. Nedivili se ani potom, když dospěli na svém ústupu až ke Krasnojarsku, že krasnojarští kolčakovci i s generálem Ziněvičem se domlouvají s bolševiky. Že nakonec pustili i bandy Kravčenkovy a Ščetinkinovy do města a odřezali tak Kapellovce od spojení s východem po trati.

„To bylo na stanici Minino,“ vypravoval dlouhý, vyhublý, zarostlý muž s horečnatýma očima, „kde jsme museli zanechati svých vlaků, kde jsme opustili svoje ešelony, měsíc je tomu. Od té doby jdeme pěšky. Probíjeli jsme se na sever obloukem kolem ničemného Krasnojarsku, bili jsme se s rudoarmějci u vesnice Drokino a odtud jsme šli hotovým peklem, ztrativše v některých oddílech až polovinu lidí, pod kulometným ohněm po celý den… po celý den! Strašné to bylo, vidět, kterak padá druh za druhem. Neboť i u nás je bratrství, bratře Čechoslováku. I my jsme se mu dokázali naučit a vůdce svého, generála Kapella, milovali jsme jako otce a poslouchali jsme oddaně a pokorně každého jeho mrknutí oka. A čím hůře nám bylo, čím bídněji se nám putovalo, čím více jsme mrzli a hladověli, čím méně jsme spali a odpočívali, tím více jsme se milovali a tím více nastavoval hruď svoji druh za druha. Lecjaká banda, která se nalepila na naše i vaše dílo osvobození Ruska od bolševického košmaru, odlepila se zase, bylo-li zle, zmizela, unikla i našim kletbám, ale my jsme šli a šli, táhli zmrzlou Sibiří, generál Kapell před námi, veliké čisté srdce ruské. Jeden z nejslavnějších a největších ale v Omsku si na něj vzpomněli, až když bylo už zle. Co byli proti němu ti Chanžinové, Lebeděvové a celá sběř Omska? Kdyby byl generál Kapell vedl sibiřskou armádu! A generál Vojcechovský, Pepeljajev, Veržbický, Bardzikovský! Co o nich věděl Omsk? Nic – než že se poctivě bijí na frontě a že tuto frontu udržují navzdory omským hanebnostem…

Voják si hněvivě odplivl. Ramešově prostinké duši se zdálo, že slyší nějakou starobylou, dávnou báji. Oni vydrželi! Oni vydrželi! Opakoval si mnohokráte a stačil mu pro celý život pozdější dnešní mrazivý večer a pohled na tyto ohně temné shluky lidí kolem nich, aby vzpomínal na Rusko s největší láskou.

„Ztratili jsme Kapella,“ řekl voják po chvíli bolestně. „Táhli jsme po bitvě od vesnice Esaulovo, kde se sešly naše rozptýlené kolony, po Jeniseji k severu, abychom dostihli ústí řeky Kanu, odkudž po řečišti chtěli jsme dostihnouti Kanska. To byl strastiplný, přesmutný pochod. Asi nijakému vojsku na světě nebylo dáno takto putovati. Ale šli jsme stále kupředu, stále kupředu. A první s ufimskou divisí generál Kapell. Klestil nám cestu krajinou plnou hrůzy, kde nebylo živé duše, jediné vesnice. Táhli jsme po řece, a ona, svoloč, studená jako oči mrtvého, nebyla ani pří třicetigradusovém mrazu ještě zcela zamrzlá. Naše koně a saně se topili, museli jsme polovinu obozu zanechati mezi holými, vysokými břehy kanského řečiště. Lidé nám stonali a omrzali, ale nikdo nechtěl zůstati vzadu, každý se zoufale držel svých oddílů a prosil, abychom jich neopouštěli. Sto verst trval tento pochod a generál Kapell nám omrzl, i vezli jsme jej sebou v horečkách a v hrůze, aby nám nezemřel. Zdálo se nám, že nás Gospod Bůh trestá za něco – ah, a kdo z nás si byl vědom nějakých hříchů? Bojovali jsme jen pro Rossiju – pro nic jiného, pro nikoho jiného. A nebylo v nás ani za kopějku sobectví, ni pýchy. Ale vyvedl nás generál Kapell až na železnou dráhu, Kamala se jmenovala ta stanice, a postupovali jsme potom po veliké silnici, po traktu moskevském, který prý spojuje Moskvu s Vladivostokem. Bojovali jsme u Anamaše po celý den, část našich táhla po staré, zavalené silnici tajgou na Tajšet, kde jsme se sešli, vzali jsme po krutém boji Nižně Udinsk a postupovali jsme na Zimu, na Irkutsk. A tu se stalo, že na rozjezdě Utaj generál Kapell zemřel v našem středu. Zemřel na zápal plic. Přivodil si jej při pochodu na Kanu. Donesli jsme mrtvolu jeho sebou, až sem, do Innokentijevské, A třeba-li, poneseme ji dále. Dokud on bude s námi, dobře bude. Duše jeho jistě je s námi. A my nedopustíme, aby rudí ďáblové rozmetali někde za námi jeho svatý hrob. Neboť věz, bratře Čechoslováku, svatý to byl.“

Voják se pokřižoval. A Rameš se tak bál v této chvíli, že učinil i on pohyb, jakoby se chtěl pokřižovat.

V té chvíli se vrátil kapitán Korda. S hlavou svěšenou, zkormouceně. Snad i jemu vypravovali velikou báji o pochodu Kapellovců. Snad i jiné věci, ještě závažnější, ještě podivuhodnější. Snad mu tam kladli i těžké otázky, na něž jsou ještě těžší odpovědi.

„Nic…“ řekl polohlasně, když se přiblížil k divému Bajkalovi.

Rameš k němu vzhlédl s otázkou.

„Nic…“ vybafl na něj Korda. „Pojedeme!“

„Pojedeme,“ opakoval po něm voják tiše, „pojedeme…“

Kapitán vsedl na kůň a oba dva se dali na zpáteční cestu. Rameš ještě pokynul ruským vojákům.

„Do svidanija, braťja!“ ozvalo se za ním.

Na shledanou, bratři? Kdy? pomyslel si Korda. A bodl koně.

Ale po několika krocích náhle kapitán prudce utáhl uzdu. Zastavil se, obrátil se k Ramešovi, sesedl rychle s koně a hodil mu udidlo. Učinil pět kroků k blízkému ohništi, kolem něhož sedělo a leželo několik vojáků či snad i důstojníků. Většinou již podřimovali nebo i spali.

Kapitán Korda se nachýlil k jednomu z nich. Zadíval se do jeho tváří, poodhrnul jeho čapku s čela. Rameš nyní poznal toho vojáka.

Byl to někdejší kapitán Čechovojsk, Jiří Skála.

Ale vlasy jeho byly šedivé, téměř bílé jako mléko. A bílá jako mléko byla i jeho tvář. Jen tmavá, uzamčená jeho víčka jako dvě temné rány v obličeji se odrážela v oné bělosti.

Kapitán Korda složil opět jeho tělo k ohni. Dokonce oheň prohrábl a plášť Skálův sbalil úžeji k tělu. Vrátil se ke svému koni.

„Skála…“ šeptl Rameš. Korda kývl hlavou. A setřel si pot z čela. Postavil pak nohu do třmenu a chtěl vyskočit. Ale nějak se mu nedařilo.

Rameš popojel k němu, aby mu pomohl.

„Počkej… počkej, hochu…“ zašeptal Korda. I rozhlédl se. Dav vojáků rokoval dosud u vrat monastýru. Jinak ohně hořely a u nich spali zmožení, znavení bojovníci. Kapitán Korda opět hodil udidlo Ramešovi.

Přiblížil se k ohni. Znovu nadzvihl tvář Skálovu. Svlékl rukavici a přiložil dlaně k jeho spánkům. Pak podložil svoji ruku pod Skálovu páteř a celého jej lehce vyzvedl do výše. Odnesl jej ke svému koni. Přehodil jeho trup přes šíji před sedlem, vsedl a povelel:

„Rameš, jedem!“

Za okamžik přijeli k strážím. Zastavili je. Co prý to vezou?

„Bratr. Běženec…“ řekl Korda.

O jedno břímě méně, pomyslela si stráž. A pokynula jim.

Byl už večer, téměř noc. Bezhvězdná, mračná, třeskutá.

Dali se v cval. Pádili zmrzlou silnicí, nic nedbajíce koní, kteří klouzali občas a někdy se zachvěli úzkostmi.

Kapitán Korda držel Skálu v náručí. Tiskl ho ke svým prsám a chvílemi k němu i cosi hovořil. Rameš, ač se snažil cválati těsně za ním nebo vedle něho, nicméně ničemu nerozuměl. Jen se divil.

„Utekl mu přece se ženou,“ hněval se polohlasně jednu chvíli. „I z našeho vojska utekl. Pěknéj brácha! A je to divný, zrovna náš starej ho tady najde. Dycky sem si myslel, že tihle dva se posekají, až se najdou. Zatím ale… ale co je mi do toho? Rozumím já těmhle věcem? Jako koza petrželi. Mně to někdo udělat! Třeba i Holúbek… Ale… ale… kdybych ho takhle našel? Našeho wachmajstra? A hrome! Kdo ví… kdo ví…“

Rameš popohnal koně. Opět se mu zdálo, že Korda něco Skálovi vypravuje. Na něco se ho dotazuje. Něco mu vysvětluje, div ho o odpuštění neprosí! Takhle něžně hovořit ho ještě neslyšel. Opravdu.

Zmírnili nyní běh. Klusali.

Rameš se odvážil přiblížiti se po bok kapitánův. Viděl, kterak tělo Skálovo bezvládně visí před sedlem a jak těžce Korda podpírá jeho hlavu.

„Pomohl bych ti, bratře kapitáne…“

Ale kapitán zavrtěl hlavou.

„Aby tak byl mrtev!“ myslel nahlas Rameš.

„Spí…“ šeptal Korda. „Snad je v bezvědomí…“

„Přijde k sobě!“ utěšoval voják.

„Tělo má studené,“ děl Korda. „Ale chvílemi mu hlavou projede horko. Aby to nebyla horečka. Všiml si’s jeho vlasů?“ Hlas kapitánův se zlomil.

„Jsou bílé…“ odpověděl Korda.

Dali se opět v cval. Skrze mlhu prorážela již světelná červeň města. Za chvíli narazili na hlídky revkomu.

„Čechoslováci,“ vzkřikl Korda nezvykle hrozivě. Byl jistě odhodlán s nimi se bíti, kdyby…

Ale hlídky je propustily. Čechoslováci! – Ostoróžno!

Přijeli potom k nádražní budově. Zde Rameš seskočil nejdříve, provlekl ruku skrze oprati svého koníka, a pomohl sejmouti Jiřího Skálu. Kapitán Korda pak, odevzdav svého Bajkala, aniž ho jako obyčejně pochválil a poplácal, Ramešovi, vzal „Kapellovce“ lehce na ruce jako děcko, řekl vojákovi „Na zdar!“ a „Dobrou noc,“ a odnesl svoje břímě, svoji truchlivou kořist, jediné, co mu zbylo po Zinočce, do nádražní ohrady.

Probíral se sám chvíli mezi vlaky a vozy, mezi kolejemi, až se zastavil pod jedním z oken, jež bylo osvětleno. Zaťukal. Nějaká tvář za zamrzlým oknem se objevila, pak zaskřípěla dvířka vozu. Vysoký prostovlasý voják tu stanul. Poznal Kordu.

„Kapitán Korda!“ řekl mírně.

„Pomoz mi, komisaři,“ děl kapitán. Voják seskočil a sklonil se ke „kořisti“.

„Skála!“ užasl.

„Nu ano. Honem! Do vozu. Jsi tu nejblíže po ruce a máš tam teď volné místo!“

Vynesli Skálovo tělo po schůdkách na chodbu vozu a dovlekli je do kupé. Posadili zkřehlého důstojníka, na němž nyní rozeznali pod pláštěm i rukou uniformu i zbytky ruských zlatých pohonů kapitánských na ramenou. Ale hlava jeho byla svěšena a ruce mrtvě skleslé.

Budecius přiložil ucho k jeho hrudi.

„Žije,“ vydechl, „žije. Kde’s ho našel?“

„V Innokentijevské. Mezi Kapellovci. Zajel jsem tam. Jaksi… z povinnosti, víš. Z úřední povinnosti. A pak – nu, komisaři, tobě je těžko zalhat: myslel jsem, není-li mezi nimi i ta Zinočka, víš? A přivlekl jsem si Skálu. No, zaplať Pán Bůh, u sta hromů! Nemáš tu štamprle nějaké brďoly?“

„Horký čaj, chceš-li,“ děl Budecius, pozoruje Kapellovce.

„Tak počkej…“ řekl Korda zahanbeně. „Ale já mám u sebe rum. Je to pár kroků. Skočím pro to.“

A skočil.

V kupé bylo teplo. Vedle bydleli nějací šťastní písaři a poddůstojníci. Budecius obýval svoje oddělení s jedním z nich. Ale jeho druh odjel na východ jako mnozí ostatní. Radoval se z toho nyní. Bylo zde místo pro Jiřího Skálu.

Pokusil se svléci mu kabát. Šlo to těžce. Kabát byl prosycen vlhkostí, nasát sněhem. Oděv byl proměněn v hadry, boty zkornatělé na kost, rozedrány a z děr civěly špinavé cáry onucí. Svlékl jednopalcové, ohromné rukavice. Objevily se červené, namrzlé ruce. Sňal papáchu s jeho čela. A pohladil jeho hlavu, hustou, kučeravou, docela bílou, Chtělo se mu říci: Ejhle, člověk! Ejhle, Kapellovec! Ejhle, Slovan!

„Jiří! Mládenečku!“ šeptal k němu. A nikdo mu neodpovídal. Nechtěl jím cloumat. Ale když viděl, že nelze jeho bot dostati s noh, rozřízl jejich zkostnatělou kůži shora dolů a vyprostil nohy, studené jako led Angary.

Pak vstal, otevřel dveře kupé a zavolal do chodby:

„Pane Kódl! Pane Kódl! Dou mi pomoct!“ Chlapík přispěchal. Vyvalil oči na prahu a vykřikl:

„Pane jó! Ten je zřízenej! Sníh! Sněhem třít nohy. Pomalu, To musej pomalu rozehřívat, Jéžiši! to je kapitán Skála.“

Stařík přiklekl k důstojníkovi.

„To by mu kluci nenadávali, kdyby ho viděli!“ řekl po chvíli. „Mládenečku, voni nám udělali malou radost, A přeci jen radost, že sou tady. Co jich tam mezi ty bagány čert nosil? Ty už to nevytrhnou, kdyby se roztrhali. To už mají tak! Všecko to lepší tady pochcípe – a zůstane jen svoloč. Svoloč, ta se dohodne. Ta si porozumí. Ať je to svoloč krásnokvardějská nebo bělokvardějská. To vědí… Mládenečku, mládenečku! A co řekne jejich tatínek, až uvidí jejich hlavu! Však už jedem i my. Zítra odjíždíme. Pan Syrovej už odjel. Hasíme to za ním do Verchně-Udinsku a potom štandopede do Vladivostoku. To, to, mládenečku, ještě dobře chytili. Nu – nožičky už povolujou. Ubohý nožičky!“

Kapitán Korda se vrátil. Nebyl by to on, kdyby nepřinesl láhev rumu. Pan Kódl ji ovšem ihned „zmerčil.“

„Jen kapičku,“ radil. „Na čajovou lžičku. Nesnesl by toho. Snad ani nejedl. Takhle kdyby bylo krapet červeného vína. Nebo koňaku. Todle bychom si měli nechat až na moře.“

Korda poslechl. Odkapal na čajovou lžičku, rozevřel Skálovi trochu násilím sevřená ústa i zuby, a vlil mu rum do hrdla.

Chvíli trvalo ještě, než jinoch sebou zacukal a posléze otevřel oči.

Jaký to byl daleký pohled! Korda rázem v něm uviděl zamrzající řečiště Kanu, strmé, sněhem zavalené břehy, liduprázdné kraje, vlčí stepi, tajgu…

Ústa se pohnula – pak pronesla namáhavě:

„Gospodin geněral…“

„Nu, mládenečku,“ pobízel ho pan Kódl, „nu, jen řeknou, co je… sou tady, mezi svými. Tady nejni žádnej heněrál. Tady sem já, pan Kódl. A pan Budecius je tady. A pan…“ Stařík se zarazil. Ale dodal po vteřině: „Pan kapitán!“

Korda to zpozoroval a pomyslil si: Hle, všichni vědí, jak je to mezi námi. A zatím – nic! Docela nic. Staří kamarádi, na mou duši. Bratři!

Skála zvolna je všecky přešel očima. Pak slabě pohnul rukou. A šeptal:

„Zas oni… Stále je vidím… Zas oni…“

A přimhouřil oči, až je opět pevně uzavřel. Zvrátil hlavu na stranu a znovu tvrdě usnul. Budecius jej položil na sedátko, natáhl mu nohy, přikryl ho svým pláštěm a dal znamení, aby ostatní odešli. Seděl nad ním v bdění až do rána.

XXVII.

Bylo již zase jaro… zase jaro!

Chladný jitřní vzduch stál nad přístavem. A v přístavu stála ohromná americká loď. Její komíny mírně kouřily a jejich kouř splýval s mlhou, zahalující zemi.

Místnosti lodi byly přeplněny massou vojáků.

Všichni byli vzorně oblečeni, jako když jedou k veliké slavnosti. Vše nové, výstroj i výzbroj, všichni hladce vyholeni, vymyti, snědí, kostnatí, na nikom nic zbytečného.

Hlučelo to vše, šumělo, radovalo se.

Po chvíli, když se trochu rozjasnilo, viděli ti, kteří stáli v hustých zástupech u zábradlí paluby, kterak se ke kolosu blíží malá loď s československými vlajkami. Hraje tam hudba a stojí tam v pozoru čestný oddíl. Na rozloučenou.

Dva vojáci stáli tu rovněž opřeni o zábradlí. Mlčeli. Neradovali se. Dívali se k břehům, dnes neviditelným, stopeným v mlze. Tahle zatracená mlha!

„Viděl jsem ji…“ zahučel spíše pro sebe jeden z nich. Ale druhý to uslyšel.

„Koho jsi viděl?“

„Zinočku…“

„Dva dni je tomu. Loučil jsem se s Vladivostokem.“

„Co říkáš?“ podivil se druhý.

„Nu ano, Zinočku,“ přikývl truchlivě první. „Několik takových chlapů zvrhlých, jako jsem já. Lajdali jsme po městě. Utráceli jsme drahocenné peníze. Co! nikoho doma nemáme! Chodili jsme z hospody do hospody. A tu – jsem ji viděl…“

Kapitán Korda si promnul oči. Snad, aby se mu lépe hledělo do mlhy, jež stála na západě a tajila město. Budecius mu naslouchal trpělivě. I on viděl. Zahlédl ještě jedinkrát a naposledy malou Tatarku Ziu se starým Agafurovem. To bylo v Charbinu. Mihli se kolem něho v izvozčiku. Aniž ho pozorovali. Ale malá Zia se za okamžik přece jen ohlédla. Snad z nějakého vnuknutí. A Budecius – se skryl ve stínu stromořadí. Hle, asijská láska… Teskno… Snad ho opravdu milovala. Konečně – někdo – –

„Viděl jsem ji, viděl…“ zahučel zase kapitán Korda. „Tančila. Nerozumím tomu. Myslím, že dost špatně. Lidé tam byli všelijací. Námořníci. Hlavně jeden americký oficír. Neviděla mne s počátku. Koukal jsem na ni úplně blbě, člověče. Nemohl jsem to vůbec pochopit. Zatáhl jsem ty kluky až do středu toho „dancingu“, obsadili jsme jeden stůl, spočítali jsme zbylé peníze a objednali šampaňské. Což pak jsem věděl, co dělám? a pak – posedla mne zpupnost, když jsem viděl, co dokáží ti Američani. Zaklel jsem a prohlásil jsem klukům, že Čechoslováci dovedou taky vychlastat takovou lahvičku. Dokázali horší věci. A najednou, když to bouchlo, Zinočka se zastavila uprostřed tance, pohleděla směrem k nám, vykřikla, jako by jí někdo bodl, zakryla si oči rukama a utekla – rovnou k tomu americkému důstojníkovi. Sedla si mu na klín, objala ho rukama a křičela. Hoši mne chtěli chytat za rukávy. Eh… vstal jsem klidně, šel jsem k tomu Američanovi a řekl jsem mu rusky: To je moje žena! Nerozuměl. Řekl jsem mu to tedy francouzsky. Nerozuměl. Řekl jsem to německy. Nerozuměl. Anglicky neumím. Seděl s ním důstojník, který mu to patrně vysvětlil. Američan sebou ani nepohnul. Jen mi foukl dým ze své lulky pod nos. Byl bych ho na místě zabil. No – chlapci, naši i Amerikáni, mne zadrželi. Pak mne, zdá se mi, vyhodili z té hospody. A kluci mne potom zavlekli do nějakého čínského pajzlu na kafe – na mizerný kafe, jež, myslím, bylo otráveno. Včera jsem si vzal dovolení z lodi a odjel jsem bárkou, která veda několik důstojníků z našeho parníku, také asi chtěli ještě užít města, na břeh. To už jsem byl klidný, střízlivý a, zdálo se mi aspoň, rozumný. Šel jsem hned do toho dancingu. Ale „slečna“ prý dala výpověď, říkali mi tam, a zmizela, neznámo kde. Říkali jí slečna Valerija, představ si, Valerija. Je prý z bohaté rodiny. A její matka byla prý zabita za pouličních bojů v Omsku. Slečna prý přijela a s počátku navštěvovala dancingy jako vznešený host. Utrácela spousty peněz. Pak začala utráceti za diamanty, náramky, náušnice, prsteny, hodinky, perly. Začala se prý shánět po kokainu. A každého rána… odcházela s někým novým domů… prý i s všelijakými lidmi. S Japonci… S Číňany… A jednou prý s jakýmsi černochem, sluhou z americké lodi. Zželelo se jí ho prý – stále seděl pokorně kdesi v koutě a cucal jedinou whisky. To vše mi vypravovali ti chlapi, sám pan manager podniku, Jevrej. Chtělo se mi ho zabíti. – A docela nemáte tušení, kam mohla zmizet? ptal jsem se ho nakonec. Byla by to bývala spása. Byl bych ji vyhledal – a odvezl, u sta hromů! odvezl bych ji domů! Je to má žena! Má žena! Ale jevrej buď nevěděl, nebo nesměl říci. A čas kvapil. Musel jsem se vrátit do deseti hodin večera na parník. Kdybych byl tušil, že tenhle korábek sem teď přijede se s námi loučit, byl bych zůstal celou noc na břehu – však už bych ji našel. Jako pes běžel bych po její stopě. A našel bych ji, jistě bych ji našel. Je to má žena…“

V tom se oba vzpřímili. Na palubě hudba zahrála hymny.

Kolikráte je Budecius slyšel v této zemi! Ale je už od ní oderván, Už jen vody, jež budou vždy větší a větší, dělí jej a – je, je všecky, kteří dnes odjíždějí, i ty, kteří odjedou zítra, od veliké země a od velikého kusu jejich života!

Kolikráte slyšel tam na oné mlhavé půdě tu velikou otázku: „Kde domov můj!“ Tesklivou, protože pronášenou v cizině. Hymnu – nehymnickou, asi jako táhlou a měkounkou píseň o zemském ráji na světě. Zemský ráj! A zemské ráje? Nemíní-li také tamta země, tající se v mlze, býti zemským rájem?

Na pohled… Na pohled aspoň, tak si přejí lidé. Nedovedoucí žít bez ilusí. Aspoň na pohled… Jak je teskná ta píseň! Ta hymna, jež není hymnou! A dvojnásob teskná zde, na moři, mezi dvěma ráji. Ráj, který opouštíme, a ráj, do něhož přijíždíme. Snad se budeme jednou dívat spravedlivě na oba ty ráje a dáme každému, což jeho jest. Sem, do této země, jež se tmí před námi, vešli jsme s mohutnou věrou. Tam, do země, jež je v daleku, jedeme s nesmírnými nadějemi. Co zůstalo z prvního? Co zůstane z druhého?

Ale vždy něco zůstane.

Mrtvá, jejíž jméno bylo kdysi Anna Andrejevna, stála nyní neviditelně při něm a jako tehdy i dnes mu tvrdošíjně opakovala:

Christos Voskresse.

A i kdybys byla mrtva, země ruská, my lidé pravoslavní a s námi všechen lid křesťanský ví, protože věří:

Christos voskresse. A nevstal-li Kristus z mrtvých, marna jsou slova naše. Ale Kristus vstal z mrtvých.

Proto – na shledanou, veliká, milá, štědrá, horoucná země ruská! Veliká, zlá, mstivá, krvežíznivá, zákeřná, nevěrná a nevděčná země ruská! Veliká, zmučená, zbičovaná, na kříž rozpjatá země ruská!

Dnes neznáme ani ruské písně, ruské hymny, která by ti zazněla na rozloučenou. Můžeme se s tebou loučit jen mlčky. Jaké hrozné mlčení! Mlčení našich očí, plné slz, mlčení tvých břehů, plných tesknoty a šera! Jaká jsi smutná, přítelkyně, sestro, odevzdaná závoji…

Bylo mi dáno, projíti celou křížovou cestu s tebou, Rusi. A snad tomuto vojsku, jež nyní odjíždí, bylo dáno, aby jako Šimon Cyrenejský pomohlo aspoň na chvíli nésti kříž tvůj. Viděli jsme vše, co lze viděti jako nesmírné, krvavé a závažné naučení. Bylo to snad právě pro nás? Platilo zejména nám toto naučení? Naučení veliké, starobylé říše, jež se shroutila, nám, vznikajícímu státu, novému organismu? Ah, jaké kruté ponaučení!

Jediný veliký zápas mezi láskou a nenávistí – to byl náš život na tvé půdě, řekl si dojatě Budecius. Od prvního okamžiku, kdy jsme vstoupili do této země! Jak drsně jsi trhala v nás vše, co jsme o tobě snili! Jakou nakyslou a nahořklou skutečnost jako houbu octem nasátou přikládala jsi na všecky ty naše sny! Jak jsi nepřišla ve čtrnáctém roce na naše svatováclavské koláče, jak jsi ustupovala od našich hranic, jak jsi se chtěla smířit s Němci za Protopopovů a Rasputinů, jak jsi se smířila s nimi za Leninů a Trockých, jak jsi se drobila, tříštila a rozkládala před našima očima, jak jsi propadala běsnění a krvi! A když jsme mysleli, že nás voláš ku pomoci, jak jsi sama nakonec zvrhla a zhanobila naše dílo! Nebylo dne, abys nám znovu a znovu nepodala už za jitra krmi, plnou hoře a zklamání! Nebylo chvíle sebe krásnější, aby za ní nečíhaly okamžiky zrady, nebylo věci sebeslavnější, abys ji nestrhla v hanbu! Překročila Karpaty, ale dala ses rozbít u Gorlice, provedla jsi mohutný ústup, zastavila náhle pochod nepřátelských vojsk, ale oddala ses pak na celý rok lenivé nečinnosti; odhodlala ses ke skvělé Brusilově ofensivě, ale zarazila ji najednou a nepochopitelně! Provedla’s nacionální revoluci, abys odvrátila zradu na spojencích a dovedla Rusko k vítězství, ale revoluci jsi proměnila v sociální a administrativní chaos, který vypíjel všecky tvé vitální síly! Rozhodla se’s s Kerenským, že přemluvíš svůj lid k boji za vlast a za výboje převratu. Po československém Zborovu přišel tvůj Tarnopol. Pak jsi s Leninem volala „válku válce“, ale předvedla jsi světu „občanskou válku“. Proklela jsi ruského Imperatora a jeho generály, proklela jsi i ruského Dantona a vojevůdce první revoluce – abys podala ruku Imperatoru germánskému a smířila se s jeho generály v Brestu Litevském! Prohlásila jsi právo sebeurčení, ale bojovala jsi s Ukrajinou, s Gruzií! Mluvila’s o světové revoluci, ale podepsala’s smlouvu, že nebudeš provozovati agitace proti centrálním mocnostem, ani trpěti na svém území oddílů, nepřátelských Němcům! Vždy jsi činila vše, co se líbilo Němcům, proto’s přepadla i naše vojsko! A pak jsi čekala toto vojsko v Moskvě, a pak se ti zazdálo, že by toto vojsko tě mohlo spasit – posílala’s proti němu rudé pluky a v jeho zádech rozežíralas kolčakovštinou a atamanštinou mu půdu pod nohama, a když jsi vše poničila a pokazila, co bylo učiněno na tvoji záchranu, znovu jsi volala toto vojsko a klnula mu, že tebe, lenivou, zachvácenou sobectvím a zbabělstvím, prý zradilo a opustilo…

A přece – nemohli jsme tě nemilovat!

Proč jsme tě museli milovat? Proč tě musíme milovat? A proč na tebe nezapomeneme do konce životů svých? Proč se nám tetelí srdce, opouštíme-li dnes tvoje břehy? Proč se nám hrnou slzy do očí, díváme-li se dnes do tvých očí modrých a mlžných? Proč náhle zase zapomínáme na vše, čím jsi nás denně zraňovala? Proč je nám úzko o tebe, proč se chvíme o tvé příští, proč pojednou živě a velebně z hrůzy, krve a zmatku vystupuje před nás tvá ohromná krása, tvá nedozírná dobrota a něha, tvá tragická velikost?

Z jakých pratajemných sil jsou utkána nespalitelná a nezpřetrhatelná pouta, jimiž nás vážeš k sobě? Budeme míti od nynějška dosti odvahy, abychom se rozumně posmívali mysticismu kmenovému, veliké víře v pospolitost a v příbuzenství, když nic živěji v této chvíli necítíme ve všech svých nervech, natož ve své duši? Snad přijdou chvíle únavy, chvíle úvah a studených počtů – ale kdo nám vysvětlí, co je to, tento horký, divný, hluboce dojímavý cit, který proudí z našich srdcí k tobě, i ze srdcí těch nejposlednějších a nejprostnějších? Koho jsme kdy v životě takto milovali? Z každé jiné země, jež by nás obdařila takovým hořem, jako ty, utíkali bychom s prokletím na rtech a ani bychom se neohlédli. Ale my v této chvíli stojíme před tebou, mučíme své oči, abychom zahlédli aspoň stín, drahý tvůj stín, naše veliká zhrzená lásko!

A přece jen, jakou nesmírnou a nezdolnou sílu zřeli jsme právě v tobě – a doposud zříme. Opravdu jsi podobna mohutnému zvířeti, medvědu, do nějž bylo vypáleno tolik ran a zatknuto tolik nožů – ale zvíře stále stojí na zadních nohách, mručí hrozivě, krev se leje z jeho cév a barví sníh a píše na sněhu mocné slovo: Nezdoláš mne! Potácí se kupředu, klesá a opět vstává, líže své rány, šermuje mohutnýma prackama proti nepřátelům z celého světa a posléze řve do všech jeho úhlů: Nezdoláš mne!

A jednoho dne – za onoho času, který přijde – bude tu státi, Míša silný a zdravý, s jiskrnýma očima, plnýma života, a půjde sám, bez řetězu švábského medvědáře, neboť ho nepovede už ani graf Frederichs, ani tovaryš Bronštajn, ale ani ne Kavkazan Džugašvilli. Jako šli k čertu Stürmerové, Rodzjankové, Miljukovové, Kerenští, tak půjdou k čertu Leninové, Tročtí, Kameněvové, Zinov jevové, Radkové, za nimi Stalianové, Bucharinové i Čičerinové. Rus, a to je velká černá země, bezhraničná Rus mužická, vydá svého muže a vydá svoji vlastní a původní sílu, jež bude řídit její kroky užaslým světem.

Pro tuto sílu, utajenou nyní a zahalenou dosud výpary z tvých kouřících se ran, milujeme tě, musíme tě milovat a budeme tě milovat do skonání světa.

Neboť jednoho dne budeme všichni – jedno!

Od pohraničných českých hvozdů i od věží Budyšína, od Dunaje, Mury, Drávy a Sávy, od moře adriatického a jónského, od Bosporu i od Baltu až k velikým žlutým vodám na dalekém východě, od ledovitých moří severu až k hranicím Číny, budeme jedno veliké a mohutné tělo, dýchající jedinými plícemi a bijící jediným srdcem. Není-li v nás této víry, marna jsou slova naše a naděje naše. Dáno jest nám Bohem, spojiti tyto konce světa láskou a mírem. Velikým milosrdenstvím, prostým honosných, učených slov, ale plným síly a jasu, organisovati budeme velikou oblast slovanskou, a vše, co k ní věky a skrze osudy věků se připoutalo, co k ní náleží, co z ní žije! Neboť země sama vyměřila díl tento, ohraničujíc jej horstvy i vodami, a stanovila úkol jeho pro budoucí věky! A ti z nás, kteří nyní půjdou ke svým kovadlinám a ke svým pluhům, zmáhati budou klidně, obezřele, postupně a vytrvale šedou svoji práci nastávajících dní: ale perspektiva tato bude stát provždy před jejich očima, neboť není zdravého života bez veliké naděje a není drobných vítězství bez veliké víry ve vítězství hlavní, jehož podobu vidíme stále na obzoru a na konci cesty, po níž se ubíráme. A po níž se budou ubírati naše děti!

Děti!

Synové i dívky, muži i ženy, otcové i matky – i jejich děti a děti jejich dětí! Veliký nástup pokolení za pokolením, veliký pochod Dějinami, neboť bije hodina našeho rodu! Nesmí nás zmýlit tíha včerejší minulosti, ani pochyby, ani potíže, ani strázně a nepřízeň světa! Viděli jsme tady, jak těžce a s nekonečnými strastmi se rodilo děcko naší svobody, jakými bolestmi a malátnostmi procházela naše vlastní duše. Ale nic na světě nesílí, nezmáhá-li odpor! A my, kteří jsme potřeli násilí, nebudeme se báti slova – síla! Síla je vždy spravedlivá – pouze násilí je dílo Satanovo, tak jsme si říkávali loni i předloni. A pravdu jsme si říkávali!

Ty, hnědá země, potopená v mlhovinách, rozuměla jsi nám přece jen – i když jsi nás mučila, zrazovala, zklamávala a vyčerpávala až k smrti! Rozuměli jsme si spolu – a marně se snažili ostatní, aby se dorozuměli s tebou! Ani Němci na západě, ani Japonci na východě, ani všichni ti Angličané, Francouzi a Američané, kteří se tu potloukali mezi tebou a námi, nedokázali zachytit jediný pravdivý tep tvého srdce. Ale my jsme aspoň tušili tvoji pravdu a hlas tvůj zněl echem v naší duši, neboť ozvučné stěny její jsou z téže látky, jako ty. Proto stojíme tady v úžasu, v oněmění, všecko v nás se vztahuje k tobě, všecko po tobě volá, i když se snažíme vypadat klidně, rozšafně, moudře a spokojeně, že jedeme domů a že je konec hrozného trápení a že nás čeká teplé, vyhřáté hnízdo; i když vtipkujeme, i když se rouháme tobě, i když si namlouváme, že „tě máme dost“ A zatím – naše oči i naše duše jsou plně obráceny k tobě – a za chvíli, až odrazíme od tvých břehů, padne na nás tesknota jako na nikoho jiného, veliký žal, hrozný zármutek. A budeme, dokud zůstaneme živi, zpívat tvoje písně, tíživé a úžasné…

I kapitán Korda stál tu mlčky vedle vojáka Budeciusa.

Loď ani nevyčkala skončení hymen. Zasupěla, zaskuhrala, rachot jejích šroubů a kotlů naplnil vzduch a ostrý výkřik píšťaly, bolestný a trhající nervy, rozrazil se jitrem.

„Konec!“ řekl Korda posupně.

Budecius se probral ze svých myšlenek a podíval se na svého druha. Vida – Korda! Do nedávna neměl o něm snad ani tušení. Před nějakým časem ho vůbec neznal. Ale teď – teď ho má rád. Proto mu tiše odpověděl:

„Snad i počátek…“

Kapitán pokrčil rameny.

Loď „Střelok“, která se přijela rozloučit, se nyní vzdalovala. Bylo slyšet velké hromadné volání, čapky a šátky se třepotaly ve vzduchu. A vše se zmenšovalo, vše mizelo. Mizel i Ruský ostrov…

„Je nás tu jako much…“ řekl po chvíli Korda. Jen aby něco řekl.

„Několik tisíc…“ řekl Budecius. Jen aby něco řekl.

„Jede sebou i hospodin Ivanov,“ poznamenal kapitán. „O Zinočce nechce nic vědět. Konce buržoasní výchovy, řekl mi docela lhostejně, když jsem s ním ráno mluvil. Ptal jsem se ho, proč opouští Rusko? Řekl: je nutna „peredyška“. Docela jako Lenin. Vyčerpali jsme, povídá, všecky dosavadní možnosti jakožto partaj. V ničem jsme se jí nezpronevěřili. Zůstáváme i nadále zarytými nepřáteli sovětů i reakce. Nejsou-li podmínky pro naši „dějatělnost“ zde na východě, najdou se jinde. Snad na západě. Snad i u vás, v Československu. Je u vás, povídal mi, demokratický režim, dosti levý a rozhodně pokrokový. Někteří jeho soudruzi už odjeli a žijí prý v Praze, kde se jim dobře daří. Nu, Bůh s nimi! Nebyli to zlí hoši, tihle eseři. Nadšení, radikální, cosi jako naši národní sociálové se zemědělským zabarvením. Litoval ovšem své sestry, znamenité báryni Sorokinové, maminky. Říkal o ní, že to byla dobrá ruská duše a že ji kazilo zlatokopské prostředí, v němž žila od své svatby s hospodinem Sorokinem. Musel jsem mu dát za pravdu. Jak se jen mámočka starala, aby mně vystrojila parádní svatbu tehdy v Irkutsku! A nebyla to přece parádní svatba, řekni? Nu, vidíš! Aspoň kohosi z příbuzenstva budu mít doma v Čechách. Možná, že ho budu jednou ukazovat sedlákům v naší vesnici a budu říkat: Chlapi, podívejte se, to je opravdický Rus a je to strýc mé nebožky ženy. Nebožky, vaší ženy? Neboť – co jiného? On se těší, jak rozblázní celou Evropu proti bolševické tyranii“. Ovšem, kdyby Evropa řekla, že teda půjde na tu tyranii, tak bude protestovat. Proti „intervenci“! Ale to máš tak: přijede k nám a bude vydávat nějaký časopejsek. A bude se dovolávat naší pokrokové veřejnosti. Nu, což, žít se chce – a to je právě slovo ruské. A co – i nám se chce žít, není-liž pravda? Už jsem si také myslel, že skočím do moře. Ale vzpomněl jsem si, že mi někdo vypravoval o rozhovoru, který se kdysi vedl, tuším, právě ve tvé staré rotě. A tu jsem si řekl s těmi kluky: plivni si do moře, ono se nezpění. Co by se mnou, s hnijícím pomerančem, moře dělalo? Plaval bych na povrchu a rackové, kteří tady teď kolem nás poletují, ani by si mne nevšimli. Tož tedy i starý Korda jede domů, u sta hromů, a celkem se to dobře rýmuje. Jenže, člověče, co budu dělat doma, to opravdu nevím. Parcelují tam prý velkostatky vostopryč! Přijdu s chleba, továryši komisaři! Snad zůstanu sloužit na vojně. Ale jsem, kamaráde, na mírovou a demokratickou vojnu, jaká teď bude, tůze sprostej! To by byly samé interpelace v parlamentě pro ty mý „kluci sakramencky“ a podobny věci. Jeden náš kluk, oficír, měl tady ve zvyku říkat klukům „vy pavijáni“. A víš, co mu řekli? Že by si to prej ani doma nesměl dovolit – ten bratr! A prej – buď jsme všichni pavijáni, tedy i s ním, nebo jsme bratři! To víš, naši kluci! To je partaj pro sebe.

O těch si budeme ještě doma moc a moc povídat. A při tom ti kluci měli toho svého rotného pavijána velmi rádi. Ale… my už se vzdalujeme! Jen se podívej…“

„Dívám se…“ houkl Budecius. A aby nějak přemohl sama sebe, odvrátil se od zábradlí a vybídl kapitána Kordu k procházce po palubě lodi.

„Máš tu vše,“ řekl Korda, „co si srdce přeje. Já nevím, jakými kouzly se ti lidé dostali na naši loď. Ale, musíme být veseli, kamaráde. Vždyť jedeme domů, či ne? Hle, to je Mitsukoši, můj přítel, Japonec. Ráno jsme se spřátelili. Jede do Československa, studovat naše sklárny. Potvora! Naučí se tomu, víš, a bude potom vytlačovat náš skelný průmysl z dalekého a možná i blízkého Orientu. Povídal mi, že koupí naše dělníky. A že prý Češi a Nippon – to je jedno. A že naši dělníci se budou mít v Japonsku jako v ráji. Budou prý pracovat jen v košilích ze surového hedvábí. A támhleten pán je mister Dayton. Američan. Také jsme se dnes ráno spřátelili. Nabízel mi láhev whisky a prosil mne o informace. Koupí všecko. Železnice, silnice, elektrické dráhy, doly a hutě, lesy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, petrolejová a naftová zřídla, krátce koupí celou republiku. A byl by ochoten dovézti k nám milion čínských dělníků, budou-li mu naši lidé příliš drazí. Zde je mister Smith, Skot, missionář, také Američan. Ten něco slyšel o našich Husitech a umínil si, že převede celý náš národ k baptistům. Baptisté jsou prý přímí duchovní potomci Husovi. Zde je mister Patrick Hutchins, Irčan a bojím se, že je katolík, také Američan, Ten zase mi vykládal, že jede k nám studovat náš rasový typ on všude tohle studuje, a studoval teď i tady v Rusku. Hledá Kelty a tvrdil mi, že my jsme smíšenina Bojů, Markomanů a Slovanů. Bojím se, že to je veliký učenec. Jako kluk jsem četl Zeyera a nejasně se pamatuji na nějakou legendu o Erinu, tak jsem se mu o tom zmínil – měl velikou radost. A támhle ten pán je monsieur Tardier, lámal jsem s ním francouzštinu, ten prý jede s námi už z Kyjeva a rozumí textilu. Mimo to se zajímá o strakonické fezy, poněvadž Francie má teď Maroko a Sýrii, kromě ostatních mohamedánských zemí. A tento vysoký, hubený sir je pan Sloughter, Angličan, a to je jeho lady, ten dámský kostlivec s ušlechtilými slaměnnými vlasy. Byl ředitelem továrny na papír v Petrohradě, nyní zvěděl, že je u nás nouze o papír, zařídí u nás papírny. Tvrdil mi, že zná grafiku Šimonovu a blahopřál mi ke šťastné budoucnosti našeho mladého státu, který prý bude jádrem nového velkého dunajského mocnářství jednou, jež povstane na rozvalinách říše Habsburgů. Nu – a o Ivanovi jsem ti už povídal. Je to lodička – takováhle!“

A Korda učinil gesto, jež svého času odkoukal od Rameše.

„Ale kromě toho,“ pokračoval po chvíli kapitán, „jede s námi také několik našich německých krajanů z Republiky. Je ti to samý Nowotny, Patzak a Baeran, vesměs hodní hoši, kteří u našich kuchyní škrabali brambory. Budou-li tak hodní i u nás doma, není si pak nic lepšího přát. Jeden z nich mne oslovil: Bruder Hauptmann! Dojalo ti mne to, člověče…“

Loď vyplouvala již z ruských vod. Slunce stoupalo, blížilo se poledne. A chlad vladivostockých břehů tál, blížil se teplý vítr. Počasí bylo velkolepé. Celý tento daleký východ planul ve zlatě. Voda moře pod parníkem, hrubě prorážejícím modrozelené vlny, šuměla a pěnila se.

V té chvíli opět všecka zábradlí byla obsazena. V rozjasnělé polední hodině náhle z mlhy, jež opadla, se zjevilo pobřeží Ruska. Byla to klikatá modrošedá hradba na západě.

„Rusko! Rusko!“ volali vojáci na palubě.

A mávali čepicemi chladné a němé zemi, jež se vzdalovala a vzdalovala.

Náhle nastalo všude obrovské vzrušení. Všichni se hnali k jednomu místu. A po chvíli zaječela lodní siréna. Znamení poplachu.

Útroby lodi zaskuhraly, komíny zvolnily dech, všecky mašiny dole zaskřípěly, loď zastavovala. A za okamžik se zvolna šinula pozpátku. Bylo slyšet povely lodních důstojníků, volání plavčíků, zmatený hukot všech.

„Někdo skočil do moře…“ zaslechl Budecius vedle sebe.

„Spouštějí záchranné čluny…“

„S tím je amen…“

„Žraloci…“

„Je to náš bratr…“

Kapitán Korda i Jan Budecius spěchali na záď lodi a hleděli se protlačit k zábradlí. Konečně Budecius viděl ve vlnách člověka, hlavu úplně bílou s vlajícími kučerami. Plavec statečně ploval zpět – k dalekému pobřeží.

V té chvíli stanula vedle vojáka americká ošetřovatelka. Její tváře byly propadlé a jakoby zvápenělé. Zachytila se s námahou za Budeciusovu ruku. Říci nemohla nic.

„To je bratr Skála,“ zašeptal v hrůze kapitán Korda.

„Ano,“ řekl Budecius zkroušeně a pokorně.

„Půjdu tam,“ rozhodl Korda najednou. „Jsem znamenitý plavec. Vytáhnu toho kluka. Kam to plave?“

„Do Ruska…“ zahučel Budecius. „Jenom… hleď však…“ A ukázal na moře.

Moře bylo nyní hladké a prázdné. Na místo, kde zmizela v hlubinách po těžkém zápase bílá, jinošská hlava, plulo nyní několik vojáků, kteří naskákali do moře, aby zachránili bratra, a za nimi dvě záchranné loďky s americkými plavčíky v bílých bluzách. Celou hodinu trvalo pátrání po utonulém. Nadarmo!

Mezi tím se vojáci nahoře hašteřili.

„Vždyť přece měl býti stále hlídanej. Vždyť se vědělo, že je bláznivej!“

„Ta sestra ho hlídala. Ta Češka…“

„No jo, bratříčku, von se jí najednou vysmek a skočil dolů…“

„A pořád byl tichej. Vypadal docela normálně. Až teď, když ta mlha polevila a bylo vidět břehy, utrh se a skočil do moře…“

„Viděli ste ale, jak plaval? Dobře plaval! Pořád tam, k zemi! A pak začal najednou a rychle slábnout. Jako když ho něco stáhne dolů. Chudák bratr kapitán!“

„Byl prý u Kapellovců. A ta sestra, to je prej jeho milá…“

„Jo… byl z prvního pluku. Voják od Zborova… Tam byl raněn do hlavy a od ty doby prej vůbec trochu magořil…“

Bylo slyšet nyní český povel:

„K poctě zbraň!“

Četa vojáků ve zbroji se tu zatím shromáždila. Postavila se čelem k moři, k místu, kde zahynul kapitán Jiří Skála. Vojáci zdvihli pušky a setrvalo vše okamžik v hlubokém mlčení.

Bylo to poslední mlčení, v němž vzdali také počest zemi ruské.

Neboť za okamžik, když loď opět se dala v pohyb, octli se na širém moři. Lodní zvon je zval k obědu. Jakoby se bylo nic nestalo.

Život šel, běžel, letěl dále. Loď plula. Oblaka se hnala po obloze, vlny uplývaly dozadu. Život šel dále… Je nutno žít…

Pan Mitsukoši, pan Dayton, pan Smith, pan Patrick Hutchins, pan Tardier, pan Sloughter s lady, soudruh Ivanov – klidně obědvali v důstojnické jídelně.

Kapitán Korda, o nějž se nyní musel dělit Rameš s panem Kódlem, seděl s oběma vojáky ve své kajutě. Pan Kódl ho hleděl rozhodně a za všecky ceny rozptýlit, ba i rozveselit. Ale dělal to dnes nějak špatně. Dokonce špatně napodobil i Vojtu Barocha, na kterého si v zoufalství vzpomněl:

„Nevzali jsme sebou nic, vo všem je veta…
Jedeme, jedeme – kolem světa…“

Slyšel, chudák, kdysi cosi podobného od vojáků-studentů, i utkvělo mu to v sluchu. Ale Kordu tím ovšem nerozveselil.

„Rusko… Zinaido Alexandrovno… i ty, mámočko… Bajánečku… Bajkale, kterého prodali Japoncům… A ty… ty… bratře kapitáne Skálo! – – – – A vy, vojáci, spící u Zborova! A mrtví… mrtví… tisíce mrtvých, od Kyjeva do Vladivostoku! To jsme vám udělali defelírku. Deset tisíc kilometrů! Anabase… Anabasička…“

To mohl vydržet jen Rameš, který Kordu znal. Ani pan Kódl však nevydržel. Byla už noc a tma, kdy potichu vyšel na palubu. Na nebi byly myriády hvězd. Bylo vlaho, téměř teplo. Loď vplula už do čínských vod.

Mnozí vojáci i důstojníci ustlali si na palubě.

Lehli si prostě na podlahu a přikryli se plášti. Vzadu, docela vzadu, směrem k Rusku, dávno již zmizelému, stály dva stíny. Pan Kódl je poznal, ale neodvážil se, přiblížiti se k nim.

Asi by nerozuměl tomu, co si povídaly.

Byly tak malé a útlé ty dva stíny mezi mořem a nebesy. Moře světélkovalo a na nebesích co chvílí spadla hvězda. Bylo ticho nesmírné, a loď, ohromný americký parník o čtyřech komínech a o spoustě tun, byla žalostná mezi těmi vodami a oblaky, že na pana Kódla padla taková úzkost, takový děs a živočišný strach, že zašeptal v hrůze – v první hrůze, jež ho potkala za světové války:

„Kruci… nic za to nedám, že je… že je ňákej Pán Bůh!“

A odplížil se jako velký lovecký, olysalý pes do podpalubí, kde spali v několika patrech pod sebou vojáci. Pan Kódl jako vždy a jako všude na světě, našel i tu záhy nějaké kamarády. Nespali někteří z nich, dumali, snili, vzpomínali. A pan Kódl začal opět:

„Nevzali jsme sebou nic, po všem je veta.“ Kdosi mu dopověděl, patrně nějaký student: „Jen pušku japonskou a ruble Kolčaka, Maklenky místo Madlenky, brožurky Lenina, labyrint Ruska a světa…“ Ale stařík recitoval dnes velmi vážně:

„Nevzali jsme sebou nic, po všem je veta…
Jedeme, jedeme – kolem světa…“

EPILOG

I.

Zlatistá odpolední pára nad řekou se rozplynula.

Z opálové mlhy vystoupilo nyní město.

Jan Budecius hleděl na ně s údivem a s jásotem v duši.

A přece je znal, znal od dětsví! A přece bylo nové! A přece bylo krásnější, než kdykoli předtím.

Viděl města tohoto světa. Viděl mohutná a barvitá města Východu. Viděl ozářená nábřeží Singapore, ohromné chrámy a pagody Indie, kouzelné Colombo, přístavy Arabie, pyramidy Egypta, města ve Středomoří, v běli svítící mola Italie…

Ale tak krásného města, jako je toto, neviděl nikde na světě!

A ze všech moří, jimiž proplul, nejkouzelnější mu připadalo veliké obilné moře české, jež zlátlo nyní všude okolo tohoto města, daleko široko až k modrým břehům hor, až k ostrým, sopečnatým kdysi kuželům Středohoří a dále na východ, na východ…

Byl doma.

Seděl v odpoledním letním tichu nahoře – na Nebozízku.

Byl tu téměř sám – bylť všední den. Lidé pracovali. I číšník, který tu bloumal a utřel občas stůl či narovnal ubrus, znamenal práci a zaměstnání.

Jen Budecius měl štěstí: byl zatím bez zaměstnání…

A proto mohl se dívat… dívat… Nemohl se dosti vynadívat.

Opakoval si každou věž a vížku. Nezapomněl ani na vinohradskou vodárnu, stojící na protějším kopci – na obzoru, a shledával, s kterou baštou světa mohl by ji srovnat! Ah – ale což teprve nábřeží! Od Františku až ke Křižovníkům, Svatý Salvator, pak stromy na nábřeží Masarykově – Masarykově! opakoval si voják. A Národní divadlo! A za tím vším kamenný rytmus, vážný a ladný, trochu přísný, ale přece jenom ne ponurý, barok zápolící s gotikou, dvih i klad, verš trochejský, který se zakončuje daktylem… Ale což to! je to píseň, česká píseň, a je česká, a teprve nyní vidí, jak je česká, jak je nezrušitelně česká! Jak tryská z této země! Jak je prohřáta touto zemí!

A nalevo odtud stál Hrad. Vlála s něho presidentská vlajka.

Pravda vítězí!

– Ano, naše pravda zvítězila, – řekl si voják. Naše pravda zvítězí i nadále, bude-li míti tolik síly, kolik jsme jí měli v tomto zápasu. Jen síly je nám třeba, ó, Pane! Duj tedy, vlajko presidentská, a volej svůj lid k zdatnosti! Nauč ho býti lidem křepkým, ale i věřícím, ale i veselým! A vyved‘ ho z ponurého sklepení myšlenek těžkých, marných a rouhavých! Obrať ho i k Bohu, i k zemi, kterou mu dal Bůh!

Díval se na most, na starý most, plný soch. Kterak spojuje staré i nové město, levý i pravý břeh! Sever a jih! Tam – na Václavském náměstí, hřmí nový život. Proudy lidí se valí dolů, nahoru. Vše kypí!

I shledal Jan Budecius, že vše dobré jest.

Velký příval optimismu jej zalil. I řekl si: Nyní nezlenivět! Jen se nevzdáti mlze, pohodlí, sytosti, ani černým, mrtvě se vlekoucím myšlenkám! Žij blaze v nás, junácká sílo, a probuď ještě vytrvalost a tvrdošíjnou vůli. Ti všichni tam dole, i já sám, chtějí žít, a teprve nyní chtějí horoucně žít, skutečně žít! Z vegetace, dotud mdlé a rozpačité, rodí se nyní a šlehá do výše jiskřivý, bohatý život. Nechť tedy města hučí prací a „velké širé rodné lány“ prohýbají se a dmou se plodivostí, zpívají orbou! Stavějte domy, zřizujte zahrady, zakládejte štěpnice a školky, prokládejte železnice odlehlými kraji, zalesňujte holé vrchy, upravujte silnice, elektrisujte, vztyčujte radiostanice, označujte letiště, budujte majáky. Toč se a vrč – ne můj kolovrátku, ale ty, stříbrná vrtule rozkošného avionu – československého! Žeňte se kupředu, automobily, ať žijí naše značky – československé! Nostež parníky, vody Vltavíny, vody Labe, Moravy a Dunaje, vody československé, jež křtíte děti československé! Dej, země, chleba hladovým, a ty, slunce československé, jasu očím zarmouceným.

Setrval zde v osamění až do večera.

Ale ani v soumraku se město nezasmušilo, nezesmutnělo. Rozezpívalo se ještě více: hudbou světel! Slyšel nyní zvonce tramwají, horlivý hromadný šepot večerních ulic, stoupající sem vzhůru!

Vzchopil se tedy. Je nutno sestoupiti mezi ně, mezi lidi dělného života. Věděl velmi dobře, že zde, v rozprouděných ulicích, procházejí ještě mnozí a mnozí, kteří mají temno v duši. Z hospůdek, zakouřených a špinavých, se ozývaly hlasy lidí mrzutých, nespokojených, reptajících jako Židé. A věděl, že reptají stejně nad hrnci masa jako na poušti. Stejně ti, kteří berou desátek, jako ti, kteří jej dávají. Věděl vše, co měl a musel vědět. Ale bylo to skuhrání starého času, který dohníval pod novou zelení.

Věděl vše – ale viděl dále.

Nebyl jasnovidcem – byl pouze člověk věřící.

Blízko Karlova mostu se zastavil.

Uslyšel zpěv. Ozýval se z hospůdky malostranské, jejíž okna byla všecka osvětlena. Hospůdka asi byla nabita.

„Volga, Volga, mať rodnaja…“

Hle, jsou doma, řekl si. Jak jim je? Slyšel o příjezdu prvního pluku. Ovšem, slavný příjezd! A přece prý ne tak slavný, jako těch nejprvnějších, kteří vstoupili do osvobozené země. Ale přece – mohutný. Šli tehdy, jako dnes ráno ti, kteří přijeli s ním, po ulicích města, oči v daleku… Oči, jež přivykly dálkám! Snad jim byly úzké a těsné tyto ulice! Snad jim bude úzký a těsný tento život!

Šli tedy dolů po „Václaváku“, jak o tom snili od roku čtrnáctého. Ne všichni šli. Ti, kteří šli, nesli ve svých očích i zvěst o padlých bratřích. Šli po Příkopech, které se jím trochu posmívaly, jako to činívaly i před válkou, kráčeli-li tudy čeští a slovenští lidé. Z krámů i krámků hleděly na ně oči, jež dovedly být chvílemi také ironické.

„Hübsch! Prachtvoll! Na – nu!“

Ale došli na Staroměstské náměstí. Stanuli mezi Radnicí a Týnem. Pod sochou Mučedníkovou.

A malý okamžik ticha, který vyvstal mezi jejich „K poctě zbraň!“ a řečmi, jež se snažily je oslavit, přivanul do jejich srdcí na tomto místě náhle celé dějiny toho lidu. A viděli pochod jeho drahnými věky, plný strázní i vítězství, plný únavy i síly, ne nepodobný jejich anabasi…

Co řeči! Vědí vše, co potřebují vědět. I to, že nenajdou vše, jak si představovali, i to, že je potřebí trpělivosti. A že je potřebí věrnosti i kázně.

Lid jim mával šátky, praporci, s oken a střech domů vlály prapory.

Ale vojáci tito vesměs mlčeli, i když mnozí z nich mávli rukou. Neboť mnozí z nich měli také oči zvlhlé… A udivené nad tím, že už jsou doma. A že je tady svoboda.

Teď, navečer, zasedli tedy ke stolům, dali si našenkovat zase po letech piva, vyprávěli, pili, zpívali.

Zpívali „Volga, Volga…“ a jejich děti snad budou zpívat „Bývali Čechové…“

Jan Budecius se přiblížil k otevřeným dveřím hospůdky.

Opravdu, plno. A hle, i veselo!

Jenže tato veselost se střídala co chvíli s nějakou tesknotou.

Je veselo. A je i teskno.

Neboť: K noze zbraň! Pohov!

Jedni říkají: Pohov – na vždycky! Druzí opatrněji: Na jak dlouho?

Neboť život jde dál. Nebe bývá čisté. Nebe bývá oblačné. Nebe bývá bouřlivé.

Prach v suchu, bratři, i vy, kteří kráčíte za nimi!

„To vám bylo někde u Simbirska, víte, toho hnízda, co odtud vyletěl Lenin,“ vykládal tu Hofírek vojákům, kteří dnes přijeli, „to sme šli do velikýho mazce, a všecko šlo sebou, i muzikanti, krejčí i ševci, ba i písaři a rotný psové. Tenkrát to vůbec nešlo, aby se někdo ulejval. Franta Valenta, kluk z naší roty, fajnovej dobrej kluk, dostal ji do břicha. No, břicho měl na maděru. A ještě volal: Kluci, bratři, nenechávejte mne tu ležet. A co sme mohli dělat? Já jdu k němu, povídám mu: Frantíku, co je ti? Myslíte, že ten kluk zabrečel? Měl jsem v bandasce trochu zteplalé vody, vyčistil jsem sám tou mizernou vodou Valentovi tu ránu vod písku a vod hlíny, nacpal jsem mu střeva zpátky do břicha, zafačoval a odtáhl k saniťákům – a víte, že ten kluk se uzdravil? Za rok na to ho zabili bolšáni v tajze…“

„Drbani!“ ozval se pan Kódl. Také přijel. Také už byl doma.

„No – a jak se vám tu líbí, pánové?“ ozval se měšťan malostranský, který tady vyvaloval oči.

„No… dobrý! Dobrý celkem. No… v Rusku to bylo taky dobrý. Kluci, co pak to tam bylo tak zlý?“ ozývali se na to hlasové.

„Bude se nám stejskat!“

„Mně se už stejská.“

„Vždyť jsi teprve dnes přijel!“

„No jo, ale už se mně stejská… Až se, kluci, rozejdeme… Až se rozeběhneme na všecky strany. To bude smutný…“

„A co se vám tady tak nejmíň líbí?“ otázal se měšťan malostranský.

„Keťasi a bolševici!“ prohlásil Hofírek. A všichni s ním souhlasili.

„Já, člověče, ani snad domů nepojedu,“ zahučel mezi nimi smutný hlas. „Mám to doma všecko na ruby…“

„A to zas já, panečku,“ odpověděl kdosi smutnému hlasu, „chňap jsem se dnes s naší mámou na nádraží – a jaká je z ní teprve pěkná ženská! Nu, musela teď večer vodject k dětem. Těšíme se oba na dovolenou a potom přijdu domů, mám kousek hospodářství – no a kovárnu přeci, starou, dobře zaběhanou. To bude chasa v Dubině koukat!“

„Ne abys tu chasu moc houpal.“

„A co bych houpal? Stačí, řeknu-li jen to, co jsem sám viděl.“

„No… a já… pft… cht.“

„Á, Liebermann! A nůžky máš?“

„Mám. Budu roubovat, přistřihovat… cht… Ten stromeček svobody se musí pěstovat…. cht… No, a nějaká práce také bude… Doly a hutě… Víte, stejskalo se mi někdy tam venku po těch černejch haldách… Cht… a možná, že se mně bude stejskat zas po Sibiři…. Holt, to bude teď všední den… ale i ten je někdy hezkej… A tam – to byla neděle… no, s pračkama a s rozbitejma hlavama…. Cht… jak bejvá někdy neděle.“

Starý Bobrujčan vážně zdvihl hlavu:

„Jen se mi nelíbí, proč tady ti lidé tolik nadávají! Jakoby jinde nebylo také trochu bídy, jakoby jinde nebyla i větší bída. Nelíbí se mi, že tu lidé nadávají. Dělat se musí všude a s neřády se bude lidstvo trápit ještě moc dlouho…“

„Volga, Volga, mať rodnája…“ zanotoval zase někdo. Měšťan malostranský zpíval sebou. A byl šťasten mezi nimi.

Když dozpívali, poznamenal Hofírek:

„A až si tak někdo z nás zazpívá taky: Olga, Olga…“

„Olga, Olga, máť… vy dacani!“ dotvrdil pan Kódl se smíchem a napil se mocným douškem z půllitru dobrého, českého piva. –

Jan Budecius šel dále.

Myslel na ně.

Jen aby jich nikdo nezneužil. Nevyužitkoval pro sebe jejich velikosti a jejich široké, důvěřivé vroucností… Je to národ československý, jsou to jeho vojáci… je to on sám ve své prosté a ryzí podobě. A právě proto mohl učiniti to vše, co učinil. Skrze jejich dětskou víru, junáckou sílu a mužného ducha. Kdo ví, kdy zase v budoucnu ze srdce národa vyvstanou bojovníci tak velicí a dojemní, jako jsou tito!

Tak si děl a kráčel v zamýšlení po Karlově mostu.

Na náměstíčku před sochou Karla Čtvrtého, vrazil v zadumání do jakéhosi občana.

Omluvil se slušně, a občan, vida legionáře, usmál se ochotně, nazdvihl bouřštičku a řekl:

„Ó prosím, prosím, bratře! Nic se nestalo.“

Nic se nestalo? pomyslel si Budecius. Podíval se na občana – a tu se mu najednou zdálo, že jej přece zná. Ó, zná jej, zajisté. Je to týž pan poslanec, kterého potkal tehdy, před léty, v prvních dnech rakouské mobilisace zde, na pražské ulici.

„Pane poslance… či…“ zarazil se Budecius. Či je dosud nebo opět poslancem?

Pan poslanec se zastavil. Pohleděl pozorně na vojáka. Opravdu! Je to „pan redaktor“.

„Pane redaktore!“

„Tedy jsem se nemýlil?“ vydechl Budecius.

„Né, né. Poslanec ten a ten. Nazdárek! Nazdáreček! Tak jste se vrátili? No, fešáci jste, fešáci! Dobře jste to provedli. A to je dobře, že už jste doma. Čeká nás všecky spousta drobné práce. Každý ke svému rádlu. Národ vás bude vděčně vzpomínat. Zapsali jste se zlatým písmem… zlatým písmem. My už jsme vám to odhlasovali. To by bylo pěkné, či ne? A vy jste přece tolik přispěli k našemu osvobození. A můžete nám být ještě velmi užitečni. Reakce zdvihá hlavu.“

Poslanec poklepal Budeciusovi na rameno a zakroutil si knír.

„A která reakce?“ optal se voják.

„No tak… vůbec… reakce! Reakce kulturní, sociální, hospodářská… a vůbec.“

Budecius pomlčel. Občan po chvíli se zeptal smířlivě:

„No… a jak pak? … Jak se vám tu líbí?“

„Dobře!“ řekl Budecius.

„Dobře?“ podivil se trochu poslanec. „To je dobře,“ dodal shovívavě. „To je dobře. No… nazdar! Nazdárek!“

„Na zdar!“ opáčil Budecius, zasalutoval a vešel na nábřeží, co pan poslanec zmizel v Husově ulici.

Budecius prošel k Národnímu divadlu a obrátil se do ulice, jež se nazývá nyní Národní třída.

„Cžjižsek…“

Četl dlouho tu firmu. Znovu a znovu.

I opustil Národní třídu.

Hle, Perštýn. Tady bývala před dávnými lety malá vinárnička. Petříkova vinárna. Sem se přece chodívalo. Tady se bouřívalo. Tady se reformoval svět, život, literatura a umění.

A vida, poznali jej tu naráz, jakmile vstoupil.

„Čtvrtku dalmatského, červeného!“ řekl vinárník. I to se shodovalo.

Vešel do prostřední místnosti. Bylo tu plno.

Náhle proti němu vyvstal chlapík v uniformě francouzského legionáře.

„Je-li možná? …“

„Jó, kamaráde,“ spustil na něj Augustin Sylvestr Hořčička, „to jen lidi, nikterak hory… Jó, kamaráde, kde jsou ty časy! V Kyjevě, v Universitě! Na pryčnách! A ruské báby. A kaviár. A krymské víno. A ovoce z Turkestanu. A vodka! Ale přece jsem odtamtud utekl. Do Francie, kamaráde, do Francie. A poněvadž mne zklamala, ta coura nad Sekvanou, pojedu do Afriky. No, co se divíš? Jó, kdo nikde nebyl… Do Afriky. Do Maroka. Budu dělat pokusnou farmu. Ferme experimentale. Hotová věc. Tento týden jedu.“

„A co Československo?“

Bývalý dragoman mávl rukou.

„Eh, la Tchécoslovaquie! Pesamment! To není pro mne. Nudím se tady, kamaráde. Smrtelná nuda. Já nejsem pro tyhle nové demokracie zrozen. Jsem člověk starého světa. Klerikál. Pro mne je Španělsko zaslíbená země. Kdyby mne jednou všecko zklamalo, odstěhuji se do Španělska – i kdybych tam měl být třeba kuchařem v brlohu nějakém „ve hradbách tam za Sevillou.“ To víš, člověk s fantasií se nehodí do této země. Tady, kamaráde, hned dostaneš kašel, rýmu, chřipku, anginu, lungenspitzenkatarh, zápal plic a tuberkulosu. To přece není pro mne! Projedu tu farmu, budu raději chodit žebrotou po španělských farách a budu se vydávat za bratra svatého Františka, vyhnaného teď po převratu z kacířských a zednářských Čech. Já, kamaráde, zůstanu věren naší svaté a veselé církvi římskokatolické, tím více teď, kdy jsem prostudoval pravoslaví a islam. A tahle země? Tahle pikhartská země? Tohle penství helvitů, pokrokářů a Židů? To přece není pro mne, dovol! Možná, že zakrátko budu už ve Španělsku a budu zpívat tam podle Fiorettů svatého Bosáčka: „A laude di esso Gesù Cristo, e del poverelo Francesco.“ A dobře mi bude v oné zemi.“

„A proč se’s tak zatvrdil proti Československu?“ tázal se Budecius starého vojáka, který proputoval svět.

„Tady, kamaráde, je to jako v poříčí řeky Amazonky. Samí papouškové. Jó, kamaráde, tady ti nikdo nevěří, že by z této země mohlo něco kloudného vzejít. Dřív jsme papouškovali po Vídni nebo po Berlínu, také trochu po Paříži, teď je u nás všecko Made in United States nebo Made in England. A tak tedy co mezi lidmi, kteří nevěří sami sobě? Ale ani to jejich vlastenectví za nic nestojí. Je právě takové, jako bylo před šedesáti lety. Představ si pivo – a tady se nic jiného nerodí – staré šedesát let. Nevím, co bys mu řekl. Když přijdeš mezi patrioty, vidíš tady sádrového a obronzovaného Jana Husa a Jana Žižku, oba zčernalé od fajfek, a pod nimi pět chlapů, kteří zpívají: Čech se Němce nebojííí… A když přijdeš k holičovi, jako se mně právě dnes stalo, najednou sedí na levo na pravo od tebe dva Židi, domlouvají se německy mezi sebou, a to klidně přes tebe, div ti oba rukama kolem huby nejezdí, a ještě se chechtají, když vidí, že má člověk legionářskou uniformu. Musel jsem na ně vyvalit svoje veliké oči a říci jim pěkně po habsbursku, aby tomu rozuměli: Maul halten! A hned zmlkli. A jak byli hodní, uctiví, nejroztomilejší Čechoslováci. Ti, kamaráde, poslechnou jak ovečky, jen jim umět zakomandovat. Ale co bys řekl našim lidem? Ondyno jedu vlakem, přisedne pán a paní do mého kupé, řeknou Verzeihen… a dál se baví mezi sebou česky. Mně, československému legionáři! A domnívali-li se, že jsem Francouz, pak provedli hloupost ještě větší. Představili se mu jako Bošové! Jó, kamaráde, dokud se v této zemi nezrodí také nějaká hrdost, dotud do ní se nevrátím, ani umřít ne! Zatím zůstanu světoobčanem!“

„A proč se’s stal za války Čechoslovákem?“ usmál se Budecius.

„Proč! Proč! Proč? I čerta! Já nevím!“ zahartusil dragoman Hořčička. „Tak se to nějak ve mně ozvalo – to zatracený češství! Ale teď tady pomalu při tomhle dalmatském vystřízlivuji. Inu, víno je jediné ve Francii. A to ne, co vy rádi, Čecháčkové, vaše bordeauxské sladké limonády. To musí být Bourgogne, víno, které chutná sluncem, je-li bílé, a zemí, hlínou, je-li červené. No, teď elsaská vína budou také dobrá. Ale nemysli si, že takové španělské víno nebo Porto je špatné. Jó, kamaráde, to se musí cucat, kousat, a ne to lejt do sebe po půllitrech, jak jsou Čecháčkové zvyklí na ty svoje nejmenší nádoby.“

Když se ho Budecius zeptal, jak se měl po odjezdu z Ruska, řekl dragoman krátce:

„Co? Přijel jsem parníkem do Francie. Brzo potom jsme rozsekali Boše a byl konec!“

Dragoman se olízl, zamlaskal, vypoulil oči a řekl závěrem:

„Jenže… mír měl být berlínský, a ne versaillesský. Ten byl před padesáti lety. Po padesáti letech měl být diktován v Berlíně. Snad by se tam našel také nějaký zrcadlový sál a také nějaký vodotrysk. A tahle věc se vymstí. Dějiny mají rády svoji symboliku. I svoji logiku.“

Jan Budecius po chvíli vstoupil do kavárny Union.

Tak tomu bývalo i před lety. Po sklenici vína černá káva.

I zde bylo živo. I zde našel známé. „Sví ňáky známy“, jak říkával barin pana Kódla na Sibiři.

Voják si tiše a skromně usedl k malému stolku u okna. Myslel si zprvu, že by mohl také chvílí býti opět sám. Opravdu, nikdo k němu nepřisedl.

Ale nebyl sám.

U kulatého stolu uprostřed prvního sálu seděla četná společnost. Bavili se všichni, zdálo se, znamenitě. Hovoru mnoho. A zřejmě – i mnoho vzpomínek!

Vždyť tu seděl i Macek, „poručík správní služby“, někdejší kadet Macek. Vedle něho tiše, zamlkle a pokorně seděla jeho ruská žena, Lydie Semjonovna. Sestra Borise Smirnova – – – Smirnova!

Nerozuměla asi rozhovoru. Vedl se česky. A kadet Macek líčil hrdinný pochod československých vojsk Sibiří.

„Situace byla úžasná…“ zaslechl voják. „U Bachmače jsme byli obklíčeni se všech stran….“

Budecius viděl také, že pod zrcadlem seděl kdosi, koho by měl dobře znát. Ten kdosi chvílemi naslouchal přes stůl vyprávění Mackovu. Byl to Singer. Týž, s nímž tu měl kdysi výstup, velmi zlý a snad i nesmyslný výstup. Bože, jak to utíká. To jsou leta! To jsou leta! A Singer se pranic nezměnil. Skrýval se za plachtou novin, jež nesly nápis „Prager Tagblatt“. Ale také „Berliner Tagblatt“, „Neue Freie Presse“ a „Bohemia“ ležely před ním na mramorovém stole.

Najednou před vojákem stanul člověk v černém kabátku, „listráčku“, zašilhal po něm a hodil před něho dva sešity revuí.

„Ještě vychází?“ zeptal se Budecius.

„Ještě vychází, pane spisovateli“, řekl nezvykle uctivě pan Patera. Také on se pranic nezměnil.

Jan Budecius vyšel opět na ulici.

Bylo před půlnocí. Ale bylo živo. Ulice si žila po svém. Nějaká dívka se octla po boku vojákově:

„Černoušku! …“

Budecius spěchal opět k nábřeží. A zase ke Karlovu mostu. A zase na levý břeh řeky. Přešel náměstí, kde stával pomník Radetzkyho.

Pak do Thunovské uličky a po schodech vzhůru. Z hospody „U krále Brabantskýho“ se hlásila „Madelon“ a „Marcia reale“.

Vyšel odtud důstojník v uniformě italského legionáře.

„Kam jdeš, Rusáku?“ ozvalo se před Budeciusem.

„Nahoru!“ odvětil Rusák.

„Na Hrad?“

„Na Hrad!“

„Tak počkej na mne, já tam někde bydlím,“ děl Taliján. A představil se:

„Já jsem poručík Hora.“

„Já jsem Jan Budecius!“

„I ty… carissimo! Opravdu? Jsi to ty? Ukaž se mi, příteli!“

Poručík, kdysi malíř Hora, nemohl se dosti nahleděti do tváří Rusákových.

„Ale dej pokoj! Paco! Jsi to opravdu ty? Boga mi, jsi to ty! Pamatuješ se, jak jsme si hvízdali: Před ohnivým drakom kto vlast zacloní? To je už prehistorie, příteli! Mohu ti tak říkat? No, bratr jsi každým coulem. Jenže tady doma to „bratr“ vypadá trošku jinak. Ale co na tom! No vidíš, my tadyhle u toho Brabantskýho krále míváme občas sraz. Dobrá parta! Moc nás není. Koukej mezi nás přijít. Jsme tady románští národové. Talijáni a Francouzi. Ale také Srbáci někdy přijdou. Já sám jsem všecko. Byl jsem, jak víš, nejdříve v Rusku, v České Družině. Pak šel jako rozvědčík do Rakouska. Potom jsem utekl do Rumunska, proplížil jsem se Bulharskem – a to víš, k bratrům Srbům. Do dnes se divím, jak jsem to vše dokázal. To je ti baláda, milej Honzo! Jednou ti to prodám v detailu. To se rozumí, také trochu za holkou jsem táhl, až do Srbska. Helena je teď v Bosně, dává se tam u májky do pořádku a přijede na podzim od Prahy. To půjdeš na svatbu – a později za kmotra. No, dělal jsem to sebou, hochu, to Srbsko. To je ti baláda! Balada o lidu srbském. My, Slovani, jsme přece jenom chasa tvrdá, náramná. Pak jsem byl na Korfu. Pak jsem přišel do Asinaru. A potom do Francie. Nakonec pak mne udělali instruktorem u italských legií. Co chceš víc? Víc jsem nemohl dělat, no ne? A co ty? Vypravuj, chlapče!“

Budecius vypravoval. Měl nesmírnou radost z toho setkání. A při vypravování, když už dávno stáli nahoře u Vosmíkovy sochy svatého Václava, na „plácku korunovačním“, jak tu říkali malostraňáci, zněly vojákovi v duchu stále nábožné rytmy někdejší písně Horovy: „Kto za pravdu horí“.

Ked zahrmia delá, orol zaveje,
za slobodu milú kto krv vyleje,
před ohnivým drakom kto vlasť zacloní,
tomu moja pieseň slávu zazvoní.

A nesmlčel Budecius nic. Ani o Jiřím Skálovi. Ani o Vlastě Žárské. A ani o myslivci Březovi.

„Chlapče, tohle je balada!“ vzdychl posléze smutně malíř Hora. „A jak tam, v horách, v myslivně? Vědí všecko?“

„Vědí…“ řekl Budecius hluše. „Psal jsem jim. Je lépe tak. Jsou to stateční lidé. A potom… ani Březa… ani Skála…“

„Nepadli nadarmo! Myslíš…“

„Vím to!“ řekl náhle Budecius.

Oba vzhlédli vzhůru. Cosi promluvilo tam nahoře. Byla to třepotající se, prudce bijící vlajka presidenta republiky.

II.

Byl červenec. Čas žní.

Dva muži a jedna žena vystupovali vzhůru po žamberské silnici. A zase: „skřivan zpíval, slunce plálo“.

Lidé pracovali na polích. Ženci a žnečky.

Nebesa tu byla nízko, i stály na nich co chvíli bílé, monumentální hrady oblak. Silnice, jež vytrvale a neúprosně stoupala, ukazovala jim napravo i nalevo údolíčka, přeplněná půvabem. Široké ulice lesních průseků, táhnoucích se po kopcích vzhůru a klesajících zase dolů do nížin a úvalů, byly zelené a lesy kolem byly temně modré, co paseky rzivěly, rděly se a co z lesních vývratů trčely do vzduchu, rozechvělého, teploučkého a lenivého kořeny vyrvaných dubisek, podobné kosmatým hlavám Krakonošovým.

„Komisaři,“ povzdechl si kapitán Korda, „proč mne tam vlečeš? Vždyť mne tam ani neznají. A potom – já se nehodím mezi poctivé lidi. Opustil jsem svoji ženu. To je bezmála jako zrada. Vždyť jsem ji tam nechal, komisaři, na pospas, na pospas cizím lidem! Ženu, děvečku – sirotka. Nikoho nemá! Potvora! A zajde tam, to uvidíš, komisaři. A ty si’s jako myslel, že mne ty hory uklidní. No, nevím, nevím, staroušku. Snad… snad… jsem já ti nějak unavený! Zemdlený! Jen po ticho bych volal. A ta Praha – u sta hromů! Co tam je bolšánů! A různé jiné pakáže! Jak se to všecko rouhá té republice. A ona? Republika? Také chodí pořád jen jako ve spodničce, nečesaná, nemytá. A v hlavě jí hučí. Pak máš někdy dojem, že neví čí je. Jestli je československá, nebo česko-německá, nebo česko-československo-slovenská, či německo-slovensko-maďarsko-česko-polsko-rusínská, či, čí? A kdo ji vybojoval? Nejméně je legionářská! Ale zase: legionáři! Bože můj! Legionáři! Všecko to stůně! A na nás ta zdejší chřipka také padla. Kdepak jsou suché zdravé ruské mrazy! A kde je vůbec Rusko? Mládenče, prosím tě, ukaž mi, kterým směrem je Rusko?“

„Tím!“ ukázal rukou Budecius.

Vlasta Žárská se podívala „tím“ směrem.

Neboť vystoupili nyní na kopec, s něhož bylo vidět daleko, široko.

„Jak dlouho jsem tu nebyla,“ řeklo si děvče.

„A když jsem tu byla naposled! Poznávám však znovu ten kraj. Jaký krásný kraj! Tichý a vroucný. V dálce je slyšet hukot Divoké Orlice. Tamto jsou kopce – nad Mladkovem a Petrovicemi, pravda? To už je pruská hranice. Vzpomínám, jaké jsme mívali diškursy o těchto hranicích. To byly doby diškursů! Snad proto, že nebylo co dělat! Ví Bůh, v kterých hloubkách země uzrávaly zatím činy a události, jež potom přišly.“

Dívka sňala klobouk s hlavy, veliký bílý širák. Její vlnité tmavé vlasy se rozproudily kolem čela, čistého, důvěřivě sklenutého nad očima, žhavě planoucíma. Zadívala se na Jana Budeciusa.

Voják, vysoký, štíhlý a pružný ve své nové uniformě, již dostal ve Vladivostoku, pohlédl k ní plaše, téměř roztržitě. Stále na něco myslel? Ale pak znovu ostře vykročil. Ukázal po chvíli před sebe:

„Jedlina!“

„Ah, Jedlina!“ opětovala dívka. „Ty fičivé, prudké větry na Jedlině. Šly vždy z Pruska. A pod Jedlinou písmáci, lidé z Klášterce a z Kunvaldu, skalníci, lamaři kamene, štěrkaři, horští sedláčkové, tkalci, báby vyšívačky, krajkářky – to je tento kraj… A přece je tu lépe než… než v Praze!“

„Ale i v Praze je krásně,“ řekl mírně Budecius. „Je krásnější den ze dne a řeknu dokonce, že i lidé jsou tam krásnější, než bývali.“

„Myslíš jako ženské, komisaři?“ ozval se posměšně Korda.

„Třeba i ženské!“ řekl „komisař“.

„Optimista! Komisař optimista…“ zašeptala dívka. „Nachází i na českých ženách dokonce kousek krásy. Kudy chodí, všude objevuje kousky krásy. Ó, dá jistě z toho všeho něco dohromady. Vy ho neznáte, kapitáne!“

„A vy ho znáte?“ zeptal se Korda a přimhouřil oči.

Děvče zmlklo.

Sestoupili dolů do Klášterce. Zastavili se před domkem Jirákovým.

Stará Jiračka vyšla jim vstříc. Děvče poznala okamžitě. A po chvíli i Budecius držel ji už za ruku. „Starý Korda“ byl představen jako nejvyšší hodnostář. Sám pan kapitán, považte! Hejtman.

„Já jsem veliké zvíře…“ prohlásil pokorně a přesvědčeně strašný kdysi velitel konných rozvědčíků.

Přišoural se po chvíli starý Jirák. Byl už vetchý, zestárlý, bezzubý, dlouhé vlasy splývaly mu na ramena.

„Čekal jsem vás každým dnem a každou hodinou. A vy jste ve žních právě přišli. Tak je to dobré. Tak je to dobré. Neboť praví Hospodin u svatého Jana: „Pusť srp svůj a žni! Neboť přišla tobě hodina žně, neb již dozrála žeň ze mě.“ – Vše dozrálo. Nyní jen sklidit a upéci potom chléb chutný a poctivý, který by dosytil spravedlivého bojovníka. A jak – u nás se nezastavíte? Kafe bys měla uvařit, mámo, pstruhy bych nějaké nachytal k večeři. Stále ještě po nich chodím, jako ti rybáři galilejští…“

Ale poutníci se bránili. Museli dolů, k myslivně.

„Zajdeme zítra… pohovoříme o všem. Celý život bude možno, pokud Bůh dá, vypravovati o těch velkých věcech,“ odtušil Budecius. „A co je jinak nového?“

„Nového? Nového? Skalník Jonáš se dal k těm komunistům, učitelé jsou tu titíž, vrátili se šťastně, mnozí však se nevrátili z toho kraje. Bůh ví, kde všichni spočívají? Na západě? Na východě? Na jihu?“

Rozloučili se potom. A museli slíbit, že na druhý den přijdou. Všichni tři.

„U sta hromů!“ povzdechl si Korda, když došli k rájecké myslivně. Stála tu mladá, krásná žena, prostovlasá, s pestrým šátkem, přehozeným přes nahá ramena. Viděla je, kterak vystupují k jejich myslivně lesní cestou podél řeky. Poznala z dálky Vlastu i Jana Budeciusa.

Dívala se na ně očima zamženýma a když se přiblížili, musela se opřít o roh dveří, aby se neshroutila.

A kapitán Korda opět si vzlykl v úžase:

„U sta hromů!“

Z domku vyběhl pojednou malý, ani ne pětiletý klučina kučeravých vlasů a očí jiskrných, pohleděl statečně na příchozí, vyskočil si a rozběhl se k nim.

Chytil Kordu kolem nohou a začal ohledávati jeho sibiřskou, zlatoustovskou šavli:

„Vojáci! Vojáci! Legionáži. Maminko, legionáži!“

Jeho mladá, krásná maminka přiložila prst na ústa a svěsila hlavu.

Na druhý den v pozdní odpoledne červencové šli k Jirákovům do Klášterce. Přebrodili řeku, schladili se vodou v horoucím žáru vítězného léta a rozhodli se, že si nadejdou pasekou přes kopec, vybíhající směrem k Jedlině.

Kapitán Korda šel zkrotle a pokorně vedle Mariny. Ani nevěděl, proč vlastně si po celou tu cestu umiňuje, že se už přestane „zlejvat“. Že už to musí přece jednou také přestat! Tichý a smutný včerejší večer mu utkvěl v hlavě. Viděl otce i děda kapitána Jiřího Skály – i oba mu připadali méně šedovlasými, než hlava jinochova, již naposledy zahlédl tonoucí v moři před mizejícím pobřežím Ruska.

A teď šla sestra jeho po boku Kordově. Štíhlá a pružná, ale kapitán nehromoval, jen žasl, a zpívalo v něm hluboko cosi o tom, jaká je krásná a smutná! A že Korda musí jít potichounku vedle ní, nemluvit hlouposti, lépe jen opatrně a jemně odpovídat na otázky.

Ano, že byl sokolský slet v Praze! Že vše hrálo barvami a že byla radost po celém městě. A že je to opravdická pravda, že jsme svobodni A že se nedáme.

Všude kolem nich byla nasládlá vůně léta, jehličí, smoly a zrajících jahod.

„Jaká je krásná naše země!“ řekla Vlasta Žárská hlasem, blízkým pláči, k Janu Budeciusovi, který šel vedle ní.

Kývl hlavou. Pak dodal těžce a pochmurně:

„Je to naše vlast… Jediná na celém širém světě…“

A přece musel mysleti i na Rusko – na širou nesmírnou zemi, na planiny polské, na vrchoviny kraňské a roviny chorvatské, na moře jaderské a na Šumadiju, na Balkán, na Vardar i Maricu.

„Nesmíme na ně zapomenout…“ řekl po chvíli polohlasně.

„Na koho?“ optalo se děvče.

„Na ty, kteří bojovali s námi a pro něž jsme se také bili.“

Děvče pochopilo. A octlo se těsně vedle vojáka, dva stíny v lesním šeru, jako kdysi na palubě lodi za odjezdu ze země ruské.

Ale malý klučina, Jan, Janeček, Honzíček – pobíhal kolem nich, podivoval se jim, pak se rozběhl daleko kupředu a volal na ně:

„Já sem taky legionáž… Já vás všecky předhoním…“

Korda se do něho zadíval a řekl si:

„U sta hromů, to je přece kluk! K líbání! Nechť nás všecky předhoní!“

Konec.