Ano, proč nejsem komunistou? Což mám snad nějaké
důvody, abych byl přívržencem kapitalistického řádu
světa, abych pomáhal vykořisťovati utlačené, abych se bál
o své blaho a prospěch před velikým ideálem o nejvyšší
sociální spravedlnosti v uspořádání věcí lidských? Což
bych mohl býti tak netečný, otrocký a snadno spokojený,
abych neviděl, necítil a nesoudil a netoužil po lepším a
abych, vyrůstaje z chlapce, usiluje žíti a konati svou práci
a bojuje o živobytí své ženy i dítěte, mohl tento ideál
necítit a nenésti jej v sobě? Vždyť už sama praxe života a
životní zkušenost dostatečně dovede poučiti umělce, byť i
neměl pronikavějšího smyslu pro věci politické a
národohospodářské, že není na světě vše dobře, čistě
a spravedlivě uspořádáno. A vedle toho nese v sobě sen
velikého dítěte o pomyslném světě a řádu, v němž vše
by bylo dobro a krása. Tu tedy nebylo by mu těžko jíti ke
komunistům; mohl by míti blíže na tuto frontu než na druhou
stranu a radikálnost programu i strany mohla by mu být
uspokojivým spolehnutím a hlasitou útěchou v jeho bolesti i
hněvu a v jeho snech o nápravě co nejrychlejší a
nejobecnější.
Pravil jsem sen velikého dítěte, neboť ve skutečnosti
jest tento toužený nový a lepší řád světa úkolem
ohromným, strašně obsáhlým; má to býti veliké, vážné a
odpovědné řešení, kde my přicházíme jen se svou krásnou
představou. Nestojí to za mnoho, když lidé krásných
představ běží honem s touto vzdušnou a větrnou matérií ke
komunismu: komunismus mnoho na takovéhle umělce nedá;
přihlásí-li se pod korouhev, užívá jich ještě tak
nejspíše jako reklamy, ale jejich krásné představy nemají
pro něho prakticky valné ceny, ba jsou mu i značně živlem
rušivým a nebezpečným. Lidé, kteří mají příliš
volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelné
náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno
nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho
fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a
spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi
strany, aby právě zde přestali přemýšlet.
Neboť mám-li oči otevřené, abych viděl chyby a zlo na
straně jedné, jsou také otevřené i pro vady a zlo komunismu.
Nemohu se postaviti na stranu komunismu, neboť příliš mnohé
příčí se tu mému citu a rozumu. Byl by měl býti takový,
aby strhnul a přesvědčil na prvý ráz; nejsmeť z kamene ani
ze dřeva. Byl by měl býti takový, aby čistě a jasně
překonal naše pochybnosti vzniklé nad jeho lidmi, nad jeho
programem i praxí. Byl by měl býti něčím podstatně jiným
než jest. Takto jest nám potom věřiti také v jiné možnosti
a jinou účinnost, v jiné lidi, jinou praxi, v jinou revoluci,
v jiný pohyb a zrání k lepšímu a dokonalejšímu ve vývoji
lidstva. Divný optimismus, když se nám řekne, že mimo
komunismus není činu a spásy? Je postaven na důvěře v
dobrou vůli a schopnost moderních časů k spravedlivějšímu,
prospěšnějšímu a ušlechtilejšímu uspořádání světa,
jakého dřívější doby neznaly. Tato dobrá vůle a schopnost
se už prokázala během století v činech i v postupném
vývoji; nelze popírati, že pracujícího člověka postavila
na zcela jiné místo, než kde byl za nedávného ještě
feudalismu a než byl před deseti lety, a že ho vznese ještě
dále, než je dnes. Komunistickým řečníkům jest ovšem toto
tempo příliš pomalé a energie malá; zdá se tak, neboť
tento vývoj není řečnickým výkonem a agitací. A jistě,
že je pro naši netrpělivost příliš pomalý; rád bych se
ledačeho dočkal už teď a hodně dříve. Ale, je-li lidská
společnost shnilou mršinou, rozpadne se, jsouc bořena, dost
rychle; je-li však živým organismem, je jí nepochybně
potřebí vždy nějakého času k velikým procesům, které se
dějí v jejím živém těle.
Namítne se, že - ačkoliv tu kus té dobré vůle je -
přece jen se tato přeměna děje příliš pomalu a že sotva
stojí za řeč, neboť příliš mnohé se jí staví v cestu,
co se novým uspořádáním věcí cítí na svém zájmu a
prospěchu ohroženo: starý režim, kapitalismus, buržoazie.
Jak odzbrojiti tuto nepřátelskou reakci, která nám
překáží v lepší práci? Máme tu komunistický recept:
udělat ještě dnes revoluci, postavit tuhletu třídu ke zdi a
zmocnit se vlády.
Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu
buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena.
Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho
namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě
nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě
zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se
k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti. A stejně
i v jiných oborech lidského života a činu stavěla se tu
fronta tak divných linií a takové zvláštní bojové
strategie, že není možno ubrániti se úděsu z této tak
strašně přízemní vzpoury. Příliš často jsem měl dojem,
že nejde tu o jasnou myšlenku, nýbrž o záchvaty zběsilosti
a maloduché nenávisti, slepé a hrubé násilnosti, jež je
posedlá rozpoutanými běsy. Není tu přítomen ten cit šíře
a vysokomyslné spravedlivosti, jakým by měla býti prodchnuta
veliká myšlenka, která chce do svých dlaní přejmout svět.
Ano, namítne se, ale vždyť je to vzpoura utlačených otroků
proti světu, jenž je vraždí a činí svou kořistí. Nuže,
ona to však není jen vzpoura otroků; je to - a v míře velmi
silné - i vzpoura vládychtivých, kteří si příliš
nenáležitě zjednodušili svět na bitevní pole svého výboje
a nepřihlížejí k ničemu více, než k bojechtivosti svých
organizovaných vojsk. Nevěřím v světovou revoluci, už snad
z toho naivně primitivního důvodu ne, že ji nebudu dělati
já, že ji nebude dělati ten a ten a ještě onen a všichni, k
nimž mám vážnost a důvěru a s nimiž mně je nějak možno
vnitřně se shodnouti; věřím však, že komunismus je velmi
ochoten revoluci udělati. Věřím, že je schopen podniknouti
revoluční akt, nevěřím však, že je dostatečně schopen
vytvořiti pak řádně to, co by po takové revoluci mělo
následovati. Neboť to je něco, co by vyžadovalo větších,
mocnějších, pronikavějších a v nejlepším slova smyslu
produktivních sil, sil takové lidskosti a řádu a tak
širokých a všeobecně obsáhlých, jakými by daleko nevládla
ta jejich revoluce. Účet za takovou revoluci byl by přece jen
příliš drahý; dlouhým a krušným laborováním napravovaly
by se následky a instaloval by se život, který těžce by se
měl přiblížiti zase k snesitelnosti hmotných podmínek
života někdejšího. Je pravděpodobno, že za tutéž dobu a
bez všech těch krvavých nákladů by vývoj bez revoluce
dospěl nad tyto nezbytné hmotné podmínky, jichž by
neporušil a nemusel pak lopotně napravovati, a že by,
nezatížen lepkavou tíhou a vinou takových obětí, pořídil
v duchovém řádu více. Bylo by lépe, kdyby spravedlnost mohla
se ubírati po kvetoucí práci, než kdyby její nohy se měly
brodit v krvi a bídě.
A já tedy vím pevně a jasně, že lidí, kteří velmi
horoucně a účinně chtějí, aby tato nová spravedlnost
kráčela po práci, po jejich práci, kteří chtějí, aby tato
spravedlnost nového lepšího řádu našla poctivý a
spolehlivý opěrný stupeň na jejich pracujících hlavách a
rukou, je daleko více, než jak předpokládá a připouští
komunismus. Nechtějí nic na komunismu. I praví tedy
komunismus, že jsou to buržousti. Neboť komunismus má jen dva
pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře,
který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa,
který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle
hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně
a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa.
Jsem z fabrického prostředí a vím velmi dobře, že
mezi dělníky je zrovna tak mnoho malých buržoů, jako mezi
takzvanými buržoy je tuze mnoho lidí, kteří jsou velmi
rádnými, ba příkladnými dělníky. Tohle je jistě na
pováženou. I vysvětlil mně to jeden subtilnější komunista
v ten smysl, že buržoy jsou všichni příživníci a
štěnice, lidé neproduktivní, kteří žijí z práce cizích
rukou, z níž na účet spravedlivé odměny ždímají svůj
tučnější profit; je to třída dost široká a
různotvárná. Buržoy nejsou však lidé produktivně
pracující, kteří mají na své práci odborný zájem, to
jest cit pracovně tvořivý, zdokonalující a sociální. Toto
rozlišení, jež není projevem omezence, se mně dosti líbí,
neboť potvrzuje mou zkušenost, ale naprosto mne nemůže
zlákati k jiným pocitům a k jinému přesvědčení, jež by s
komunismem nebylo v rozporu a odporu. Jestliže v komunismu jest
snad mnoho takovýchto odborníků, jací skutečně jsou
nejhodnotnějším statkem moderního života, jest tam i
převeliký počet individuí, které jsou v mentalitě i
životě buržoazními typy v nejhorším slova smyslu. A na
druhé straně, té "buržoazní", vidím nespočet
oněch odborníků, lidí práce a vývoje; je jich, jak jsem
již poznamenal, mnohem a nepoměrně více, než je komunismus
ochoten uznati. Jsou prý to tedy lidé hodnotní a moderní, ale
nejsou prý v sobě dostatečně jasní. Jejich povinností prý
je dospěti k modernímu světovému názoru, jímž by se
osvobodili z područí buržoazního způsobu myšlení: kdyby se
domyslili, museli by prý nutně přejíti ke komunismu, který
jedině je moderním názorem důstojným typu hodnotného
moderního člověka. Jak viděti, je tu tedy po politické
stránce valný zmatek. V mase komunismu je náramně mnoho
typů, kteří se nedomyslili a neujasnili si, že vlastně jsou
buržoy. Naproti tomu, na druhém břehu, v mase buržoů, je
převelmi typů, které jasně odpovídají měřítkům,
kladeným komunismem v ideálnějších momentech na hodnotu
obecně lidskou i vymezeněji komunistickou. Jsou prý však
neujasnění, nerozhodnuti, couvají prý před jediným
moderním názorem, jejž by jim jasnější důslednost a
domyšlenost kázala bezvýhradně přijmout: před komunismem.
Nevím, proč by to zrovna měl být nedostatek myšlení a
jasnosti, nejdou-li tito lidé pod prapor komunismu; spíše jim
komunismus náramně málo odpovídá právě proto, že
přemýšlejí, že hledají jasno a že jsou rozhodní a
rozhodnuti ve prospěch nejlepších lidských ideálů udělati
své nejlepší bez komunismu. Není komunismus tím jediným
moderním světovým názorem ani tím nejmodernějším a není
ve své dnešní dogmatické podobě něčím tak absolutním a
dozrále definitivním, jak se žádá věřiti. Není tu tak bez
konkurence, jak by rád byl, neboť jsou ve světě jiné city a
myšlenky, jejichž tok a proud není sice programově a
organizačně formulován, ale které jsou v nejširším
sociálně vývojovém účinu. Jsou tu tedy dva tábory a v obou
vidím typy, jimž komunismus přiznává dobrou a živou lidskou
hodnotu. Vidím známé a příbuzné na obou stranách, a
stojím-li na té nekomunistické, není to ze zmatku ani z
duševního pohodlí. Zde se pracuje se zájmem odborným a
zdokonalujícím za sebe, za život, za víru v lepší, bez
uší ohlušených vřeskně poplašnými a velitelskými
signály a s očima neoslepenýma takovou krutou rudostí, v
jejíž záři se na druhé straně rozpalují k boji o vládu.
Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka,
protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv
moci.
Jest toho velmi mnoho, co jeví se mně zlou a zhoubnou
stránkou komunismu. Vždy však v něm vidím veliké memento za
zlo a zhoubnost světa, který není schopen spravedlivosti a
vyvolává bouři a trest za to, že nemá povinné úcty a
lásky ani k člověku, ani k práci a k dílu.
Přítomnost 1. I. 1925