Na mýtině v hloubi lesa

Na mýtině v hloubi lesa,
v tichu mocných stromů,
sedím v hebkém moři vřesa,
nechce se mi domů.

Je to pocit neobvyklý
dýchat vůni rosy,
neřvou tady motocykly,
slyším zpívat kosy.

Nevrátím se zpátky domů,
budu poustevníkem,
budu žvýkat kůru stromů,
zapíjet ji mlïkem.

Nebudu mít v plicíh saze,
nasbírám si jahody,
život bude plynout blaze,
v lůně matky přírody.

Óda na zuby

K tvým zubům obdiv chovám,
k tvým zubům obdiv mám,
na tvoje zuby myslím,
čas celý co tě znám.

Na tvoje zuby myslím,
já o tvých zubech sním,
jen pro tvé zuby žiju,
tvé zuby jsou mi vším.

Jen pro tvé zuby žiju,
pro jejich zářnou běl,
na tvoje zuby myslím,
zřít stále bych je chtěl.

Na tvoje zuby myslím
den ze dne víc a více;
jak nádherně se třpytí,
když dáš je do sklenice.

Až se skončí moje žití

Až se skončí moje žití,
až mé srdce dotluce,
až mne jednou infarkt sklátí,
až mne raní mrtvice,
až zemru na rakovinu
nebo jinou chorobu,
pak si teprv odpočinu,
uloží mne do hrobu.

Až už jednou bude po mně,
až mne pohřbí pod lipou,
až má rakev bude v jámě,
až ji hlínou zasypou,
až mnou červi budou hýbat,
až mé tělo začne hnít,
potom budu odpořívat,
sladkým spánkem tiše snít.