Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika
lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby
se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných
nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo
"Proč nejsem národním demokratem". Nebýti
agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo
životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti
nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž
jisté krédo.
Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo
třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám
před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu
být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v
domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa;
domníval bych se, že stojím na straně chudých proti
bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl
bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo
toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou
doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak
chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých,
proč u všech všudy nejsem komunistou?
Protože mé srdce je na straně chudých.
Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi
zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od
paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující
roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí
soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti.
Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné
strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na
oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí
komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád;
za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak -
Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak
lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva
měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie,
která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně
cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor
revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli
zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc.
Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a
hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou
zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský
řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad
lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v
rukou.
Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění,
vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních
trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí
vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo
vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není
instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po
výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou
doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože
jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění
společenského řádu a nikoli odstranění společenského
zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci
chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a
pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná
spása není textově zaručena.
Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci
jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc
chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba.
Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho
život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými;je to
individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se
podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte
společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a
nanejvýše k nim přibudou jiní.
Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu
mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou
vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých
cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a
bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba
stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným
materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z
určitých idejí; po hříchu uniforma z idejí se obyčejně
nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu
hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu
počestně: "Žádám od tebe něco, ale nic li neslibuji;
žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako
jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet,
jako posloucháš a mlčíš v továrně. Zato jednou, až se
vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo
lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě
štědřejší ani líbeznější, ale bude
spravedlivější." - Myslím, že by se většina
dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by
byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce
mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní
oferty.
Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého.
Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na
vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší
vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a
lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech
paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak
by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní
vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry
celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná
konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat;
naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť
ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou
chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na
zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího
počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to
chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není
prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není
krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a pak se
jděte podívat, koho to zasypalo.
Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se
příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je
jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky
roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do
nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci,
musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu
dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví,
že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se
rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale
spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás
sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom
se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit
na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se
dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské
hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti
dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous
takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných;
neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i
pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na
místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy
zavlaje prapor revoluce.
Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne
teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti
komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo
v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi
nekomunistický temperament.
Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho
zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li
cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního
řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje,
nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci,
a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí,
kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty,
jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na
celém dnešním řádu; co je, je špatné.
V jedné baladě praví Jiří Wolker:
"Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist."
Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela
nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše
podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko
chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny;
zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo
domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně
spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný
proletáře od přírody nakloněn téměř radostnému a
dětskému pojímání života; komunistický pesimism a
zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu
ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti
se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo
"posilování třídního vědomí". Chudému, který
má tak málo, berou ještě primitivní radost ze života; to je
první splátka na budoucí lepší svět.
Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední
temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm;
není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně
oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá
kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska,
nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození
dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník
souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se
žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz
světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a
nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve
strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za
nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto
takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene
vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním
činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není
pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho
nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně
málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče,
nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť
růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a
tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném
protestu, že to není pravda a že to přece vše takhle
nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si
nevysloužili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na
které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl
dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné
špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a
důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno
lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního
ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém
ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom
mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí
koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů,
věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen
daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že
je slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří
mají člověka rádi, protože je to člověk.
Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale
žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a
zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi
lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat
zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez
brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich
zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo
úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí
Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc
bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li
chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo
zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z
nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace;
místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V
komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že
je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost
vrcholem poznání, je to trochu málo.
Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je
psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že
je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad
je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s
jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu
ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy
ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé,
kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři
případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista
pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však
z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má
většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti,
lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a
vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového
ponížení si chudý člověk nezasluhuje.
Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré
vůli ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího
morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné
lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se
dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale
protože to je zároveň svět chudých a pak těch
prostředních těch drsných mezi žernovy kapitálu a
třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a
zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem
oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak
soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, tak, že mi byl
vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím
větší právo zastati se do jisté míry těch, k jichž vadám
a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto
třídu-nahraditi, ale může do ní vejít. Není proletářské
kultury pres všechny programové švindle; není dnes celkem ani
národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani
náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách,
spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně
individualizované vrstvě buržoazní. Kdyby se proletariát
hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá,
převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi
hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku
plácnout; ale hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že
šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká
buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk
začíná bráti v počet, co by se takhle zmařilo.
Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce,
nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny rády, ale
nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby
nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné
ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol
morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu;
nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské
solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale
právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť
já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý
hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog
není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš
bližnímu sklenici vody; rozumové důvody té nepřivedou ani k
tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.
Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se
křižoval při slově násilí"; přiznám se, že bych
někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné
důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já
slabý na něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl
bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale kdyby
měšťáci začali provolávat, že půjdou vyvraždit chudé
lidi, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci chudým lidem.
Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; i boj je
fair play, a agitátor, který křičí po ozbrojení
proletariátu, aniž by. se stejně horlivě přimlouval za
povinné ozbrojení měšťáků od hokynáře po bankovního
ředitele, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím,
nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti.
Říká se mi "relativista" pro zvláštní a
patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím
všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech
literaturách až po černošské povídačky a objevuji s
mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se
lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo
víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba
společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k
jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá
žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s
komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu.
Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho
myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ,
že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají
navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli
naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že zastřelit
člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu
rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem
chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.
Věřím až podnes, že je jistých mravních a
rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává
člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o
mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský
svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci.
Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na
druhé straně; jako by nebyli tedy i tam lidé fyziologicky a
morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího
komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním
osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají
komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi
druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o
funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda;
podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism,
měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou
najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř
nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak
povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí.
Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituálnf
předpis nebo koneckonců řemeslo.
Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři,
kteří jsou takto přímo vyříznutí z ostatního vzdělaného
světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou
vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi
nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo
stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím,
co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale
ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad
vašimi hlavami nebo přímo shůry.
Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to
není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v
žádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad,
nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se
svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo
nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho.
Přítomnost 4. XII. 1924