Bylo pozdě v noci, už po desáté hodině, když jsem šel nejčernější Prahou domů. Přede mnou se ubíral člověk; šel po rukou hlavou dolů a vzdychal; myslím, že nadával na bláto.
“Člověče,” řekl jsem mu, “to vás tak zmrzačili ve válce, že musíte tento po rukou?”
Muž hbitě vyskočil na nohy, otřel si zablácené ruce o můj zimník a řekl: “Kdybyste měl, pane, tak zdravé nohy jako já, mohl byste být rád. Já chodím po rukou, protože… vzpomínáte si na ten Havlíčkův epigram?”
“Vzpomínám.”
“Počkejte, nevíte ještě na který. Víte, ten epigram:
Není nad původnost!
Každý po ní touží.
Lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.
Vy ovšem jste o tom nikdy nepřemýšlel. Když se všichni neoriginální ženou jako stádo přes most, pak ovšem musejí lidé originální chodit louží. Chápete, že to je křivda? Zrovna ti neoriginální by měli chodit louží, protože oni ten most nevymyslili. Oni vynalezli jenom mostné, aby odírali chudáky. – Ale počkejte,” dodal muž temně, “až přijde revoluce: pak nestačí zrušit mostné. Pak zboříme i mosty.”
“Není to,” ptám se “trochu namáhavé, chodit po rukou?”
Muž mávl rukou. “Já nejsem takový originál. Mám, pane, vážné důvody. Jsem opozičník. Nechci, slyšíte, nechci chodit po nohách jako vy měšťáci!”
Zdál se unaven a rozčilen. “Pojďte si někam sednout,” řekl jsem mu.
“Nechci sedět. Sedím jenom na vládě. Jsem, pane, pro třídní teror. Až budou měšťáci pro teror dělníků, budu pro monarchii. Proč jenom nejste vy měšťáci pro monarchii? Proč nejste proti vládě? Proč nejste proti státu? Proč nenecháte nás, abychom byli pro stát? Proč, proč, proč?”
“Inu,” povídám, “snad jsou takové jakési důvody.”
“Pah, důvody,” řekl muž trpce. “Je to jen měšťácká bezohlednost. Nemáte nejmenší šetrnosti k opozici. Zkazili jste nám celou válku. Byli jste proti válce, proti dynastii, proti – proti – proti militarismu; všechno jste chtěli shrábnout. Co nám zbývalo než být pro válku? Museli jsme být sloupem monarchie. Museli jsme dělat munici. Museli jsme jít louží. Pane, opozice zavazuje. Nemůžete ksakru někdy zas vy jít louží a pustit nás na most? Oh, to je nelidské! prostě nelidské! Ale přijde den odplaty; haha, pane! Přijde den – zúčtujeme spolu!”
“Prosím,” řekl jsem.
Muž se trochu uklidnil. “Celou válku jste nám zkazili,” pokračoval. “Víte, nemohli jsme být v jednom táboře s vámi. Dělí nás třídní propast. Ty vpravo, já vlevo, jako Abrahám a Lot. Vaše víra není naše víra. Rozumíte, jde tu o čistotu zásad. Jsme proletáři ze zásady, a ne z nedostatku peněz. Vy jste bohatí ze zásady, a ne z majetku. Nemáte sirku?”
“Prosím,” řekl jsem.
Muž si zapálil. “Vaše sirky jsou přežitek. My zapalujeme druhým koncem. Žádné hlavičky! Ano, pane, opozice zavazuje. Lid musí vidět, že jsme proti vám. Nemusíte ani říkat, pro co jste; my jsme s rozhořčením proti tomu. Lide dělný, braň se! V řady, proletáři! Chystá se nový útok na tvoje práva! – Silné, co?”
“Ano.”
“Dělníci! Buržoazie chytá se křečovitě republiky, aby pod její zástěrou vykořisťovala lid. Kdo byl proti dynastii, kdo vedl rozvratnou činnost za války? Kapitalisté! Soudruzi, řekněte, proč to činili? Myslíte, že z lásky k vám? Proto aby se zřekli svých nacpaných měšců? Proč se spojili s kapitalistickou Dohodou? A proti komu? Odpovězte sami!”
“Výborně,” řekl jsem.
“A nyní táž buržoazie, která uvrhla v bídu zproletarizované Habsburky, ujařmuje těšínské horníky, pořádá dobývačné výpravy proti maďarským soudruhům, kořistně se zmocňuje Slovenska a slyšte, i Němce, i Němce chce si násilím podmaniti! Její imperialism nezná mezí! Soudruzi, myslíte, že jí jde o národní zájmy, o velikost a sílu republiky? Genossen, soudruzi, jde jí jen o vlastní kapsy, es handelt sich bloß um die Interessen des tschechischen Kapitalismus!”
“Znamenité,” zvolal jsem uchvácen.
“Soudruzi,” mluvil muž velikým hlasem, “wir protestieren dagegen! Protestujeme slavnostně proti krvavým zvěrstvům, které takzvaní legionáři páší v krajinách obsazených českým kapitalismem. V Mostě byly povražděny dva tisíce německých nemluvňátek. Liberec stojí v plamenech, do lidu střílí se salvami granátů. V Těšíně upálili naši vojáci zaživa čtyři sta polských dívek, jež bránily svou cudnost. Na Slovensku uřezávají židům vousy a plení jejich krámy. V Altkotlány byl starosta rozčtvrcen dvěma páry koní. V nesporně maďarské Jihlavě byla dosazena česká správní komise. Legionáři bitím a pokutami nutí rusínské sedláky z okolí Domažlic, aby se hlásili k Československé republice. I Košíře mají být připojeny k tomuto státu. Wir tschechische Genossen protestieren gegen diese grausame Gewalt. Jak se to řekne francouzsky?”
“Nous, les camarades tchčques, protestons contre cette violation cruelle.”
“Nů, nů, kamarád Fiala krvel, verstanden? Nechceme vyhrožovati; odmítáme hrůzovládu, ale voláme po teroru mas. Soudruzi, domluvil jsem!”
“Bravo,” řekl jsem dojat.
Muž se odmlčel. “Ach,” řekl po chvíli tichým hlasem, “proč vy měšťáci nejste pro Habsburky? Proč k čertu nedržíte s Němci? Proč se neshodnete s maďarskou šlechtou? Jak bychom se na vás vrhli! Soudruzi, volali bychom, do zbraně! Kapitalisté prodávají vlast! Prodali Deutschböhmen svazu německých bank! Prodali Těšínsko polským stančíkům! Vzhůru, lidové legie, na ně! Prodali nás bolševikům za sto milionů rublů! V řady, proletáři; lide dělný, braň se! – Vy měšťáci poškozujete vlast, nutíce opozici, aby byla proti ní. Podrýváte republiku tím, že jí odcizujete nás. Jen vy, jen vy jste vším vinni. A podrýváte i demokracii –”
Muž se opět odmlčel. “Ano,” řekl konečně, “i demokracie je ohrožena. Zahájíme strašnou reakci, budete-li pro ni. Ale bohudík s vámi to není ještě tak jisté.”
“Kde bydlíte?” ptal jsem se.
“Až v Bubenči. Dnes už nepůjdu po rukou domů. Budu si jen strkat cigáro hořícím koncem do úst. Buďte zdráv a proklet!”