Tmavý třpyt ticha se snesl nad oceán a šum ptačích křídel se rozlévá po zasněžených vlnách. Ohlížím se po šlépějích minulých dálek a přemítám o lidském nebytí. Uhýbám se před letmým dotykem houstnoucích perutí, svítících nad rozbouřenou pouští, jež zvučí blahem dávno budoucích předmětů. Zřetelnost se lehce rozpadává pod černošedým pohledem ostrých hvězd, spějících v zapomenuté neznámo šerým úsvitem zelenajících se končin. Tam se nachází paleta všech tónů a plných tvarů, obklopená řídkým zástupem někdejších stínů. Zdá se mi neznámým a podivně zkrouceným svět zničených náměstí a tichých širokých ulic, smějících se vysokými domy do všech světových směrů. Hrůza se laskavým dotykem zvolna přehoupne přes oblohu rudou vzdáleným požárem a měsíc line své stříbrošedé světlo po temných hloubkách lidského svědomí. Odcházím a ohlížím se plaše po zbytcích bývalých krás. Ta tam je lehkost kroku blažených múz, půda se chvěje úpěním klíčících trav. Pak se přestává údolí plnit smutkem a bol odtéká korytem zevšednění. Již více se nerozední jásavým třpytem vlaštovek a jarní vláha nevyraší strniskem plazivých štěrbin. Paprsky léta se svíjejí tušením zbabělých mračen a krajina se rozplývá v duhovou mlhu. Poslední paprsek světla dohasíná a všechna existence mizí v abstraktnu.
Půlnoční stín se tetelí nad promrzlým povrchem zdejší planiny a oblaka odcházejí pomalým krokem ze scény tragické oblohy. Kradmo se drobnými otvory matné tmy prodírá svit věčné záře, tvoře zdání mihotavě rozsetých jisker. Šumění soumraku přechází dlouhými hodinami ve svěží ticho rozbřesku a večerní červánky netrpělivě očekávají první paprsky ranního slunce. Plíživě se vlečou vteřiny temna a kolem obchází zdání věčnosti, táhnoucí se nekonečnem i nedalekými zákoutími. Dnes již utichly šelesty smrtelných křečí včerejšků a zítřek ještě mrtvě spočívá ve slabém tušení budoucího zrodu. Mátožné cáry podstaty vlají nesmírnem a vzbuzují trapný pocit neurčitého vnitřního chvění. Na všechny strany se rozevírá děsivá propast bezednosti, přesahující svou hrůzností mezi lidského strachu a ústící v pohrdavou lhostejnost. Pak se nedaleko přesného středu temnot zableskne běloskvoucí jiskra tak slabá, že oko se zdráhá uvěřit její existenci, odkazujíc ji v říši neskutečných přeludů. Zářící bod nabývá na velikosti a velebný jas se rozlévá do všech stran. Světlo rozhání tmu a počíná se s ní mísiti, zvolna měníc svou čistou běl v hnusnou odpornou šeď. Během několika chvil dospívá až k hranicím nedohledna a zaplňuje úplně všechen prostor, teď již zcela smíseno s tmou, získavši její bezútěšnou ponurou čerň. Veškerá existence je nyní naprosto neodlišná od předchozího bytí, které vládlo ještě před několika okamžiky, takže celý proběhlý děj jeví se pouhým snem, iluzí, hrou chorých nervů přecitlivělých věčnou temnotou, jen po chvíli přerušenou opakujícím se šířením jasu, končícím vždy týmž neúspěchem, ale přesto se stále snažícím zhostit se svého neuskutečnitelného úkolu s ubíjející pravidelností, kterou zvyk přetváří zvolna v neexistenci. Pak už jen ďábelský chechot prázdnoty bezcílně bloudí bezživotným temnem.
1976